K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci 3

Jaroslav Maršák

Kasárna 18. pěšího pluku (u dnešního zimního stadionu)

Obsadit tato kasárna dostala za úkol skupina která byla součástí odboje dělnických tělocvičných jednot (dále DTJ). Konkretně to byla skupina členů DTJ.VI. v Doudlevcích, která měla své sídlo na břehu řeky Radbuzy, naproti plzeňské papírně. Z rozhodnutí Revolučního národního výboru byla jako řada jiných odbojových skupin zařazena v plánu povstání pod velení Druhé lehké tajné divize.

To, že bojová skupina DTJ dostala příkaz tato kasárna obsadit, pramenilo zřejmě z důvodu, že ještě před vypuknutím povstání měla za úkol sledovat a zjistit přibližný počet německých vojáků v těchto kasárnách dislokovaných. Mimo úkol obsadit kasárna, kde byly soustředěni němečtí vojáci, měla skupina obsadit ještě kasárna státní německé ochranné policie, tzv Schuppo, která měla své sídlo ve škole na Doudlevecké třídě.

Z vojenského hlediska byl tento úkol těžko splnitelný a vůči skupině mladých lidí ve stáří od 15 do 22 let lehkomyslný. Povstání vypuklo živelně již 5. května. Skupina v počtu 15 členů DTJ se v brzkých ranních hodinách sešla na určeném místě poblíž kasáren německé policie. S velikou úlevou zjistili, že příslušníci policie zřejmě v noci ze školy, která byla za války proměněna za kasárna, zmizeli. Prohledali celou budovu a v jedné místnosti objevili ještě nepoužité oděvní součástky stejnokrojů pro příslušníky německé policie. Byli to hnědé košile, rajtky, holinky a tmavomodré lodičky.

Neváhali a oblékli se do těchto stejnokrojů, aby získali vzhled jakési vojenské jednotky. Na lodičky si připevnili trikolórové pásky, na rukávy košil si navlékli červenobílé pásky, opatřené kulatým razítkem Revolučního národního výboru a vydali se splnit nelehký úkol – obsadit kasárna, kde se nalézalo v té době asi 1.200 německých vojáků. Vedoucím skupiny byl Jaroslav Holub, který již několik dní byl ve spojení s vedoucími činiteli 2.LTD a RNV, od nichž obdržel rozkaz k provedení nastávající akce.U kasáren držel službu policejní praporčík Beránek a k provedení akce se dostavil další příslušník 2.LTD četař aspirant Racek. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že jako oficielní parlamentáři se k jednání s velitelem vojenské jednotky odebere skupina ve složení Jaroslav Holub, velitel skupiny, policejní prap.Beránek, čet.asp. Racek a jako tlumočník Jaroslav Maršák. V této sestavě jsme se vydali vstříc nejistému osudu. Požádali jsme strážného u vchodu, aby zavolal nějakého důstojníka, který by nás odvedl k veliteli. Dostavil se poručík, kterému jsem oznámil, že jsme se z pověření RNV dostavili jako parlamentáři s požadavkem, aby nás zavedl k veliteli jednotky. Velitelem vojenského útvaru byl důstojník v hodnosti majora. Vyšší důstojníci zřejmě své vojáky opustili. Představili jsme se jako parlamentáři s požadavkem, aby vojáci složili všechny zbraně do určené místnosti a vyčkali v klidu příchodu americké armády, která provede jejich oficiální převzetí do zajetí. Velitel jednotky zásadně odmítal vzdát se naší skupině. Po delším jednání pak souhlasil s tím, že všechny zbraně včetně munice budou soustředěny v jedné místnosti na konci přízemní chodby kasáren. Jako podmínku si kladl to, že nebudeme vynášet tyto zbraně z kasáren civilnímu obyvatelstvu, že převezmeme střežení kasáren a zajistíme vojákům a německým civilistům bezpečnost. Na tuto podmínku jsme rádi přistoupili. Všechny zbraně a munice byla dle dohody soustředěny do určeného skladu, který ihned obsadili příslušníci naší skupiny a který se dal vzhledem ke své poloze (na konci chodby) v případě nutnosti dobře bránit. Z tohoto skladu se pak dokonale vyzbrojila celá naše skupina. Žádné hrdinství se nekonalo. Měli jsme zkrátka štěstí, že velitel jednotky v kasárnách 18.p.pl. nebyl zřejmě žádný fanatický nacista a rozumně zhodnotil reálnost současné situace.

Kasárna 35.p.pl.

Takové štěstí neměl parlamentář v uniformě českého četníka, kterého v kasárnách 35.p.pl. nechal fanatický nacistický velitel zastřelit. Z oken těchto kasáren se ještě 6.května po našich občanech a dokonce i amerických vojácích střílelo. S určitými obavami jsme přečkali noc a ráno 6. května 1945 jsme již slyšeli hukot amerických tanků postupujících na Plzeň. Asi v 9 hodin přijel za doprovodu české motorizované spojky americký tank a dva obrněné transportéry. Mezi velitelem tanku a velitelem německé jednotky došlo k oficielní kapitulaci. Mezitím přijeli ke kasárnám další vojáci, příslušníci 2.divize, tzv.indiáni. Již v 10 hodin nastoupili vojáci německé armády na silnici před kasárny k osobní prohlídce a přesunu do zajateckého tábora.

Najednou, obdobně jako v jiných částech města, začali nejen na americké vojáky a členy naší skupiny, ale i na německé vojáky střílet zákeřní střelci z věže kostela na Klatovské třídě u Redemthoristů. Mimo to stříleli od doudleveckého nádraží a vojenské nemocnice příslušníci jednotek SS. Tato jejich nepochopitelná a zoufalá akce byla v několika minutách velkorážnými kulomety umístěnými na obrněných transportérech, americkými vojáky zlikvidována. Kasárna jsme střežili ještě několik dní do doby, kdy si zástupci Československé armády nepřevzali ukořistěné zbraně. Většina z nás vstoupila 20. června 1945 dobrovolně do nově se rodící Československé armády, aby si odsloužila základní vojenskou službu.

Stalo se na Lochotíně v květnu 1945

Dne 5. května 1945, kdy vypuklo v Plzni povstání proti německým okupantům, se začalo aktivovat ilegální velení odboje, především vedoucích štábu druhé lehké tajné divize a členů Revolučního národního výboru. Jedním z trojice zakladatelů 2.LTD byl Miroslav Ferra, který se ukrýval před zatčením v ilegálním bytě u správce velkostatku v Bolevci. V uvedený den pro něho přijel František Bureš, který byl rovněž v ilegalitě s příkazem, aby se dostavili na radnici. Společně se členem (RNV) br. Čermákem a dalším spolupracovníkem stržm. Petrů nasedli do auta a jeli v radostné náladě na radnici. Když přijížděli k restauraci, která se v té době nacházela u křižovatky v blízkosti lékařské fakulty, zastoupil jim cestu německý poddůstojník hodnosti feldvébla. Nařídil jim vystoupit z auta. Ve svém pamětním spisu Miroslav Ferra uvádí, že na nějaký odpor nebylo možno pro zjevnou přesilu ani pomyslet. Doufali prý, že se jedná o nějaký formální úkon. Po vystoupení z auta jim odebrali zbraně (pistole) a každého z nich zavřeli jednotlivě do místností restaurace. Asi po hodině byli vyvedeni na dvůr za restauraci a postaveni ke zdi. Tři vojáci s puškami se prý připravovali ke střelbě. Zdálo se, že je čeká to nejhorší a že budou zastřeleni pro ilegální držení zbraní. Zatímco se dalo do deště. přišel velitel stráže a proti jejich očekávání je zahnal do místnosti, kde se nacházelo asi dvacet stejně zadržených občanů. Největším překvapením však bylo, když se otevřeli dveře a vstoupil německý poručík doprovázený členy RNV Františka Bureše a Vladislavem Šaškem, kteří byli oblečeni do vojenského stejnokroje důstojníka čsl. armády. Na jejich intervenci byli všichni internovaní propuštěni kromě stržm. Petra, br. Čermáka a Miroslava Ferry, protože u nich nalezli zbraně. Zbytek dne a celou noc prožili ve strachu a nejistotě, co se s nimi nakonec ještě stane. Nejkrásnější chvilku však prožili, když přišel ráno velitel stráže, který je dne 6. 5. 1945 brzy ráno propustil ze zajetí s tím, že se prý k Plzni blíží americká armáda.

Nepochopitelnou a neuvěřitelnou příhodu s tou samou jednotkou zažil téhož dne o několik hodin později jeden jednadvacetiletý člen odbojové skupiny Dělnické tělocvičné jednoty–DTJ.VI. Plzeň–Doudlevce, která v ranních hodinách dne 5. května 1945 bez boje obsadila kasárna bývalého pěšího pluku č.18, kde se nacházelo cca 1.200 německých vojáků. Byl to Jaroslav Maršak.. Dne 6. května v 7 hodin ráno šel z příkazu velitele skupiny Jar.Holuba na radnici s hlášením o situaci v kasárnách 18.p.pl. Po splnění příkazu, ještě než opustil budovu radnice, uslyšel v místním rozhlasu zprávu, že se mají přihlásit dobrovolníci k likvidaci jednotek SS, kteří se nacházejí v prostoru Lochotínského parku. Zbraně pro tyto dobrovolníky se vydávaly v přízemí budovy radnice. J. Maršák ve svých pamětech popisuje následující události takto: Nevím, co mě to napadlo, ale aniž bych uvažoval o možných následcích, místo abych se ukázněně vrátil do Doudleveckých kasáren, kde bylo moje stanoviště, nevěděl jsem nic lepšího než si jít vyzvednout nějakou střelnou zbraň. Ty však byly již rozebrány a v bedničce zbyl už jeden jediný německý ruční granát s dřevěnou rukojetí. Takto „vyzbrojen“ jsem nastoupil s ostatními do menšího nákladních auta, které se vydalo na cestu směrem na Lochotín. Během přesunu jsem se zeptal staršího dobrovolníka, zda neví, jak se zachází s ručním granátem. K mému uspokojení mě poučil, jak mám vytrhnout pojistku a odpočítat tak, aby mě nevybuchl granát v ruce. Když jsme přijeli k restauraci, která se v té době nacházela na hlavní křižovatce silnic K.Vary–Bolevec, auto zastavilo přímo před ní. Po vystoupení všech z auta se velitel této skupiny všiml, že jsem vyzbrojen pouze granátem. Nařídil mě, abych zůstal u auta a střežil ho do jejich návratu z akce. Po odchodu bojové skupiny směrem do Lochotínského parku vyšla k mému nezměrnému údivu z restaurace skupina 32 německých vojáků pod vedením poddůstojníka a všichni měli ruce vzhůru. Poddůstojník ke mně přistoupil a prohlásil, že se mě vzdávají. Protože jsem ovládal v té době téměř perfektně německý jazyk, rozuměl jsem všemu, co mě poddůstojník říkal. Nastal ovšem pro mě velký problém, co si mám s tolika zajatci počít. Uvažoval jsem, že kdybych je vedl až na radnici, že by je mohli cestou už bezbranné, napadnout nějací „hurá hrdinové“. Najednou se vedle mě objevil český strážník ve stejnokroji, který zřejmě hlídkoval na křižovatce u lékařské fakulty, kde měla německá armáda zřízenou vojenskou nemocnici. Po krátké domluvě jsme se dohodli, že bude nejlépe, když je odvede do této nemocnice, kde přečkají až je oficielně zajmou příslušníci armády USA. Když je odvedl, šel jsem se podívat do restaurace, co tam po sobě vojáci zanechali. V hlavním tanečním sále ležela na hromadě veškerá výzbroj celé jednotky – pušky, pistole, dva kulomety a mezi tím hromada nábojů. Vzal jsem si jednu pušku, opasek se sumkami plnými nábojů a dva revolvery. Když jsem vyšel na chodbu, slyšel jsem ze sklepa nějaký šramot. Udělal jsem opět neuváženě chybu a sice, že jsem bez zajištění druhou osobou, šel do sklepa se přesvědčit, kdo tam je. K mému velkému překvapení tam byl německý důstojník asi v hodnosti poručíka. Místo aby byl se svými vojáky, tak se snad chtěl schovat do příchodu amerických vojáků ve sklepě. Vyzval jsem ho, aby mě vydal pistoli, kterou měl u opasku. Odmítl to s poukazem na to, že dle nějaké mezinárodní dohody si mohou zajatí důstojníci ponechat pobočné zbraně. Nakonec si dal říci a pistoli mi odevzdal. Vyvedl jsem ho na ulici, kde jsem ho opět předal českému policistovi, který ho odvedl ke svým vojákům do lékařské fakulty, kde byla vojenská nemocnice.

I k takovým absurdním a neuvěřitelným situacím v průběhu povstání docházelo. Požádal jsem policistu, aby ohlídal nákladní auto a odebral jsem se na své stanoviště do kasáren 18.p.pl. Nikomu jsem se nesvěřil, co jsem v průběhu několika hodin zažil. Byla to souhra náhod, neukázněného a neuváženého jednání. S přispěním mého osobního anděla strážného, který mě po celou dobu války ochraňoval, jsem i v průběhu povstání vyšel ze všeho se zdravou kůží. Někteří takové štěstí v povstání neměli. Byli zákeřně zastřeleni a zbyli po nich jenom pamětní desky, ačkoliv si nestačili proti německým okupantům ve většině případů ani vystřelit. Životní cesta každého člověka sestává ze šťastných, nebo nešťastných náhod. Těch 32 zastřelených občanů města Plzně štěstí v průběhu povstání opustilo a ztratili svůj život na samém prahu svobody.

Povstalecká vojenská jednotka v Doubravce

Jednou z nejpočetnějších a nejlépe organizovanou odbojovou skupinou byla Doubravecká vojenská ilegální skupina tzv.“Weidmanova skupina II“, která tak byla pojmenována na počest pplk.Jaroslava Weidmana, jenž byl organizátorem několika vojenských odbojových skupin. Po prozrazení jeho ilegální činnosti byla zatčena gestapem jeho žena a dcera. Aby zachránil jejich životy, přihlásil se pplk. Weidman gestapu dobrovolně. Gestapo ale nikomu neodpouštělo a přesto že se dobrovolně přihlásil, byl s dalšími členy své ilegální odbojové skupiny dne 27.7.1942 zastřelen v Suchém dole u Vejprnic. Smrti neušla ani jeho manželka s dcerou, které zahynuly v KT Osvětim. Po zatčení a popravě pplk. Weidmana, se stal vedoucím ilegální vojenské skupiny v Doubravce Eduard Kotora.

Ve skupině bylo od jejího založení zařazeno 85 členů. V den povstání, 5. května, se přihlásilo dalších 212 mužů, většinou vojáků v záloze. Vedoucí vojenské skupiny Eduard Kotora pověřil poručíka pěchoty Josefa Jindru, který měl velmi dobré organizační a vojenské schopnosti, aby zpracoval plán organizace a činnosti skupiny v povstání.

V celkovém plánu bylo uloženo:

1) Pořídit seznam všech vojáků v záloze, které podléhají odvodní povinnosti, a všech mužů, kteří se skrývají před pracovním nasazení v Říši;

2) Zajistit pro všechny příslušníky vojenské jednotky ubytování a stravování;

3) Zajistit spojení s RNV v Plzni a navázat spojení s okolními obcemi a zajistit tak včasné podávání zpráv o eventuálních pohybech německých jednotek;

4) Uskutečnit převzetí velké telefonní a telegrafní ústředny umístěné ve škole na Habrmanově náměstí;

5) Zajistit obsazení skladu německé výstroje, umístěné v doubravecké čistírně „Labuť“;

6) Zajistit spojovací materiál, naftu a benzin uskladněné v doubravecké sokolovně;

7) Zajistit polní vojenskou kuchyni a zásobu proviantu v doubravecké škole;

8) Obsadit vyjednáváním nebo bojem sklady materiálu, protiletadlovou baterii děl a odposlouchávací zařízení na ústředním hřbitově;

9) Obsadit všechny vojenské objekty v Doubravce a okolí, zajistit zbraně, střelivo a motorová vozidla.

Podle písemného hlášení ze dne 10. května 1945 zpracovaného poručíkem Josefem Jindrou, byli všechny uložené úkoly splněny.

Na železničním seřadišti, kde byl 5.května 1945 odstaven vojenský vlak, došlo k několika hodinovému boji, při kterém bylo zajato několik německých vojáků, a kromě mnoha pušek, také automaty, pancéřové pěsti a další výzbroj a munice. Další zbraně byly získány od odloučených jednotek protiletadlových baterií. Ze získaných zbraní byla vyzbrojena celá jednotka sestávající ze 12 důstojníků, 200 poddůstojníků a mužstva.

Na dvoře kasáren bylo zajištěno mnoho motorových vozidel.

V noci z 5. na 6. května byly do okolí města vyslány již ozbrojené čety na autech, které zajistily příjezdy od směru z Prahy, Kralovic a prováděly průzkum v okolních lesích.

Byly zajištěny dvě polní kuchyně s proviantem a zabezpečeno vyvařování teplé stravy, kávy a čaje.

V l. poschodí kasáren byla zřízena ošetřovna, ve které zdravotní pomoc zabezpečovali dva rotmistři zdravotní služby a pomocný zdravotní personál. Celá jednotka byla od 6.5.1945 ubytována v Doubraveckých kasárnách.

Do večera 6. května bylo celkem zmobilizováno: 135 mužů na autech (4 motorizované čety), 33 mužů – spojovací četa s bojovým vozidlem, 18 mužů –vozový park–řidiči a mechanici, 6 mužů – zdravotní hlídka, 7 mužů – kuchaři, proviantní a výstrojní skladiště, 2 muži – zbrojíři, 12 důstojníků, 2 rotmistři zdravotní služby

Dne 10. května byla celá jednotka zařazena do rámce 2. lehké divize a pojmenována 2. asistenční rotou. O několik dnů později nařídil velitel praporu mjr. Dinter přesun roty do pohraničí k zabezpečení ochrany státní hranice v okrese Tachov.

Na rozhlasovou výzvu se do revoluční činnosti zapojil plzeňský Junák. Jeho členové byli ve dnech povstání zařazeni jako spojky, vykonávali strážní službu u důležitých objektů a zabezpečovali telefonní spojení bojových jednotek, a to zejména v Doubravce.