Kdo byl W. Jaksch ?

Jaksch vychází z politické koncepce Josefa Seligera, poslance československého parlamentu, který stál až do své smrti roku 1920 v čele německé sociální demokracie v Československu. Ve spolupráci s předsedou německé nacionální strany Lodgmanem von Auen usiloval Seliger o realizaci politiky rakouského předsedy vlády, sociálního demokrata Otto Bauera. Cílem této politiky bylo spojení německých oblastí v Čechách a na Moravě s Rakouskem a spolu s ním i s Německem, tj. vytvoření Velkého Německa. Tato koncepce však padla podpisem versailleské smlouvy, která zakazovala Německu provést anšlus. Podle Jaksche ztroskotala "na daných mocenských poměrech", na "vůli vítězů" (66). Od těchto velkoněmeckých plánů se však distancoval nejen nový rakouský premiér Karl Renner, rovněž sociální demokrat, ale i německá vláda. A proto nebyli již ani Seliger ani Lodgman v roce 1919 zařazeni do rakouské delegace v Saint Germain, kde byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Toto stanovisko také Jaksch německé i rakouské vládě velmi zazlívá (66-7).

Mírové smlouvy, které potvrdily existenci Československa i historické hranice českých zemí, vedly Seligera k modifikaci jeho politické linie. Zásadně odmítl princip parlamentní demokracie opřené o individuální občanská práva, který byl proklamován již v Masarykově tzv. washingtonské deklaraci z 18. října 1918. Proti němu postavil nacionální princip - požadavek kolektivních práv národů žijících v Československu, jako zásadu zajišťující především kolektivní práva Němců v republice (81-2). Současně navázal na válečné federalizační plány Karla Habsburského, znovu oživené v nové podobě v roce 1918 rakouským sociálním demokratem Víktorem Adlerem v programu na vytvoření "dunajské federace" (56).

Seligerova politika velkého Německa, příp. její modifikovaná podoba "dunajské federace" se staly základem Jakschovy celoživotní politické linie. Tím byl dán i jeho odmítavý postoj k československé republice i k jejím vedoucím demokratickým představitelům. Masarykův program nové Evropy, zpracovaný v roce 1918 ve stejnojmenné knize, se v celé práci stal synonymem utopických, nesmyslných a neúspěšných meziválečných koncepcí. Symptomatický je Jakschův vztah k Edvardu Benešovi. Pokládá ho za hlavního strůjce všech německých i svých vlastních neúspěchů a nenávistně na něj útočí.

Již na pařížské mírové konferenci byl podle Jaksche Edvard Beneš hlavním činitelem, který zapříčinil neúspěch sudetoněmecké politiky. Tento "impulzivní, lstivý a krátkozraký politik", "porušitel daného slova" svou "falešnou hrou s čísly" a "vědomými falzifikacemi", dosáhl vytyčení příznivých hranic Československa (160-7). Tím "Benešův momentální úspěch dosáhl gigantických rozměrů" (67).

Jaksch však odmítá i politiku Ludwiga Czecha, který po Seligerově smrti v říjnu 1920 převzal vedení německé sociálně demokratické strany v Československu. Přesto, či spíše právě proto, že Czech stál na stanovisku parlamentní demokracie a byl vedoucím strany až do roku 1938 a od roku 1929 byl ministrem ve všech československých vládách, věnuje mu Jaksch pouze jedinou pětiřádkovou zmínku (126). Z knihy se také zcela vytrácí výklad o rozsáhlé spolupráci československé a německé sociální demokracie, která významně přispívala k existenci a udržení československé demokracie. Obdobně nezmiňuje Jaksch spolupráci na úrovni českých a německých agrárních a křesťanských stran i spolupráci ekonomických a kulturních organizací.

Wenzel Jaksch (1896-1966) působil v německé socíálně demokratické straně v Československu. 1927 byl členem předsednictva, 1935-38 místopředsedou, 1938-39 předsedou. Byl představitelem nacionálního křídla, odpůrcem Ludwiga Czecha, kterého po anšlusu Rakouska vystřídal ve funkci předsedy. V roce 1939 emigroval do Anglie s československým pasem a s osobní pomocí Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně.

Během války byl Wenzel Jaksch v opozici vůči československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, která stála na stanovisku právní kontinuty Československa, neuznávala mnichovský diktát a usilovala o obnovu Českoslovenka v jeho předmnichovských hranicích. Benešova politika zvítězila, Jakschova ztroskotala.

Proto se také Jaksch po válce do Československa již nevrátil. Zůstal v Anglii a roku 1949 přesídlil do Spolkové republiky Německo, kde se aktivně zapojil do politiky a získal vedoucí postavení mezi Němci odsunutými z Československa sněmu za sudetoněmeckou sociální demokracii, která se nespojila s německou sociálně demokratickou stranou a programově si uchovávala samostatnost " Od roku 1951 byl předsedou společnosti Seliger-Gemeinde, od roku 1953 poslancem sudetoněmeckého spolkového kmene". Od roku 1964 byl předsedou Svazu vyhnanců. V roce 1966 zahynul při automobilové nehodě.

Z článku Prof. PhDr. Věry Olivové, DrSc., "Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi", výňatky

České národní listy

.