Ke geopolitice 90. let XX. století

Je důležité nejen mluvit o zničení Jugoslávie a rozložení Sovětského svazu, ale i dalších geopolitických změnách.

V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa. Němci za tento čin mají co děkovat, především M. Gorbačovi, který nevyslyšel rady F. Mitterranda, prezidenta Francie, a M. Thatcherové, předsedkyni vlády Velké Británie. Ty shodně vyslovili obavy ze sjednocení Německa a jeho následné mocenské politice, jejíž nástup zcela výstižně předpověděli. Gorbačov na jejich varování nedal a souhlas ke sjednocení Německa tragicky vyřkl. A to přesto, že tehdy z Německé demokratické republiky se ozývalo volání, že nejde o sjednocení Německa, ale o anexi NDR. To, co v na území bývalé NDR následovalo, dávalo tomuto hodnocení za pravdu.

Německo bylo v tuto dobu Gorbačovovi vděčné. Stal se dokonce čestným Němcem roku. Ale záruky, které mu Západ dal, např. nešíření NATO na Východ, odezněly jen slovně. Tento pán o praktické diplomacii asi moc nevěděl a tak se nechal opít slovy o bezpečnostních zárukách pro tehdejší Sovětský svaz. Netrval na tom, aby všechny sliby Západu, které dostal, byly obsaženy v řádné mezi národní smlouvě. A tak vše zpackal a může být považován za otce současného konfliktního stavu, který mezi EU, USA a Ruskem nebezpečně se rozhořívá. Již za několik let balkánské politiky SRN vypukly v Evropě války. H.D. Genscher, tehdy ministr zahraničních věcí sjednoceného Německa, prosadil svou proti původním představám Evropy a USA, které počítaly se zachováním jednotné Jugoslávie. Německo s podporou Vatikánu podpořilo snahy Chorvatska, bývalého spojence hitlerovského, a Slovinska odtrhnout se od Jugoslávie a vytvořit samostatné státy. Tato podpora nebyla jen diplomatická. Do Chorvatska začaly proudit zbraně a munice. Evropa a i USA opustily své původní představy o jednotné Jugoslávii a začaly podporovat SRN, která působila jako roznětka pro nastávající bratrovražedné boje. H. Kinkel, tehdy šéf německé zpravodajské služby, prohlásil, že Srbsko musí být sraženo na kolena. Jeho vřelá tužba se po několik letech téměř naplnila.

A ještě jednu věc bychom neměli zapomínat. Nově vzniklá geopolitická situace byla porodní bábou, která silně pomáhala i k další změně ve střední Evropě, k tragickému rozpadu Československa na dva státy, na ČR a SR. Nastupujícímu germánskému tlaku ČR nemohla vzdorovat. A tak jsme to dopracovali až do hořkého, pro nás zcela nežádoucího postavení. Jeho charakteristika našich ekonomů, politologů i právníků se sice liší, ale v tom podstatném se shodují. ČR se těší jen omezené svrchovanosti, zásahy EU a Německa do našich vnitřních záležitostí sílí. A v souvislosti s uvedeným i dalším chápeme, že jsme stát stále více závislý na Německu. Je již jedno, jak tento vztah nazveme. „Naši“ diplomaté mluví scestně o tom, že Německo je náš strategický spojenec, jiní tvrdí, že jsme německou polokolonií nebo kolonií, další pak náš vztah k Německu považují za protektorátní.

Není našim cílem dále pitvat česko-německé vztahy, přesněji řečeno česko – „sudeto“- německé, ale ukázat, jak nové geopolitické vztahy, k nimž pan Gorbačov a staronové Německo přispěli, se na nás podepsaly. Dovoluji si tvrdit, že za rozdělením, zničením československého státu stály především zahraniční síly, které již tehdy měly moc podstatně ovlivňovat naše rozhodující politické subjekty. Havel jako prezident Československa se vezl po vlně přání Západu a zájmy republiky a našeho lidu mu byly, a dalším jeho stoupencům, cizí.

Pandořinu skříňku otevřel Gorbačov. On také nese primární vinu za vše, co dnes se v Evropě i ČR a na Slovensku děje. Kdyby dal na varování tehdejších představitelů Francie a Velké Británie, na toto téma přineseme dodatečně stručný text, mohla být situace v Evropě jiná. Je možné, že by dodnes existovalo i Československo, případně jako Česko-Slovensko.

Tři složené slovanské státy byly zničené, zatímco Německo se sjednotilo. Již tento fakt zásadně ovlivnil dění v Evropě. Můžeme říci negativně!

Dr. O. Tuleškov