Kdo a proč oživuje Česko–německou deklaraci?

Z vyjádření prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc., k Česko–německé deklaraci

…Byly to opět především tlaky z Mnichova, jak od SKS, tak od bavorské vlády, které vedly k dlouhým a obtížným, v přísném utajení vedeným jednáním o česko–německé deklaraci z ledna 1997. V české veřejnosti nálada pro jakési další jednání rozhodně nebyla. Byla tedy chlácholena přísliby, že to bude konečně "tlustá čára" za minulostí, že vyřeší i ekonomické otázky, atd. Zcela zřetelně je deklarace dílem kompromisu. Je dokumentem jen politickým, nikoli právním, není smlouvou, není tedy ani "tečkou", ani "tlustou čárou" za minulostí. Co do vyváženosti deklarace vůči oběma stranám lze mít velmi vážné pochybnosti.[37] Ihned po podpisu H. Kohl prohlásil, že ekonomické záležitosti zůstávají neřešeny; je v živé paměti, jaké rozčarování to vyvolalo. Podle zpráv obvykle dobře informovaných německých listů byla opět v důsledku tlaku z Mnichova v poslední chvíli z deklarace vyškrtnuta věta o podílu sudetských Němců na přípravě Mnichova. To není pouhá stylistická úprava, to je zásadně důležitý krok s dalekosáhlými důsledky, byť nikoli právními a nikoli okamžitými. Přiznání viny nacistického Německa na Mnichově a následujících událostech je jen potvrzením pouhého takřka axiomatu, okolnosti zcela obecně mezinárodně uznávané. Ovšem důvodem odsunu nebyla jen politika Berlína vůči Praze, za Hitlerovu politiku samu o sobě nemohou být sudetští Němci činěni odpovědnými. Jde o to, co bylo v deklaraci bohužel vypuštěno: fakt, že sudetští Němci zcela masově (90% hlasů je podpora vskutku masová), drtivou většinou tuto politiku nejen akceptovali, ale nadšeně vítali a podporovali. (Benešovy dekrety.)

Z vyjádření JUDr. Ing. Jaroslava Musila, senátora, k Česko–německé deklaraci

Úroveň deklarace je tedy bohužel taková, jak ji známe. Celý procedurální proces podpisu a schvalování zaznamenaly sdělovací prostředky. Občané od vládní reprezentace (po zkušenostech z minulých let) nějakou zvláštní odvahu a statečnost nečekali, nedočkali se jich bohužel ani od poslanců, ani od senátorů Parlamentu ČR.

Pro zajímavost z 200 členů Poslanecké sněmovny vyslovilo nesouhlas s deklarací 59 členů PS,

Z 81 členů Senátu se našlo jen těch statečných, kteří Deklaraci (přes nátlak) v předložené verzi odmítli.

Občanům nebyl dán prostor a čas, aby se s Deklarací seznámili, nebylo ochoty veřejnost o průběhu prací na Deklaraci vůbec informovat. K projeveným názorům demokratických organizací v peticích, dopisech, vláda nepřihlížela….

V našem národě jsou stateční lidé, když po dvou letech diplomatického vyjednávání nebyla schopna definitivního uzavření palčivých otázek v podobě „tlusté čáry za minulostí“ a místo jasného dokumentu, otevírajícího perspektivu přátelství a spolupráce Čechů a Němců v demokratické Evropě, předložila dokument vyvolávající takové množství otázek a polemik…

Co lidem vadí na Deklaraci, je:

–zamlžování dějinné pravdy (neustálým zdůrazňováním tzv. „Smíření“ a „mlhavého soužití“) by se měl český občan vzdát svého obrazu dějin,

– zatemňování dějinné paměti, v jejímž důsledku bychom se stali (jak říká kol. Dalibor Plichta) pouhopouhou množinou vykořeněných jedinců, vnitřně odtržených od svého nejpřirozenějšího společenství národního“,

– nedostatečné pojmenování a rozeznání příčin vzniku II. světové války a nacistické okupace (absence prohlášení mnichovské dohody za nulitní), nezvýrazněná odpovědnost nacistického Německa za válku vč. Právní odpovědnosti agresora,

– nedostatečné zdůraznění neměnnosti a nezměnitelnosti poválečného uspořádání Evropy (Postupimská dohoda je právním základem transferu, usnesení Pařížské dohody neztratilo platnost),

– pohrávání si v interpretacích se skrytými možnostmi získávání českého občanství (je třeba mít stále na paměti, že naši bývalí němečtí spoluobčané se dobrovolně v r. 1938 zřekli čsl. státního občanství, a proto jim ho „ex lege“ čsl. vláda v r. 1945 nemohla odejmout). Naši bývalí němečtí spoluobčané se tedy vlastně odstěhovali do své německé vlasti.

Z příspěvku ing. Karla Jandy na semináři o Česko–německé deklaraci

„…Pro další rozvoj dobrých vztahů obou národů nebyla deklarace potřebná. Na tuto skutečnost jsme poukazovali na řadě našich veřejných shromážděni I naši petiční aktivitou. Deklarace vede k deformacím v rovnoprávnosti česko–německých vztahů, mnohá její ustanoveni poškozuji českou stranu. Byli jsme proti této deklaraci a vývoj potvrzuje oprávněnost našich obav.

Je pro nás nepřijatelné přihlížet snahám o revizi nebo zrušeni dekretů prezidenta ČSR a o zrušeni zákona č. 115/1946 Sb., o správnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Je pro nás nepřijatelné označovat odsun bývalých československých Němců jako vyhánění a prezentovat jej jako násilí na nevinných. Článek XII protokolu Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa není oprávněna zpochybňovat ani německá, ani česká vláda. Vznášeni majetkových nároků Němců odsunutých z Československa je protiprávním krokem směřujícím k zpochybnění a neuznávání našeho právního pořádku. Kroky podnikané, často úspěšně, k získání nemovitosti a podniků, zejména v pohraničí, prostřednictvím oficiálního vlastnictví nastrčených českých občanů nebo formou právnických osob považujeme za jeden ze způsobů znovuzískání majetkové a hospodářské moci v českém pohraničí. Trváme na tom, aby zemědělská a lesní půda v České republice zůstala v českých rukou.

…Deklarace otevřela zeširoka dveře všem krokům vedoucím k oslabeni českého národního vědomí. Vytvořeni fondu budoucnosti budovaného dokonce s naší finanční účasti vnímáme jako především účinný nástroj proněmeckého ovlivňováni mladé české generace. Je realizován i rozsáhlý projekt informačního působeni. Naše mládež je kvalifikovanými a efektivními formami přesvědčována, že český národ se ve vztahu k odsunutým bývalým československým Němcům dopustil neoprávněného násilí, že je zbavil vlasti a neoprávněně jim odňal majetek. Naši mladí jsou přesvědčování o tom, že jejich dědové jednali přinejmenším tak zločinně jako nacistický agresor a jsou vedeni k pochopení o nutnosti národní omluvy a vrácení zkonfiskovaného německého majetku.

Pro formování názorů české veřejnosti je využíváno všech možností, a to za pasivní, ale někdy i aktivní spoluúčasti současné české vládnoucí moci. Pro český národ je škodlivé až nebezpečné téměř plné převzetí okresního a oblastního periodického tisku německými a rakouskými vlastníky. Je pro nás nepřijatelné, že německý kapitál svou majoritou ovládá řadu deníků s celostátní působnosti. Majetková moc medií přináší moc politickou.

Jsme svědky sílící snahy o zpochybňování vzniku samostatného československého státu i soustavného mediálního tlaku na cílené zkreslování historie českého národa a jeho boje za národní a sociální svobodu. Je hrozivé vidět účelové zkreslování nebo zamlčování historických událostí ve školních učebnicích dějepisu. Maličkostí ani náhodou není systematické přesvědčování. že vlastně nejsme Slované. ale potomci Keltů. Pulty našich knihkupectví zaplňují díla nacistických generálů a důstojníků i důstojníků SS (Skorzeny), zdůrazňující čestné hrdinství wehrmachtu i vojsk zbraní SS, zejména na východní frontě a cíleně zamlčující jejich válečné zločiny.

Se znepokojením sledujeme sílicí vliv Sudetoněmeckého landsmanšaftu v německé politice, přesvědčují nás o tom vystoupení Helmuta Kohla a zejména Klause Kinkela. Zjišťujeme, že stejné požadavky jako SL prosazují i některé jiné spolky bývalých československých Němců a že k tomu volí méně otevřené a tím tedy i nebezpečnějšl formy.

Chceme spolupracovat s demokraticky smýšlejícími a jednajícími Němci. Nepřijímáme a budeme odmítat neoprávněné majetkové a politické požadavky organizací bývalých československých Němců.

Praha 1. listopadu 1997