Letošní léto přineslo – kromě průtrží mračen a chvil pohody před klíčícím volebním mumrajem – i pár zásadních nadějnýh inspirací, které by neměly zapadnout. Připomenu tři.

Kritické realisty zaujalo předně oprávněné odsouzení jednostranného účelového „postkomunistického antikomunismu“ kolegou V. Bělohradským. Absurdně opožděná vlna

antikomunismu po dvaceti letech není jen strašením, duchovní prázdnotou a impotencí řešit podstatné problémy soudobé: především odvádí pozornost, kryje hlavně zlořády našich polistopadových „bratrstev kočičí pracky“ i probíhající krizi mamonu a moci.

Právě bezmezné a bezohledné lichvářství i arogantní agrese nové globální „vrchnosti“ ohrožuje dnes svět nejvíce. Právě tito neodpovědní kazisvěti radikalizují dnešní pravici, i levici a ustavičné lokální i globální konfrontace nejnebezpečněji. „Nuzota z lidí lotry činí“, zpívali již V a W. „Moc kazí ldi, absolutní moc kazí absolutně“, varoval L. Mňačko. A L. Vaculík si při 20. výročí „Listopadu 89“ oprávněně povzdechl: „Komunismus padl, ale příčiny, pro které vznikl, jsou tu zas“.

Pozoruhodně střízlivá je i kritika nedávného neuváženého dopisu minulých exponentů střední Evropy do USA od bývalého disidenta J. Čarnogurského. Nelíbí se mu konfrontační styl, připomínající „Bushovy pohrobky“. Věcně uvádí, že vojenské ohrožení střední Evropy Ruskem dnes není reálné. V EU žije půl miliardy lidí, a Rusko má po rozpadu SSSR 150 milionů obyvatel s nemalými starostmi.

Podobně vykonstruované konflikty nyní oživují hlavně nepoučitelní „jestřábi“, usilující o světovládu. Zkušený stratég Z. Brezinski varoval roku 2008 nejmocnější vojensko průmyslový komplex světa jednoznačně:“Dost hysterie, zastavme paranoiu.“ Mají–li signatáři opravdovou starost o střední Evropu, nechť rozvíjejí její účelnou spolupráci, pozici a roli pozitivně. Střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat!

Třetím povzbudivým příkladem byly účinné protesty proti podstatnému omezování Akademie věd ČR, vedoucí k přijatelné dohodě. Varovná zkušenost však zůstává. Naše nekompetentní zkorumpovaná pseudoelita je již schpná prodat i likvidovat vše, jen když se udrží sama ve svých pozicích. Zájmy partikulární i cizí jsou jí přednější než hodnoty obecné. O pravé politické umění „dobře vidět a řešit podstatné společenské problémy v zájm všech pro blaho obecné, se nestará.

Místo aby šetřila na zbytečných negramotechm konformistech, lichvářích, žoldnéřích, byrokratech jakož i na pochyných ideologických ústavech, polamuje zbývající pilíře naší svébytné existence.

Kdykoli jsme vítězili, bylo to hlavně silou ducha, zdůraznil již F. Palacký. Mobilizace vědecko pedagogického potenciálu ČR k co nejspolehlivějšímu řešení našich akutních problémů je proto v krizové době řádně potřebná. Na formální „vědu pro vědu“, planý scientismus, natož pavědu a nedovzdělanost ovšem nemáme.

Oslabení směrodatné role našich společenských věd netěší. Uplatňování aktuálního masarykovského odkazu vázne, nesmyslně zrušený Pedagogickýústav J. A. Komenského citelně chybí. Rovněž vydání Podivenovy inspirace k falšování naší národní historie nakladatelstvím Akademie je s jeho celospolečenským posláním těžko slučitelné.

Náš vědecko pedagogický potenciál nutno zkrátka kultivovat důkladněji a lépe jej využívat. Jeho význam v riskantním 21. století je pro nás strategický i sebezáchovný. Racionální náprava našich dezorientací i nepořádku se ovšem neobjde bez hlubších znalostí našich skutečných nejdůležitějších potřeb a reálných možností. Na „neviditelnou ruku“ monopolizovaného i vykolejeného trhu již nelze bláhově spoléhat.

ČR však dosud nemá dlouhodobější koncepční strategické priority pro 21. století náležitě ani definované, natož realizované. Tak neodpovědnou absolutizaci není radno tolerovat.

Málokdo si plně uvědomuje, že podobný „přetřes“, jako letos (doufejme) překonala Akademie věd, zažívá již druhou dekádu naše školství. To se octlo na tapetě brzy po Listopadu a dopadlo hůř.

Odborné návrhy na jeho racionalizaci, demokratizaci ahumanizaci byly řádně předloženy i obecně podpořeny počátkem roku 1990. Vycházely z nejlepších zkušeností našich i světových, předjímaly i náročnější 21. století. Neznalci a „elitáři“ však po druhém dělení Československa prosadili pravý opak, obnovu překonaného ultrakonzervativního dualismu z let Bachova absolutismu po roce 1848. Přístup k vyšší a hodnotnější vzdělanosti se tím podstatně ztěžuje.

Zatímco vyspělejší státy se ve 21. století orientují na všeobecné klíčové umění „dobře se učit“, my jsme se vrátili o 100 let zpátky. Země Komenského vinou tohoto zpátečnictví a strategického omylu rapidně propadla mezi poslední místa EU i OECD v počtu nejdůležitějších maturantů s úplným středním všeobecným vzděláním. Ve vyspělých zemích je jich až 80% i více. U nás jich bylo 10 let po Listopadu, po obnově velmi výlučného gymnázia pouze 15% a r. 2010 jich má být jen 30%.

Význam všeobecného solidního vzdělání je přitom existenční. Jde především o hlavní zdroj dobré občanské orientace, jde o nezbytnou prevenci proti mediálním manipulacím i o účinnou obranu proti funkční negramotnosti přibývající dík příliš úzkým specializacím. Prodloužení cesty k maturitě na 13 let zvyšuje náklady, včetně nežádoucího prosazování školného.

Našli se též extrémní pseudohumanisté, kteří tvrdili, že výchova do školy nepatří. Výsledky jsou otřesné. Téměř polovina mladších žáků kýžených „dílen lidskosti“ trpí násilnostmi šikany. Zvládání nekázně se stalo hlavní profesní zátěží dnešních učitelů.

Korunu všemu nasadili ultraliberálové, kteří školu zbavují i nezbytných minimálních výchovných cílů a norem (tzv pedagogických standardů).Vsituaci, kdy náročnost reálného života nebývale roste, v mnoha našich školách paradoxně klesá. Za 20 let nemáme celostátně závazně vymezené ani běžné základní maturitní požadavky. Takový nepořádek nemá v naší historii obdoby (sotva ho má jinde). Vzemi vybavené odbornými pedagogickými ústavyse navíc o nápravu starají hlavně privátní firmy, což všechno zbytečně prodražuje. Pouhá obnova maturit má stát půl miliardy Kč.

Rámcové vzdělávací programy základních škol se za dva roky nezmohly ani na vymezení základního učiva. Připomínají spíše prázdné rámečky, které si každá škola vyplňuje více méně sama. Rekordní množství studijních oborů na jednotlivých vysokých školách si podobně vymezuje dokonce státní závěrečné zkoušky. Nedostatečná praktická způsobilost většiny absolventů učitelství tak čeká na nápravu již druhé desítiletí. Ani to ministerstvu školství nevadí?

Školství má na štěstí velkou setrvačnost. Dobrých učitelů i škol je stále dost. Déčkají se účinnější podpory včas? Nejde jen o značné zaostávání jejich příjmů. I to nejdůležitější, prozíravý výběr základních směrodatných výchovně vzdělávacích hodnot pro21. století, zaostává. u nás nejvíce. Školství , odpovídající náročnému i nejistému 21. stoleté, stále postrádáme. Učit všechny všemu podstatnému celoživotně jsme se dosud od J. A. Komenského nenaučili.

Bolestný vývoj našeho školství v posledních letech je i výmluvnou sondou do širší polistopadové reality. Jsem dalek toho, abych historický význam Listopadu 89 zpochybňoval .To činí právě uvedené následné, zcela sebezáhubné nepořádky. K jejich kritice a překonávání je nejvyšší čas.

Všeobecné vzdělání je intelektuální demokracie, rovnost ducha.Individualismus musí být v rovnováze s kolektivismem. Všeobecné vzdělání je humanitní a všelidské a směřuje přes všechny osobní i národnostní rozdíly k sjednocení všech myslících a cítících lidí.