O jednom z významnějších pokusů znovu uvést Česko–německou deklaraci (ČND) na politickou scénu jsme již několikrát psali. Pokusili se o to autoři „Táborského manifestu“. Jeho text, až na bod, v němž se mluví o ČND, má celkově vysokou úroveň, která se vymyká podobné produkci. Kdo by pak ve znění textu hledal čertovo kopyto?

Není divu, že Táborský manifest byl jednomyslně odhlasován asi 450 přítomnými účastníky. Ti byli spokojeni s textem manifestu a nadto věřili autorům, předkladatelům. Kdo z nich si vzpomněl na boje, které probíhaly kolem přijetí ČND? Tehdy celá vlastenecká scéna, kromě ODS, byla proti přijetí návrhu deklarace. Funkcionáři a členové KČP tehdy horlivě brojili proti návrhu jejího textu. A dnes?

Znovu si připomeňme spornou část textu manifestu: „POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997.“

Co z uvedeného můžeme odvodit? Vláda ČR umožní konání sudetoněmeckých sjezdů na území ČR a činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolku v ČR, pokud bude v souladu s ČND.

O obsahu ČND víme, že je nevyvážený a poškozuje českou stranu. Nadto celá slavná deklarace se tvářila, jako kdyby přesídlení německého obyvatelstva z Československa bylo záležitostí jen smluvních stran, tedy ČR a SRN. Postupim jako kdyby se vůbec nekonala. Rovněž deklarace ignoruje existenci Pařížské reparační dohody, jejímiž signatáři jsme byli. Termíny, které deklarace používá, jsou rozporné s termíny uvedených i jiných tehdy vítěznými spojenci uzavíraných mezinárodních smluv a dohod.

Připomeňme si i část III. Česko–německé deklarace. „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“

Jak jsme mohli se takto mrskat a mluvit o poválečným vyhánění a nuceném vysídlení sudetských Němců, když o přesídlení německého obyvatelstva rozhodli spojenci v Postupimi. Usnesení konference nám postoupili diplomatickou cestou, jíž jsme odpověděli i my. O organizaci přesídlení německého obyvatelstva a vše, co s tím souviselo, rozhodovala Spojenecká kontrolní rada. V souladu s jejími pokyny jsme při přesídlování německého obyvatelstva z Československa postupovali.

V době, kdy jsme dokončovali přesídlování Němců, americký generál Lucius D. Claye a sovětský generál Lukjašenko tlumočili pplk. Štěpánovi Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění odsunu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.

A ještě se vraťme k Postupimské konferenci vítězných spojenců. „Postupim 1945 Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.) Mezinárodní konference, dokumenty, 1943 1945, Praha 1985, str. 530–531

Jak si někteří spojenečtí vůdci představovali poválečné období a očišťování osvobozených území od Němců? Budeme citovat W. Churchilla. „: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Mohli bychom uvádět i další skutečnosti, které by dále dokazovaly, jak ČND je zbytečně protičeská a nadměrně proněmecká. Domníváme se, že jsme základní argumentaci pro pozorné čtenáře přinesli. Závěrem chceme říci, a to považujeme za velmi důležité, že teprve „Táborský manifest“ nastolil otázku, za jakých podmínek může tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) konat sjezd na území ČR. Bude–li jeho činnost v souladu s ČND, pak pro landsmany to nebude žádný problém. A když si uvědomíme, co je tzv. ČND za dokument, pak můžeme říci, že jen těžko si můžeme představit činnost SL, která by mohla být v rozporu s touto deklarací. Pokud se SL rozhodne konat sjezd v ČR, předem má tak zajištěno, že v ČR bez obtíží landsmani budou moc sněmovat.

Ne zrovna maličkostí je, že autoři, nebo autor?, manifestu mluví o konání sudetoněmeckých sjezdů na území ČR, o činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolku v ČR, pokud bude v souladu s ČND. Tedy slovo sudetoněmecký a jeho odvozeniny už běžně užívají bez uvozovek, bez částice tzv. A i tak jdou na ruku „sudetoněmeckému landsmanšaftu“, jak jsme přesvědčeni.

Když si domyslíme, jaké dopady jedno předmětné ustanovení Táborského manifestu může mít pro současnou politiku „táborských vlastenců“ vůči „SL“, pak můžeme říci, že jde o postavení dosavadní vlastenecké politiky vůči ČND a „SL“ na hlavu. Jde o obrat o 180 stupňů. Věříme však, že skuteční čeští vlastenci, byť hlasovali pro Táborský manifest, si uvědomí svoji chybu a budou žádat změnu jeho ustanovení ve smyslu, který jsme navrhli. Pokud autoři manifestu jeho text uvedeným způsobem nezmění, má právo každý český vlastenec, a dokonce i povinnost, jak jsme přesvědčeni, samostatně žádat, pokud je signatářem Táborského manifestu, aby jeho jméno, bylo ze seznamu těch, kteří hlasovali pro jeho přijetí, vypuštěno.

Česká vlastenecká politika musí zachovávat kontinuitu. Na její zásadní porušení je nutné reagovat tak, aby vzniklá rozdvojenost byla odstraněna. Kdo nese odpovědnost za tento nežádoucí stav? Nikdo by neměl být kaceřován. I mistr tesař se utne. Pokud však někdo setrvá na svém hrubě chybném stanovisku, pak vzniká problém. Co s ním, čas ukáže.