Podle posledního výzkumu volebních preferencí by obě naše parlamentní levicové strany dohromady získaly zhruba deset procent hlasů voličů. Připomeňme, že v roce 2002 činil součet hlasů pro ČSSD a KSČM celkem 48,7%. Ještě v roce 2013 dokázaly tyto dvě politické strany získat dohromady více než 35% voličských hlasů.

Nyní by tedy volil levici pouze jeden z deseti občanů, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám. Tady se už nedá hovořit o poklesu přízně či o výchylkách mínění veřejnosti. Na místě je mluvit o naprostém propadáku a krutém debaklu naší levice.

Celá věc je pikantní ještě v jednom ohledu. Po roce 1989 šli komunisté k volbám s handicapem těch, kteří až dosud vládli a za všechno zodpovídali. Sociální demokracie mohla naopak těžit z kreditu strany, která byla zakázána a teprve nyní může dokázat, co umí. Tak už to dokázala. Po třiceti letech činí rozdíl voličské přízně mezi stranou zakazující a stranou zakazovanou celé jedno a půl procenta.

Před českou levicí stojí velká hádanka. Do jaké míry je její katastrofální propad zaviněn jejich politikou a těmi, kdo ji ve vedení i z pozadí určují, a nakolik se jedná o součást ústupu levice z politické scény obecně téměř v celé Evropě. Jisté se zdá být jen to, že ani v jedné z obou zmíněných stran si podobné otázky nijak naléhavě nekladou.

Druhá možnost by byla pro obě naše levicové strany samozřejmě lichotivější. Komunisté by se mohli utěšovat, že zhruba o půl století přežili kdysi tak silné a vlivné strany, jako byli francouzští či italští komunisté. Jsou poslední komunistickou stranou v Evropě, na kterou někdo bere ještě jakési ohledy v souvislosti s činností vlády.

ČSSD zase může tvrdit, že je vlastně zázrak, že stále zůstává stranou vládní v situaci, kdy globalizovaný kapitalismus dává na každém kroku jasně najevo, že ho už sociálně demokratické recepty na udržování sociálního smíru příliš nezajímají.

Jestliže jsou komunisté reliktem doby revoluční, stávají se sociální demokraté podobně osiřelým pozůstatkem doby reformní. Teď, když radikální i umírněná levice směřuje k propadlišti, bude mít kapitalismus volné ruce. Konečně bude moci splnit své sliby o nebývalé prosperitě, která časem prý překape dokonce i k těm potřebným.

Prof. J. Keller

Přišlo e-poštou