Dr. Ant. Boháč, ve svém článku v „Národní čítance“ z roku 1918 ukázal, kde se v novém Československu vzala německá menšina. Tu historii by měl znát každý Čech. Dnes jako tehdy. Zopakujme si ji alespoň ve stručnosti.

Autor sleduje rozložení slovanských kmenů na území Evropy v 2. polovině 1. tisíciletí. Je to i počátek vývoje národa Čechů a Slováků. Je to vývoj ze společných kořenů přicházejících slovanských kmenů, které se usadily v českých zemích a v horních Uhrách. Jejich území bylo mnohem rozsáhlejší než je dnes. Sahalo do Pruského Slezska, k Dunaji, hluboko do nížiny uherské.

Vpád Maďarů a příchod německých kolonistů do Alpských krajin oddělil Slovany západní a severní od Slovanů jižních. Mohutná německá kolonizace v zemích Českého království nastala za posledních Přemyslovců a za prvního Lucemburka. Pohraniční pás se postupně poněmčil, uvnitř zemí vznikly četné ostrovy přistěhovalých německých obyvatel.

V 2. polovině 14.století byl příchod německého obyvatelstva zastaven. A v té době přišlo památné husitské hnutí, které přineslo mocné společenské změny a povzneslo národní vědomí. Jeho vlivem došlo i k zániku většiny německých ostrovů v české jazykové oblasti. Došlo i k zúžení německého pohraničního pásu.

Hospodářský vývoj v 16.století vyvolal opět vlnu kolonizace a poněmčení měst. Neobyčejnou měrou bylo poněmčování posíleno zhroucením českého stavovského povstání. Množství českých evangelických rodin bylo nuceno pro víru opustit vlast a celé kraje byly hrůzami války 30leté vylidněny. V 18.století poněmčování vyvrcholilo odnárodněním prořídlého městského obyvatelstva a usazením nových německých osadníků. Jen poddansko–nevolnický rolnický venkov zůstal odnárodnění ušetřen. Vlastní jádro lidu se neodcizilo svému jazyku. Od konce 18. století, nastává změna. Po zrušení nevolnictví se zdvihá vlna národního probuzení, v 19. století český živel začíná zase do měst pronikat a česká vlast se dík buditelům a obrozenskému hnutí stává zase vlastí českého národa. Z kolonizátorů zůstávají ostrůvky menšin v pohraničí.