K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci 4

Jaroslav Maršák

Velmi důležitou činnost v plzeňském povstání prováděli uniformovaní příslušníci plzeňské policie

V Doubravce mimo jiné měli za úkol kontrolovat všechna vozidla přijíždějící směrem od Prahy. Kontrolu s dalšími policisty zabezpečil v úseku mezi ústředním a židovským hřbitovem policejní strážmistr Václav Port, který ve svém písemném hlášení uvádí: „Než jsme stačili zabezpečit uzavírku silnice, projela od Prahy směrem do Plzně motorka se dvěma německými vojáky. V krátké době přijelo vojenské terénní auto ve kterém seděli tři němečtí vojáci. Zadrželi jsme je, a v kanceláři ústředního hřbitova jsme je vyslechli. Prozradili nám, že před nimi jel motocykl se dvěma vojáky a společně s nimi mají prý čekat na okraji města na generála, který jede za nimi v osobním autě. Vojáky jsme zamkli v jedné místnosti a vrátili se na kontrolní stanoviště. Za chvilku přijíždělo od Prahy osobní otevřené auto, ve kterém seděl mimo šoféra na zadním sedadle německý generál. Byli jsme rozhodnuti auto zastavit a pokud tak neučiní, že budeme střílet. Blížící se auto na náš pokyn k zastavení zpomalilo jízdu, ale šofér zřejmě na rozkaz generála najednou zrychlil, takže jsme byli nuceni uskočit. Ihned jsme zahájili palbu, jíž generál opakoval. Mával při tom levou rukou, v které držel větší obálku. Po další naší střelbě mu klesla pravá ruka s pistolí. Šofér zmírnil rychlost, ale pokračoval v jízdě. Ve vzdálenosti asi 500m od nás, se ozvala krátká střelba z pistole a v zápětí střelba z automatu. Dodatečně bylo potvrzeno svědkem panem Bukovským, hostinským, že dle osobních dokladů se zastřelený generál jmenoval von Seifert a že jeho doklady, peníze, zbraň a další cenné věci byly odebrány poručíkem požární ochrany Průchou a předány Revolučnímu národnímu výboru v Plzni. Řidič vozidla i generál byli údajně pohřbeny na ústředním hřbitově v Plzni.

Bilance, za krátkou dobu trvání povstání, konečnou likvidaci a převzetí německé posádky do zajetí americkou armádou, byla i tak pro německou armádu nepříznivá. Velitel německé posádky v Plzni generál von Majevski se po podepsání bezpodmínečné kapitulace dne 6. 5. před zástupci americké armády a svojí manželkou zastřelil. Dalšího generála von Seiferta, který přijížděl dne 5.5. zřejmě z pověření velitele střední skupiny vojsk německé armády polního maršála Ferdinanda Schörnera, zastřelili na Rokycanské třídě příslušníci plzeňské policie, protože neuposlechl příkaz k zastavení svého auta.

Plzeňáci na pomoc Praze

Několik desítek Plzeňáků si v květnu 1945 našlo cestu a vydalo se vstříc na pomoc bojující Praze. Byla to skupina tzv. I. Asistenční letky Plzeň. O jejich cestě vypráví ve svém pamětním spisu Václav Matěk, bývalý armádní poručík v záloze. Skupina se skládala jak s vojáků, tak i dobrovolníků z řad civilistů. V Plzni utichli již pouliční přestřelky s fanatickými nacisty, kteří v 10 hodin dne 6. května začali jakoby na povel střílet z věží kostelů, vikýřů a z oken bytů obývaných Němci. Tyto zákeřné střelce zlikvidovali za vydatné pomoci již ozbrojených povstalců příslušníci americké armády. 7. května plzeňským občanům válka skončila. V matičce Praze se i nadále bojovalo a Národní rada volala o pomoc.

Velení 1. Asistenční letky se rozhodlo vytvořit skupinu dobrovolníků a jeti Pražanům na pomoc.. Členové skupiny se shromáždili u finančního úřadu, nasedli do dvou autobusů, které opatřil u elektrických podniků br. Volf. Doplnili svoji výzbroj na radnici a hlavně na policejní stanici na Letné a vydali se 7. května 1945 vstříc nejistému osudu. Skupina sestávala z 56 mužů, z nichž byli dva důstojníci a lékař MUDr. Benetka. Několik členů skupiny se s lehkým kulometem usadili na střeše autobusu, což se jim stalo osudným. Byli zachyceni transparentem nataženým přes ulici. Spadli s autobusu a byli s vážnými zraněními odvezeni do plzeňské nemocnice. Ostatní pokračovali v cestě. Po příjezdu do Prahy se hlásili na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici, kde se nacházelo vojenské velitelství „BARTOŠ“. Hlášení provedl náš nejvyšší důstojník, major Vrána, jenž napsal: Bylo mě předáno velení nad skupinou, se kterou jsem se ihned podle rozkazu odebral na policejní stanici v Josefovské třídě, jež byla již po dva dny ohrožována oddíly SS. Cestu k cíli jsme byli nuceni překonávat přes barikády a průkopy v domech. Obsadili jsme mimo dům, kde byla policejní stanice, i sousední domy a vybudovali jsme provizorní barikády. V ranních hodinách dne 8. května začali na naše posice střílet příslušníci SS. Palbu jsem opětovali tak, že jsme neustále měnili svá palebná postavení u oken a vikýřů, abychom zmátli SS many o naší síle. V poledních hodinách náhle přijel před náš blok domů německý tank. V tanku stál voják bez německých vojenských označení, mával čepicí a volal česky: „nestřílet–palbu zastavit“! Snažil se nás přesvědčit, že je Vlasovec (příslušník proněmecké ruské armády generála Vlasova). Zůstali jsme však všichni na svých místech, palbu jsme zastavili a vyvěsili bílý prapor. Když z nás nikdo nevyšel na ulici, tu asi po 10 minutovém klidu náhle osádka tanku a ukrytí esesmani zahájili prudkou palbu, při které byli zastřeleni br. Rudolf Sokol, a br. J. Schürrer. Další palbou z děla tanku vznikl v jednom námi obsazeném domu oheň, který se nám podařilo uhasit. Toho využili esesmani, kterým se podařilo vniknout v sousedním domě do sklepních krytů, kde byly ukryty ženy a děti a postřelili při tom 15letého chlapce. Provedli jsme následně důkladnou čistku všech bytů a sklepů a dopadené příslušníky SS jsme zlikvidovali. Abychom zabránili dalšímu vraždění civilních, nebojujících osob, shromáždili jsme tyto ze všech domů do jednoho většího krytu, zabarikádovali jsme vchody a obsadili je členy naší skupiny vybavené pancéřovými pěstmi. V dalších hodinách se esesmani pokoušeli dobít naše pozice, my jsme je však uhájili. Po marné snaze se esesmani stáhli ve večerních hodinách k Vltavě. V dalším jsme se zúčastnili bojů při obraně Staroměstské radnice. Při dalších akcích jsme provedli obsazení vojenské nemocnice příslušníků SS „Na Františku“, odzbrojili veškerý personál a nemocnici předali do správy místního Národního výboru. Již společně s Rudou armádou se naše skupina zúčastnila jednotlivých bitek s okupanty ve Starém městě. Do Plzně jsme se vrátili 11. května. K akci na pomoc Praze podotýkám, že jsme do Prahy jeli přes zákaz Američanů, což se nám podařilo díky diplomatickému jednání br. Volfa.“

Další ozbrojenou a dobře organizovanou skupinou která se rozhodla vydat na pomoc bojující Praze, byli dobrovolníci 3. motorizované roty státní požární policie. Velitel tohoto polovojenského útvaru štkpt. Jaroslav Otmar ve svém pamětním spisu uvádí: Dne 6.května 1945 od časných hodin ranních bylo pokračováno v hlídkování a vysílány menší oddíly na průzkum směrem ku Praze a k okolním lesům. Naše rota byla začleněna do svazku vojenského oddílu „Železo“ jako jednotka s pořadovým číslem 8. Velitelem jednotky byl jmenován nadporučík František Noha z Prahy, skvělý a energetický voják, pod jehož velením jsme se zúčastnili bojů o Prahu. Během přesunu byla naše kolona napadena německými turbinovými letadly, která zničila jedno osobní a jedno nákladní auto s municí. V jednotce rozvinuté proti ruzyňskému letišti byl zraněn stržm. Vorlíček a podstržm. Roučka, kteří se spolu se št. stržm. Hofrichtrem a Šimůnkem vyznamenali v boji s posádkou letiště. Podstržm.Macek sestřelil lehkým kulometem jedno z útočících letadel. Protože další odpor ruzyňské posádky byl zdolán dorazivšími Vlasovci, byl zbytek roty stáhnut do Hořelice, zorganizován a doplněna jeho výzbroj. Třetí četa prováděla strážní službu, odzbrojování Němců a transportování zajatců do míst soustředění.

Další den, 7. května jsme pokračovali v zajištěném postupu směrem do Motola, kde jsme obsadili vojenské cvičiště odzbrojením německých vojáků pod vedením por. Pírko. Prap. Vacek prováděl zatím s některými příslušníky oddílu „Železo“ výcvik v zacházení s protitankovou pancéřovou pěstí. Za neustálého odstřelování německým dělostřelectvem jsme postupovali přes Košíře na Smíchov. Podle rozkazu jsme obsadili barikády na nábřeží u Palackého a Jiráskovo mostu. Třetí četa sváděla menší potyčky s ustupujícími Němci v okolí Dušník, organizovala přísun potravin a munice do Prahy a odsuny raněných do nemocnice. V dalším průběhu bojů se části našich jednotek podařilo postoupit dle rozkazu neočekávaně průchody a sklepy do boku Němcům útočících za podpory tanků proti Staroměstské radnici a přerušit jejich spojení s německým uskupením u Prašné brány. Němci využívali všech krytů a jak vojáci, tak i civilní záškodníci (včetně žen) nás ostřelovali i z domněle již vyčištěných prostor, zákeřně i v přestávkách vyhrazených pro vyjednávání. V boji s jejich značnou přesilou padl podstr. Hubáček, když před tím vyřadil pancéřovou pěstí německý tank. Při jednání o kapitulaci německých jednotek SS soustředěných v právnické fakultě, prohlásil jejich velitel, že o kapitulaci nemůže být ani řeči, abychom naopak my složili zbraně. Boj pokračoval ještě s větší intenzitou. Za pomoci 2. roty motorizované státní požární policie z Hořovic se nakonec podařilo zatlačit jednotky SS k Vltavě.

Tvrdý boj byl k večeru přerušen a zakončen novým vyjednáváním Národní rady a konečným přijetí podmínek kapitulace Němci. Devátého května naše rota konala hlídkovou službu na Smíchově a v Praze l. Byly prováděny prohlídky veřejných i soukromých budov a jejich očišťování od Němců. Zajištěné vojáky i německé civilisty jsme odváděli do určených sběrných táborů. Na příkaz vojenského velitelství Velká Praha byla rota přidělena k dispozici Vojenskému velitelství Hradu. Byly prováděny prohlídky všech místností a sklepení na Hradě a celého jeho okolí. Dle rozkazů a nařízení vojenského velitele Hradu byla prováděna strážní služba uvnitř i v okolí Hradu. Při příjezdu členů vlády postavila rota čestnou rotu. Bojová a další činnost 2. požární roty v Praze byla ukončena až 19. května, kdy se vrátila do Plzně.

Pravda se nedá překrucovat ani zamlčovat

Tato informace popisující organizaci některých odbojových skupin na Plzeňsku a jejich činnost v průběhu květnového povstání v roce 1945 je určena především pro mládež, která popisované události a příběhy neměla možnost prožít. Od roku 1945 uplynulo již 66 let. Za tuto dobu jak starší, tak i současná generace byla a je „masírovaná“ někdy pravdivými, ale někdy i lživými informacemi tak, jak to vyhovuje právě vládnoucí politické garnituře.

Starší generace si po horké válce přetrpěla „studenou válku“, „sametovou revoluci“ vedenou pod heslem „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Nehynoucí ostudou pro náš národ za socialismu bylo plošné pronásledování zahraničních vojáků, kteří se zúčastnili odboje na západní frontě, zejména letců. Po sametové revoluci se situace obrátila a do nemilosti a různých kritik se dostali vojáci z východu v čele s gen.Ludvíkem Svobodou. Po odmítání zásluh americké armády při osvobozování Plzně se z tzv. demokratického tisku vytratila jakákoliv zmínka o přítomnosti sovětské armády a její pomoci při Pražském povstání. Historickou skutečností a pravdou zůstává, že v Plzni nejprve propukla revoluce, při které padlo 32 občanů a byla odzbrojena převážná část vojáků německé armády v Plzni, jíž následně, bez ztráty na životech, převzali do zajetí vojáci americké armády.

Čeští odbojáři a váleční veteráni druhé světové války mohou u památníku obětí válek na náměstí Míru 5.května každého roku vzpomenout v krátkém projevu na svoje padlé druhy a 6. května se zúčastnit u památníku americké armády velkolepého shromáždění a vyslechnout projevy představitelů místních úřadů a předních politiků, kteří každoročně přijíždějí z Prahy. Dosud žijících přímých účastníků povstání by se dalo dnes již spočítat na prstech jedné ruky. Řada amerických veteránů kteří se zúčastnili v květnu 1945 příjezdu a osvobození Plzně, se ze zdravotních důvodů již nebude moci v dalších letech oslav osvobození zúčastnit. V rámci udržení tradice mají však výhodu, že za ně přijíždějí jejich synové a vnukové. Nejvíce zážitků z oslav svobody a obdivu občanů sklízejí zřejmě nadšenci oblečení do amerických uniforem, kteří ve svých džípech projíždějí v květnu každého roku plzeňskými ulicemi. Plzeňské povstání bylo některými účastníky a historiky v určité době přeceňováno a a později zase podceňováno.

Svého času se k zástupcům Českého svazu bojovníků za svobodu necitlivě a netaktně vyjádřil jeden lidovecký poslanec slovy: „Vaše biologické hodiny pomalu ale jistě dotikávají“. My však stále žijeme, ale on zmizel v politickém propadlišti.

Bojovali jsme za obnovení svobodné Československé republiky, nyní ji budeme hájit, aby nemohla být změněna v nějaký novodobý protektorát, jak si to někteří věčně nepoučitelní přejí.

Jaroslav Maršák, čestný předseda oblastního výboru ČSBS