Konference v Postupimi a transfer Němců z ČSR

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Význam postupimské dohody

Postupimská dohoda je závěrečné komuniké s charakterem závazné smlouvy. V dějinách je také jednání označováno jako konference v Berlíně v roce 1945. Sešli se tu šéfové Velké trojky - USA, SSSR, Velké Británie. Konference upravila jednání a nakládání s poraženým Německem.

Stanovila: 1. úplné odzbrojení a demilitarizaci Německa, 2. Rozpuštění NSDAP a odstranění jejích členů z veřejných funkcí a odsouzení válečných zločinců, 3. demokratizaci státu i veřejného života, 4. decentralizaci německého státu. V ekonomické oblasti se 1. zakazovala zbrojní výroba, 2. nařizovala se demontáž válečného průmyslu, 3. podpora mírové produkce, 4. spojenecká kontrola hospodářského života, 5. obnova země, 6. nakládání s Německem jako hospodářským celkem, 7. výplaty odškodněným.

Z hlediska geopolitického: 1. předání severu východního Pruska SSSR, 2. postoupení území na východ od linie na Odře a Nise Polsku, 3. transfer německého obyvatelstva z východní Evropy - z ČSR, Polska a Maďarska, aby německé menšiny nemohly vyvolat novou třetí světovou válku.

Francie na jednání v Postupimi nebyla zastoupena, ale již 4. srpna 1945 vyslovila souhlas.

Postupimská smlouva vytvořila právní základnu pro správu Německa ze strany USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Vytvořila také společnou odpovědnost vítězných velmocí nad Německem jako celkem.

Na konferenci bylo dosaženo dohody o zajištění trvalého míru, o zřízení Rady zahraničních ministrů a Kontrolní rady hlavních velitelů 4 okupačních zón.

Francouzské okupační úřady provedly denacifikaci ryze administrativní cestou z hlediska politické účelnosti. Britská okupační správa dala přednost ekonomickému měřítku a zaměstnala mnoho bývalých úředníků nacistického režimu. Američané postihli až dvě třetiny německého obyvatelstva, ale v době studené války očistu náhle ukončili 31.3.1948.

Konference v Postupimi a odsun Němců

Postupimské (berlínské) konference 17.7. - 2.8.1945 se zúčastnili nejvyšší představitelé vlád SSSR, USA a Velké Británie, tedy J. V. Stalin, H. S. Truman, W. S. Churchill, později C. R. Attlee. V tomto článku budu věnovat pozornost postupimské dohodě, pokud se týkala českých vnitropolitických poměrů v tehdejším Československu. Zahraniční aspekty pominu mimo jeden, který i dnes se snaží intervenovat do politických poměrů v českých zemích. V Postupimi bylo dohodnuto, že se musí udělat všechna opatření, "aby Německo již nikdy nemohlo ohrožovat své sousedy nebo světový mír". Proto měli být odstraněni nacisté ze všech odpovědných funkcí ve státním i soukromém životě, také ve samosprávě a ve společenských organizacích. Nacistická strana byla rozpuštěna, stejně jako přidružené organizace. Světovému veřejnému mínění však unikla jedna závažná skutečnost. K datu postupimské dohody ještě neexistovaly revanšistické spolky odsunutých Němců, ale když se později vytvořily, nalezli do nich henleinovští a nacističtí funkcionáři, někteří tam působí dodnes, zejména z řad Hitlerjugend, případně z mladšího pokolení Sudetoněmecké strany a z NSDAP. Působí tam hlavně jejich ideologie - ta je protimírová, protičeská, militaristická a revanšistická. Krajanské organizace měly a ještě mají ve svých řadách i členy SA, SS. Postupimská protinacistická zásada nebyla ve svém důsledku tedy dodržena, má to své důsledky i dnes.

Odsun Němců

Jednou ze zásad postupimského jednání byla řada opatření, aby Německo nemohlo ohrozit své sousedy a tedy i mír ve světě. SSSR, USA a Velká Británie získaly mnohočetné důkazy, že k německému válečnému běsnění na úrovni amoku přispěly páté kolony Němců, žijících mimo hranice nacistického státu. Z preventivních důvodů, aby Němci v zahraničí nemohli přispět k neklidu, k vytváření podnětů a provokací, vedoucích k nové světové válce, bylo přijato usnesení o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska, do Německa.

Před datem tohoto usnesení však již velké množství Němců z východoevropských zemí uteklo, např. z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska a Estonska. Utíkali před valící se frontou, živelně, ale také ve větší míře na rozkaz německých úřadů a pod dozorem německé armády a jednotek SS. Byl to divoký útěk a nelze ho charakterizovat jako divoký odsun. Němci se odsouvali sami. Platí to i o východní části Československa, dokonce i o pohraniční oblasti Čech a Moravy. Ze strachu před válkou, ale i před spravedlivým přešetřením jejich chování během okupace, prchali z celého českomoravského prostoru. Zběsilého útěku se zúčastnilo také na 150 000 říšských Němců, příslušníků okupačních úřadů, také gestapa a jejich rodin. Domnívají se snad čeští novokolaboranti, že jsme si je měli nechat?

Anglické stanovisko

K tomu, aby Spojenci dospěli ke stanovisku o transferu Němců předcházel dnes již přesně definovatelný historický vývoj. Ovlivňoval ve svých důsledcích i vývoj v Československu. V mnichovském diktátu v roce 1938 pomáhala Velká Británie a Francie likvidovat svého malého spojence, Československo. Spojenci uvěřili lživému tvrzení o útisku příhraničních Němců a přehlédli teroristické útoky henleinovských tlup, pronikající na území ČSR z Německa, aby tu vraždili nejen Čechy, ale i Židy, německé demokraty a antifašisty. Uvěřili, že Hitlerův výrok, nechci v Německu žádné Čechy, je z důvodů rasové teorie pravdivý. A dokonce naivně uvěřili tvrzení, že české pohraničí je poslední územní požadavek Německa. Londýn a Paříž se těšili, že Hitler již nebude nadále stupňovat své požadavky na vrácení německých kolonií, spravovaných Anglií a Francií. Mnichov byl imperialistickým rozhodnutím, neboť se tu u jednacího stolu sešli zástupci čtyř genocidu provádějící státy, Velká Británie a Francie s genocidou a nedemokratickými poměry ve svých koloniálních říších a Německo a Itálie, provádějících a plánujících genocidu v Evropě. Proto si tak rozuměly.

Teprve další agrese Německa vyléčila britskou elitu z iluzí a záhy se bylo možno přesvědčit o úloze německých pátých kolon i v jiných evropských zemích a rozeznatelný byl i jejich díl na lživé propagandě, na provokacích a na přípravách války. Nejprve jen nemnozí jednotlivci z anglické buržoazie se seznámili s pravdivým obrazem poměrů v našem pohraničí. Informace získali od bohatých židovských rodin a to již na ně učinilo větší dojem, chudým antifašistům, např. z řad sociálních demokratů a komunistů nepřikládali Angličané velký význam. Vývoj války, tlak veřejného mínění vyvolal k životu 7. prosince 1943 vznik mezirezortní komise, která se zabývala otázkou úlohy německých menšin za hranicemi Německa. Byla organizovanou součástí komise vytvořené pro příměří a dobu poválečnou a měla za úkol odpovědět na otázku, jak se má Velká Británie chovat po válce k Německu a k Němcům. Řídil ji Richard Law a záhy byla označována za mezirezortní útvar pro transfer německého obyvatelstva. Upozorňuji, že se tak stalo v roce 1943. To již londýnská vláda věděla bezpečně, že byla sudetskými Němci podvedena a mír v poválečné Evropě viděla v zajištění, že německé menšiny nesmí v budoucnosti plnit úlohu pátých kolon. Ve zmíněném útvaru byli zástupci nejen ministerstva zahraničních věcí, ale i ministerstva financí. ministra války, ministra pro dominia. Zde je vhodné poznamenat, že se uvažovalo i o odsunu Němců mimo Evropu, ale šlo o zavrhnutý nápad. Zastoupeno bylo i ministerstvo pro ekonomickou válku a úřad válečného kabinetu. Plánovaným úkolem bylo navrhnout řešení pro odsun Němců z východního Pruska, z oblasti Gdaňsk, opolského Slezska a sudetských částí Československa. Nelze v této studii popsat všechna jednání komise, ale snad nám postačí některé závěry a náměty zde přednesené. Například: "Transfer může problém menšin odstranit jen tehdy, bude-li úplný, tj. bude-li proveden úplně." Násilná asimilace nebývá úspěšná  To byl další poznatek komise. Jiný pozoruhodný postřeh přednesl pan Nicholson, že každé řešení "problému německých menšin v Evropě má se posuzovat, jak takové řešení prospívá k odvrácení třetí světové války". V další své řeči připomenul, že německé menšiny s podporou Německa se vměšují do vnitřních poměrů sousedních států. To ovšem i dnes dělají organizace odsunutých Němců dokonce si činí nárok, aby Čechům diktovaly, zda u nás může být instalována socha prezidenta Beneše. Obnovené Německo bude v pokušení znovu využít německých menšin pro své záměry.

A nyní doslova senzační odhalení. Komise pro transfer přezkoumávala otázku, zda část odsunutých Němců by "nemohla být usídlena v Sovětském svazu (na Sibiři), v britských koloniích nebo v zemích v Latinské Americe". O této skutečnosti referuje německý historik Detlef Brandes ve své monografii Der Weg zur Vertreibung 1938-1945. Z českých archivních zdrojů víme, že hrozbou Sibiře strašil K. H. Frank a K. Henlein příhraniční Němce ještě v dubnu 1945, aby vybičoval jejich válečný fanatismus. Nebyla to dobrá rada pro poválečné soužití. Záhy však přišlo sdělení, že i kdyby Argentina chtěla Němce přijmout, postavily by se proti vší mocí Spojené státy americké.

Zmíněná komise se ve svém jednání dotkla také Polska. Vláda Jeho Veličenstva má přímý zájem na tom, "aby transfer obyvatelstva byl skutečně tím, čím má být, tedy příspěvkem k pacifikaci východní Evropy".A v další části jednání se doporučuje, aby britská vláda nedopustila "aby tato operace (transfer) byla vykonána pouze přičiněním Sovětského svazu". Čs. diplomat (E. Táborský, 1910-1966) k úvahám o německé menšině, patrně z podnětu E. Beneše, jen poznamenal, že transfer je jedinou alternativou před občanskou válkou. I k tomu spěli henleinovci zakládáním teroristických organizací Werwolfů, působících i po datu všeobecné kapitulace Německa, což byl již banditismus podle mezinárodních pravidel.

22. února 1944 jednal W. Churchill se Stalinem. Britský premiér souhlasil s opatřeními, které by zajistily Evropě mír, včetně změny hranic na západě Polska. Dne 8. března 1944 došlo v Horní sněmovně k rozpravě o odsunu a Earl of Mansfield předložil požadavek, aby bylo zabráněno existenci německých národnostních skupin v jiných státech. Jinak by vznikl nový nástroj neklidu. Dnes neklid realizují právě organizace odsunutých Němců. Vzpomenut byl také transfer Němců z Itálie, nařízený dokonce samotným A. Hitlerem v roce 1939, aby si udržel italského spojence a dal mu záruku, že se Němci v Itálii nebudou chovat jako v ČSR. Učinil to pod heslem: Přišli jste o domov, ale získali jste vlast. Vzhledem k chování Němců v okupovaných zemích britští poslanci upozornili, že samo Německo vytvořilo situaci, že německé menšiny musí na konci války přijmout rozhodnutí a volbu mezi vystěhováním a masakrem.

Americké stanovisko

I ve Spojených státech byla zřízena komise pro poválečnou politiku a vyslovila "pochopení pro československé znepokojení v souvislosti se sudetskými Němci". Bylo ověřeno, že německé menšiny byly "předvojem nacistické infiltrace". Na americké myšlení zapůsobily informace vlastní rozvědky, která zjistila, že v sudetské župě bylo sestřeleno několik amerických letadel, některé nouzově přistály, a místní Němci letce utýrali k smrti. Dokonce civilní obyvatelstvo přihlíželo mučení bez slov protestu a povzbuzovalo německou mládež (HJ), policisty, polní četníky, gestapáky a členy nacistické strany v jejich řádění. Mimořádně bestiálně bylo zacházeno s letci, kteří znali německý jazyk. Nelze se tedy divit, že i v americkém požadavku zaznělo, že všechny nebezpečné německé elementy musí být třeba i násilím odstraněny a potrestány.

Sovětské stanovisko

Dne 4. září 1943 byla při lidovém komisariátu zahraničních věcí ustavena komise pro otázky smluv a poválečného uspořádání pod Litvinovým předsednictvím. O vojenské aspekty se starala další komise, vedená maršálem Vorošilovem. Mezi sovětskými politiky se vedla rozprava o osudu Němců v ČSR. Jedno z mnoha mínění nás i dnes zaujme. Němci v ČSR by mohli počítat s lepším a perspektivnějším osudem, kdyby se jasně postavili proti nacismu a rasismu a přestali usilovat o hegemonii nad ostatními národy. Prokázat to měli demonstracemi, stávkami, pasivitou ve válce, partyzánskou formou boje a připojením se k povstání, pokud by k němu v Čechách došlo.

Takový důkaz příhraniční Němci nikdy do konce války nepodali. Spíše naopak. Z Velké Británie bylo vysazeno několik výsadkových skupin, většinou německých sociálních demokratů, ale domácí obyvatelstvo všechny výsadky vydalo do rukou gestapa a SS. Několik antifašistů bylo na místě utlučeno zemědělským nářadím na polích pracujících německých žen. Chování Němců v pohraničí nebylo žádnou zárukou, že by se distancovali od nacismu. Nevymanili se z vlivu A. Hitlera ani po jeho sebevraždě, dokonce skládali nové přísahy věrnosti až za hrob.

Prezident E. Beneš 10. ledna 1944 referoval své exilové vládě v Londýně, ale i Američanům, Britům a Francouzům, že J. V. Stalin souhlasí s odsunem Němců z ČSR. Obdobné stanovisko souhlasu vyslovilo i exilové vedení Francie. K tomu jen připomenu, že v divokém útěku museli Němci opustit Norsko, Dánsko, Holandsko a Francouzi je vystěhovali z Alsaska během několika hodin se zavazadlem do 50 kg. váhy. Ani k tomu nepotřebovali postupimské dohody. Události, ke kterým došlo při povstání v Paříži odpovídají tomu, co se stalo i v Praze. Vlnu protiněmeckého radikalismu si vyvolali Němci sami.

Kolektivní vina a kolektivní trest?

Ke komplexnímu pohledu na popisovanou problematiku je vhodné upozornit ještě na jednu skutečnost. Pravicové odbojové organizace, řízené z Londýna, protestovaly u Beneše, když naznačil, že není Němec jako Němec. Neměly pochopení pro vyjmutí antifašistů z odsunu. Dokonce mezi řádky protestních depeší je naznačováno: pokud chce někdo chránit Němce, ať se raději do vlasti nevrací. Dnešní pravicoví pisálkové by měli této otázce věnovat pozornost, je doložitelná z archivních pramenů.

Sudetoněmečtí štváči a čeští novokolaboranti pravicové orientace až do omrzení neustále vykřikují o křivdě, která se stala příhraničním Němcům, že je potkal kolektivní trest za kolektivní vinu. Dokonce to byl, podle nich, největší zločin 20. století. Ne tedy druhá světová válka. Němci podle nich směli vraždit po celé Evropě, jen jim se nesmělo něco stát. Absurdnost falešné obhajoby nejlépe poznáme, když si přeříkáme následující větu: Němci v českých zemích vždy podporovali emancipační akce českého národa, prosazovali jeho právo na svébytný vývoj, na sebeurčení národa, nepodporovali národnostní útisk Čechů, odmítali nacismus a válku a k Čechům se chovali v duchu demokracie a humanity, byli dobrými sousedy. Novohenleinovští agitátoři tedy vůbec nevědí, co je kolektivní trest.

Kolektivním trestem pro Čechy byla vynucená účast v první světové válce, kdy umírali za cizí imperialistické cíle Německa a Rakousko-Uherska. Kolektivním trestem bylo zrušení Badeniho jazykových reforem, kolektivním trestem pro český národ bylo žití v podmínkách nacistické okupace, kdy jsme na sebe museli nechat padat smrtonosné náklady z letadel našich spojenců. Němci žádají právo na vlast, proč ho tedy upírali Čechům, proč Židům vzali nejen vlast, ale i životy?

Němci nikdy v dějinách nevytvořili ve střední Evropě lepší politické, jazykové a kulturní podmínky než Češi, ovšem v rámci reálné možnosti. Právo na vlast přiznávali Němci jen sobě.

Odsun Němců nebyl kolektivním trestem, netýkal se všech Němců, je to prokazatelná pravda, i když to štváči proti míru a kolaboranti popírají. Stačí následující důkaz:

Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vypracovalo a poslanecké sněmovně 15.10.2001 poslalo návrh na odškodnění příslušníků německé menšiny.K petici připojili komentář historické povahy opírající se o sudetoněmecké archivní prameny, jak tvrdí. Je dobře si zapamatovat zde uváděná čísla (str. 7 a 8 uvedené petice). Z odsunu bylo vyčleněno (vyjmuto) 32.537 odborníků s 53.103 rodinnými příslušníky, 12.985 osob s prozatímním osvědčením o čs. státním občanstvím, 33.057 Němců ze smíšených manželství, 1.876 německých Židů, 4.351 Němců vyjmutých z odsunu cestou milosti, 18.000 antifašistů a 6.500 s odloženým odsunem. Nebudu nyní uvádět, že české úřady vykazují větší počet antifašistů a osob s přiznaným čs. občanstvím (140.000), zásadní je skutečnost, že transferu nepodléhalo všechno německé obyvatelstvo, tedy to nebyl kolektivní trest. Ještě připomenu, že ve 247 obcích a městech se na rozpoznání nacistů a antifašistů podíleli němečtí antinacisté, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Český národ nemůže být viněn z toho, že německých odpůrců Hitlera, Henleina a Franka byl tak malý počet. A opět případná otázka, byl podobný počet Čechů či Židů vyjmut z koncentračních táborů a transportů smrti? Nikdy nebyl.

Aniž bych byl zastáncem zásady o kolektivní vině, přece jen musím respektovat fakta. Německý historik Detlef Brandes ve své práci uvádí, že do Sudetoněmecké strany vstoupilo do června 1938 celkem 1.349.180 příhraničních Němců a sám dodává, že vzhledem k celkovému počtu obyvatel byla Sudetská župa v procentuálním poměru k obyvatelstvu na prvním místě v říši (viz str. 420). K tomu ještě stačí dodat, že pasivní členství se netrpělo, kde jsou tedy Němci, kteří nic nevěděli a nic nedemokratického nedělali, když ve všech organizacích vládl vůdcovský princip? K dispozici jsou ještě další závažná čísla. Za aktivní podíl na rozbití Československa, za boj proti demokracii, nařídil Adolf Hitler udělit příhraničním Němcům 1.162.617 vyznamenání, většinou za tzv. "osvobození Sudet". Za pomoc při likvidaci okleštěného Česko-Slovenska bylo ještě, většinou s označením Pražský hrad, uděleno dalších 154.563 vyznamenání. Aktivity proti ČSR a proti Čechům musel každému vyznamenanému potvrdit stranický orgán Sudetoněmecké strany, později organizace nacistické strany. Žadatelů bylo tolik, že se vyznamenávací akce protáhla až do 31.12.1940. Pro připojení k nacistickému Německu a pro přijetí německého občanství hlasovalo 2.467.936 Němců s volebním právem. Našim kolaborujícím publicistům pravicového a nevlasteneckého zaměření doporučuji, aby si jednou dali práci a z propagandistických pramenů nacistické strany si sečetli počet všech Němců, kteří se hlásili do Sudetoněmecké strany, do nacistické strany, do řad Hitlerovské mládeže, do Svazu německých dívek a do Svazu německých žen, do Německé pracovní fronty, do organizace Silou k radosti, do SA, SS, kam byl vstup dobrovolný a do dalších profesních organizací nacistické strany. Zjistí, že nacistická prosáklost byla v českomoravském zněmčelém pohraničí větší než v jiných regionech Německa. Počet členů nacistického zaměření přesahuje o 87.000 počet obyvatel pohraničí. To znamená, že převážná část nacistickým morem zachvácených osob neváhala a organizovala se v několika nacistických organizacích. Nepočítám pohraniční Němce v německé armádě, tam museli nastoupit, ale ptám se, proč útvary složené ze sudetoněmeckých vojáků dostávaly nejvíce vyznamenání a bylo tu zaznamenáno nejmenší množství zběhů? Největší počet dezertérů byl z Alsaska a z průmyslových okresů v Porýní.

Není přece problém v porozumění s německými antifašisty a demokraty, s nimiž se smiřovat nemusíme, stáli jsme v boji na jedné straně zápasu. Smiřovat se s nacisty, novohenleinovci, s kolaboranty, teroristy a válečnými zločinci ovšem nechceme. Ostatně tento úkol na sebe vzali již nadšeně naši novokolaboranti.

Jaký byl výsledek odsunu?

Spojenecká kontrolní rada 20. listopadu 1945 přijala plán odsunu z Československa, pro odsun bylo určeno 2.500.000 osob. Transfer byl ukončen 24. října 1946. Dodatečný odsun proběhl ještě do poloviny roku 1947, aby došlo ke sjednocení rodin, týkal se 80.000 osob.

Do západních okupačních zón se transfer týkal 1.559.000 osob, do sovětské zóny odsunuto dalších 841.000 osob. Dobrovolně se za lepší kariérou odstěhovalo ještě 88.614 antifašistů. Koncem května 1947 žilo v ČSR ještě 204.000 Němců, odsun se tedy nevztahoval na veškeré německé obyvatelstvo.

Připravil dr. O. Tuleškov

www.ceskenarodnilisty.cz