K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci 2

Jaroslav Maršák

Narychlo svolaný RNV byl nucen reagovat na vzniklou situaci a další revoluční vystoupení obyvatelstva skloubit s již dříve zpracovaným plánem povstání tak, aby byla zachována organizovanost akcí a zabráněno zbytečnému krveprolití. V průběhu dopoledních hodin došlo k obsazení radnice členy RNV. Tito pak důrazně požadovali na německém starostovi, aby zabránil střelbě na civilní obyvatelstvo města. Německý starosta však namítal, že nefunguje telefonické spojení, ale byl ochoten doprovodit delegaci RNV přímo k veliteli německé posádky. Členové RNV zhodnotili reálnou situaci a vzájemný poměr sil. Byli si totiž plně vědomi toho, v jakém obtížném postavení se povstání nachází. Vyslalo proto svoje parlamentáře k vrchnímu veliteli německé posádky dislokované v Plzni a okolí, generálu von.Majewskému. Obě strany předložili svoje podmínky, které se však ukázaly oboustranně jako nepřijatelné. Proto v dalším jednání se začala uplatňovat zdržovací taktika. Generál Masjewsky zřejmě očekával příchod posil německé armády ze směru od Prahy a parlamentáři radnice opět operovali s brzkým příjezdem americké armády a uváděli přehnané počty ozbrojených revolucionářů, které však zdaleka neodpovídaly realitě. V dalším jednání se hrálo o čas. Vedoucí skupiny parlamentářů dr. Hrbek ve snaze oddálit konflikt, se rozhodl k psychologické hře. Prohlásil, že RNV je ochoten přijmout boj. Zároveň však dodal, že to bude boj krvavý a jeho následky že budou v posledních dnech války velmi kruté. Účelově tvrdil generálu Majewskému, že RNV je v telegrafickém spojení se štábem generála Eisenhowera, že RNV má k dispozici dvacet tisíc vyzbrojených členů revolučních gard. Prohlásil rovněž, že ústředí partyzánských oddílů dalo rozkaz, aby tyto jednotky zasáhly do boje o Plzeň. Tento psychologický tah měl nečekaný úspěch. Začalo se podrobně jednat o jednotlivých bodech vzájemných požadavků. Jednání se protáhlo o dvě hodiny a nakonec delegace RNV, aby získala další čas prohlásila, že není oprávněná sama schválit úmluvu a že tyto závažné věci musí projednat celé vedení RNV.

Mezitím byly aktivovány všechny ilegální bojové jednotky, které obsadily poštu, Škodovku, nádraží, ředitelství drah a další důležité objekty. Důležitou úlohu sehrála v povstání městská policie, která v té době vedle dvou rot protipožární ochrany byla jedinou organizovanou a ozbrojenou složkou revolučních sil v Plzni. Její příslušníci reorganizovali bezpečnostní složky, zatkli ve svých řadách nespolehlivé důstojníky a kolaboranty.

Reorganizovaný policejní sbor obsadil všechny policejní strážnice a za vydatné podpory zejména mládeže a dalších ozbrojených občanů města zajistil v ranních a dopoledních hodinách dne 5. května obsazení některých důležitých objektů, včetně kasáren 18.p.pl., kasáren na Slovanech, v Doudlevcích a dělostřelecká kasárna na Borech. Čtvrtá rota české požární policie o 170 mužích, měla za úkol bránit radnici a členy RNV. Velkou a nezaměnitelnou úlohu pro úspěšný průběh povstání sehráli zaměstnanci spojovacích ústředen poštovního úřadu, kteří přerušili vojenské telefonní linky mezi jednotlivými útvary a hlavním velitelstvím německé posádky. Naplnilo se tak známé vojenské heslo, že „bez spojení není ani vedení“. K večeru dne 5.května se situace podstatně zhoršila. Vedení RNV získalo zprávu o chystaném přesunu německé armády tzv.skupiny Mitte, které velel armádní generál Schörner. Jeho divize, které krutým způsobem bojovaly proti pražským barikádám, se snažily v ústupových bojích po ose Praha – Plzeň přesunout se za každou cenu do zajetí americké armády, která se v té době již nacházela v pohraničních oblastech západních a jižních Čech. Nastalo reálné nebezpečí, že tyto německé jednotky dosáhnou území města Plzně dříve než americká armáda. Nezbývalo nic jiného, než se rychle rozhodnout a vyslat spojky – dobrovolníky vstříc americké armádě se žádostí, aby svůj postup na Plzeň urychlila.

Byly vyslány celkem tři spojky. Jedna byla zajata a druhá se vrátila s prostřelenýma nohama. Úspěchu dosáhla třetí spojka, kterou byl člen RNV a příslušník 2.lehké tajné divize, Jaroslav Stoklasa. Za vydatné pomoci německého ředitele továrny v Kozolupech dr. Lübkeho, který neměl nacisty příliš v lásce, se oběma podařilo v autě označeném německou vlajkou projet bez problémů na Šumavu až k Přijde, kde se setkali s plukovníkem americké armády Noblem, velitelem 38. průzkumné skupiny působící u 16. obrněné divize. Plukovník Noble přislíbil pomoc, ale dal si podmínku, že v cestě na Plzeň jeho vojáci nenarazí na větší odpor německé armády. Jaroslav Stoklasa ho ujistil, že cesta na Plzeň je bezpečná a urychleně se vrátil s dr. Lübkem zpět do Plzně. Na zpáteční cestě viděl, že v Křimicích poblíž hlavní silnice je rozmístěna protiletecká baterie, která by mohla svými děly vážně ohrozit postupující jednotky americké armády. Uvědomil si svůj slib daný plukovníkovi Noeblemu, že v cestě na Plzeň nehrozí žádné nebezpečí a rozhodl se k okamžitému jednání. S vedoucími štábu povstání, pplk. Krejčíkem a mjr. Matasem sešel do sálu kde byli shromážděni důstojníci ve stejnokrojích bývalé Českoslovernské armády. Seznámil je se situací a vyzval je, aby se přihlásil jeden dobrovolník který ovládá perfektně německý jazyk. Ze všech přítomných důstojníků se přihlásil jeden poručík jménem Vladimír Nechanický, který byl ochoten případně i obětovat i svůj život.. Nasedli do auta dr.Lübkeho a vrátili se do Křimic. Velitel protiletadlové baterie velmi dobře znal auto německého ředitele, které bylo stále označené nacistickou vlajkou. Byl proto velice překvapený, když z auta vystoupil český důstojník a začal s ním vyjednávat o kapitulaci. Po krátkém jednání začala obsluha sklánět hlavně děl, které přikrývali plachtami. Cesta pro postup jednotky americké armády byla volná.

Mezitím se uskutečňovaly další akce vyplývající z plánu povstání. Jednou z nejdůležitějších bylo obsazení vysílací stanice. Tento původně německý vysílač byl umístěn vedle měšťanského pivovaru, na soutoku řek Radbuzy a Mže. Jeho úkolem za války bylo rušit londýnské vysílání. Obsazení tohoto vysílače se uskutečnilo již 4. května ve večerních hodinách. Vysílání pro české obyvatelstvo mělo pro zdárný průběh povstání obrovský význam. Především svými zprávami dezinformovalo německou posádku v Plzni a okolí, informovalo české obyvatelstvo o situaci a předávalo rozkazy skupinám zapojeným v podzemním hnutí. Bylo také důležité pro udržování revolučních nálad obyvatelstva a chod hospodářského života, který se nesměl ani po dobu povstání zastavit.

Dne 5. května ve 12 hodin 35 minut se ozval hlas dr. Šindlera s historickými slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás občany města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády německých nacistických okupantů a jsme svobodni.“ Toto nadšené, euforií ovlivněné hlášení mělo nesporně velký význam pro další průběh povstání a pozvednutí nálady občanů, ale neodráželo skutečnou realitu nastávajících událostí. Povstalci stáli tváří v tvář proti drtivé přesile sedmi tisíc německých vojáků v Plzni, což při počtu necelých šesti set nedostatečně ozbrojených revolucionářů představovalo nepřiměřený poměr sil v neprospěch povstalců.

O docílení naprosté dezorientace německé posádky v Plzni a jejím okolí byl odvysílán v německé řeči tento rozkaz: „Příslušníkům německé branné moci kteří nemají spojení na vrchní velení se dává na vědomí, že se mají stáhnout do kasáren a vyčkávat dalších rozkazů.“ V noci z pátého na šestého května spal z obyvatel Plzně a okolí málokdo. Všichni očekávali s napětím a obavami, zda vojáci armády USA přijedou včas, aby zabránili krveprolití, které bylo stále reálnou hrozbou. Pamětníci si jistě rádi vzpomínají, že v brzkých ranních hodinách dne 6. května 1945 bylo slyšet od západu zvláštní dunění, jako by se z dálky blížila bouře. Byl to hukot mnoha tanků 16. obrněné divize brigádního generála Johna Pierce. Tanková kolona postupovala od Křimic, dále Husovou ulicí na náměstí Republiky, kde se osádky tanků a ostatních vojenských vozidel shromažďovaly k zaslouženému odpočinku. Nastalo srdečné vítání s nadšenými obyvateli města. Do této krásné atmosféry se náhle kolem desáté hodiny ozvalo několik salv z kostela sv. Bartoloměje a dalších domů. Obyvatelé v panice hledali úkryt v postranních ulicích a vojáci americké armády přistoupili k likvidaci zákeřných fanatických nacistických střelců z řad německých vojáků i civilistů, kteří z nepochopitelných důvodů zahájili střelbu nejen na náměstí Republiky, ale i v jiných částech města. Americká armáda za vydatné pomoci již ozbrojených povstalců, likvidovala zákeřné střelce umístěné v oknech a vikýřích židovské synagogy, ve věži kostela U Redempthoristů na Klatovské třídě, kostela svaté Anny ve Smetanově ulici, kostela Farského na rohu Klatovské třídy a Husovo ulice, na střeše hotelu Slovan a v domu U Červeného srdce. Němečtí vojáci stříleli i z oken bývalého pětatřicátého pěšího pluku. Boj probíhal proti střelcům v bytech civilních Němců v Reslově ulici, na Husově náměstí, ve škole na Mikulášském náměstí, v okolních ulicích v Doudlevcích a dalších částech města.

Američané byli upozorněni na skutečnost, že se v budově gestapa skrývají příslušníci SS, gestapa a vězeňské stráže. Po krátkém odporu se příslušníci gestapa vzdali a byli internováni. Příchodem jednotek americké armády bylo definitivně odstraněno nebezpečí ozbrojené srážky s velkými počty německých vojáků umístěnými v kasárnách. Občané Plzně radostně vítali americké vojáky, jejichž přítomnost byla pro ně symbolem porážky fašismu i potvrzením konce nacistické okupace.

Jak to již bývá zvykem, vyskytly se po válce snahy o přeceňování úlohy povstání, ale na druhé straně i jeho zlehčování. Obvykle tyto soudy vyslovují lidé a tzv. historici, kteří u toho přímo nebyli. Jak se trefně říká „po válce je každý generálem“. Čirou pravdou a nezvratným faktem však navždy zůstane ta skutečnost, že mnoho statečných občanů města Plzně se do povstání aktivně zapojilo a to bez ohledu na nebezpečí ohrožení života. Obsazením důležitých objektů, některých kasáren, vojenských skladů, přerušením telefonického spojení mezi německými vojenskými jednotkami a získáním zpráv o počtech a rozmístění německých jednotek v Plzni a okolí, připravil Revoluční národní výbor a štáb povstání příznivé podmínky pro nekomplikovaný příjezd jednotek americké armády, pro informovanost jejich velitelů o tom, kde se nalézají německé jednotky a pro úzkou spolupráci při konečné likvidaci zákeřných nacistických odstřelovačů. Dokladem toho je pamětní deska umístěná na schodišti plzeňské radnice s tímto textem: Věnováno 16. pancéřovou divizí U.S.A. Občanům města Plzně Československé republiky, na paměť jejich účasti při osvobození Plzně 6. května 1945.

Jak to bylo s obsazováním kasáren povstaleckými jednotkami

Kasárna na Slovanech

Velitelem všech členů odbojových skupin které se zúčastnili v průběhu 5. května obsazení kasáren na Slovanech, byl člen Druhé lehké tajné divize (2.LTD) št.kpt Josef TRNKA, který se se svojí skupinou dostavil do kasáren jako první a vyjednal s velitelem německé jednotky složení zbraní a převzetí střežení kasáren povstaleckými jednotkami do příchodu americké armády.

Obdobnou činnost popisuje por. Peták Adolf, který ve svém pamětním spisu uvádí: 5.5.1945 v 10 hod. jsem se svou skupinou v sestavě – štábní strážmistr policie Urabnides Vítěslav, Čermák Miloslav, Krafka Jan, Karnold Jaroslav, npor. Strejčkem a s civilistou Čapíkem – vydal do kasáren na Slovanech za účelem jejich obsazení. V kasárnách se již nalézala skupina škpt. Trnky, který asi po dvouhodinovém vyjednávání s velitelem v hodnosti majora dosáhl předběžné kapitulace německé jednotky a jejich odzbrojení. Poté jsme otevřeli bránu kasáren a vpustili dovnitř další dobrovolníky, kteří v počtu asi 300 mužů čekali před kasárny na výsledek jednání s velitelem. Tito byli ihned vyzbrojeni. Potom jsem odjel jako spojka na radnici, kde jsem podal hlášení, že kasárna na Slovanech jsou v rukou českých povstalců.

Kleil Josef ve svém pamětním spisu uvádí:

Po vyhlášení začátku povstání v Plzni, jsem si oblékl stejnokroj příslušníka Čsl. armády a jel jsem do města, abych se do povstání zapojil. U Homolky jsem potkal oddíl, který postupoval pod vedením por. Chrta směrem ke kasárnám na Slovanech. Přidal jsem se k nim a vnikli jsme do kasáren. První můj úkol byl odbavování aut s německými vojáky, kterým byl povolen odjezd beze zbraní. Pokud měli větší zásobu benzinu, nebo dokonce zbraně, tak jsme auto nechali v kasárnách.

Na pomoc Plzni jsem vybavili tři auta s ozbrojenými povstalci. Zadržovali jsme též jednotlivé německé vojáky, kteří se se zbraní v ruce snažili uprchnout přes oplocení kasáren. Rozestavili jsme hlídky a hledali další zbraně. K večeru u některých povstalců revoluční nálada poklesla, protože jsme měli promočené oblečení a byli jsme bez jídla. Zůstalo nás asi 50 a k večeru přijela z Plzně posila. Asi kolem půlnoci se přišlo do kasáren schovat několik německých důstojníků v domnění, že jsou obsazena dosud německými vojáky. Řekli nám, že za nimi postupují další, již odzbrojení vojáci. 7. května V 9,30 hodin přijeli do kasáren tři terénní auta s americkými vojáky. Po další hodině začalo přicházet do kasáren hodně našich důstojníků, které jsme až na několik výjimek dosud postrádali. Většina nevojáků, mladých lidí, si v průběhu obsazování kasáren počínala velmi skvěle. Po předání kasáren Američanům naše poslání skončilo