Karel Hynek Mácha

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech,

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol.

A slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky

planoucí tam co slzy lásky.

.........

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje,

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

„Vy, jež dalekosáhlým během svým

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlivci, jež rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte:

Vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete v dlouhém, dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlast jedinou i v dědictví mi danou,

širou tu zemi, zemi jedinou. ...“ Máj. (1836)