Karel Čapek a jeho manželka, Olga Scheinpflugová, o Masarykově poslední cestě Prahou do Lán

„Cesta „devíti hodin" (jak ji nazval Karel Čapek) se začala. Čapek ovládl své osobní dojetí a už zas sloužil, díval se, poslouchal a zaznamenával v duchu každou podrobnost loučení pro časy budoucí. Železný krok armády, slavnostní držení koní, slzy" venkovanů, špalíry dětí s posvátnýma očima. Stařičký opat Zavoral se rozhodl jít celou nekonečnou cestu pěšky, ačkoli byla pomalá a vyčerpávala křehkou sily jeho třiasedmdesáti let. Byl to kněz, kterého měl Karel velmi rád a nikdy ho neopominul jít pozdravit mezi společenskými zástupy.

Praha naposled zaštkala a pozdravila největšího, ,jehož duch tu na věky zůstal, a tělo, sejmuté z lafety děla, bylo svěřeno vlaku. Ve vagóně usedl Karel vedle své paní a díval se z okna.na zástupy podél trati; jeho oči přímo prosily o ticho. Na Lánech, kde rakev zastavila na malém venkovském nádraží, se všech přítomných zmocnilo nepopsatelné pohnutí. Nic nezdrtí v hodině pohnutí tak, jako kousek soukromého života toho, kdo z něho odchází. "Ach synku, synku, oral-li jsi?"

Pak cesta alejemi, kudy chodíval "pan president" procházkou a jimiž jezdil na koni štíhlý a krásný, a dál uslzenou vsí, sváteční a zplihlou černými šaty žen a mužů. Tady se vždycky zastavil, kývl, promluvil, poptal se, jak se daří. Kdejaká stařenka jde pochovat „jejich pana presidenta", neboť krom toho, že T. G. M. patřil světu a národu, byl přece ještě jejich, lánských.

Po osmi hodinách tklivé cesty se blíží rakev k malé bráně venkovského hřbitůvku, zástup jde jakoby přikrčen a paní se dívá. očku, jak na Karlově tváří přibývá bledosti a jak se v obvyklém tajení bolesti hryže do krvavých rtů. Náhle sebou trhl a už vybočoval v ze zástupu k jednomu z posledních domků. "Tady bydlí šofér Starého pána, sednu si k nim a budu tam rychle psát. Ono to totiž spěchá a -"

Nepotřeboval vysvětlovat, kývla a viděla, s jakou úlevou odtrhuje oči od blížící se zdi hřbitova. "Tu poslední kapitolu mi píšeš ty. Sbohem !"

Utekl, než by mohl sám sebe přemluvit, aby zůstal. Dívala s jak cupe drobnou chůzí, znaven v celém těle. Věděla, že nemá sil na to poslední. Šla sama. hlízko rakve a postála u otevřeného hrobu, zalitého září reflektorů. Ráno vyšli a teď už byl večer, ukončující pozemskou pouť. Prosté evangelium a první hozené růže dopadly měkce na řády připevněné k vlajce. Maličko to zazvonilo, přibylo květin, soumraku i pláče.

A národ se rozcházel tiše a bezradně jako děti, které ještě nevědí, jaký bude další život bez otcovské ochrany. T. G. M. se vyřadil ze zástupu živých, rozpadl se v milióny mravních atomů, jichž část si každý odnášel v sobě.“

Olga Scheinpflugová, Český román, str. 348-349