K článku Tomáše Krystlíka - Byla plánována etnická čistka nebo ne?

V jeho poměrně dlouhém textu je hodně slov, ale žádné argumenty.

Jeho „dobrácký“ úmysl líčit poválečné vztahy mezi Němci, zejména těmi tzv. sudetskými, a Čechy, a snažit se je vysvětlovat bez dalších mezinárodních souvislostí, je buď výrazem jeho neznalostí určujících historických skutečností, nebo snahou poválečné události přenést do izolované roviny aktivit česko-německých a vysvětlovat je z nich samých. Jedno i druhé je špatně.

Pokud tedy jsme v Československu, jak tvrdil ve svém „vánočním“ projevu pan B. Posselt a na jeho obhajobu nyní vystupující pan T. Krystlík, sami etnicky vyčistili německé obyvatelstvo, šlo asi o 2,5 milionu lidí, pak vzniká otázka, jak jsme dokázali po dobu přibližně 18 měsíců bez souhlasu spojeneckých okupačních orgánů tyto Němce dopravovat do Německa do jednotlivých okupačních zón a tam pro ně zajišťovat bydlení a stravování nebo přimět Američany, Rusy, aby tak činili za nás. Nařídil jim to snad prezident E. Beneš nebo je jinak donutil k poslušnosti?

Nadto panu Krystlíkovi je zřejmě neznámá skutečnost, že německé obyvatelstvo z ČSR odjíždělo v transportech. Na určitých železničních zastávkách bylo pro ně připraveno teplé jídlo a lékař, pokud by bylo někoho z transportu nutné ošetřit a dát mu i potřebné léky. V cílové stanici transportu, v americkém pásmu, přebírali transport nejen formálně, ale i fakticky američtí důstojníci. Teprve po prověření stavu transportu, napři i z hlediska úplnosti transportovaných rodin, podepisovali formulář o převzetí transportu. Čs. velitel transportu jim jej předával.

Bez velkého rozmyšlení můžeme říci, že tento způsob „vyhnání“, jak o něm mluví pan Krystlík, byl zcela nemožný. Kde padlo tedy rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska? Na Postupimské konferenci, která skončila 2. srpna 1945, velká trojka přijala rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska do Německa. Téma přesídlení otevřel v průběhu konference W. Churchill. Po informaci o probíhajícím přesídlení hodnotil jej jako velmi pomalý a naléhal na jeho urychlení. Následný proces přesídlení německého obyvatelstva pak řídila Spojenecká kontrolní rada (SKR).

Ta přijala svým usnesením plán organizace odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska. Stanovila počty německého obyvatelstva, které má vždy v určeném čase dorazit do stanovené okupační zóny. SKR předpokládala, že přesídlení německého obyvatelstva do Německa bude ukončeno v létě roku 1946. Tento termín byl tehdejšími událostmi posunut asi až do konce října nebo listopadu 1946.

Nadto panu Krystlíkovi je zřejmě neznámá skutečnost, že německé obyvatelstvo, vybavené tak, jak SKR svým rozhodnutím stanovila, z ČSR odjíždělo v transportech. Na určitých železničních zastávkách bylo pro ně připraveno teplé jídlo a lékař, pokud by bylo někoho z transportu nutné ošetřit a dát mu i potřebné léky. V cílové stanici transportu, v americkém pásmu, přebírali transport nejen formálně, ale i fakticky američtí důstojníci. Teprve po prověření stavu transportu, napři i z hlediska úplnosti transportovaných rodin, podepisovali formulář o převzetí transportu. Čs. velitel transportu jim jej předával.

Z uvedeného vyplývá, že přesídlení německého obyvatelstva bylo prováděno po dohodě mezi vítěznými spojenci a ČSR. Nás spojenci o svém rozhodnutí o přesídlení německého obyvatelstva z republiky informovali diplomatickou cestou. My jsme jim stejným způsobem odpověděli, samozřejmě jsme jejich rozhodnutí vzali s potěšením na vědomí. Zásadně jsme o něm již věděli dříve. Spojenci několik let o přesídlení Němců diskutovali. I naše londýnská vláda, pan prezident Beneš se bilaterálních rozhovorů na toto téma účastnili. Po dobu přesídlování jsme spolupracovali se SKR, která celý proces řídila svými rozhodnutími.

Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?

Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:

„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946

Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

Ve světle těchto údajů je tvrzení pana Posselta, které pronáší ve svém „vánočním“ poselství, že právě delší doba, v níž probíhalo „vyhánění“ Němců z republiky, svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“, směšné. Toto jeho podání jej usvědčuje z hluboké neznalosti událostí, o nichž mluví. Nebo je to jinak? Již dříve ve svém projevu označil B. Posselt přesídlení německého obyvatelstva z ČSR za válečný zločin. Dokonce na jednom ze sjezdů landsmani sněmovali pod mottem „vyhnání je genocida“. Též i rakouský landsmanšaft pod podobným mottem jednal.

Právě takoví lidé jako je pan B. Posselt a pan P. Krystlík se snaží celou zmíněnou přesídlovací historii již delší dobu přepisovat. Z přesídlovaných Němců se snaží dělat hotová neviňátka a z nás válečné, genocidní zločince či zločince proti lidskosti. Ještě nebezpečnější pro nás je, že v tom jim pomáhají i někteří němečtí politici a dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé. K nim zejména patří i současný spolkový ministr vnitra, pan Horst Seehofer. Jejich časté hrubé protičeské útoky, které porušují normy mezinárodního práva a současně i smlouvy, jež jsme se SRN uzavřeli, již dávno přesáhly vrcholu jakékoliv přípustnosti. Jsou již dlouho a daleko za červenou linii.

Proto jsme povinni řešit tyto a další protiprávní kroky již zcela zásadním způsobem. Na naše mnohé podněty vláda ani MZV ČR dosud nereagovaly. Považujeme z uvedeného důvodu za nutné, aby vlastenecké subjekty se konečně rozhodně ozvaly a požadovaly, aby ministr zahraničních věcí, Tomáš Petříček, či vláda v čele s premiérem Ing. A. Babišem se diplomatickou cestou obrátili na vládu SRN a důrazně požadovali, aby napříště k uvedeným protičeským útokům již nedocházelo a aby pan B. Posselt byl poučen o protiprávnosti svého počínání a nám se za protičeské útoky omluvil.

Pokud vláda bude i v tomto případě hrát mrtvého brouka a naši diplomaté v Německu budou i nadále mlčet, přestože landsmani a někteří němečtí ústavní činitel dělají z naší poválečné republiky místo, kde došlo k jedné z největších a nejbrutálnějších čistek 20. století, z našich otců a dědů krvavé pachatele zločinů válečných i genocidních, pak tyto ústavní orgány neplní své povinnosti. To nebude však konec našeho snažení, ale teprve začátek začátku.

Dr. O. Tuleškov