Doba to byla divoká, ale byla to moje nejlepší léta. Protihráčem byla americká FBI s vysoce kvalifikovanými profiky. Během osmdesátých let bylo v Americe chyceno kolem šedesáti agentů pracujících pro Sovětský svaz nebo pro některou zemi východního bloku. Rok 1985 je někdy dokonce nazýván jako rok agentů. V květnu 1985 byl zatčen námořní technický důstojník John Walker, dále Robert Pelton, nízko postavený komunikační specialista NSA, Jonathan Jay Pollard pracující pro Mossad a Hans Joachim Tiedge, vysoce postavený důstojník západoněmecké kontrarozvědky, který defektoval na Východ. Mezi identifikované významné agenty pracující pro KGB nebo SVR (nástupní organizace KGB – Služba vnější rozvědky), mimo jiné v té době patří i James Hall III – armádní praporčík a analytik v Německu, který prodal odposlouchávací a kódovací tajemství východnímu Německu a Sovětskému svazu, to bylo v letech 1983 až 1988. Nelze nevzpomenout ani na v roce 1985 zesnulého Williama Gordona Welchmana (15. června 1906 až 8. října 1985), anglického matematika a autora knihy The Hut Six Story. Po válce se přestěhoval do USA. Pracoval pro NSA s nejvyšším stupněm bezpečnostní prověrky. Po vydání knihy mu prověrka byla odebrána a stal se obětí NSA, a to byl přitom člověk, který de facto napomohl tomu, že 2. světová válka skončila o dva roky dříve. Jeho technologie sledování společnosti analýzou metadat v celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA stále funguje. „Informace se kradou všude – bez ohledu na spojenecké vztahy, politickou nevraživost či tradiční rivalitu. Tvrdí se, že špionáž je po prostituci druhým nejstarším řemeslem na světě a působení vyzvědačů, tedy špionáž, je takřka stejně stará jako lidská civilizace“.

Ten byl zapojen do akce Neptun (ve zpravodajské terminologii tzv. aktivní opatření), což byl krycí název jedné z nejúspěšnějších dezinformačních kampaní rozvědky, při které byly v roce 1964 na dně Černého jezera na Šumavě „náhodně“ objeveny bedny s tajnými nacistickými materiály, čehož bylo úspěšně využito k ovlivnění západoněmecké veřejnosti a politiků. Důkazy, ve skutečnosti ze sovětských archivů v Německu, přispěly k prodloužení o dalších pět let promlčecí lhůty německých zločinů z druhé světové války. Autor aktivního opatření Ladislav Bittman (Brychta) po srpnu 1968 emigroval přes Bulharsko do USA. Ve vodách Černého moře na něho čekala americká ponorka. Lawrence Martin–Bittman pokojně zemřel 18.září 2018 ve svém ateliéru ve městě Rockport, Massachusetts. Z posledních přeběhlíků jsem pak osobně znal pplk. Filu. Při nostalgické procházce po 86. ulici ve východní části Manhattanu vedoucí od East River můj zrak sklouzl na číslo domu 444. V tu chvíli se mi vybavil někdejší případ, který jsem si pracovně pojmenoval Three times four – 444 (tři čtyřky). U československé zahraniční kontrarozvědky byl veden pod krycím jménem RAK. Když jsem byl druhým rokem na rezidentuře, dostali jsme zprávu, že jeden z důstojníků rozvědky, Jan Fila, se z centrály na Střelničné ulici v Praze ztratil. Znal jsem ho osobně už z doby přípravy na centrále v Praze, navíc pocházel z Hradce Králové, kde jsem strávil několik let. V srpnu roku 1986 v Čechách zmizel pplk. Jan Fila, (krycí jméno ŠTURMA) zástupce náčelníka 52. odboru (území Severní a Jižní Ameriky). Jako III. tajemníka ho vysílají koncem roku 1975 na rezidenturu New York, na které působil nezvykle dlouhou dobu sedm let až do roku 1982. Od roku 1978 byl dokonce pověřen stykem s představiteli rozvědky KGB v New Yorku a Washingtonu, což bylo velkým projevem důvěry obou služeb. Po návratu z rezidentury New York se stal jako čerstvě povýšený podplukovník zástupcem náčelníka odboru (ZNO). V té době pro mě představoval, coby čerstvého důstojníka odboru zahraniční kontrarozvědky zkušeného operativce. Ochotně radil a předával své zkušenosti. Byl až podlézavě vstřícný, ve srovnání s chováním jiných „es“ po návratu ze zahraničí, u nichž se ani v nejmenším neprojevoval náznak nějaké větší nápomoci. Kladl jsem si v duchu otázku, proč to dělá? Že mě můj instinkt nezklamal jsem si potvrdil v New Yorku 7. prosince 1989, kdy se za doprovodu agentů FBI ukázal našemu sledovači rezidentury Lomskému, před kanadským konzulátem na West Side Manhattanu. Kde a jak dnes žije nevím, rád bych se s ním někdy potkal. Všichni přeběhlíci, defektoři, krtkové se vzhledem k tomu, že přes ně mohli vzájemně kontrolovat mocnosti co se děje u protivníka, tak v samé podstatě přispívali k zachování bilance sil a tím i míru. Díky i tomu se studená válka zatím nepřeměnila v horkou. Někteří za to doplatili doživotním vězením nebo hlavně na Východě i životem.

Vysvětlím to. Blízko Columbus Circle nacházející se v New Yorku na spojnici 8. Ave, Broadwaye a Central Park South jsem tehdy měl důležitou konspirativní schůzku s prioritou vysokého stupně utajení, s člověkem působícím v Columbia University New York, který byl blízký zdrojům Zbigniewa Brzezińského. Prodej nás, tehdejších spojenců byla silná výstraha. SSSR se pod vedením své Komunistické strany rozpadal zevnitř. Pro Sověty bude výhodnější přednostně se orientovat na USA a Západ, a to i za cenu postupného obětování východního bloku, jehož podpora byla pro ně beztak mimořádně nákladná. Ale, život šel dále a dnes po 30 létech můžeme konstatovat, že základní změna odehrávající se před očima, a často se ji snažíme zdařile ignorovat, je v tom, že století Ameriky i Evropy skončilo. Jsme v okamžiku, kdy se většina finančních a ekonomických zdrojů již přesunula z atlanticko–evropského do prostoru asijského. Úporná snaha Spojených států k hegemonii vede k nárůstu chaosu, právního nihilismu, neuspořádanosti světa, rozpadu států a mezinárodních organizací, masové migraci a bujení terorismu. Rusové byli svého času na zhroucení sovětského impéria mnohem lépe životem připraveni než současní Američané na možný kolaps svého státu. Pro řadové občany USA bude rozklad současné podoby jejich společnosti mnohem bolestnější a bude mít pro ně i svět dalekosáhlejší důsledky než svého času rozpad SSSR. Dnes Rusko a Čína do jisté míry říkají Západu, tedy i nám: „Byli jste centrem moci včera. Dnes jsme to my. My jsme budoucnost". Takže Sověti plánovali v rámci přestavby SSSR zcela odříznout své satelity, zóny vlivu?

V letech 1985–1991 podnikl Michail Gorbačov rozsáhlý „politicky naivní“ pokus o reformu nereformovatelného společenského zřízení v Sovětském svazu. Mimo jiné skoncoval s tzv. Brežněvovou doktrínou, která spočívala v kolektivní odpovědnosti států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů. Dovolovala ale sovětům zasáhnout v případě ohrožení jednoty bloku. Ano, docházelo k rozkladu, který byl umocňován umělým vyvoláváním nedostatku v zemi Sovětů. Vedení strany zaprodalo zájmy svého státu pro své vlastní výlučně prospěchářské cíle. Gorbačov se navíc naivně domníval, že ústupky Západu vyřeší vnitřní problémy SSSR. Potřeba určitých změn v zemích Východního bloku byla nezbytná, ale za jakou to mělo být cenu? Jak se to projevovalo z jejich strany konkrétně? V Praze měly například po 17. listopadu 1989 naše bezpečnostní složky od Sovětů zákaz zasahovat silou do běhu událostí.

„Eventuálním zásahům ze strany československých ozbrojených sil, lidové milice, Bezpečnosti proti odpůrcům dosavadního režimu mají Sověti „zabránit všemi prostředky“, tak zněl rozkaz z Moskvy, vydaný v pondělí 20. 11. 1989 veliteli více než 70 tisíc vojáků sovětské armády umístěných „dočasně“ na našem území po „bratrské výpomoci“ v roce 1968. To už ostatně bylo domluveno v dubnu 1989 ve Washingtonu, kde Alexandr Nikolajevič Jakovlev, (1973–1983 sovětský velvyslanec v Kanadě) tajemník ÚV KSSS, ujistil Američany, že při očekávaných změnách ve Východním bloku, sovětské vedení zajistí, aby ke změnám docházelo pokojnou cestou. Moskva zkrátka přestala podporovat dosavadní režim, držený především stranickou nomenklaturou. Politické vedení strany i státu bylo zmateno, ba přímo úplně paralyzováno. Rozpad byl dovršen. Společnost se obrazně řečeno dostala do smyku na ledě.

V USA v době těchto hektických změn zastával Ronald Wilson Reagan úřad 40. presidenta Spojených států amerických. Bylo to v letech 1981–1989, což pokrývalo celé období mého pobytu v USA. Dokonce jsem měl možnost se s Reaganem dostat v budově OSN i do osobního kontaktu. Měl silné charisma a jeho úřadování bývá často vnímáno, jako počátek politické dominance Republikánské strany a amerického liberálního konzervatismu ve Spojených státech. Pro jeho prezidentství je charakteristická nová ekonomická politika, přezdívaná Reaganomika, a konfrontační zahraniční politika vůči Sovětskému svazu a komunistickému hnutí po celém světě.

Podstatná část establišmentu Spojených států byla sice naladěna ke spolupráci s Moskvou. Avšak Reagan pravicový konzervativec z hlubokého přesvědčení chápal zničení Sovětského svazu jako své poslání. S tímto cílem seznámil skupinu politických jestřábů, kterou se obklopil. Z jejich strany ovšem neexistovala jistota, že se to podaří, jelikož Sovětský svaz se zdál být stabilní. Následně sestavili plán zahrnující ekonomické, vojenské aspekty, prvky moderně vedené informační a psychologické války. O projektu vědělo pouze 12–13 lidí z Reaganovy administrativy. Dokonce ani viceprezident George Bush neměl být informován, protože by kvůli svým ropným zájmům nemusel se snížením cen ropy souhlasit.

Ano, podobně jako při pozdějších sankcích, začali Američané útokem na rozpočet Sovětského svazu. Potřebovali zkrátit jeho příjmovou část. Pořadí komodit, u nichž se měla snížit uměle cena, a tak poškodit Rusy bylo následující: plyn, ropa, zlato a zbraně. Při tom jen první dvě položky tvořily 66 procent devizových příjmů SSSR. Podařilo se jim zastavit výstavbu druhé větve plynovodu ze Sibiře do západní Evropy. Státní kasa pochopitelně chudla. Po dohodě USA se Saudskou Arábií, byla pod tlakem Američanů snížena cena ropy šestkrát na 9–10 dolarů za barel. To znamenalo pro sovětskou ekonomiku přímo pohromu, protože náklady na vytěžení jednoho barelu byly pro SSSR daleko vyšší. V západní Evropě byly rozmístěny rakety Pershing, což zkrátilo dobu doletu do Sovětského svazu na šest minut a stalo se vážnou hrozbou bezpečnosti SSSR.

Měli jsme například dobré informace o závěrech jednání skupiny G7 (Francie, Západní Německo, Itálie, Japonsko, Spojené království, Spojené státy americké a Kanada) a závěrech jejich výročních summitů konaných v létech: 1986 – Tokio, 1987 – Benátky, 1988 – Toronto, 1989 – Paříž. G7 je neformální sdružení. Na jednotlivých ministerských setkáních se probírají záležitosti společného zájmu i globálního významu a zahrnují témata jako zdraví, uplatňování zákona, práce, ekonomický a sociální rozvoj, energetika, životní prostředí, zahraniční záležitosti, právo, terorismus nebo obchod. Především se hovořilo o dohodnutých pásmech směny dolarů (USD), německých marek (DEM) a japonských jenů (¥). Když například SBČS přes Londýn nakoupila milion japonských jenů, tak je na základě našich informací následně prodala se ziskem po apreciaci kurzu mezi 1 a 2 miliony jenů v ekvivalentu původního kurzu. Když se takové obchody opakovaly častěji, do státní kasy přicházely poměrně slušné částky. Škoda, že se za tyto peníze nenakupovalo více banánů….

V letech 1985–1991 podnikl Michail Gorbačov rozsáhlý a „politicky naivní“ pokus o reformu nereformovatelného společenského zřízení v Sovětském svazu. Mimo jiné skoncoval s tzv. Brežněvovou doktrínou, která spočívala v kolektivní odpovědnosti států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů a dovolovala Sovětům, zasáhnout v případě ohrožení jednoty bloku. Začala perestrojka. V zaběhlém sovětském systému, kde se především stranickým funkcionářům žilo velice dobře přesně dle starého ruského rčení bůh vysoko a car daleko, neměl téměř nikdo z nich zájem na nějakých změnách. Mezi privilegia stranické šlechty například patřilo, že proti členům ÚV KSSS nemohlo být zahájeno trestní řízení. SSSR zahubil kromě jiného i princip nemožnosti výměny stranické elity. Z politického ústředního výboru strany, který řídil všechny oblasti země, vynášeli jeho členy rovnou ke Kremelské zdi nebo jinam na hřbitov. Stranická nomenklatura byla po celou dobu neměnná a nedotknutelná. Hospodářství řídili lidé, kteří vycházeli ze zkušeností prvních sovětských pětiletek. Sovětskou společnost začala ovládat gerontokracie, chyběli mladí a důvěryhodní lidé.

Gorbačova dvakrát odmítli přijmout jako stranického kádra do služeb KGB. Nejdříve v roce 1966 v jeho pětatřiceti létech a podruhé v roce 1969. Pro operativu se nehodil, ale generálním tajemníkem KSSS a prvním a posledním presidentem rozpadajícím SSSR být mohl. Gorbačov byl ovlivňovaný svoji ženou Raisou. Politická kariéra je jako popínavá rostlina, chytnete se dole a rostete rychle jako ona nahoru. To je jako ve vztahu s ženami, úžasné začátky, ale ty konce. Kvůli ní se stal terčem posměchu, především pro svoji okázalou oddanost, byla krkem, který podle zámořského vodítka kroutil jeho hlavou. Její emancipované a kosmopolitní vystupování, zvýrazněné dobrou angličtinou při konverzacích se západními politiky, sice okouzlilo jejich média (ale prosté Rusy spíš popuzovalo). Nemyslel jsem z osobního hlediska, ale geopoliticky, z hlediska výsledků jeho Perestrojky?Gorbačov nepochopil pravidla globální politiky, což ve svých důsledcích mělo vliv na osudy mnoha lidí. Západ mu poskytl slávu, která mu byla drogou, ale také z něho učinil trojského koně v úsilí o porážku socialismu. Gorbačov ve své globální naivitě, uvolnil všechny východoevropské země, které od konce druhé světové války SSSR nekompromisně držel ve své sféře vlivu a umožnil provedení změn vlastnictví. U nás, v rámci velké privatizace, se přerozdělil státní majetek v ceně 1 200 miliard korun. 342 miliard byla cena majetku privatizovaného kuponovou privatizací a nemovitý majetek ve výši 107 miliard korun byl převeden bezúplatně na obce. Kdo měl v té době zadnici na správné židli, je dnes za vodou.

A co jeho nástupce Boris Jelcin? V knize píšete, že Jelcin měl rozvrácené Rusko „dorazit“, proč? Začátkem roku 1989 se ve vedoucím pelotonu sovětských politiků objevil Boris Jelcin. Pocházel ze Sverdlovska. Původem stavař. V Moskvě, kde zastával funkci předsedy Městského výboru KSSS, jezdíval do sekretariátu trolejbusem a rád se napil vodky. Kolem jeho vstupu do vrcholné politiky začaly na nejvyšší politické scéně SSSR i v době mého působení v Americe, velké tanečky. Nikdo v USA přesně nevěděl, kdo to je a odkud se vzal. Moji kolegové pracující pod krytím diplomatů v OSN, především z americké CIA a britské MI6, byli zvědavi a často převáděli rozhovor na téma Jelcin, Jelcin nebo Jelcin. Vzpomínám na to, jak jim s mírnou ironií odpovídám, že k hlubšímu pochopení Jelcinova ruského ducha si naladíme potřebnou atmosféru, vypijeme–li 250 gramů vodky. To byla norma pro vojáky Rudé armády za války, před útokem. Američané kolem oběda něco ostrého téměř ze zásady nepijí. Jak se potom však chtějí vžít do situace a pochopení osobnosti nové vycházející politické hvězdy?

Tak trochu jste mi utekl od jádra otázky. Zpět k Jelcinovi. Kde se vzal a proč měl podle vás „dorážet“ porevoluční Rusko? Jelcin byl „stvořen“ uskupením ruských ultrapravicových konzervativců, kteří jej začali prosazovat do popředí ke Gorbačovovi. Washingtonu bylo jasné, že Gorbačov dokáže zemi rozkolísat. Bylo však nutné udělat víc. Bylo nutné ji dorazit. Toho mohl podle mínění této skupiny docílit jedině Jelcin. Přesně propočítali jeho psychologický portrét. Volební kampaň Jelcina vedli lidé, kteří byli vyškoleni a vybaveni americkou volební technologií. V roce 1991 byl Jelcin na základě rozhodnutí amerického presidenta informován rezidenturou CIA v Moskvě o klíčových informacích „pučistů“ zachycených CIA v odposlechu komunikačního uzlu KGB v Kremlu. To Jelcinovi a jeho lidem umožnilo dokonale splnit svůj cíl. Doražení.

Následovně. Výkon ruské ekonomiky mezi lety 1991 a 1998 klesl o zhruba čtyři desítky procent. USA vsadily na to, že po rozpadu SSSR „ex–sovětské“ Rusko (které si Západ předtím ztotožňoval se SSSR) „ztratilo“ kolapsem Sovětského svazu cca 23,8 procenta území, 48,5 procenta obyvatel, 41 procent HDP, 39,4 procenta průmyslového potenciálu, 44,6 procenta vojenského potenciálu. Naopak v USA byla, hlavně od roku 1993 za prezidentství Billa Clintona kladná bilance státního rozpočtu. Ta byla pozitivní kromě zásluh vlastního hospodářského růstu i právě díky vysávání Ruska na základě „Dohod o sdílení produkce“. Ty uzavřela Jelcinova vláda a prakticky umožňovaly to, aby zahraniční společnosti vysávaly zdroje státu a nedalo se s tím nic dělat (za Lenina tam byl Armand Hammer). Tato absolutně pro Rusko nevýhodná ujednání, de facto kopírovala logiku dohody o těžbě zlata z roku 1925. Společnost Lena Goldfields, mající za cara 66procentní podíl na těžbě zlata v Rusku, dostala do vínku od Lva Davidoviče Bronštejna (Trockij), předsedy sovětské koncesní komise, podíl 93procentní. Trockij se tehdy rozhodl prodávat hromady zlata a koncese, aby se udržel kurz téměř bezcenného rublu, který se v inflační explozi zhroutil v roce 1926 a zůstal nekonvertibilní až do roku 1991. Zpět do Ruska devadesátých let. Západ věřil, že je pouhou otázkou času, kdy se země v dohledné době rozloží. V srpnu roku 1998 se Rusko nacházelo na hraně bankrotu. Vláda musela devalvovat rubl a vyhlásit moratorium na splácení zahraničního dluhu. Krizí byly zasaženy i soukromé banky a velká část z nich v této době zkrachovala. Mnoho Rusů tehdy přišlo o většinu úspor. Devalvace rublu v roce 1998 byla i výsledkem poklesu cen ropy a plynu, základních hospodářských chyb v přerozdělování a ztráta důvěry západních trhů. Ruští lidé hlavně doplatili na Jelcina a na své „bojary“. Jelcinovská devadesátá léta byla pro Rusko pohromou (podobně jako dvacátá Trockého léta), deset let propadu hospodářství nadělalo větší škody, než které SSSR utrpěl během druhé světové války.