HORKÝ ROK KONČÍ. CO DÁL? Čína, a asijské velmoci vůbec, výraznou část dějin dominovaly světu. Nástup v tomto desetiletí byl z tohoto pohledu jen návratem k normálu, i když jsou z toho mnozí vykulení. U nás jsme místo toho řešili spory těch, kteří si přejí zachování současného systému, proti těm, kteří touží po změně. Ekonomka Ilona Švihlíková, která se právě v této dekádě stala výraznou postavou české veřejné debaty, bilancuje tento vývoj hodně zostra.

Svátky klidu a míru a rozjímání. To se běžně čeká ke konci roku. Je v naší společnosti něco, co nás jitří natolik, že to prostě nejde?

Vánoce už dávno nejsou svátky klidu a rozjímání. V západním světě jsou to „svátky“ konzumu, ze kterých se duchovní rozměr už téměř vytratil.

Platí ovšem také, že západní společnosti jsou velice rozdělené, to se zdaleka netýká jen ČR. V případě USA se běžně hovoří o studené občanské válce. V západních společnostech se kromě štěpení levice–pravice, které vyjadřuje vlastně postoj k rovnosti, objevují, nebo spíše aktivují další štěpení: město vs. venkov, liberální vs. konzervativní; a na vrcholu toho všeho jsou ti, kteří si přejí udržení statu quo, a ti, kteří ho chtějí zničit. Toto komplexní štěpení je dáno tím, že Západ si prochází celou řadou krizí synchronizovaně – ekonomické problémy se táhnou k sociálním, ekologickým, až ke změně postavení Západu v mezinárodních vztazích.

Mluvíme–li o vyrovnání se s dobou před rokem 1989, jsme letos, po oslavách 30 let demokracie, vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?

Nejprve je potřeba říct, že oslavy a propaganda jsou dvě různé věci. 30 let je dlouhá doba, a pokud to někdo pojímá tak, že se slaví tak nějak „befelem“ a ještě slavit mohou jen ti pečlivě prokádrovaní, tak to o tom, kam jsme dospěli, tedy hodně vypovídá.

Pro mě osobně je třicet let opravdu dost času na to se kriticky ohlédnout, a především se snažit napravit chyby, kterých se stalo, eufemisticky řečeno, nemálo. Chyběl mi tedy kritický pohled na uplynulých třicet let, a především dlouhodobě postrádám hlubší společenské zamyšlení nad zásadními problémy této země – a ty opravdu není možné personifikovat do osob MZ či AB apod.

Letošní rok byl bezpochyby rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Její cíle do značné míry adoptovala nová Evropská komise. Máte z toho radost? Nebo vás to děsí? Budete méně spotřebovávat, méně létat, méně jíst maso, tlačit na konec uhelných elektráren? Zcela vážně, jak se s touto vlnou politické aktivity vypořádat?

O globálním oteplování jako o velké hrozbě pro přežití lidstva se hovoří již dlouho, hledají se opatření, jak tento trend zvrátit. Osobně mám problém s tím, že se najednou „zničehonic“ objeví mladá dívka, je „jen tak“ ve všech médiích – tyhle věci se nedějí samy, musí to být něčí zájem, aby toto téma a Greta Thunbergová byly takto intenzivně prezentovány.

Nejsem expert na klimatickou politiku, ale jako ekonom si velice bedlivě všímám toho, jak málo se v různých návrzích opatření reflektuje to, že globálně existuje obrovská nerovnost – nejen v příjmech, ale i v přispívání ke klimatické změně. Znepokojuje mě, že na tapetě je Franta Novák, kterému by někteří nejradši zakázali jíst maso i jednou za rok si zaletět na dovolenou do Chorvatska, místo abychom se podívali na systém jako celek a na ty, kteří tento systém ovládají.

Chápete tu část mládeže, která pociťuje „klimatickou tíseň“ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost? A vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní?

Rozumím tomu, že mají obavy a nechtějí se stát „obětovanou generací“. Řada z nich se jistě poctivě snaží o to hledat cesty ke změně. Být aktivní a být kritický vůči systému je pro mladé lidi přeci typické, spíš bych se divila, kdyby tomu tak nebylo.

Mladí lidé se aktivně zapojují do politiky a často projevují odlišné preference od svých rodičů – velice dobře je to vidět třeba v USA či ve Velké Británii. U mladých lidí se těšila přízni Labour, kdežto u starších voličů bodoval Boris Johnson. Jeden z důvodů větší aktivity mladých může být to, že se domnívají, že se budou mít hůře než jejich rodiče – v USA mladí lidé méně věří v tzv. americký sen a více preferují politiky, jako je Bernie Sanders.

Podobně jako v ekonomické teorii a praxi, tak i v politice dochází k velkým změnám. Objevují se nové politické strany a hnutí, bohatí lidé vstupují přímo do politiky (to se netýká jen našeho premiéra), roste poptávka po přímé demokracii. Tyto změny se někdy rámují do tzv. populismu, který ale já chápu neutrálně – podle mě jde o to, že lidé cítí, že jejich hlas nemá váhu, a hledají cesty, jak to změnit, jak znovu být „viditelnými a slyšitelnými“.

O Vánocích by se měly stýkat všechny generace. Všeobecně platilo, že mladší se učili od starších a že moudrost starších má být ceněna. Nyní aktivisté upozorňují na to, že starší generace je náchylná k dezinformacím, ať už kvůli řetězovým mailům, nebo internetovým prostředkům. A mladá generace se v médiích snaží té starší v tomto směru radit. Jde o jistou anomálii, nebo o žádoucí aktivitu?

To, že je někdo technicky zdatnější než jeho rodiče, vůbec neznamená, že je tím pádem „osvícen“ a může starší lidi, kteří zase mají nezanedbatelné životní zkušenosti, kádrovat, co mají dělat, co smí a nesmí číst apod. To, co popisujete, je ale dalším odrazem toho, jak se společnosti štěpí, protože úplně jinak vnímají rizika budoucnosti. Není to ale první příklad tohoto štěpení, v případě ČR stačí vzpomenout na „přemluv bábu“.

Specifickým fenoménem naší společnosti, na který se PL neptají poprvé, jsou lidé upadající do exekuce. Pravice říká, že jsou nezodpovědní a zaslouží si skončit na dně společnosti. Levice upozorňuje, že bývají obětí podnikavců s půjčkami a exekutorů a že trpí zejména jejich děti. Sociologové varují, že se s tím musí něco dělat. Kde najít smířlivý a kompromisní postoj?

Ve společnosti, která by si ráda udržela nějakou rozumnou míru koheze, ale nemůže dojít k tomu, že kvůli jedné jízdě dítěte na černo, skončí pod mostem celá rodina.

A když čtu o tom, že nezodpovědní si zaslouží skončit na dně společnosti, tak přemýšlím nad tím, jak dopadli ti „zodpovědní“, co prováděli transformaci naší ekonomiky v 90. letech. A jaký metr tady „odpovědná pravice“ nastavila…

Co mají naše děti a naši vnuci dělat, aby se v životě měli lépe? Kdo ohrožuje jejich budoucnost? Babiš a Zeman? Nebo někdo jiný? Jsou tu hrozby zvenčí?

Zaručenou radu na lepší život dát nedovedu – jako pedagog bych jim doporučovala hlavně číst, studovat, přemýšlet o věcech – i když nevědomost je sladká a pravda o tom, jak funguje náš současný svět, nepohodlná a bolestivá. Obávám se ale, že pokud si mladá generace usmyslí, že komplexní a vážné problémy našeho světa lze personifikovat do dvou lidí ze středně velké země, tak ji žádná velká budoucnost nečeká.

Před čím se mít na pozoru, pokud jde o Čínu? Máme brát zřetel na čínský přístup k lidským právům? Máme v roce 2020 vnímat Čínu jako expandující ekonomickou velmoc, či jako partnera? Kde je hranice mezi kulturní odlišností a ekonomickou výhodností?

Čína je od roku 2014 v paritě kupní síly největší ekonomikou světa, a je dost dobře jedno, co si ČR, jejíž velikost odpovídá jednomu středně velkému čínskému městu, o tom myslí.

Samozřejmě se můžeme držet manicheistického pohledu na svět, který v ČR rozšířil Václav Havel, kde vládne dobro a na druhé straně je zlo, nebo se z pohádky pro tříleté děti přehoupneme do reálného světa. Já se držím reality, v níž platí, že nástup Číny, či spíše návrat Číny mezi dominující velmoci je nevyhnutelnou realitou (po většinu z posledních dvou tisíc let to byly asijské země, které dominovaly světu, a koneckonců čínská civilizace trvá dokonce pět tisíc let).

„Šok z Číny“ se ovšem neprojevuje jen u nás; mohu uvést pobouření, jaké vyvolala v Německu nová průmyslová strategie, která uvádí, že Čína v řadě ohledů Německo předehnala a patří k jeho hlavním rivalům na světových trzích vedle USA a Japonska. Řešením ovšem není ostrakizovat Čínu, nebo ji snad dokonce bránit v rozvoji, ale prostě se spíš sebekriticky podívat na své vlastní chyby.

I do roku 2020 vstupuje Evropa „na hrbu“ s aktivním válečným konfliktem, a sice na Donbasu. Francouzský prezident Macron dává najevo, že by s Ruskem měla nastat dohoda, evropský mainstream se zastává Ukrajiny. Jaký směr zvolit? Jak moc tvrdosti vůči Putinovi? Co přehodnotit, pokud jde o sankce a politiku vůči oběma stranám od roku 2013 či 2014?

Macron si uvědomuje řadu geopolitických souvislostí, ale problémy ve francouzské ekonomice mu neumožňují více se s těmito názory prosadit. V první řadě je hrubou chybou Západu, že si svou politikou vynutil sbližování Ruska a Číny. Obě země si vzájemnou spoluprací kompenzují své slabší stránky a troufnu si říct, že jsou společně neporazitelné.

Návrhy prezidenta Macrona k revizi postoje vůči Rusku jsou logické, jenže se podívejte, kdo vládne v zemích, které tak pospíchaly se sankcemi na Rusko, přestože je známo, že sankce jsou jako nástroje změny politiky či režimu neúčinné. Praktická politika EU je přehlídkou chybných rozhodnutí, která dlouhodobě vliv a význam EU ve světě umenšují, což pro ČR není dobrá zpráva.