K obraně národa a řeči mateřské

Nová výzva v době globalizace

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.

Svatopluk Čech. Nové písně. 1888

Řeč – sama duše a kultura národa.

Karel Čapek, Chvála řeči mateřské. 1923

Na výletě ve Žďáru

V „Muzeu knihy“ ve Žďáru nad Sázavou na Zelené hoře jsem před léty navštívila výstavu „Knihovna Národního muzea – známá i neznámá.“ Velmi poučná expozice tu dokumentovala literární vývoj od vzniku písma v nejstarších civilizacích až po současnost. Místnosti i chodby byly plné zajímavých exponátů vzorně předvedených. A tu – náhle – jste se octli mezi dvěma kojemi, instalovanými naproti sobě v jednom společném prostoru. Nevím, zda to byl záměr vystavovatelů nebo nezamýšlené „kouzlo nechtěného“. Do přímého sousedství a do kontrapozice se dostaly dva velmi pozoruhodné a velmi odlišné kulturně literární celky. Jejich srovnání bylo neobyčejně výmluvné.

Po pravé straně jste mohli obdivovat 35 foliantů nezvykle velkého formátu. Foliantů nádherných, mohutných, v kůži vázaných, foliantů slavné „Francouzské encyklopedie“. Monumentální dílo lidského ducha, pýcha osvícenství – souhrn veškerého tehdejšího poznání v oboru věd, umění a řemesel. Byla vydávána v letech 1751 – 1772 (s dodatky a rejstříky dokončena r.1780). Hlavní redakci měli F. d´Alembert a zvláště D. Diderot. Mezi jejich spolupracovníky patřili další vynikající myslitelé té doby, vědci a učenci, jako byli Voltaire, Montesquieu, Condillac, Condorcet, Helvetius, Holbach, La Mettrie, Turgot, Necker, Rousseau aj. Folianty tu stály bok po boku jako hráz, hradba, ztělesněná armáda tvůrčího ducha, vědění epochy a ostrá kritika náboženských předsudků a sociální nespravedlnosti. Mohutné svazky „Encyklopedie“ vyplnily velké skříňové regály, příhrady se zdály pro ně malé a těsné, sotva se tam a jen stěží ty folianty vešly.

A naproti – po levé straně – počátky našeho národního obrození. Na policích nevelkých skříněk spočívaly – takřka v prázdném prostoru – osamělé a daleko od sebe – chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. A byly to literární výtvory, které nás po staletích neexistence legitimovaly ke vstupu mezi evropské vzdělané národy. Začínalo to několika čísly „Krameriových c.k. vlasteneckých novin“ (1791 – 1825), pokračovalo veršíky Thámovými a Hněvkovského z přelomu 18. a 19. stol. Dále jste tu našli časoměrné „Básně“ J. Kollára (1821), sešitek Palackého „Dějin národa českého v Čechách a na Moravě“ (1936). Ty vycházely na pokračování. A potom Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1929) a „Ohlas písní českých“ (1939) a proslulý dokument o „zrození básníka“, Máchův „Máj“ (1836), Erbenovu „Kytici“ (1953) a „Babičku“ B. Němcové (1855). Návštěvník si s pohnutím uvědomil, že v době, kdy vycházela ve Francii „Encyklopedie“, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Nevolnictví bylo zrušeno až r. 1781, povinná školní docházka zavedena r.1774. Nedlouho po těchto tereziánských a josefínských reformách se objevila první díla naší novodobé literární kultury. Ovšem, bylo to 80 až 100 let od prvních dílů slavné „Encyklopedie.“

Tento záznam o „Výstavě“ i o „Muzeu knihy“ ve Žďáru se týká minulosti. „Muzeum knihy“ existovalo na Zelené hoře od r.1957 do r.2014. Zelenou horu však nyní obdržela církev v rámci restitucí. A církev se nezajímá o naše národní obrození ani o dějiny literatury. Církev, věrná svému poslání, vrací Zelenou horu k její dávnější tradici. Vytváří tu na místě architektonicky cenném a obdivovaném (Santini), na místě památky pod ochranou UNESCO kult svého světce, Jana Nepomuckého a nábožné území, zasvěcené poutníkům a poutním bohoslužbám.

Dnes se běžně setkáváme s mediálně šířenými projevy znevažování našeho národního obrození. Nesvědčí to jen o neznalosti a neschopnosti ocenit obětavou práci a nadšení někdejších generací, jejich usilování, talenty – a přes všechny útrapy, ústrky a zklamání – vítězství osvobozeného národa.

Svědčí to i o převaze protinárodních a protiobrozenských postojů a koncepcí.

Národní obrození se právem stalo legendou a uctívaným mýtem a symbolem vzkříšení. Představuje nezapomenutelnou kolektivní zkušenost národa, který procitl z 300letého pobělohorského nebytí, představuje soubor hodnot, které si zaslouží obdiv, úctu a lásku.

T.G. Masarykovi, presidentu – Osvoboditeli nově vzniklého Československa byla 3 léta, když vyšla „Kytice“, 5let, když vyšla „Babička“. A bylo mu 32 let, když v Praze nastoupil jako docent na právě obnovenou českou část University, část, která začala budovat první novodobé stolice (katedry, ústavy) české vědy, filosofie, filologie, historie, estetiky.. Bylo to roku 1882, tedy 100let poté, co byla dokončena slavná francouzská „Encyklopedie“.

(Tolik úvodem, abychom si všechna další témata mohli zařadit do dobového kulturně historického kontextu a z toho kontextu abychom jim rozuměli.)

T. G. Masaryk a krásná literatura

Masaryka lze sledovat v trojím vztahu ke krásné literatuře:

1. jako horlivého čtenáře a milovníka literatury,

2. jako příležitostného literárního kritika a estetika,

3. jako společensko–politického myslitele, který z krásné literatury čerpal poznání

o duchovním stavu společnosti.

1. Masaryk jako čtenář

Nelze než pro výstrahu opakovat, že se dnes setkáváme s mediálně šířenými projevy znevažování našeho národního obrození. Přesto, že jde o nezapomenutelnou kolektivní zkušenost, kterou je probuzení národa, přesto, že jde o obětavou práci a o talenty několika generací. Národní obrození je neopakovatelný poklad, soubor kulturních hodnot, které si zaslouží náš obdiv, úctu a lásku. Je to kus historie, která přes všechno zklamání, utrpení a pronásledování našich předků v době třistaleté pobělohorské poroby vedla je k uvědomění a k boji za svobodu. V tom boji dosáhli vítězství a jali se budovat samostatný demokratický stát.

T. G. Masaryk, president – Osvoboditel, patřil k poslední, vítězné generaci národního obrození.

A připomeňme si, že mu byla 3 léta, když vyšla Erbenova „Kytice“, 5 let, když vyšla „Babička“ Boženy Němcové.

A bylo mu 32 let, když v Praze nastoupil jako docent na právě obnovenou českou universitu, která s velmi skromnými prostředky začala budovat první stolice (katedry, ústavy) české vědy, filosofie, filologie, historie, estetiky ...

Možná vás napadne otázka. Dostaly se knížky naší obrozenské klasiky Masarykovi do rukou v dětském věku? Nikoli. Sám o tom říká v Čapkových „Hovorech“: “Kdežpak. O Praze a Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro náš kraj bylo centrum jen jedno město – Vídeň.“ ...“Neměl jsem co číst. Slýchal jsem málo a cestovat jsem nemohl. V Čejkovicích jsem dostával knihy od pátera Satory. Byly to hlavně překlady z němčiny, od K. G. Nieritze (1795 – 1876). To byl autor moralizujících povídek pro mládež. A pak ještě byly knížky z edice Dědictví maličkých. Z jedné takové knížky – vyprávěla příběh potulné rodiny, která putuje s vozíkem do Prahy – jsem se také dověděl, jak je Praha krásná.“

Z životopisů ( kromě K. Čapka napsali J. Herben, Z. Nejedlý, E. Ludwig) i z vlastních vzpomínek Masarykových (např. ve „Světové revoluci“ uvádí četná klasická díla světové literatury, která pročetl a promyslel) víme, že od dětství rád a hodně četl, po celý život se z krásné literatury dovídal mnohé o světě a o životě, o člověku a o společnosti. Četba mu byla nutností, potřeboval ji pro svůj vnitřní život jako „pokrm své duše“. Kniha provázela jeho dospívání, snění o lásce, nad knihami se vytvářelo citové pouto s jeho budoucí ženou, knihy pak oduševňovaly i jejich společný rodinný život. Paní Charlotta, Američanka, pilně četla českou literaturu. Chtěla pochopit duši národa, který přijala za svůj, jeho sklony a tužby. Ovládala češtinu tak spolehlivě, že mohla psát a publikovat své uznalé a obdivné články o hudbě Bedřicha Smetany. Česky.

TGM důvěrně znal klasická díla evropské literatury, řeckou a římskou antiku i velké moderní literatury, které četl v originále: německy, francouzsky, rusky, anglicky. Menší literatury severské, románské a slovanské poznával většinou v překladech do světových jazyků, ale i tady nejednou sáhl po originále.

V této souvislosti uvedu jednu méně známou vzpomínku svého universitního učitele, prof. J. B. Kozáka, Masarykova žáka a jednoho z pozdějších „pátečníků“. Jako iniciativní absolvent studia filosofie a filologie byl Kozák r. 1913 pověřen přípravnými pracemi k založení „European Revue“, projektu Setona Watsona a T. G. Masaryka. Ten tehdy dokončoval spis „Rusko a Evropa. Při pracovním jednání mladého Kozáka s Masarykem se řeč stočila i na Dostojevského. „Pěkně si mě prozkoušel“, uvedl Kozák po létech. „Zjistil, že jsem sice všechno četl, ale „Výrostka“ nikoli, a že to nečtu v originále. „Tož to se naučte“, pravil Masaryk, když mi na rozloučenou podával svou pevnou ruku.“

A nyní dejme slovo Masarykovi samému: „Já jsem svým vzděláním vědomě Evropan. Chci tím říci, že mi kultura evropská a americká (Amerika je kulturně a etnicky kusem Evropy, přeneseným – ne úplně – do Ameriky) duchovně stačí. Východní filosofie a literatury znám málo a z druhé ruky, protože neznám východních řečí ... A naše literatura česká a slovenská? Četl jsem ji hodně a znám ji, mohu říci, dost důkladně. Naše poesie je silnější než romány. Řekl bych, že cizí literatury mi dávaly více idejí, krásy a formy. Naši básníci mi dávají poučení o našich národních nedokonalostech a bolestech.“

2. Masaryk jako literární kritik a estetik

Krátce po příchodu do Prahy vydal Masaryk svůj spisek „O studiu děl básnických. Původně to byla přednáška pro Americký klub dam v domě U Halánků. Tady světa znalý Vojta Náprstek pořádal rozmanité akce k povzbuzení pokrokových snah české společnosti. Text vyšel v „Lumíru“ a současně knižně vlastním nákladem autorovým. V doslovu k 2. vydání z r. 1926 píše literární historik Mil. Hýsek (nar. 1885), že k tomuto vystoupení přiměly Masaryka tehdejší literární poměry, názory a spory. Je to doba katedrového herbartismu, příchod prof. O. Hostinského do Prahy, boje Ruchovců a Lumírovců. Podobně ho zanedlouho poté vyprovokovaly poměry ve vědě a naposledy události v politice.

Spisek podává ucelenou obecně estetickou koncepci. Pro 80. léta 19. století je to koncepce velmi živá a podnětná. V tehdejší literatuře sice nevzbudila větší pozornost, Masaryk si tu však vypracoval svou vlastní metodologii estetiky a umělecké kritiky o kterou se opíral.

Pokusme se o stručný výtah hlavních myšlenek uvedené studie:

1. Autor se hlásí k empirické estetice, odmítá metafyzický přístup.

2. Umělecké dílo je výronem a výrazem umělcova názoru na svět.

3. Umělecké poznání je bezprostřední, konkrétní, neabstrahuje, podává obraz celistvé skutečnosti včetně jednotlivin. Tím předčí umělecké poznání vědecké.

4. Věda a poesie spolu úzce souvisí, poznání vědecké a poetické se mohou doplňovat (viz např. Platónovy „Dialogy“, Dantovu „Božskou komedii“, Goethova „Fausta“). Slovo je nejmnohotvárnější vyjadřovací prostředek. Jen z bohatého pokladu nashromážděného poznání lze tvořit, nikoli z chudoby nebo prázdnoty ducha. Velcí umělci měli důkladné vzdělání (Homér, Sofokles, Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leonardo, Michelangelo, Duyrer, Balzac...).

5. Umění není nápodoba (mimésis), ale tvorba. Umělec je génius, který tvoří krásně.

6. Umění není hra, ale práce, námaha, úsilí ztělesnit tvůrčí ideje. Činnost intelektu, citu, vůle, intenzivního prožívání, obrazotvornosti. Scelení prvků obsahu a formy – podmínka jasnosti, jednoty, souladu. Ve vědě nový objev ruší starší. V umění každé dílo je svět sám o sobě, pro sebe, nezrušitelné.

7. Není–li umění nápodobou, není ani realismem ve smyslu opisu skutečnosti. Realismus platí jako pravdivost a hodnověrnost, nikoli jako naturalismus. Duše baží po věčných idejích platónských, umění povznáší ducha.

8. Umění není pro zábavu, povyražení, ale pro zušlechtění. Umění v nové době (středověká organizace vzala za své) hledá místo na trhu. Často podléhá i vlivu zhýralé prostopášnosti. Již antika věděla, že je dvojí Eros: nebeský, který povznáší duši, a nízce tělesný, který ji strhuje k zemi.

9. Umění není jen odraz života. V typech samostatně vytvořených ukazuje kladné vlastnosti, charaktery, ideály. Kritika se právem po těchto ideálech ptá.

10. Umění je všelidské. Obecně lidské je tématem umění, i když je podáváno mateřským jazykem a ve shodě s duchem národa, jeho idejemi a obrazem toho, co je v hloubi duše jeho příslušníků.

11. Umělcova výpověď o životě musí být opravdová. S opravdovostí souvisí i nešťastnost mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov byli zabiti. Bestužev, Ryljějev oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil, Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti.

Na závěr publikace uvádí Masaryk několik příkladů pro a proti životní pravdivosti a psychologické hodnověrnosti z tehdy hojně čtené a obecně známé literatury.

Dílo chápal Masaryk jako výraz básníkova světového názoru, projev doby a prostředí. Hledal v něm ideje, prožitek lidského údělu, jeho reflexi.

Studoval v něm mravní atmosféru Evropy konce 19. století. Posuzoval z hlediska ideálu na základě sociologické a sociálně psychologické interpretace literatury a se zřetelem na historii a sémantiku umění. Současným jazykem bychom mohli označit Masarykův přístup jako filosoficko–axiologický. Umělecké dílo je mu výpovědí o hodnotách, vyslovuje hodnotící soud o skutečnosti, samo se stává předmětem reflexe a hodnocení, může se stát i kriteriálním nástrojem, kritériem hodnocení, normou a ideálem.

Uvedené teoretické principy aplikoval pak Masaryk ve své kritické praxi.R. 1886 v Atheneu publikoval příspěvky k estetickému rozboru Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.

R. 1887 a v dalších letech v Čase uveřejnil recenze Vrchlického „Exulantů“, Sládkova „Zlatého máje“, Preissové „Gazdiny roby“. Pozornost věnoval i výstavě malíře Schwaigra. R. 1893 a v následujících letech přinesla Naše doba jeho rozsáhlé studie o Zolovi, Garborgovi, Mussetovi („Nemoc století“) a o Goethovi („Faust jako nadčlověk“). Recenzoval též 3 knihy Macharovy aj.

V „Ideálech humanitních“ (1901) formuloval Masaryk funkci umění takto: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa veliký význam výchovný. Veliké masy národní přijímají z umění a speciálně od svých básníků ideály mravní a sociální. Poesie má pro všechen život, zvláště sociální a politický, vliv ohromný. To vidíme nejzřejměji na velikánech poesie polské a ruské, vidíme to na vlivu Byrona a jiných tvůrců.“

TGM byl v etice i estetice proti všem formám iracionalismu, subjektivismu, redukcionismu, formalismu (umění pro umění), ale zejména proti liberalismu, který mu představoval „pokleslost ducha i srdce, protože se spokojuje klidně a s cynickým optimismem se skutečností, protože v duchu materialistického determinismu všechno, co je, je nutné tak, jak to je, a proto je to dobré. Tedy alibismus lhostejnosti, povrchnosti, neopravdovosti, pohodlné sofistiky.“ Masaryk tu představuje přístup sociálně etický, který Šalda označil jako „mohutný světový proud, který zachvacuje kdekterou opravdovou duši.“

O proudech a směrech, které soupeřily na přelomu 19. a 20. století o duše mladých, napsal výstižně a s humorem tehdy studující B. Markalous (J.John):

„...mysl štvaná amorálním symbolismem a novoromantismem, dekadentním aristokratismem, plněná Masarykovým moralistním realismem, Drtinovým humanismem, ruským pesimismem a věčným – do bílého rána „debatismem“, otázkou drobné práce, tvořením si světového názoru, mučená ujasněním si otázky náboženské neméně jako otázkou sociální, zajímající se o anarchismus Nového kultu jako o problém ženské otázky, (která – pozor – byla a je otázkou mužskou), přišlo Tolstého křesťanství, otázka židovská, osvětové snahy, kravály proti Masarykovi, hilsneriáda, společenský klub Slavia a nevím, co ještě...“

Mládež na přelomu století nebyla ve vlnobití nejrůznějších názorových směrů a programů ponechána sama sobě. V 90. letech, jak upozornil Albert Pražák, vystoupila silná generace kritiků, kteří se téměř všichni narodili v roce uzákonění státního dualismu (Šalda, Krejčí, Vodák, Gamma–Jaroš, Bouška, Tille, Šrobár ...) a navázali na společné východisko – Masaryka a Vrchlického, dvě nejžhavější ohniska doby... Daleci jakéhokoli neangažovaného liberalismu šířili poučený pohled na národní kulturu, sledovali aktuálnost a potřebnost toho kterého díla nebo směru. Přemíru efemérních a exkluzivních experimentů neschvalovali. Doporučovali hlediska životní pravdivosti, obecné přístupnosti, zasazovali se o společenský román, drama, literární útvar, který by přispíval k mravnímu a sociálnímu obsahu národního života.

Kritik se nevyvyšoval nad čtenáře či diváka – jak zní stereotypní námitka liberálních odpůrců angažované umělecké kritiky – čtenář (divák) měl při vlastním setkání s uměleckým dílem změřit správnost kritikova postřehu, který nebyl chápán jako závazný kategorický soud. Spíše byl podnětem k úvaze a přemýšlení. Kritik byl ochráncem kulturního dědictví, ale osvěžoval se a omlazoval i novými světovými směry, proudy a inspiracemi.

Dnes je doba jiná. Úlohu kdysi nejrozšířenějšího, nejpopulárnějšího a nejúčinnějšího prostředku umělecké komunikace už neplní umění slova, ale audiovizuální média. To ovšem neznamená, že lidé nepotřebují kritické postřehy, rozbory a návody od zasvěcené umělecké kritiky.

Kritika by měla být demokraticky a humanitně zaměřená na široké vrstvy společnosti. Masaryk a jeho žáci by nekompromisně odmítli jako produkt i jako katalyzátor nebezpečné kulturní destrukce dnešní estetickou „metanormu“, totiž universální princip „narušování stávající normy“. Odmítli by absolutizovat „uměleckou svobodu a originalitu za každou cenu“ stejně jako škodolibě očekávaný „šok“ recipientů uměleckého díla. Otřes a odpor vnímatele má být zvráceným ukazatelem hodnoty díla. Působí „šok“, má tedy hodnotu, je princip, který se snaží ničitelé kultury šířit.

Dnešní neoliberalismus a postmoderna si oškliví výchovné a vzdělávací tendence umění. Bez nich ovšem nelze kulturní úroveň společenství udržet, natož rozvíjet a povznášet. T. G. Masaryk si toho byl plně vědom, jak dokládá jeho poděkování A. Jiráskovi dne 21. prosince 1918 a A. Heydukovi dne 5. června 1920. Ocitujeme si je:

„Dovolte, abych Vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa. Já vás, básníky jako tvůrce, vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci. Proto chceme s vámi i nadále spolupůsobit. Bude v tom mnoho poesie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, v které žijeme. Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý, i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

„Přišel jsem k vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný a hlavně, ne stát nový. Při svém návratu do vlasti jsem měl příležitost poděkovat spisovateli Jiráskovi za jeho práci perem pro naše osvobození a dnes jsem zase šťasten, že mohu poděkovat v Písku básníku Heydukovi za jeho životní práci.“

3. T. G. Masaryk jako společensko–politický myslitel a úloha krásné literatury v jeho díle

Čtenářská náruživost od dětských let a zaujetí otázkami jak žít, jak pracovat jsou hlavní motivací Masarykových studií filosofie, psychologie, sociologie, estetiky aj. Žádná úzká odbornost, žádná specializace. Žádná jednotlivá disciplína nedává odpověď na problémy života lidí v moderní společnosti. Zato krásná literatura ukazuje, co svět pro toho či onoho hrdinu znamená, jak se s ním kdo vyrovnává, jaké jsou rozmanité příčiny a vlivy, které působí na vnitřní život jedince i na formování společenských vztahů. Z díla lze usuzovat na stav společnosti, dílo prezentuje ideje, názory, symptomy doby, prožitky svých tvůrců, dokládá materiální i duchovní úroveň jejich života.

Poznávat život, snažit se kriticky ho pochopit a působit pozitivně ve shodě s ideálem – to vyžaduje četné přesahy z jedné disciplíny do druhé.

F. X. Šalda správně pochopil Masarykův přístup, když ve svém rozboru Masarykovy „Naší nynější krize“ (Šaldova recenze vyšla pod názvem „Těžká kniha“ v Rozhledech v srpnu 1895) napsal: „Politická kniha, a co všechno v ní je! Filosofie dějin, kritika literární a umělecká, reformní teorie právní a sociologická... a ovšem porážka politiky starého režimu s jeho nectnostmi... Podává určitý světový názor a to zas je určitý mravní názor ... a přímo návod k praktické činnosti.“ Stejně by bylo možno charakterizovat i všechny další Masarykovy programové studie.

Pluralitní metodologický amalgám nebývá Masarykovými vykladači pochopen. E. Rádl např. ve své studii „O Masarykově filosofii“ píše o Masarykovi a vědě, o literární kritice, sociologii, náboženství a připojuje další nesourodé kategorie, jako novověk, realismus, německou filosofii, opravdovost a češství. Výsledkem je matoucí tříšť fragmentů, které nemohou Masaryka adekvátně charakterizovat. Masarykovi nepřátelé dokonce založili svou negativní kritiku na tvrzení, že Masaryk neznamená mimořádný přínos pro žádnou disciplínu, kterou se zabýval. Přitom se ovšem zamlčuje skutečnost, že Masarykův mimořádný přínos přesahuje rámec jednotlivých disciplín, protože spočívá v překonání úzké odbornosti a v uplatnění mnohaoborového, komplexního přístupu.

Za pomoci krásné literatury charakterizuje Masaryk úpadek nové doby, která postrádá pevné mravní zakotvení. Sám o tom píše ve „Světové revoluci“ : „Krize moderního člověka je obecná, je to krize celého člověka, všeho duchovního života. Celý moderní život, všechny instituce, názor na svět a na život vyžaduje revize. Vnitřní nejednotnost, rozpolcenost moderního člověka a jeho života, rozpolcenost a nejednotnost společnosti a obecná duchovní anarchie, spor přítomnosti a minulosti, dětí a otců, boj církví s vědou, filosofií, uměním a státem proniká celou moderní kulturou. Hledáme každý spočinutí duše své – jak a kde je nalezneme?“

Symptomy krize nové doby sledoval Masaryk od svého prvního spisu, kterým je „Sebevražda jako sociální hromadný jev moderní civilizace“ (1881). Další léta mu přinášela další doklady o zápasech literárních hrdinů o uskutečnění jejich tužeb v konfliktu se společenským řádem, o ujednocení a ucelení světonázorového poznání, o mravní uspokojení a duševní rovnováhu – zápasy často marné, končící zoufalstvím a dobrovolným odchodem ze života. Ukazují to Goethe, Musset, Byron, Krasiňski, Mickiewicz, Tolstoj, Dostojevskij, Strindberg, Garborg, Zola, Bourget a mnozí jiní. Goethovým Faustem jako hledačem smyslu lidského života a osudově chybujícím při rozlišování hodnot pravých a nepravých se Masaryk zabýval dlouhodobě.

Krizi nové doby signalizovali romantikové, počínaje Rousseauem. Útěk do idealizované nedotčené přírody nebo do glorifikované minulosti představují první pokusy o romantické vyrovnání se skutečností. Ale jsou i pokusy jiné, povážlivější, a Masaryk na ně odmítavě reaguje.

Pesimismus navrhuje potlačit vůli k životu, utéci se k askezi nebo do slonové věže umění (Schopenhauer, Wagner). Nietzsche nabízí radikální aristokratické přehodnocení hodnot, jejichž úpadek prý přivodila rovnost, vzpoura otroků, demokracie, sokratovský racionalismus a moderní věda. Stirner hlásá neomezenou svobodu jedince, ne prostou občanskou svobodu od násilí, ale svobodu jako vyvázání ze všech společenských vazeb a kulturních ohledů. Masaryk podobné pošetilé sebezbožnění jedince, které nutně ústí do sebezničení, odsoudil jako „titanismus“.

Co nabídl Masaryk k překonání krize? Humanitní ideál. Usilování o lidské, všelidské ideály v národě. Ideál poctivého života v práci, vnitřní opravdovost, svědomí. Místo absolutizace svobody doporučil omezit ji odpovědností, egoismus radil překonat ohledem na druhé. Navazuje tak na nejlepší tradice morálního vývoje evropského lidstva, i na jeho předchozí stupeň: „Moderní člověk má kouzelné heslo – „humanita“ – „lidskost“ – „člověčství“ – „člověčenství“. Tímto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký vyjadřoval všechny své tužby slovem křesťan.“

Také pozoruhodný spis „Rusko a Evropa“ se opírá mimo jiné o studium krásné literatury, která tu zhusta kontaminovala úvahy o společnosti, náboženství, filosofii i umění. Masaryk se dívá na Rusko očima evropského vzdělance a humanisty své doby. Analyzuje jeho hospodářsko–politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisté i disidenti a odpadlíci, všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „matičky siré Rusi“.

Masaryk si všímá procesu europeizace Ruska. Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má i své učitele na Západě. Vůdčí duchové západních zemí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických postojů, k formování programů. Masaryk podává dějiny politických idejí, etiky, filosofie. Ve srovnání se západní Evropou nevidí rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím, čím Evropa byla.

Z třísvazkového Masarykova spisu o Rusku jsme donedávna znali jen první dva díly, označované jako „Sociologické skizzy“. Třetí díl vyšel poprvé anglicky až r. 1967, česky po Listopadovém převratu. Neznalost úplného díla ovlivnila ovšem i jeho dobové hodnocení. Např. Z. Nejedlý po r. 1948 ocenil sice „Rusko a Evropu“ jako jedno z největších a nejbohatších děl podobného tématu. Ale další charakteristikou obrací pozitivní ocenění v opak:

„Při svém intelektualismu učil (TGM) chápat ruský lid skoro výlučně jen z literatury, a v ní zase na prvním místě z Dostojevského. Ten se mu stal přímo zrcadlem ruského lidu. Dostojevskij, líčící nejčernější stránky ruského života, rozvrácenou ruskou inteligenci, nemohoucnost ve spárech carského útlaku, pověrčivost a nemožnou hloubavost – to vše bral za pravý obraz ruského lidu. Byla v něm hluboká nevíra v ruskou revoluci. To podle něj vyrazili Běsi na povrch, a ti dovedou jen ničit, nic než ničit...Nepoznal v revoluci zdravou sílu nezkažené třídy ruského lidu, neopravil si falešný, chorobný, pesimistický obraz Dostojevského.“ (TGM ve vývoji české společnosti a československého státu. Min. inf. a osv., březen 1950, str. 36.)

A tak se ptám. Je možné, že Nejedlý neměl spis „Rusko a Evropa“ vůbec v ruce? Že psal jen o původním Masarykově záměru? Masaryk totiž původně skutečně chtěl učinit Dostojevského ústřední postavou svého díla. Ale při práci s materiály o Rusku, jak Masaryk svěřuje v úvodu, se mu nedařilo spojit všechny souvislosti s osobností a dílem F. M. Dostojevského. Nepředstavitelně více toho ukazovala shromážděná literatura vědecká, filosofická i krásná, a tak Masaryk podal filosofii dějin a náboženství i četných Dostojevského předchůdců a četných jeho následovníků. Dílo Dostojevského, ač bylo vynikající filosofickými reflexemi, samo odzrcadlit ruskou revoluci nedokázalo. A tak Dostojevskému u Masaryka předchází „Rusko a Evropa, díl I.: Od Kijevské Staré Rusi po Bělinského a Herzena“ a následuje „Rusko a Evropa, díl III.: Od Puškina po Gorkého“.

U Masaryka je to opět metodologie bohatě rozvinutého zkoumání mnohostranné skutečnosti včetně krásné literatury a pro jeho posuzovatele je to další hlavolam pro zařazení díla z hlediska jednostranného třídění věd. Je to historie? Sociologie? Filosofie dějin a náboženství? Je to literární studie o duchovních proudech v Rusku? Můžeme říci, že je to dílo bez odborné a odbornické ohraničenosti, bez metodické redukce podle přesně vymezeného předmětu bádání. Je to bohatý plastický obraz mnohostranné skutečnosti, v níž se jevy rozmanitě stýkají, dotýkají, prolínají, ovlivňují, podmiňují, slučují i vylučují ...“Rusko je Evropa, jaká byla“, napsal kdysi Masaryk. A leckterý revolucionář po roce 1917 věřil, že „Rusko je Evropa, jaká bude.“

Masarykův spis „Rusko a Evropa“ bychom měli číst teď už úplný a bez předsudků. Rozuměli bychom Rusku lépe než jen pod vlivem mediální povrchní a účelové rusofobní propagandy.

Zmínila jsem se, že Masarykův žák (a můj pozdější učitel) J. B. Kozák byl svědkem Masarykovy podrobné znalosti ruské literatury v originále. On sám byl Masarykovým svědomitým vykladačem. Druhou světovou válku přežil v americkém exilu a vypracoval tam s využitím místních archivů a pamětí účstníků zasvěcenou studii o vzniku naší (Masarykovy) Washingtonské deklarace z října 1918. Po návratu do osvobozené vlasti r. 1945 měl řadu přednášek nejen na Karlově universitě, kde působil, ale i pro veřejnost, v rozhlase. V úvaze na téma „TGM a dnešek“ (6.3.1946) řekl:

„Masaryka nectí, kdo sám také za něčím nejde, nehledá, netvoří, nezápasí. Nebylo by správné, kdybychom dnes pouze opakovali ty dějinné události, v kterých hrál tak vynikající úlohu. Znáti je bude ovšem stálou povinností pro naše historiky, badatele, politické vůdce a myslitele. Bude úkolem učitelů, aby to vštípili do paměti budoucích generací. Avšak naším tématem musí být Masaryk a dnešek. I na naše dnešní otázky a problémy – doma i ve světě – mohou být hledány v díle Masarykově odpovědi. Avšak ty odpovědi nejsou situační, jsou směrové.“

Situace se mění, řekl J. B. Kozák, ale Masaryka se držme jako kompasu. Nemůže být lepšího ideálu než je ideál humanitní. Věrnost Masarykovu dílu neznamená lpět na každé dobově podmíněné liteře, ale na duchu jeho spisů, na jeho odkazu, kterým je úsilí o důstojný život demokratického národa v opravdovosti a v duchovním bohatství.

Čítanky

Slovem čítanka označujeme knihu, určenou k četbě vybraných literárních textů. Čítanky školní jsou nepostradatelnou součástí školního vzdělávání a utváření kulturní gramotnosti čtenářů.

Mám doma nevelkou sbírku školních čítanek. Dívám se na ně s úctou a láskou. Na jejich tvorbě se podílel nejeden vynikající autor. Jsou to památky na školní léta mých rodičů, mého bratříčka, mne samotné, mého syna a mé dcery. Jsou to zároveň doklady o kulturně politickém vývoji v naší zemi od konce 18. století.

Jaký svět nám čítanky ukazují? Do jakého světa nás vedou?

Všimnu si jen jedné stránky svých čítanek. Jak se na nich odráží stav společnosti a jejího politického režimu z doby jejich vzniku.

Vývoj čítanky pro českou základní školu

1. období – od r. 1774 do poloviny 19.stol.

Na začátku historie čítanek stojí zavedení povinné školní docházky r. 1774. Marie Terezie si přála péčí o všeobecné vzdělání všeho lidu položit základ „dobra svých zemí a štěstí svých národů“. V Evropě rychle postupoval industriální rozvoj, množily se manufaktury, chystala se strojová výroba. Rakouská monarchie zaostávala v průmyslu, v zemědělství, ve vojenství – všude se cítila potřeba kvalitnějších výkonných sil. Osvícenství šířilo přesvědčení, že vzděláním lze zdokonalit práci a celý život člověka. A vzdělání začíná gramotností. Proto bylo nutno pro všechny děti celého státu zřídit školy. A učit v nich především trivium – číst, psát a počítat. S tím se ovšem objevila i potřeba připravit pro školáky texty, které by umožnily poznávat písmena, skládat slabiky, slova a věty, učit se číst a psát. Objevila se potřeba mít učebnici počátečního čtení, zvanou slabikář. Autorem prvního slabikáře v našich zemích byl vážený poradce Marie Terezie pro otázky školy a školství, autor tereziánského „Školního řádu“, vypracování celé školské soustavy, zaháňský opat J. I. Felbiger. Jeho německá knížečka z r. 1774 byla o rok později vydána v českém jazyce. Ze šetrnosti bez obrázků, bez ilustrací. Takový byl u nás první slabikář.

I učebnice a čítanky pro vyšší třídy se k nám zpočátku přenášejí a převážejí z ciziny. Jsou to překlady z němčiny a nebo jejich napodobeniny. Autoři je sestavují jako cvičebnice čtení a psaní, texty však výrazně slouží i výchově společenské, mravní a náboženské a zčásti poskytují též informační základy pro věcné učení. Nechybí ovšem ani ideologická výchova oddaných poddaných. Vládnoucí dynastie je velebena, vládnoucí panovníci vysoce s obdivem a vděčností uctíváni.

2. období – od poloviny 19. stol. do roku 1918.

Doba, kdy vznikají již původní české čítanky, které zrcadlí české národní snahy. Čeští autoři sestavují samostatně cvičebnice pro čtení, ale současně tvoří i učebnice víceoborových reálií. Vybírají a připravují texty, které se týkají dějepisu, zeměpisu, přírodopisu, péče o zdraví, náboženství, mravní výchovy. V době nedostatku veřejných sdělovacích prostředků a následné informační chudoby obyvatelstva byly čítanky v rodinách uznávaným zdrojem všestranného poučení. Ne ovšem bez jazykových nesnází. .

Česky se učilo jen na školách triviálních, na venkově. Ve městech, na školách hlavních a normálních, se učilo německy. Jedním z požadavků revolučního roku 1848 bylo zrovnoprávnění češtiny s němčinou. V roce 1849 byla povolena výuka češtiny jako jednoho z předmětů na některých gymnáziích. Až r.1850 se v Praze otvírá první české gymnázium – zvané akademické. R. 1867 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Se stejnými potížemi jako zřizovatelé českých škol všeobecně vzdělávacích se potýkali i zřizovatelé škol odborných. Na Slovensku byla situace bezohledného odnárodňování ještě těžší. Mnoho středoškoláků i vysokoškoláků ze Slovenska proto studovalo v Čechách. Roku 1882 se konečně z pražské university vydělila a osamostatnila část česká, byla však velmi chudě vybavená a jen někteří profesoři byli schopni přednášet česky. Boj národa za vlastní jazyk a vlastní vzdělanost byl v 19. století velmi obtížný.

Je pozoruhodné, že do vývoje českých čítanek zasáhl v té době nečekaně básník a buditel František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852). Neúnavný bojovník za pokrok národa a za jeho probuzení a osvobození z útlaku společensko–politického, hospodářského i kulturního. Přes všechny existenční těžkosti a nesnáze pokračoval neochvějně v díle Dobrovského, Jungmannově a Kollárově. V zápase proti monarchistickému absolutismu, za svobodu národa a za vzájemnost všech Slovanů zastával heslo:“Abych živ byl s národem a národ se mnou.“. Byl autorem děl „Čtení o srovnávací mluvnici slovanské“, „Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských“, „Všeslovanské počáteční čtení“. Jsou to základní spisy a učebnice o slovanských jazycích a literaturách. A autor tohoto zaměření a vzdělání připravil pro gymnázia „Čítanku z české literatury“ o třech svazcích. Přes cenzuru a přes nátlak bachovského politika, ministra hraběte Thuna, podařilo se mu naplnit učebnice vlasteneckým duchem. Posílal tak do ticha „za živa pohřbených“ v porevolučních 50. letech nehynoucí buditelský odkaz svého mládí a tradic českého a slovenského národního obrození. Sen o aktivní spolupráci s pokrokovými zeměmi celého světa. Položil tak základ buditelských tradic pro další vývoj našich čítanek.

Vrchol vlastní badatelské činnosti korunoval r.1851 souborem slovanských přísloví, sbíraných desítky let: „Mudrosloví národa slovanského v příslovích.“ Na celoživotní úsilí F. L. Čelakovského zaměřeného k lidu a k Slovanstvu, i k ruskému lidu, ne však k jeho carským utiskovatelům, navazuje pak zmíněná tvorba čítanek. I za časů monarchie jsme tak měli svébytnou historii a kulturu. I za časů monarchie vyrostlo mnoho osobností, které dal národ světu.

V těsně předválečném období Rakousko–Uherské monarchie spatřily světlo světa čítanky mé maminky. Jsou z roku 1905 a 1906. Mám jejich částečné fotokopie. Byly to ovšem čítanky, které se podílely na výchově nejen generace našich rodičů, ale i generace našich učitelů. Čtenáři těchto čítanek nás učili za první republiky a pokračovali za „protektorátu“. Jejich pevné vlastenectví mělo hluboké historické kořeny. Nesli si ducha obrozensko–buditelského, lásku k vlasti, k jejímu jazyku a historii. A to všechno čerpali již v dětském věku z čítanek.

Čítanku „S obrazem Jeho veličenstva, císaře pána“, vydal Císařský královský školní knihosklad v Praze (Slabikář ve Vídni.) Vydání čtverdílné (pětidílné). S pomocí a dozorem čítankové komise. Cena 1K 30h.

Údaje jsou svědectvím o rakousko–uherské době vzniku čítanky. O době porobenosti a nesvobody. A přece je čítanka zároveň dokladem podivuhodné kulturní autonomie českého národa. Ovšem, je tu hymna monarchie, portrét vladaře, zlidšťující historka z panovnického domu. Ale to všechno působí jen jako projev formální zdvořilosti. Jako povinný přílepek. Hlavní je „čtení poučné a zábavné“. Vzdělávací, obecně kulturní, sociální, o věcech přírodních, člověk a zdraví, čtení zeměpisné a dějepisné. Na obsahu se podílí defilé autorů dosud známých i zapomenutých:

Na obsahu se podílí defilé autorů dosud známých i zapomenutých: J. Jungmann, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, B. Němcová, K. Havlíček Borovský, J. Neruda, V. Hálek, A. Heyduk, S. Čech, E. Krásnohorská, J. V. Sládek, K. V. Rais, J. Jablonský, V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter, J.Vrchlický, J. Zeyer, J. S. Machar ...

Ozdobou čítanky jsou slavné vlastenecké básně, jako „Oldřich a Božena,“ „Tajemná hrana,“ „Svatý Prokop“, „Tři doby země české,“ „Vězeň na Bezdězi“. Maminka je občas citovala zpaměti a ony probouzely podivuhodné představy naslouchajících dětí.

„Víš nyní, kde tu dívčici jal kníže za ženu, proč Peruc ves a studnici tam zovou Boženu?

Své vlasti poznaje běh, tak jenom, jenom tak jsi Čech!“ (Jos. Jungmann)

„To tajemné je hrany znění: Karla není – Karla není!

Vždyť slyšel, že český národ včera krále i otce ztratil za večera, že s Čechy navždy jest se rozžehnal ten dobrý otec, slavný Karel král.“ (Jos. Wuynsch)

„Bouří to dnes, bouří, sázavskými lesy, lovčí trubky znějí, všechno vůkol děsí.“(X. Dvořák)

„Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste Čechové,

a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové.“ (Bol. Jablonský)

„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde?

Syn Otakarův může býti vězněm – nikdy žalářníkem.“ (Sv. Čech)

„Byl leden provlhlý, po polích sněhy tály...“

Maminka často citovala verše a často při své práci zpívala. Tehdy nebyl rozhlas, gramofon, televize – lidé sami pěstovali umění pro vyjádření nálady, pro radost, pro krásu. Zvláště si pamatuji Raisovu básničku „Zimní kraj“ a dvě oblíbené písně, jejichž autoři, současníci Bedřicha Smetany, jsou dnes již zapomenuti. Ale naši učitelé je s námi v hodinách zpěvu nacvičovali. To všechno bylo ještě z „maminčiny“ čítanky.

Zimní kraj

Zádumčivě v poli černé kráčou vrány,

že jsou české hory sněhem zasypány.

Na křovisku holém vrabci zčepýření

naříkají tiše: „Nikde zobu není!“

V borovině smutné pod snítkami smrčí

vypasený zajíc v pelíšku se krčí.

Starostlivě hladí pojíněné vousy –

„Nyní moje zuby špatně pochrupnou si.“

Veveřice kývá: „Baže, starý kmochu,

ještě že těch šišek zůstalo nám trochu.“

Ale pohlédněme tuhle do baráčku

na peci tam sedí dětí jako ptáčků.

Venku vítr hvízdá, z kamen teplo dýchá,

a ty děti k peci ztuleny jsou zticha.

Otec dělá louče, matka v koutě přede,

dědeček jen bílý všechen hovor vede.

Povídá tam vnoučkům pohádky své krásné,

mladá jejich duše při těch slovech žasne.

Ó dědeček bílý, ten to umí, pane,

vnoučky svoje vodí v zámky zčarované.

S čaroději, draky ruka rve se mladá –

A ten sníh tam venku padá, tiše padá.

Karel Rais

Přijde jaro

Přijde jaro, přijde, zase bude máj, usmívá se slunce, usmívá se háj.

Stříbrné své vlny voda vyleje, rozkvete tu růže, slavík zapěje.

Rozpuknou se ledy, volný bude proud, po vlnách šumících lodi budou plout.

Pole vydá klasy, bujný bude květ, kosa bude řinčet, zpěv radostný znět.

A ta lípa naše bude zelená, z větví mocných listí nám na věnce dá.

Ajta, vlasti, plesej, usmívá se háj. Přijde jaro, přijde, budeme mít máj!

Jan Vlk

Autor se jako olomoucký student práv zúčastnil v Praze r.1848 revolučního boje na barikádách. Byl notářem, básníkem a moravským buditelem, zvláště na Znojemsku. Báseň naděje na příchod nejen přírodního, ale i národního jara mu zhudebnil přítel, skladatel Arnošt F. Tovačovský.

Pochod

Krásný vzhled je na ten boží svět! Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi, vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená!

Přes ty háje, před ty hory, přes údolí, přes ty bory písně naše ať hlaholí po vlasti, po vlasti a po našem okolí, po vlasti, po vlasti, a po okolí. Václav Novotný

Autor, vlastenecký učitel a hudební skladatel. Ač Jihočech, píseň složil a nacvičil jako sborový zpěv s žáky v Ivančicích, kde působil řadu let (1862 – 1873).

3. období: první republika, 1918 – 1939.

Čítanky prvorepublikové jsou kouzelné. Jsou to převážně antologie literárních textů pro školní děti. Vypuštěny z dřívějších čítanek jsou především naučné články z vícepředmětového věcného učení. Dosavadní poklad národní literatury z předchozího období se obohacuje o nové spisovatele a básníky. Přibývá také autorů slovenských, protože podle vládnoucího přesvědčení národ Čechů a Slováků si vydobyl společnou republiku. A jejich jazyk, jazyk československý, se vyskytuje ve dvou podobách: v české verzi a ve slovenské verzi. Prvorepublikovou čítanku otvírá oficiální portrét prvního, později i druhého prezidenta a československá hymna. Koncem republiky se tu objevují i hymny zpřátelených národů, jihoslovanská a rumunská.

„Dědečkova kronika“ navazuje na učení F. Palackého a jeho stoupenců . Na pokračování podává dětem přístupnou formou události českých dějin, provázené často obrázky M. Alše. Poslední v řadě bojovníků za svobodu jsou tu připomínáni vůdcové nedávného národně osvobozeneckého odboje, za svobodu a samostatnost a českoslovenští legionáři. Mezi texty se objevují též úryvky z děl vynikajících autorů z různých koutů světa a zvláště ze slovanských literatur.

Reformní pokusy a snahy 20. a 30. let minulého století vytvořily promyšlené základy moderního pojetí výchovy vůbec a výchovy čtenáře zvláště. Zabezpečily spolehlivý výcvik čtení a jazykových komunikativních dovedností, jakož i výchovu čtenáře s úctou a láskou k literárnímu umění.

K dispozici byla i mimočítanková četba, dětské časopisy, Seznamy knih pro děti a mládež, Sbírka souvislé četby školní apod.

Ve své knihovně mám „Poupata“ z roku 1934. Ilustrovala je Marie Kvěchová svým osobitým malířským slohem. Je to nezapomenutelný slabikář. Hezoučké baculaté děti v něm zvou do světa písmen. Se zájmem, s něhou a láskou. A jejich tvářičky jsou od poupat růží k nerozeznání.

Po „Poupatech“, slabikáři, přišly na řadu čítanky. Jmenují se symbolicky „Ráno“. Název s půvabem jitřního rozbřesku, s paprsky vycházejícího slunce a nadějné budoucnosti. Kouzelné knížky, s kterými jsme každý den ráno chodili do školy. Díla takových sestavovatelů a spisovatelů dětské literatury, jako byli především Josef Kožíšek a Josef Tůma. Ale třeba i Pavel Sula a mnozí jiní.

V mém souboru chybí „Ráno“ pro 4. postupný ročník obecných škol z r.1937. V roce 1938, kdy po Mnichovské dohodě zabraly nacistické bojové jednotky naše pohraničí, odevzdala jsem ji do celoškolní sbírky učebnic. Sbírka byla organizována pro potřeby dětí, které přišly ze svých domovů v pohraničí do vnitrozemí s holýma rukama. I bez školních pomůcek a bez učebnic. My, vnitrozemští žáci, jsme věnovali každý jednu učebnici nově příchozím. Podle vlastního výběru. Bylo těžké rozloučit se s kteroukoli z čítanek. Každá představovala kus našeho světa, světa našich čtenářských prožitků a představ. Nenahraditelný kus.

Spisovatel Jan Procházka vyjádřil po létech úctu a obdiv k práci učitelů a ke kouzlu školních čítanek: „Všichni si do svých životů neseme z dálky dětství pečeť a dech školy, kde jsme se národně, mravně, esteticky a vůbec všestranně uvědomovali. Tam jsme poznávali malebnost, vroucnost, tesklivost i radost mateřského jazyka, jeho nekonečnou bohatost a prostřednictvím tohoto jazyka všechen svět poznání. Škola je kus naší historie, je živým srdcem, se kterým jsme všichni spojeni.“ (Zářijový úvodník Učitelských novin z roku 1964.)

4. období: protektorát, 1939 – 1945.

Po okupaci 15. března 1939 se tvrdě zapovídalo všechno z dob národního obrození a tím více z dob samostatné existence Československa. Československé republiky. Pod trestem smrti.

Jednotná čítanka pro základní školu pod kuratelou cizí vládnoucí moci měla být nástrojem k potlačení veškeré vlastenecké minulosti. „Nové“ čítanky vydával Schulverlaganstalt fuer Boehmen und Maehren in Prag. Sloužily k potlačení a zničení československého vlastenectví a k propagaci současné nadvlády Německé říše a nacistické ideologie. Z čítanek zmizely mnohé obrázky Mikoláše Alše. Jejich místo zaujaly reprodukce výtvarných děl německých malířů. Zmizela vlastenecká poezie i próza. Zařazeny byly texty německé klasiky. Místo o husitství v 15. století se četlo o německé selské válce v 16. století. Nově byly zařazeny články o říšské vlajce, o tom, jaký je Adolf Hitler podporovatel všeho budování, např. i nového selství. Bylo možno číst Říši oddaný rozhlasový projev prezidenta Emila Háchy. Výklad dějin v německém pojetí ukazoval, že jsme sami slabí, a že jen německá kolonizace nás v minulosti posílovala. Před 30letou válkou se u nás usazovali Němci luteránští, po 30leté válce Němci katoličtí. Vždycky k našemu prospěchu.

Z české klasiky zůstaly v čítankách jen opatrně vybrané texty, aby byly „nezávadné“. Nesměly protiřečit úředně nařízené, nekompromisně vyžadované a přísně kontrolované ideologické koncepci. Koncepci o tom, že nám nenáleží samostatnost, ale naprostá asimilace s Němci. Patříme do jejich „prostoru“. V Máchově zemi, zemi české, zemi milované, nemá zůstat jediný Čech.

V čítance mého bratříčka z r. 1942 je napsáno: „V polovině března roku 1939 učinil Fuehrer a Reichskanzler Adolf Hitler naši vlast Čechy a Moravu součástí Velkoněmecké říše. Zřídil Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Boehmen und Maehren).“ A žák má chápat, že naším úkolem je nepřekážet německému úsilí budovat „Novou Evropu“ pod vedením fašistického vůdce Adolfa Htlera. Podřídit se mu, přizpůsobit.

5. období: konec války, obnova ČSR, 1945 – 1948.

Čítanky z let 1946 – 1948 obsahově i metodicky navazují na čítanky předválečné. Nově jsou obohaceny o literární zrcadlení hrůz druhé světové války a o vděčnosti k odkazu slavného osvobození. V poezii i v próze se stal 9. květen 1945 dnem všeobecné úcty a lásky k bojovníkům za svobodu.

V krátké době poválečné obnovy Československa doplňoval práci tiskáren též cyklostyl (mimeograf). Předchůdce moderních kopírovacích strojů. Školám poskytoval doplňky učiva rozmnoženými kapitolami z gramatiky, o vývoji jazyka, o pravopisu, ale i z dějin literatury, z literární vědy, z poetiky. Cyklostylovala se i pásma veršů pro školní besídky a akademie. Připomeňme si z té doby verše nejznámější:

„Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran,

olej utrpení přetékal nám přes kahan....

Čelem ke zdi stáli celé noci,

staří, mladí, muži, ženy, děti, z měst i obcí,

povel strašné libovůle hyen měl je v moci....

Dlouhé dny a dlouhé týdny, přes šest dlouhých roků,

cítili jsme vzpouru v srdci na každičkém kroku

až nám požár bojů zrodil svobodnější sloku. ...

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.“ (V. Nezval)

„Do šeříku padly dny té slávy, nikdy ještě nám tak nevoněl,

ten květ bílý, modry, usměvavý,

přivázaný na lafetě děl.“ (J. Seifert)

„A tak jdem. Mrtví, živí, nezrození.

Nekonečné pokolení...nekonečný život náš,

na němž je nám růst a kvésti. Držet stráž! (J. Hora)

6. období: budování socialismu, 1948 – 1989, spojenectví se SSSR.

Rok 1948 přináší výrazný posun. Jednotná čítanka v návaznosti na platné učební osnovy obsahuje sice tradičně vybrané úryvky z děl uznávaných autorů české i slovenské literatury i z děl představitelů slovesnosti jiných národů. Ale v jednostranné a bojovné interpretaci, jakou představuje vládnoucí směr marxisticko–leninské vědy o literatuře, stává se významným prostředkem politicko– ideologického působení na žáky. Žáci se mají stát uvědomělými bojovníky za vládu socialismu, za diktaturu proletariátu.

Výjimku představují léta šedesátá, léta „oblevy a tání“, léta projevené touhy po všelidském, humanitním poslání socialismu, po „socialismu s lidskou tváří.“ Nejen rovnost, ale i svoboda a bratrství mají být ideálem socialistické společnosti. Očekávání obrody socialismu zmařila ovšem vojenská invaze a tzv. „normalizace“. Obnova revolučních pouček a dogmat, potrestání „šedesátníků“. Přirozeným závěrem období byla stagnace, ztráta pokrokových motivací, úpadek. A netrvalo dlouho, „čas opět oponou trhnul“.

7. přítomnost: převrat roku 1989 – návrat kapitalismu, rozdělení Československa na dva státy, členství v Evropské unii, členství v NATO.

Od roku 1989 dochází v pojetí čítanek k zásadnímu zlomu. Hledá se podoba nového světa, nutně se hledá i podoba nových čítanek.

V minulosti byla pro každý ročník základní školy celostátně schválena jedna čítanka. Bezchybné dílo své doby pro celostátní školství. Dnes se školám nabízí více možností z dílen soukromých podnikatelů.

Letmým pohledem na jednu současnou čítanku jsem zjistila, že autor nedbal principu přiměřenosti. Čítanka je množstvím materiálu různého původu doslova přetížena. Nepřehledné množství literárních úryvků čtenáře drtí, odpuzuje. Nevyzývá k četbě a spoluprožívání. Ani nepřispívá k orientaci ve světě. Do jakého světa nás vede? Do chaosu a zmatku. Literární klasika i popkultura domácí i světová se tu střídá v nepřehledném množství. Jak se zdá, čítanka nechce vést čtenáře známou cestou hledání krásy a dobra od antiky do přítomnosti. Spíše je informační literární příručkou. Máme si myslet, že skončila osvícená humanitní „moderna“, a že ji vystřídala pluralitní „postmoderna“ s nejasnou a neurčitou „postmorálkou“?

Vím, jak je těžká úloha knížky v životě dětí a mládeže v době elektronických prostředků informace, komunikace, poučení i hry a zábavy. A přece bych si přála, aby i dnešní čítanky byly vzrušujícím tisíciletým odkazem idejí a ideálů, které dávaly smysl životu našim předkům. A přála bych si, aby i nové generace bránily svět hledání moudrosti filosofů a pravdy umělců. Nechci, aby bránily svět kastovních řádů a dobyvačných válek. A přála bych si, aby jim v tom čítanky pomáhaly. Tak jak pomáhaly nám a našim rodičům a celým generacím našich školáků od časů národního obrození.

Chrám i tvrz

Obdivuhodná je kniha Pavla Eisnera, „Chrám i tvrz. Templum in modum arcis. Kniha o češtině.“ ( Praha, 1946, 666 stran.) Obsáhlé dílo. A přece je autor uzavírá s pocitem viny, s pocitem nedostačivosti. Je mu, jako by se marně pokusil načerpat moře, moře českého jazyka – do škeblí kapitol své knihy. Bez konce moře byla čeština pro autora. A nekonečným mořem pro čtenáře je i Eisnerova kniha.

Pavel Eisner ( 16.1.1889 – 8.7.1958) pocházel z pražské židovské rodiny, z dvojjazyčného obchodního prostředí, s převahou jazyka německého. Studoval na Karlově universitě slavistiku, germanistiku a romanistiku. Absolvoval r. 1918. Prameny hovoří o tom, že cítil silnou přitažlivost německé kultury, ale k Slovanům jej táhlo svědomí a hluboké porozumění. Stal se z něj novinář, publicista, literární teoretik, linguista, básník, překladatel. Překládal ve volném čase a neomezoval se jen na češtinu a němčinu. Překládal i z angličtiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny, norštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, perštiny a tibetštiny. Je to k nevíře. A mezi všemi jazyky zahořel největší láskou – právě k českému jazyku. Česká řeč mu byla i královnou i bohyní i moudrou matkou. A byla mu i chrámem a tvrzí v r z í. Pod tímto názvem sestavil knihu esejů, poutavých vyprávění o jazyce, plných odborných poznatků o podstatě a funkcích jazyka, o jeho vývoji a o jeho skladbě, o jeho čarovné moci i humoru, o jeho finesách i nedbalostech. Shromáždil nevyčerpatelné bohatství pro znalce jazyka i pro obdivovatele.

Ale položme si otázku: Proč zrovna ten název? Protože český jazyk je úžasná kulturní stavba – ne nepodobná architektuře chrámu. Ale podobá se i tvrzi. Nejen vnějším tvarem jako důmyslná stavba, ale i svým vnitřním významem a historickou funkcí. Od nepaměti je to sídlo vzývání a povznášení ducha, úcty a lásky k hodnotám, které národ po staletí shromažďoval. Řečí vyjadřujeme, čemu věříme, čeho si vážíme a co milujeme. Řeč je sídlo meditace, modlitby a usebrání . Ale je to i zbrojnice odvahy a odhodlání pro čas zápasu a boje. Stokrát ohrožený národ nalézal poslední útočiště právě až v tvrzi rodného jazyka. To jediné mu zbylo, to jediné ho stmelovalo a posilovalo k boji, to jediné mu dávalo naději a víru, že v boji obstojí, že národ uchrání.

Svého času ( r. 1980) četl v rozhlase ukázky z legendární knihy holdu češtině Miroslav Horníček. Pod výmluvným názvem, „Jak žije jazyk v národě a národ v jazyce.“

Eisnerovo dílo přinesl k nám domů kdysi dávno můj tatínek. Dostal je jako dar od svých kolegů s věnováním „za úspěšnou dlouholetou činnost učitelskou“. Dal mi je. A já jsem žasla. Úctyhodná bible. Stodvě kapitoly. Věcné, kritické i vtipné a humorné. Hluboké znalosti a vytříbený styl. Vysoká úroveň odborného obsahu a vybroušený sloh. To se jmenuje v českém jazyce esej. Tedy stodva eseje.

(Malá poznámka na okraj. Po listopadu 1989 kritizovaly v televizi některé starostlivé maminky, které se právě vrátily z návštěvy Londýna, nízkou úroveň našeho školství. S úžasem zjistily, že v Anglii žáci běžně píší eseje, zatímco u nás se k psaní eseje jen málokdo dopracuje. Maminky se ovšem mýlily. Jde o jazykové nedorozumění. Anglické slovo essay je zkouška, písemka, takže i naši žáci píší v různých předmětech běžně – po anglicku řečeno – eseje, nikoli ovšem eseje v českém literárně vědním významu jako obsahově náročné úvahy, psané vybroušenou formou.)

Eisnerovu knihu jsem dostala jako středoškolačka. Měla jsem tehdy ve škole ráda sloh, kompozice z jazyka českého jsem psala s velkým zaujetím, založila jsem krajský středoškolský měsíčník „Rozběh.“ (Neuměle cyklostylovaný.) A v té knize jsem našla pro sebe něco velmi aktuálního. Kapitolu XCV: O bujarčících pojednání nesoustavné“.

Dověděla jsem se nejdříve, co znamená v žurnalistice nelichotivé označení – šmok. Šmok je horlivý pisálek nevalné úrovně, podřadný, omezený, prodejný, snobský. A že je to zobecněné jméno literární postavy Schmocka, hrdiny Freytagova literárního díla asi z poloviny 19. století. A toho žurnalistického šmoka Eisner označil jménem bujarčík. Bujarčík proto, že ani o půlnoci neváhá použít slova bujarý. Ale stejně tak slova junák, bohatýr, stařešina, čacký, bodrý, útulný. Nadsazuje, zveličuje, přehání. Dejme slovo autorovi:

„Uvázne–li továrník patentních šlí pod elektrikou, mluví bujarčík o tragickém skonu na slovo vzatého předáka našeho průmyslového podnikání. Má soustavné pletky s Moranou. Je povždy – nikoli vždy, ale povždy – odhodlán stát na stráži, volat na stráž, třímat prapor, kráčet k metám, vytrvat na baště až do těch hrdel a statků. Pro něho nevychází slunce, jemu vzešlo nebo vyhouplo se slunko. Je pro krojované družiny i jazykově. Libuje si v děvuchách. Bydlí v elektrickém domě, ale opěvá jednak prejzové štíty, jednak doškové chaloupky. Zářijový den je mu dumavý. Hrob mu nestačí: rozplývá se lyricky nad našimi rovy. Zde zříte už jeho složku básnickou. Je pak hojná odrůda bujarčíků, která pěstuje básnické výrazivo soustavně: šlář, opar, ručej, znoj, seč, nuž, můž“. Eisner poukazuje na zálibu v poetismech a archaismech v jazykovém habitu bujarčíka, který bezděky vykrádá slovník od Palackého po Vrchlického. A zhusta píše i básně, zvláště sonety. „Bujarčík je citový, prožitkový, a proto i jazykový epigon epigonů. Šatí se šatstvem od urozeného panstva odloženým. Za dvacet, a ještě více za padesát let se budou bujarčíci vyjadřovat výrazivem Halasovým.“

Další odrůda antikizuje. Bujarčík používá historicky slavných výroků pro pojmenování jevů zcela malicherných. Tam, kde šlo ve starém Římě o bytí a nebytí státu, jde v bujarčíkově zprávě ze soudního jednání o bytí a nebytí – pivovaru. Jsou bujarčíci frankomilští (Cést la vie), interpunkční (Česká srdce zaplakala...) Je jich mnoho odrůd. Ale, je to samá „jazyková veteš, lžibásnivá, lživznešená. Samá štukatérská fasáda, jazykový ornament a truismus, fráze, lež.“

Ale tu lež bere Eisner zpět. Bujarčík vědomě nelže. Horuje upřímně, i když všechno, co poví, se mění v klišé. Je jako král Midas naruby, kov citu a prožitku se mu proměňuje v řezanku slova. Bujarčík je vzdělanec. Jeho habitus netvoří nevzdělanost, ale nedospělost. Je to infantilní typ, věčný jinoch, nepřekročil léta svého dospívání. Všichni procházíme bujarčíkovským stadiem vývoje (i Eisner se přiznal k záchvatům migrény, které ho přepadaly, když se ve svých papírech setkal s některými svými mladistvými literárními výtvory). Ale jen někteří těmi šmoky zůstanou. Bujarčík je petrifkovaná puberta prožitku i projevu. Je nebezpečím pro kulturu, ale zaslouží si jistou shovívavost. Není vědomým padělatelem slova i života.

K šmokovi nestvořil jazyk šmočku, k bujarčíkovi Eisner nepřidružil bujarčici. Ne, že by jich v ženském rodě nebylo. Je jich dost. Ale každý skutečný ženský autor je genre mixte. Ženská bytost s příměsí rysů mužských. Jako byla třeba B. Němcová. Podobně mužští tvůrčí autoři jsou promíseni rysy ženskými. Bujarčík není genre mixte. Ale muž to také není. „Je to infantilní bytost nepohlavní, přestrojená za muže,“ říká Eisner.

Číst „Chrám a tvrz“ znamenalo těšit se z poznávání mateřštiny, vychutnávat její zvláštnosti, libovat si a opájet se její krásou. Ale také přijmout výstrahu, nebýt bujarčíkem. Zacházet s mateřštinou se má úctou a láskou.

Pavel Eisner říká:

„Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumař. Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet..“

Kniha „Chrám a tvrz“ vyšla roku 1946.

Již rok jsme se těšili z toho, že válka skončila, že je kolem nás klid a mír. Prožívali jsme radost z vítězství, věřili jsme v šťastnou budoucnost, navrhovali jsme projekty obnovy a budování osvobozeného, demokratického státu.

Jestliže Pavel Eisner sestavoval svou knihu již v době klidu a míru, mohl s hlubokým zaujetím oceňovat pozoruhodné hodnoty českého jazyka a zkoumat jazyk jako duši národa a jeho kultury.

Česká řeč mu tak byla především CHRÁMEM, sídlem nejvyšších hodnot, jimž říkáme credenda a miranda, to, co je hodno víry a obdivu. Mateřská řeč je pravá národní klenotnice, poklad, a sdružuje všechnu vznešenost i každodennost, opravdovost a nevyčerpatelnost s podivuhodnou tvořivostí rozmanitého a pestrého života.

Ale neměli bychom zapomenout, že tomu vzácnému a nedlouhému času klidu a míru předcházela válka. Pavel Eisner sám, jako nearijec, za války a okupace přestál smrtelné nebezpečí ztráty života.

Knihu připsal příteli Vladislavu Vančurovi, oběti nacistického násilí.

Dobře věděl, že národ potřebuje nejen CHRÁM k ochraně a povznášení ducha, ale i TVRZ k obraně a ochraně svého bytí a své kultury.

Bude proto na místě uvést ještě jinou knihu o českém jazyce, která „Chrám i tvrz“ o rok předcházela. Je to kniha „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého“. Vyšla v roce, kdy válka právě skončila. R.1945. Má 409 stran. Autorem knihy je Albert Pražák (11.6.1880 Chroustovice – 19.9. 1956 Praha). Literární historik, universitní profesor, předseda Národní rady v době Pražského květnového povstání r. 1945.

V knize Alberta Pražáka jde více než o chrám bohatství jazyka českého o tvrz na jeho obranu. Budu citovat a parafrázovat z Pražákovy předmluvy:

„Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ... .Oporou o minulost a o dějinnou národní zkušenost v zlých dobách připadala v blížícím se a posléze nastalém nebezpečí srážky evropských národů v 1. válce světové jedinou spásou a nadějí, jak ze soumraku doby neporušeně vyjít. A tento pocit zůstal v národech i po válce. Zůstal pocit, že není dobojováno a že národy opět povstanou proti sobě a že opora minulostní zkušeností bude znovu příkazem nutného sebezachování.“ A stalo se tak, přišla 2. válka světová a s ní i hrozba zničení malého národa.

„Zkoumáte–li směsici národních tradic, zjistíte, že jejich základním smyslem je obrana národa. V evropských národech je to vlastně prvek až novodobý, doprovod vývoje a výboje moderního nacionalismu....

„Jestliže tedy je národní a jazyková obrannost u našich sousedů příznak nové doby, u nás je to stav trvalý. Od úsvitu našich dějin, žitých uprostřed Evropy v stálé tísni působené našimi výbojnými sousedy.“

Obrany národa a jazyka, těchto dvou nejdrahocennějších hodnot, které našim předkům více méně splývaly, sleduje pak Albert Pražák v přehledných kapitolách:

Od Velké Moravy do doby Husovy. Od doby Husovy do Bílé Hory. Od Bílé hory po Balbína Od Balbína do počátků obrození. Obrozenská doba po Dobrovského. Od Dobrovského po Palackého. Od Palackého po Havlíčka. Od roku 1948 do roku 1914. Od r. 1914 do roku 1918.Od r. 1918 do r. 1938.Od r.1939 do r. 1945. Autor podává přepečlivý přehled o nesmírném bohatství národní kulturní paměti, o lásce k rodné zemi a rodné řeči z úst mnoha zastánců, mluvčích, představitelů těžce zkoušeného češství, o vzdoru k nepřátelům, kteří by chtěli naši vlast a řeč znevážit, potupit, zahubit.

Albert Pražák ukončil svůj historický přehled obdobím 2. světové války. Sám se účastnil pražského povstání v květnu 1945 i radostného osvobození 9. května. Obohatil nás svou knihou a my jsme nad ní bezděky věřili, že se národní obrany u nás již přežily, že patří k minulosti, že už je nebudeme potřebovat, že v nich nebudeme pokračovat. Byl to hluboký omyl. Obrana našeho národa a jazyka je opět velice aktuální. Což neplatí svým způsobem dnes zase verš Svatopluka Čecha? „Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč.“

Měli jsme mnoho myslitelů, spisovatelů a básníků. Ti všichni mateřštinu vroucně milovali a svým talentem a svou pílí zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnotvárnosti i odolnosti a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jmen bychom neměli zapomenout a mateřštinu bychom neměli dovolit zanedbávat.

Připomeňme si za ně Karla Čapka: „ Řeč je sama duše a kultura národa. Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene. Její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení. Její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu. Každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje–li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk, neboť je živý a vyvíjí se s námi se všemi, stále nesen výškou duševního napětí národa.“

Pavel Eisner kritizoval s dávkou humoru „šmoka“ a vymyslel „bujarčíka.“ Ale ti dva si zasloužili kritiku jen pro svou nedokonalost v literárním slohu. Byli špatní literáti. Dnes se potýkáme se škůdci a hubiteli jazyka v celé jeho podstatě a funkci. Odsuzují jej k rychlému zániku. Jsou mnohem nebezpečnější. Uveďme jen malý mediální příklad.

Díváte se na televizi? A který kanál si vybíráte? Nova gold? Prima family? Prima love? Prima zoom? Prima play? Prima cool? Retromusic? Action?

Zaslechla jsem nedávno v TV rozhovor s bývalou rozhlasovou pracovnicí, která se po létech vrátila ze zahraničí domů. Mluvila krásně česky. Ale pochvalu za čistotu jazyka odmítla. Neměla prý příležitost vstřebat ty nové anglicismy, které tak vystihují přizpůsobivost a pružnost českého jazyka. Užasla jsem. Tak ona lituje, že nenahrazuje české výrazy cizími, že ve svém slovníku nemá top a body, autlet a autfit, sponzoring a modeling, šou, talkšou a megašou, party a megaparty, že nechodí na mítingy a brífingy, že nedá řeč s bodygardem a aupairkou, a nehlídá, zda je in a sexy, nečte editorial a story a nemejluje, nemanažuje a neříká, co je trendy a zda je easy nebo dawn.

A happy! A nevykřikuje wow! Opravdu, chybí jí už mnoho slov, říká je zastarale (totiž správně česky) a ne módní snobskou anglicizovanou hatmatilkou současnosti. A ona se za to teď stydí a omlouvá se! Není dost západní a světová! A v TV není nikoho, kdo by ji vyvedl z omylu!

Vraťme se ještě do „Chrámu“ Pavla Eisnera. Poslední kapitolky nesou název „Sub specie aeternitatis.“ Autor se od analýzy tehdejší současnosti a na základě studia minulosti obrací k vzdálené budoucnosti. Budu citovat.

„Jazyk nikdy není hotový. Čeština se bude vyvíjet i po nás, bude se dál a dál rozžívat i nad hroby našich prapravnuků.

Naše dnešní čeština, nástroj podivuhodný, je výsledkem hledání, tápání, vynalézání, zavrhování, zkoušení, bloudění, výbojů, vítězství, proher, lačné dychtivosti, zvichřené zvídavosti, faustovské nenasytnosti, jež byla v praotcích. Čeština dnů budoucích neporoste pod jiným nebem ducha. Její tvůrcové nemusí nikterak umět latinsky, dvěma slovíčkům však musí rozumět až na dno: A m o r f a t i. A poučí se u Šaldy, proč a jak je jazyk nástroj sakrální a proč jím musí zůstat.

Václav Ertl napsal: „...tisíciletá kultura našeho spisovného jazyka, tisíc let práce na těchto varhanách, které jen čekají, stále připraveny, na své mistry...“ Jak slyšíte, nemluví o flétně nebo o houslích, nýbrž o nástroji, na němž lze jako na žádném jiném mísit a střídat polohy, hlasy, barvy, timbry. „O nástroji, který se dovede rozševelit jako lípa pod červnovými hvězdami a který se dovede rozpoutat v bouř srážející duši k zemi, metající ji jako míč do oblak. O nástroji, s kterým lze experimentovat jako s žádným jiným.“

Velké národy mohou zanedbávat péči o vztah mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, soudí Eisner. Nehrozí jim bezprostřední nebezpečí zániku. Ne tak malý národ. S Palackým Eisner vyznává, že není vzdělání mysli bez vzdělání řeči. Přitom předpokládá, že se bude pokračovat v přirozeném poevropšťování řeči ( samozřejmě nepředvídá invazi angloamerického jazykového imperialismu), že se zrodí mnoho nových českých slov, rozrostou se mluvy odborné. Bude se hojně překládat. Jazyková kultura mimoliterární si vyžádá zvýšenou pozornost. Je přesvědčen, že každý malý jazyk národní bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit jedinečné soustavě niterné. Jazyk bude žít, dokud budeme mít rodnou řečí co vyjadřovat.

I český jazyk někdy ve vzdálené budoucnosti zanikne, asi dřív než jazyk anglický nebo ruský, soudí Pavel Eisner. Velmoci mají moc a vliv každý malý národ za dvě lidské generace zbavit národní identity, odnárodnit jej. Bude–li spět vývoj k Spojeným státům evropským, dalo by se očekávat nastolení společného jazyka evropského, snad za tisíce let. Ale ať již bude vývoj jakýkoli, cokoli se dnes píše, může se stát v budoucnosti náhodou archeologického nálezu. A Eisner by si přál, aby budoucí badatelé nad takovým nálezem řekli: „Jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno. Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština, a jaká škoda, že nežila déle!“

Tolik Pavel Eisner, v době po druhé světové válce. A co my? Teď je na nás, aby čeština žila co nejdéle.

Knihy v zemi Sprejerů a Harpyjí

Vybírali jsme si básníky

pro lásku, pro život, pro zoufalství.

Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,

sfingy tajemných úsměvů,

když rozvírala se země,

trubače jar, skloněné nad nicotou.

Ještě víc lásky, života, zoufalství.

Josef Hora

Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ. Proto se tam nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaká PROČ. Proto se musí zničit. S těmi Požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Nepřekonatelný technický vynález. Odhalí každý pokus, kdyby někdo snad chtěl nějakou knihu ukrýt. Každou vyčenichá a zničí. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Neomylně. A nelítostně.

U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.

Sprejeři, jako třeba Cimermanovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou výkladu, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda pro sprejerskou zábavu mohou ty parodie napříště ještě sloužit, k ničemu jinému již se nehodí. Rozhodně ne pro nějakou vážně míněnou „paměť národa“.

Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě, páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do české historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Znevažují, znesvěcují, zneuctívají.

Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá:“Čtěte Bibli, tam to všechno je“. Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte.

Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi ostatními zachráněnými opustit Archu a pobývat opět na pevné zemi, dal se do pěstování vinné révy. Stalo se, že když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu. Bezmocný a bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on to se škodolibým posměchem běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do otcova stanu a s odvrácenou tváří, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě k tomu můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou dodnes účinné zbraně proti Harpyjím.

To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“? A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?

Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné technokratické globalizace a financializace budoucího světa. . Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, o „hitu“ z nevalné hry J. K. Tyla. (Byla to jeho prvotina z r.1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ a je spodivem, že přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? ptají se hanobitelé. Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na obětavého redaktora předbřeznového časopisu „Květy“, časopisu, který si říkal „Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky.“ Měl kupu horlivých čtenářů i významných přispěvatelů. Začínal tu např. K. .H. Mácha a K. J. Erben. A spolupracoval i s Ústavem řeči a literatury československé v Prešpurku v Uhrách. (Ten existoval od r.1801, a vzdělával v jazyce a v dílech Dobrovského, Kollára, Jungmanna a Šafaříka.)

Vzpomínáme i na vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i rozmanitých společenských setkání , prvních českých bálů např.

Vzpomeneme i literáta. Je pravda, že některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Píše o vlastencích a vlastenkách. Vlastenectví je ústřední téma, idea a vždy a všude prvořadý cit v těchto literárních výtvorech. Připomíná mi to píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“:

„V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. Protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“

Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“. Na ní r.1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali než o té lásce mluvili.“

Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé. Napočítala jsem na 500 titulů, výtvory úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři nakonec smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla, které měl pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů revoluce roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátily od povinné školní četby a s posměchem připomínají , že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Nenajdete u nich ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu vývoje našeho národa. Ani připomínku, že po násilném potlačení revoluce r.1848, v době bachovského absolutismu, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl tu zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce se pokoušel s kočujícím divadlem udržet po českém venkově alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r.1856.

Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená!

Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před 150–160 lety byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí. Ani hostinec u Slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá s místními obyvateli. Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem s koňmi 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen. Havlíček nebyl ke krásám okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe přišel ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška, ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta.

A Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, roku 1856. Bylo mu 35 let. Tyl byl o 15 let starší.

Karel Hynek Mácha byl Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel v 26 letech), ale nesmrtelné dílo. „Zrození básníka“ nazval F.V. Krejčí svou krásnou studii z dějin české literatury a jemu ji věnoval. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, kterou si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly. Tajné Máchovo písmo rozluštil Jakub Arbes. To byl nejen spisovatel, ale i literární vědec. O Máchovi napsal více než 20 statí, svým výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za dílo Nerudovo.) Arbes, autor napínavých a často téměř detektivních romanet, měl smysl

pro luštění záhad. Rozluštil i Máchovo tajné písmo. Ale držel to v tajnosti. Byl přesvědčen, že básníkovo soukromí, privatissimum, nepatří veřejnosti. Utajení vydrželo do 90. let 20. století. Tehdy bylo porušeno.

Dnešní elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný, když psal nádhernou čistou a povznášející poezii, a přitom jím vládl hrubý tělesný chtíč. Básník? Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec, říkají. Obraz básníka „země krásné, země milované“ by se měl podle nich změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“. A jeho deník by se měl zařadit do osnov vyučování literatuře neboť studenti v něm ocení sexuální praktiky podobně jako v „Kámasútře“ a deník jim bude bližší než celý „Máj“. Ostatně, můžeme se jich prý zeptat, co by chtěli číst raději? Deník nebo „Máj“?

Tak až sem jsme s Harpyjemi došli, básníku, který jsi rozezněl novodobou řeč básnickou, který jsi byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem. Kterému J.Hora věnoval své „Máchovské variace“ s pozdravem: „Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.“

Myslím, že to, co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo jeho právo na soukromí porušeno, měli bychom respektovat pravdu a míru. Nenafukovat senzace. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice tělesné lásky ze 4.–5.stol. podává na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích praktickou životní filozofii daného místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště. Naprotitomu Mácha si jen stroze a nebásnicky poznamenal pár intimních údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těch několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F.X. Šalda: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“, ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“ „Ale jakápak trýzeň“, praví student. „“To je přece hustý, když i Mácha..“.

Sexualita přestala být v dnešní době důvěrným tabu. Dnešek si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti právě z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran. Od rána do večera máme být sexy, užívat si sexu, sledujeme sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální turistika, homosexualita, pedofilie, sadomasochismus, ba objevilo se i sexuální kanibalství. Jak do toho zapadají Máchovy „orgie“? Chudák básník, zapsal si tajným písmem, jak se pomiloval se svou snoubenkou. Pravda, drsným jazykem. A nechtěl, aby se o tom kdokoli dověděl. A tak k čemu dnes to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyérství? Má to být protějšek k masovým sexuálním exhibicím celebrit?

Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky,“ básníka, který kromě mnoha jiných témat dovedl zbásnit i sexuální důvěrnosti a intimity. Publius Ovidius Naso před 2000 lety věděl své a varoval čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“ Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale to nemůže ospravedlnit Harpyjemi záměrně vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu, a o lásce k zemi, „zemi krásné, zemi milované“. Ta vulgární aféra by měla být zapomenuta.

Ale dehonestující a degradující doteky Harpyjí postihují autory a díla našich literárních dějin na stránkách magazinů často, hojně a zcela nepředvídatelně.

Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně pro – četla jsem s úžasem – antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky. „Snad dvě třetiny z nich mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje kohosi paní hospodská: „ Ti se přihnali jako židé na licitaci.“ Paní spisvatelka by měla vědět, že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval peníze na úrok a byl pro to v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později, k typickým postavám české společnosti. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, takže se bez souvislosti se ziskuchtivým aktivitami na veřejnosti ani objevovat nemohli. Ty zmínky v povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda to nenapsal jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti. Ale to už paní spisovatelku nezajímá. Vždyť neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních objevů dehonestace. I když se obvykle míří vedle. Ale kdo si dá práci s tím, aby pátral, jaká je skutečná pravda?

Oč pěknější vztah k Nerudovi měl třeba František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“

A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost

kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 leta napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r.1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r. 2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se. Co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým? Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí?

Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzeni jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu. Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku – všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!

V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení. Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje nic než předmět hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.

Před časem se šplouchlo špínou na básníka J.S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak spěchám „k pramenům,“ ať si to ověřím. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.

V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“. Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“. Ve sborníku „Českým životem“ z r.1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.: „Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“ K sjezdu českých židů mluví “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?

Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismus r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František. Palacký a T.G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W.Scott, A.Dumas, H.Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí. Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.

Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se nerušeně rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním je vymýcena.

Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a na křovisky zarostlých dávných kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí – navenek tuláků, uvnitř a dohromady však – knihoven. Každý z nich umí zpaměti knihu svého oblíbeného autora a může ji kdykoli odříkat. Ústně tak mohou předávat utajenou kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí se poztrácí. Ale Bradbury věří, že přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří! „Nemůže to trvat věčně“!

Mistr Alois Jirásek a historické národní tradice

V souvislosti s přeskupováním politických sil jsme po každém společenském převratu svědky přehodnocování našich národních dějin, významu klíčových historických událostí a vůdčích osobností té které doby. V Orwellově krutě pravdivé utopii „l984“ se dějiny přepisují nepřestajně, protože u moci se střídají různé skupiny vládců v rychlém sledu a výklad a hodnocení minulosti musí vždycky tu skupinu, která se chopila moci, legitimovat. Střídá–li se moc, střídají se i výklady dějin. Čím rychleji se střídají režimy, tím rychleji se přepisují a přehodnocují dějiny.

Polistopadová změna r.1989 přinesla pád totalitarismu, ale otevřela prostor nejen demokratickým, ale i nedemokratickým silám. Právě ony u nás oživují staré spory o výklad našich národních dějin a popularizují nedemokratické postoje, což je při všeobecné ztrátě historického vědomí u mladších generací stejně snadné jako nebezpečné. Uměle se oživuje i starý spor o výklad našich dějin, do protikladu se kladou F.Palacký (a s ním i T.G.Masaryk a A.Jirásek) a J.Pekař. Přitom se zamlčuje, že v podstatných věcech je mezi nimi naprostá shoda. Uznávaný historik J.Pekař, ač katolík a ctitel baroka, napsal o husitství: „Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane největší slávou českých dějin.“ Jana Žižku označil za „božího bojovníka“, který v době náboženské exaltace a doznívající vlny chiliasmu hájil ohněm a mečem svatý zákon a trestal mravní zkázu a ničil „hříšná díla pýchy a marnosti světské.“ Byl to „milovaný vůdce božích bojovníků a hrdina revoluce – revoluce myšlenkového vznosu dosud nebývalého“. J.Pekař se tak shoduje nejen s F.Palackým, ale i s T.G.Masarykem v povýšení husitství na směrodatnou národní tradici. Spisovatel Alois Jirásek se svými historickými romány nesmírně zasloužil o popularizaci tohoto pojetí národních dějin v nejširších vrstvách našeho národa. K.Čapek hovořil o Jiráskově díle s uznalou  láskou a poukázal na to, že je ztělesněním obecně lidských hodnot, duchovního vlastenectví, na němž spočívá „milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.“ Literární vědec V.Černý viděl Jiráskovo dílo „přímo růst z přástkové podstaty lidového báječství“ a ocenil, že se propagací „Klasického dědictví české kultury“ ( akci vyhlásil K.Gottwald na popud Z.Nejedlého) dostalo nejširším vrstvám našeho národa „chleba umělecky i lidsky opravdu živného“ bez ohledu na to, že politikům skutečná ideová podstata Jiráskova díla unikala.

Je pozoruhodné, že naše současné kulturní a osvětové instituce Jiráskových výročí nevzpomínají, nebo jich zneužívají k „přehodnocování“. Nedovíme se nic podstatného o životě a díle klasika české historické prózy, zbaveného dřívějších ideologických pokřivenin. Bohužel, styl „kam vítr, tam plášť“ zůstává beze změny, jen ideologický záměr pokřivenin se změnil. Nedovíme se nic o mimořádném významu a obecně uznávané autoritě A.Jiráska v buditelském úsilí o samostatnost národa, nic o jeho úloze při koncipování „Květnového manifestu“ čs. spisovatelů l9l7 (s Jar. Kvapilem), o přednesu „Přísahy Čs. národa“ v dubnu l9l8 v Obecním domě, ani že vítal T.G. Masaryka v Praze na nádraží při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 a že jím byl veřejně oceněn, ani že byl členem Národního shromáždění a jeho senátu v letech 1918–1925.

A že se těšil nesmírné všeobecné úctě, lásce a vděčnosti celého národa. Místo toho jsme přísně napomínáni a varováni, že „vnesl do vnímání české historie nepřesnosti a mýty“. Jaké? Uveďme pár příkladů těch „nepřesností a mýtů.“

Tak hned „Staré pověsti české“ ( 1895) prý Jirásek čerpal „z nevěrohodných pramenů“. Úžas. Je možné uvěřit, že posuzovatelé nevědí, co je pověst? Vždyť už ve škole nás učili, že pověst je vyprávění o něčem neobyčejném, plné divů a nadpřirozených sil. Pověst se šíří ústním podáním, vyprávěči si ji obměňují, obohacují a krášlí podle svého vkusu a fantazie. Od pohádky se pověst liší jen tím, že se vztahuje buď k určité osobě nebo místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář Kosmas sepsal české pověsti v prvním oddíle své „Kroniky“ jako „ficta“, „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění“ (1125). O jaké „věrohodnosti“ se tu může mluvit? Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně, mají je všechny kulturní národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče podle „přesnosti“ nebo „věrohodnosti pramenů“, nikde, kde vědí, co je pověst. Dílo vypravěčské obrazotvornosti, nikoli vědecké faktografie.

Častým terčem „demýtizační“ kritiky je také Jiráskův román „Temno“ (l9l3). A.Novák (stoupenec J.Pekaře, nikoli Z.Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu“. Je to obraz vítězné protireformace z pohledu tajných bratří a exulantů pro víru. Pronásledovaní nekatolíci prožívají těžké období, básnickým obrazem „temno“. Ale to kritika odmítá. Jirásek prý podal „jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa.“ Mýlil se ve svém hodnocení? Hle, co říká J.Pekař, uznávaný historik, ač katolík a ctitel baroka: „Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila vyšší kultura. A jakkoli vysoko vznesly se potom kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi…Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ Vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, požívačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě. To však nic nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, tím spíše, že nevylučuje opětný návrat „světla“. (A to přišlo – dík obětavé a nadšené práci buditelů.)

Ani „Psohlavci“ (1886) nenašli milost v očích „nápravců dějin“. Jirásek pojal chodský odboj jako symbol národního emancipačního zápasu vůbec. Ale neprávem se prý Chodů svým dílem ujal. Jejich boj za staré královské majestáty, kterých se jim dostalo od dřívějších panovníků za odměnu jako strážcům zemských hranic (byli např. svobodní od roboty), byl vlastně nerozumný a nelegitimní. Jejich privilegia byla přece zrušena Novým zřízením zemským, které zavedl pověstný Ferdinand II. v  pobělohorské pokořené zemi r.1627. Chodové se tudíž bezdůvodně o svá privilegia soudili, jejich odboj byl posléze sice tvrdě, ale právem potlačen a chodský vůdce Jan Sladký (Kozina) r.1695 pro výstrahu veřejně v Plzni za povinné účasti všech Chodů popraven. Jirásek nepochopil, že vládce nad Chodskem, Lammingen,(„Lomikar“), byl dobrý hospodář, který potřeboval lid robotný, nikoli svobodný. Jiráskovo dílo je s tím na štíru. Zato „oprávci“ našich národních dějin vědí, že Lomikar byl v právu, nikoli Chodové, jak líčil Jirásek.

Přehodnotitelé nám také namlouvají, že byl Jirásek předpojatě protikatolický. Z kladného hodnocení husitství a odsouzení protireformačního násilí to však nevyplývá. Podobné stanovisko měli i leckteří buditelští kněží, např.Václav Beneš Třebízský, ba i citovaný katolický historik J.Pekař. Sám Jirásek uvádí řadu pozitivních postav katolických kněží v pětidílné románové kronice „F.L.Věk“. V čtyřdílné kronice „U nás“ činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný historické skutečnosti, pravdě, byl spravedlivý, tolerantní, černobílé vidění mu bylo cizí.

Sama Stálá rada České biskupské komise svého času potvrdila pravdivost Jiráskových historických obrazů, když sebekriticky uznala, že „Negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14.století, možná až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v tehdejším Rakousku–Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu…Církve se soustředily nezřídka i na cíle mocensko–politické…nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost…Motivy ústily do pochybné politiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů „Pokoj a dobro“ z r.l998. Podobně to líčil A.Jirásek ve svých historických románech. Pravda je jen jedna.

„Demýtizační“ snahy orwellovských přepisovačů a oprávců dějin nejsou než chatrně maskované zničující útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice.

Záhada

Pravda a dohady o původu Boženy Němcové

Byli jsme v kvintě, když náš češtinář zavedl mluvní cvičení jako aktivní metodu řečnické výchovy. Postupně, v jednu určenou hodinu týdně, se měli žáci vystřídat na stupínku, každý týden jeden, se svým osobně zvoleným tématem. Měl o něm hovořit asi 10 minut. Přihlásila jsem se tehdy s tématem „Život a dílo Boženy Němcové“. Měla jsem od vánoc krásně vypravenou monografii o naší národní spisovatelce od F.Kubky a M.Novotného z r.1941. Dostala jsem ji pod stromeček. Kniha velkého formátu a s bohatým obrazovým materiálem, s portréty osob, kresbami a malbami krajin, fotografiemi literárních děl a časopisů. Stačilo se jen dívat a popisovat obrázky. Listujeme–li knihou, dějiště se rychle mění. Můžeme sledovat prarodiče Boženy Němcové, kteří jsou na (marném) útěku před vojenskými verbíři a před vojnou samou. Rodiče také nevstupují do společného života bez nesnází. Výjimkou je dětství budoucí spisovatelky v Ratibořicích, požehnané čtyřletou přítomností neobyčejné babičky. Celoživotní zdroj nezapomenutelně krásných vzpomínek. Pak sňatek. Nezdařené manželství. Literární a vlastenecká činnost. Služebně a finančně pronásledovaný manžel, přečasto pro své přesvědčení překládaný. Neuvěřitelně časté stěhování s místa na místo. Starosti s dětmi. Smrt syna. Léčebné pobyty v lázních. Marné existenční naděje. Strastiplná životní cesta až k smutnému konci v nouzi a bídě.

V knize jsou i podobizny mužů, s kterými naši spisovatelku spojovalo víc než jen přátelství a literatura. Ale tento úsek můj zájem tehdy nevzbudil. Bylo to zřejmě mimo můj duševní obzor. Dnes bych se odvolala na F.X.Šaldu a odmítla informace o nejsoukromějším životě spisovatelky pro „ukájení zvědavosti širokého obecenstva“. Spolu s ním bych podtrhla význam jejího vnitřního života. Její sensibility, výběru podnětů, jejích citů, tužeb, snů, přání, doufání i vzpomínek. Zdůraznila bych její velký entusiasmus, velkou víru, velkou touhu, hoře i vášeň, a nade vše velkou něhyplnou lásku. “Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory soudilo její srdce jako Shelley: Když Zima přichází, což může být Jaro daleko za ní?“ Tak uzavírá F.X.Šalda svůj medailon první české spisovatelky.

Neznala jsem tehdy ještě Šaldovu studii z r.1911. Co mě však uchvátilo, byla duše díla, kterému patřilo moje mluvní cvičení. Vyjadřovala ji věta, kterou jsem se zápalem ve svém proslovu citovala: „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce“. Tu větu mí spolužáci s převahou své mužské racionality shovívavě přešli. Ta věta však byla pro mne znamením erbovním. „Hvězdy tichých večerů házely požáry do dívčina srdce. Babiččiny pohádky, které vlídnou hudbou unášely toto srdce do světa míru a lásky. Příroda, o které babička tolik milého a poučného vyprávěla. Svět vznešené kněžny, který mocnými dojmy zaléhal do romantických představ štolbovy dcery. Šílená Viktorka na jezu. Zpívání na kůru ve skalickém kostele. Zimní večery a něžné probuzení velikonočního jara, takový byl ráj jejího dětství, na jehož prahu, žehnajíc dychtivému dítěti, stála Babička, symbol lidskosti.“

Snad jsem tehdy připomněla běžně uváděná spisovatelčina životopisná data. Možná, že jsem je vynechala. Asi se mi tehdy nezdála nijak zajímavá.

Časem se však objevili pisatelé, kteří zpochybnili jejich správnost a ironizují setrvačnost autorů literárních učebnic a slovníků, protože se jich od dob prvního životopisce BN, kterým byl Václav Tille, stereotypně drží. (Tilleho monografie o BN r. 1911, 9.vyd. 1947).

Ale buďme spravedliví. Historikové literatury si je nevymysleli. Marie Gebauerová napsala r.1920:„V Zemském muzeu je uchováno mnoho dopisů Boženy Němcové. Mezi nimi je i lístek, psaný její rukou: „Božena Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni dne 5ho února 1820. Roku 1821 přistěhovali se rodiče její do Ratibořic na panství Náchodské v Čechách, a tam byla vychována. Roku 1837 provdala se za Josefa Němce, komisaře c.k. finanční stráže. Když se roku 1842 její manžel do Prahy dostal, seznámila se tam s několika horlivými vlastenci a vlastenkami a měla příležitost seznati českou literaturu. Od té doby přilnula s celou duší ke straně národní.“

Jak zřejmo, je to sama autorka, která zavedla svá životopisná data do dějin české literatury. Data ovšem nejsou úplná. Někteří badatelé se je proto pokusili doplnit studiem archivních materiálů. Avšak ani jejich pátrání nebylo úplné. Dnes víme, že „Babička“, klasické dílo české literatury, je i pravda i báseň o životě autorky. Nejstarší badatelé však zanedbali možnost přebásnění skutečnosti a předpokládali, že text je do detailu spolehlivě pravdivý. První omyl způsobila hned první věta naší milované knihy. Zní: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matričním archivu v Kladsku, odkud babička (Magdalena Novotná) s dětmi před blížícím se vojskem r.1807 uprchla (samozřejmě bez dokladů), našlo jedno chlapecké a dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Za matku Barunky byla následkem toho pokládána Johana Barbora Terezie, narozená jako pohrobek po smrti svého otce (Jiřího Novotného) r.1805. Ve skutečnosti to byla Barunčina teta. Jako údajná matka v době narození dcery (1820) nezletilá, teprve patnáctiletá. Odtud se odvinula řada mylných konstrukcí. Ona prý např. předstírala, že je o řadu let starší, byla to tedy „ klamárka“. K Barunce neměla dost mateřské lásky. Pro mateřství nebyla prý totiž svým věkem dost zralá. ( Kritiky byl ušetřen kupodivu poctivec Pankl. Nikdo mu nevytkl, že si „začal“ s nedospělou dívčinou.) Omyl o nezletilé matce BN přežíval od r.1912 (uveřejněn ve sborníku o genealogických výzkumech) celá desítiletí. Ještě Václav Černý v Knížce o Babičce z r.1963 zná sice mnohé o prarodičích BN, její pravou matku však nezná. Až nové výzkumy v 70. letech minulého století na farách v Kladsku a ve Vídni vedly dík A.Irmannovi a R.Rejchrtovi k nápravě. Matka Boženy Němcové byla konečně určena jinak a správně. Postupně byly v matrice v Kladsku nalezeny ne tři, ale sedm dětí manželů Novotných: Karel Kašpar (1794), Marie Magdalena Terezie (1797) pravá matka Barunčina, Jan Josef Emanuel (1799), Josef Antonín Ignác (1801), Johana Magdalena Františka (1803), Emanuel Kristián Josef (1804) a Johana Barbora Terezie (1805), Barunčina teta.

Identita čtyř dětí, které se dožily dospělého věku, je potvrzena i tzv. „superprotokolem“ o smrti Marie Magdaleny Novotné ( Barunčiny milované babičky) ve Vídni 27.3.1841. Její děti: Kašpar Novotný (1794) nádeník v Ratibořicích, Josef Novotný (1801) kočí ve Vídni, Terezie Panklová (1797) služebná v Ratibořicích (+1863 v Zaháni), Johana Fraentlová (1805) slanečkářka ve Vídni (+1855). I ten „superprotokol“ ukazuje, jak velice se může básnický obraz konce babiččiny životní pouti lišit od skutečnosti.

Kromě seriózních výzkumů o původu Boženy Němcové objevilo se nedávno také mnoho staronových výmyslů, dohadů a senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z naší národní a lidové spisovatelky „odložené hraběcí dítě“, zcela podle vkusu autorek „červené knihovny“. Jejich motivem je dlouhodobě tradovaná idea, že „původ spisovatelky tak skvělého nadání není daleko od kněžny dobrodějky.“ První dohad, že je Barunka dcerou samotné „paní kněžny“ z ratibořického zámku a jednoho z jejích důvěrných přátel, knížete Metternicha, padl. Ukázalo se, že po nelegitimním mateřství v dívčím věku paní kněžna už děti mít nemohla. Pak tedy padala v úvahu její mladší sestra, Dorothea Talleyrandová. Vědělo se o jejích mimomanželských vztazích a potvrdilo se, že její románek s hrabětem Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně, ve Francii, dostalo se jí šlechtické „charity“ a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Zřejmě to tedy nebyla Božena Němcová .(M.Ivanov, Zahrada života paní Betty. Praha 1992).

Ale stoupenci kryptogenetických spekulací se s paní Dorotheou nechtějí rozloučit. Rádi opakuji pozoruhodný argument, který jim nevědomky svého času poskytl Václav Čeněk Bendl. O 13 let mladší student (později teolog a literát), obdivovatel BN a občasný její pomocník při korekturách. Tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, sepsal pro Němcovou nějaké informace od nakladatele a pro tiskárnu a vložil je do obálky, kterou opatřil adresou Velevážená Dorothea Němcová. Podle kryptogenetiků jasná zpráva o utajovaném poutu adresátky s vrchností, křestním jménem tady prozrazeném. Krkolomné vysvětlení. Nabízí se prostší a smysluplnější. V adrese se nepřipomínala Dorothea Talleyrandová, údajná tajená matka BN, ale hrdinka Goethova básnického dílka „Hermann und Dorothea“. (Goethe tehdy přirozeně patřil k lektuře zájemců o literaturu.) Lze se domnívat, že v tom jméně je předně poklona adresátce, že je také taková pozitivní, rozhodná a činorodá bytost jako hrdinka Goethova. A je tam zároveň připomínka hrdiny, který si netroufá vyznat se ze svých citů. Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, „nepřekonatelná Dorotko, shlédni vlídně na svého Heřmánka“?

Božena Němcová věděla o svém nelegitimním původu a o dodatečné svatbě svých rodičů, která byla „neveselá“. Věděla, že není za daných společenských mravů těžšího provinění, než přivede–li svobodné děvče na svět nemanželské dítě. Odsuzuje to dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvinula nejedna tragédie. Dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, odkládaly nebo usmrcovaly novorozence. Historická paměť i dobová literatura je podobných příběhů plná. Sama Němcová se k tomu tématu vrací, např. v povídkách „ Sestry“, „Baruška“, v „Babičce“ osudem Viktorčiným.

Nedovedu si představit, že by Terezka svolila dobrovolně a (prý?)za úplatu vzít si cizí dítě za vlastní jako svobodná matka, a ne až po svatbě, jak předpokládají kryptogenetikové. Proč by přijímala odium „padlé ženy“, když by tomu přece vrchnost svými manipulacemi mohla předejít, kdyby jí na převzetí dítěte do péče služebnice skutečně záleželo? A proč by urozené dítě bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou paní kněžny jako komtesa Hortensie a tři další dívky nelegitimního původu?

Barunčina matka se nikdy netěšila přízni literárních historiků. Nikdy neuvažovali o možných povahových rysech, o dobovém pojetí role rodičů, o tom, že se u Panklů rodičovské role rozdělily na roli každodenní matky, s ustavičnými starostmi a prací doma i na zámku, a na roli svátečního otce, který přijížděl jen občas a přinášel vůni dálek, neobvyklé zážitky a dojmy, a třeba i dárečky z cest. Barunčiny vzpomínky na přísnost matky a laskavost otce připsali jednoznačně na vrub původu jejího mateřství. Zpočátku to byla nezletilost, citová nezralost, pak připomínka poklesku. Pro kryptogenetiky je to důkaz o tom, že pravá matka Barunky je knížecího rodu a že Terezka je ve skutečnosti – macecha. Terezka prý nejevila o svou dceru zájem. Poslední kontakt měly prý spolu v Červeném Kostelci (nebo v Josefově?), když matka přijela z Ratibořic nahonem urovnat nějaké neshody mezi dcerou a zetěm v nedávno uzavřeném manželství. Není to pravda. Skutečnost je taková, že se vzájemné návštěvy krátce na to daly uskutečnit jen s obtížemi. Když totiž paní kněžna v Ratibořicích zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, své sídlo do Zaháně ve Slezsku.

Část služebnictva, včetně manželů Panklových a jejich dětí, se tam přestěhovala rovněž. Cesta tam byla dlouhá, namáhavá a drahá. Je doloženo, že BN byla v Zaháni dvakrát, když byl její otec nemocen, a že jí matka poskytla příspěvek na cestu. S důvěrou k matce posílá později syna Karla, aby se v Zaháni učil zahradníkem. Mohl by i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled, jako u babičky, píše BN a klade synovi na srdce, jak se má k babičce chovat. Synovi do Zaháně píše česky, matce německy. Plánuje také rodinné setkání, až pojede vrchnost (se služebnictvem) ze Zaháně do Čech.

Dochovaná korespondence ukazuje, že rodinné vztahy jsou udržovány s úctou a láskou. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery silnější, byla odlišnost názorová.

Ukažme si tu odlišnost a zároveň způsob, jak s korespondencí pracují zastánci levobočkovské teorie.

Budeme citovat z dopisu BN synovi Karlovi do Zaháně s datem 24.7.1856. Dopis prý svědčí o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco očekává (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném. Zaháňská vrchnost, u které Panklova rodina slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována, jejich korespondence zadržována. V Zaháni to Panklovi s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje a ona mu odpovídá takto:

„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku...takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit. ...A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali....Pokud otci, ...on si to musel trpce vysloužit...chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost...a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit...Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným, a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce (a to je vlastně podle kryptogenetiků ta „macecha,“ pozn. SK) se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak, že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou ani Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře.

Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ani ctít jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš...“

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení kontextu. BN si nestěžuje, že nic od vrchnosti nedostala, a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Naopak, jako demokratka a Češka vypočítává, že není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loajalitu, pokud jde o její vlastní politické postoje.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha přikládat příležitostným slovním obratům jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě“, „milé dítě“ hlubší význam než je projev blahovůle vůči mladší osobě, který byl v zdvořilé němčině běžný. Nemá to nic společného s údajným prozrazením pravého, knížecího původu štolbovy dcery.

Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum narození ani jiná matka Boženy Němcové: 4.2.1820, zápis v matrice (křest) 5. 2. 1820. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a Johanu Panklovi, štolbovi hraběte Schulenberga, tehdy ještě vojenskému rekrutovi. Možnému odvodu (tehdy na 14 let) přestal podléhat až po dovršení 26 let, a to se stalo za půl roku. Pak se teprve mohl ženit. Krátce před ním se oženil jeho pán, hrabě Schulenberg a vzal si vévodkyni Kateřinu Zaháňskou (paní kněžnu z Babičky) a oba se společně přestěhovali na její panství do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Faktografii těchto událostí věcně vyložil Josef Polák ve spisku Tři kapitolky o Barunce Panklové (Praha 1992, 42 s.) Vyvrací kryptogenetické domněnky a uvádí i poslední objev A. Irmanna, který našel v evidenci obyvatel vídeňského Alserského předměstí byt, v kterém byly v dané době tři služky. Jedna si říkala Panklová, měla novorozeně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Pro budoucí badatele zbývají jen nesrovnalosti v datování Barunčiny školní docházky.

Letos tomu je 158 let, co Božena Němcová dožila svých 42 let o hladu a bídě. Zemřela 21. 1. 1862.

Při vzpomínce na slavný pohřeb a mimořádné posmrtné pocty (včetně pěkného pomníku na vyšehradském Slavíně) nepřestává bolet její živoření se čtyřmi (pak třemi) dětmi a manželem, který byl pro vlastenecké smýšlení šikanován. I ona byla pod policejním dozorem. Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství tak výrazný a tak zahanbující. Jan Neruda a Vítězslav Hálek napsali krásné nekrology a čas potvrdil, že Božena Němcová byla skutečně vynikající obrozenská spisovatelka básnivého talentu a ušlechtilá „kněžka“ mateřského jazyka. Její dílo se stalo symbolickým ztělesněním duchovních hodnot národních i všelidských a tím i jedním ze základních kamenů naší novodobé národní kultury.

K Boženě Němcové se národ utíkal zvláště v těžkých chvílích. Počátkem nacistické okupace ji básníci František Halas a Jaroslav Seifert v nezapomenutelných verších vzývali jako ochránkyni, dobrou vílu, patronku. Krátce před tím zfilmovali naši filmaři „Babičku“, věrně podle literární předlohy a podle klasických ilustrací A.Kašpara z jubilejního vydání r.1902. Manifestační a vděčná návštěva širokého publika, zejména dětí a mládeže, byla jim odměnou. Babička a Barunka jsou nezapomenutelné.

Dílo Boženy Němcové nepřestává oblažovat a posilovat svou věrností obrozenským ideálům, svou okouzlující vírou v dobrotu člověka i přírody, svým odporem ke všemu, co člověka pokořuje a znevažuje. Posiluje a oblažuje svou upřímností a prostotou, a zvláště svým obrazem krajiny dětství, v níž za tiché noci „hvězdy házejí požáry lásky a štěstí do lidských srdcí.“

Na rozloučenou

Jedním z volitelných témat maturitních písemek na státních gymnáziích r. 1947 byl rozbor básně Jana Čarka, „Hořká řeč.“ Báseň je z roku 1925. Brzy bude 100 let stará. Ale nepřestává znít a rozechvívá naše duše dnes jako kdysi.

Básník tu voní k rodné řeči, chutná ji i hladí. Vzpomíná na všechno, co řeč představuje, na sosnové lesy a smrčiny, na řeky s rybami, na odlétající ptáky, na zrající hrušky a narudlou pšenici, na rozpoutané živly, na píseň nad kolébkou...

Co všechno kouzlí představu rodné země, po které se mu tolik stýská? To nespočítáš.

Ale i z knih, napsaných naší mateřštinou, stoupají vůně. Vůně naší domoviny, vůně rodného kraje. Mateřská řeč tu zní smutně i vesele, něžně i opojně, velebně i drsně. Ale vždycky krásně.

A tak básník končí výzvou, aby mateřština dál zněla v písních i modlitbách, v neštěstí i v radosti.

„A proto, krásná řeči naše, třeba řeči chudých a pokorných, jako kadidla kouř modlitbami našimi se viň,

naříkej, plač, volej a zpívej, mlhami soumraků rozléhej se

a v kolébkách, jimiž kývají báby, se ozývej věčně,

řeči má hořká.“

„Můj národ mluví krásnou a ohebnou řečí, jež svítí a tančí v peřejích rytmu a vůně.

Miluji svou zemi, perlu, jež vroucně se leskne v půlnoční čelence světa.“

A nám nezbývá než končit spolu s básníkem slovy lásky a úcty k vlasti a rodné řeči. A s novým odhodláním nevzdat se a nepřestat hájit a chránit rodnou řeč, nejdražší klenot a dědictví otců.

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 680. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 20. března 2020

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour

.