První zpráva, kterou chci zmínit, se týká inkluze. Navzdory odporu učitelů byla do škol zavedena inkluze hendikepovaných dětí, tj. dětí, které nestačí tempu těch s běžnými schopnostmi. Na pomoc takovým školákům je ve třídách už nyní zaměstnáno kolem šesti tisíc asistentů. Od počátku bylo jasné, že reformou utrpí úroveň výuky, což potvrzuje obecná zkušenost učitelů. Dlouhodobě je přitom úroveň společnosti naprosto závislá na plnohodnotném rozvíjení vědomostí a schopností mladých lidí, zvláště těch nadaných. Nedostatečné základy vědomostí a socializace nemohou být téměř nikdy kompenzovány pozdějším vzděláním. Největší problém je, že v pozadí reformy byly daleko spíše politické motivace než ty humanitní. Vůbec se nevzaly v úvahu dlouhodobé cenné domácí zkušenosti se vzděláváním dětí, které potřebují specifické přístupy ve speciálním druhu škol. Právě tam by patřili i asistenti pro spolupráci se speciálně vzdělanými učiteli. Tím by asistenti zvládli více dětí než jen jedno. Ušetřené finance by se mohly věnovat na vzdělávání učitelů, kterých je nedostatek, a na efektivní výuku. Místo toho jsou přetížení učitelé obtěžování nejrůznějším doškolováním atd. Bylo by naivní nedojít k závěru, že snížení úrovně základního školství bylo jejím hlavním účelem. Veřejnost by měla vědět, odkud přišla iniciativa k této reformě.

Druhá zpráva se týká tlaků, tentokrát rovnou z OSN, které jsou alarmující pro většinu zodpovědných lidí, neboť otevírá dětem od čtyř let sexuální dimenzi – s poukazem na libido. Tato stránka se tak dětem otevírá nepatřičně předčasně. Vše se děje na úkor zdravého mravního a emocionálního rozvoje a zodpovědnosti vůči sobě i druhým. Tyto záměry obrací na ruby tradiční hodnoty naší kultury související s cudností, mravností, zdravým intelektuálním duševním rozvojem a kladením duševního rozvoje nad pudy. Snaha odsunout vědomí sexuality do pozdějších let byla nesmírně důležitým aspektem v pozadí rozvoje úrovně naší civilizace. Má stále svou platnost, i kdyby často šlo jen o ideál. Je třeba zdůraznit, že i pocit viny byl civilizačně důležitý, jakkoli byl mnohdy zneužívaný. Odložení pudových záležitostí umožňovalo rozvoj sebekontroly, hlubší socializaci, zdravější fyzický a emocionální vývoj, schopnost přátelství, kamarádství, umožňovalo silnější pocit sounáležitosti a důvěry mezi lidmi. Kultivace zodpovědnosti vůči sobě i druhým je poměrně náročnou záležitostí. Narušování tohoto principu je již dlouhodobý problém. Odvíjí se od módy, reklam, literatury, a falešného důrazu na sex jako na hlavní zdroj štěstí, třebaže ten naopak může být vážným zdrojem destruktivních sil. Nyní se tedy obrací pozornost již na rané dětství, začíná se prvním nenápadným krokem. Když to projde, půjde se dál, v duchu liberálního individualismu, podceňujícího důležitost úrovně společenského nivó daného vzájemnou úctou, zodpovědností a důvěrou, prací pro obecné dobro. Do tohoto kontextu určitě nepatří sexuální záležitosti a vztahy redukované na pudovou oblast. Ve vztahu k dětem nelze tento přístup nazvat jinak než jako mravní ohrožení dětí. Obecně je útokem na základy společnosti jako entity kulturně a mravně soudržné. V pozadí relevantních tlaků není jen hloupost a oportunismus lidí, kteří se propůjčili neosvícenými a dokonce lživými argumenty k prosazování pudové dimenze do života dětí a dospělých jako legitimní věci, ale i ekonomický a politický zájem. Nedospělost je přístupná nejrůznější manipulaci a dá se na ni neskutečně vydělávat. Je žádoucí hlavně pro globalizační nadnárodní síly, jimž vadí vzdělaní, politicky a morálně dospělí lidé. Vadí jim národy, schopné hájit morálně i intelektuálně své sociální, kulturní a národní zájmy, schopné ovlivňovat politiku v zájmu obecného dobra a spravedlnosti. Není tedy náhoda, že kulturou, politikou a různými teoriemi je zájem lidí tlačen více a více do soukromé sféry, včetně pudové.

Média dlouhodobě referují o čtyřech závažných zprávách či okruzích, které si zaslouží odbornou i veřejnou diskusi, neboť se dotýkají fatálních perspektiv rozvoje českého národa. V prvním dílu svého článku jsem se věnovala dvěma z nich. Kritizovala jsem zaprvé škodlivost prosazování inkluze hendikepovaných dětí, což vede k záměrnému snížení úrovně vzdělání ostatních, a zadruhé jsem odmítla snahy probouzet sexualitu už u malých dětí, za čímž je patrný – ze zištných důvodů vedený – atentát na duševní vývoj a hlubší emocionální socializaci dospívajících (k přečtení zde). Dnes hledám, co se skrývá za pokusy rušit víceletá gymnázia. Dále se zamýšlím nad tím, komu ku prospěchu může být vyvíjení úsilí, které vede ke zbavení znalostí historie a překrucování zbylých dějin.

Jistě není náhoda, že třetí zpráva, která proběhla médii, se týká parlamentní debaty o rušení víceletých gymnázií. Hlavní argument tady zní, že jejich existence prohlubuje společenské rozdíly mezi mládeží. Jde o nečestný argument, neboť hlavní rozdíly mezi žáky se týkají sociálních podmínek včetně tlaků reklam na mladé lidi. Podsouvá se jim „být in“ a nebýt „socka“. Je za tím skrytý důraz na konzumerismus, který si většina rodin ve skutečnosti dovolit nemůže. Jako prostředek ke zvýšení sebestřednosti mladých lidí, ke snížení důrazu na vzdělání a na budování charakteru mladých lidí, zdravé sebeúcty a vlastností potřebných k dobrému soužití lidí, slouží však výborně. V souladu s důrazem na liberalistický individualismus a důraz na soukromí již konzumerismus delší dobu daleko přehlušuje hodnoty, které jsou nezbytné k dospělosti lidí, k jejich pozitivnímu soužití, k vědomí zodpovědnosti ke společnosti. Hlavní motivace tlaku na odstranění víceletých gymnázií se opět jeví jako politická a ekonomicko–globalistická. Pozoruji snahu snížit vzdělaneckou a mravní úroveň společnosti, národa, narušit efektivní výchovu vzdělaných, národně zakořeněných a zodpovědných elit, bez kterých se žádná demokracie neobejde.

Není také náhoda, že rapidně upadá úroveň češtiny a schopnost lidí se dobře vyjadřovat. Je vyvíjen silný politický tlak, aby se zrušila matematika jako povinný maturitní předmět. Matematika totiž rozvíjí abstraktní myšlení, logiku, schopnosti dobírat se souvislostí, příčin a důsledků. Tím se vytváří schopnost odborně argumentovat v zájmu obecného dobra i v zájmu důstojné existence národa. Opět by bylo užitečné vědět, kde je zdroj politických tlaků na zrušení osmiletých gymnázií a na zrušení matematiky jako povinného maturitního předmětu.

Velmi aktuální a ne náhodný je čtvrtý problém. Nejde vlastně o zprávu, snahy o přeintepretovávání důležitých aspektů historie se neobjevily včera, postupují plíživě. Platí to zejména, ale ne výlučně, pro výuku dějin 19. a 20. století, které se začínají vykládat ve prospěch nedemokratických antisociálních vrstev, tj. šlechty, katolické církve, pravicových politiků, konzervatismu, atd. Převažující hluboké problémy, které jejich svévolná moc většině lidem po staletí působila, se naopak ignorují. Současné nadnárodní neoliberalistické, globalistické a finanční mocenské vrstvy jsou rovněž svou podstatou nedemokratické a usilují o co největší moc na úkor veřejnosti, většiny. V demokracii je však hlavním strážcem demokracie vzdělaná veřejnost jako plnoprávná součást politického systému. Toho se konzervativní a neoliberální mocenské vrstvy bojí nejvíce, proto pozorujeme tlaky na snižování a rozmělňování znalosti. Cílem je, aby lidé nerozuměli světu, ve kterém žijí, včetně historie, neboť z ní je možné se poučit. Nemají být schopni efektivně komunikovat o svých pozitivních tradicích, potřebách, perspektivě. Tento aspekt je nesmírně důležitý zvláště pro český národ, který rozvíjel svou moderní existenci, včetně unikátního demokratizačního aspektu, právě na základě znalosti historie. Tlaky upřednostňují málo kritickou pozornost na šlechtu, katolickou církev, administrativu, nepodstatné jevy, atd.

Hlavní cíl snah, vedoucích k přeinterpretovávání historie ve prospěch nadnárodních mocenských vrstev a motivovaných strachem z demokracie a ze vzdělaných národů, je zbavit společnost znalostí historie. Jde konkrétně o tu část dějin, které ukazují, že obecný vědecký, kulturní asociální pokrok se uskutečňoval hlavně v násilných konfliktech právě s mocenskými vrstvami, které upíraly obecnému lidu, tvořícího velkou většinu, právo na sociální spravedlnost, vzdělání i důstojný život. Zásadních změn se dosáhlo jen osvícenskou přestavbou hodnot a práv ve prospěch demokratizace, ve prospěch většiny lidí. Jejich postupnou iniciativou se pokrok posunul v jejich prospěch, ale tento proces je opět ohrožen. Takové možnosti poučení z historie se mocenské vrstvy velmi bojí. Tendence pohrdat obecným lidem, jeho prací i pozitivním potenciálem a vnímat ho jen jako prostředek k moci majetných, je jim vlastní podobně jako touha vykořenit demokratické systémy a nastolit autoritativní. Ke své existenci vzdělanou veřejnost nepotřebují, stačí jim malá vrstva dobře placených odborníků. Součástí tlaků i rozleptávání kulturní, mravní a sociální soudržnosti národů. Nedostatek jejich sebeznalosti vede k jejich mravně, intelektuálně a politickému nedospělému stavu, což je opět prioritní zájem současných nedemokratických mocenských vrstev.

S konzervativními útoky na osvícenství se setkáváme již delší dobu. Ve své podstatě jde o útoky na ty vědecké přístupy k historii, jejichž základy byly položené v osvícenství v opozici k církevním a aristokratickým přístupům, ignorujícím pozitivní duševní potenciál většiny lidí a možnost vývoje. Osvícenské demokratizační hodnoty, včetně obecně přístupného vzdělání, ideje sociální solidarity a ideje rovnosti a spravedlnosti se staly obecným ideálem, poměrně úspěšně naplňovaným přes všechny problémy a násilné konflikty s mocnými. Tento vývoj a jeho pozitivní výsledky jsou však znovu vážně ohroženy přístupy a politickými ambicemi zvláště nadnárodních korporativních mocenských vrstev. Ty si nedovedou představit řešení vážných ekonomických a sociálních problémů jinak než vnitřní represí a vnější expanzí. Vše se tak má stát na úkor úrovně většiny lidí a sociálního smíru. Vzhledem k tomu, že mají strach ze vzdělaných národů, schopných se bránit těmto tlakům, je jejich hlavní útok orientován na vzdělání a na morální a sociální úroveň a integritu národů.

Prosazování politického a ekonomického liberalismu v celé Evropě, včetně Rakousko–Uherska, jako reakce na poměry absolutistického, nesvobodného feudalismu, přinášelo nepochybně více svobody i lidských a politických práv. Již v polovině 19. století se ovšem ukazovalo, že jeho principy nestačí na řešení sociálních a národnostních problémů, že mu schází koncept vyšší spravedlnosti. Silně se pociťoval deficit respektu k národním entitám, jejich identitě, historii i kultuře, scházela mu idea celospolečenské demokracie. Marxismus byl svou třídní a revoluční teorií a praxí, mobilizující dělnictvo na obranu proti kapitálu, poměrně úspěšnou reakcí na tuto situaci. Z hlediska demokracie byly však násilné prvky marxistické ideologie nepřijatelné, neboť společnost, podobně jako feudalismus a liberalismus, opět rozdělovaly, místo aby ji stmelovaly. Další podobnost, neladící s demokracií, byly materialistické filosofické základy marxismu a jeho značná inklinace k expanzi.

Demokracie byla míněna především pro vnitřní politiku každého národa a státu, s důrazem na rozumnou organizaci ekonomiky, co největší soběstačnost, na řešení sociálních problémů, na školství a kulturní rozvoj v širokém smyslu. Demokracie spoléhala hlavně na vlastní vnitřní sily pro celkový pozitivní rozvoj společnosti. Soustředění se na domácí politiku a přizpůsobování zahraniční politiky domácím potřebám odporovalo vžitému principu Německa a Rakousko–Uherska, že domácí politika se musí přizpůsobovat zahraničním cílům, do nichž patřila i expanze. Demokracie neznamenala izolaci od ostatních národů a států, ale znamenala zavedení principů, které by nedovolovaly zneužívání slabších, což byl tradiční zvyk větších států. Kontakty intelektuální a kulturní měly přispívat k obecnému rozvoji celé civilizace. Důležitým principem, formulovaným T. G. Masarykem začátkem 90. let 19. století, bylo, že přijímat zvenčí, myšlenkově, kulturně, se má kriticky a především to, co odpovídá vlastním podmínkám a potřebám. TGM zároveň věřil, že důraz každého národa na rozvíjení své úrovně, efektivní využívání vědy a technologie namísto expanze za účelem zcizování bohatství bude daleko jistější prostředek ke stabilitě a úrovni celé civilizace. Přesto, že byl proti násilným prostředkům ve vztazích mezi národy, považoval obranu národa, třebas i „železem“, proti vnější agresi za naprosto legitimní.

Jak již bylo zmíněno, čeští obrozenci vědomě vsadili na humanitní, demokratizační hodnoty, což bylo usnadněno i tím, že většinou z nižších vrstev pocházeli a že Češi téměř neměli svoji vlastní šlechtu, cizí katolická se většinou národu a jeho potřebám nepřizpůsobila. Jejich metoda kulturní demokratizace, podporující individuální i kolektivní iniciativu, vzdělání, hrdost na svou národní identitu, spojenou i se znalostí historie, přinášela obdivuhodně rychle pozitivní výsledky. Pocit hlubší sounáležitosti lidí přinášel pocit zodpovědnosti, důraz na vzdělání. Znalosti přinášely schopnost úniku z náboženského fatalismu a pasivity směrem k pozitivní iniciativě ve všech směrech, samozřejmě v podmínkách značně omezené svobody. Obsah zmíněného procesu kulturní demokratizace, vytváření podmínek pro rozvíjení demokracie, se jeví jako mající trvalou, obecnější platnost. Ukazuje se však také, že je trvale ohrožen mocenskými vrstvami, elitami, které se vždy nejrůzněji brání efektivní veřejné kontrole. Součástí konceptu kulturního a mravního základu pro rozvíjení efektivní demokracie bylo Masarykovo vědomé pochopení, že demokratizace a směřování k demokracii musí vycházet z podmínek každého individuálního národa, neboť národy se liší svou historií, úrovní, kulturou, možnostmi. I toto poznání je stále obecněji platné, dokonce připomínané řadou západních intelektuálů.

Demokratizace a vývoj k demokracii nebyl nikdy přímý, bez překážek, bez konzervativních protitlaků, bez ohrožení, bez vážných konfliktů. To byl a je i případ českého vývoje, ztíženého skutečností, že český národ je menším národem a že většinu historie byl pod rušivými tlaky větších národů. V poslední čtvrtině 19. století se zdála být naděje na větší stabilitu a bezpečnost říše i samostatnost českých zemí v rámci říše. Mezi předními českými politiky začala převažovat víra, že liberalismus se svou ideou svobody a práv má potenciál řešit i sociální a národnostní problémy, což se postupně ukázalo iluzorní. Od zavedení parlamentarismu v 60. letech byly úporným úsilím českých politiků a tlaků zdola dosaženy určité hodnotné ústupky, jazykové, kulturní, roku 1882 byla otevřena česká univerzita v Praze, částečně byly zlepšeny volební systémy. S povolením a s pomocí vlády byla založena řada chlapeckých českých středních škol, další, včetně dívčích, byla založena svépomocí. Rovnoprávnosti českého národa s třetinovou německou menšinou v zemích Koruny české nebylo nicméně nikdy dosaženo. Austroněmci, tvořící necelou polovinu obyvatel v rakouské části říše, tzv. Předlitavsku, trvali na své privilegované a politicky vládnoucí pozici, obvykle s argumentem, že vzhledem ke své úrovni, zvláště kulturní, na ni mají právo, což v 90. letech už pravda nebyla. Svoje přesvědčení o inferioritě českého národa mu dávali najevo nejrůznějším ponižujícím způsobem.

Poslední významný pokus přesvědčit Austroněmce a rakouskou vládu, že rychlejší modernizace a demokratizace říše, včetně rovnoprávnosti národů, byla v zájmu nejen neněmeckých a nemaďarských národů, ale i v zájmu stability a prosperity říše, probíhal začátkem 90. let 19. století v důsledku vítězství české liberální Národní strany svobodomyslné ve volbách do říšské rady začátkem roku 1891. Iniciativu v tomto ohledu měla hlavně skupina intelektuálů kolem T. G. Masaryka, zvaná realisté. Jejich strategie spočívala v důkladných vědeckých analýzách hlavních problémů říše na půdě říšské rady ve Vídni. Ta nikdy předtím nezažila tak věcné, odborné projevy, někdy dlouhé několik hodin. Vzdělanecká úroveň poslanců obecně nebyla vysoká, zvláště ne odborná. Rovněž schopnost dobírat se rozumných kompromisů nebyla velká. Čeští poslanci doufali, že předložením důkladných znalostí a pádnými argumenty získají na svou stranu většinu německých poslanců. Marně. Vzájemná důvěra stran a vědomí společných dlouhodobých zájmů nikdy v říšské radě hlouběji nezakotvily. Naopak se ukázalo, že tradiční řešení vnitřních problémů hledáním nepřítele a válkami, nebylo cizí ani vládě ani většině austroněmeckých poslanců.

Sledovat hlavní aspekty problémů, kterými se čeští poslanci na půdě říšské rady zabývali, zvláště T. G. Masaryk, je nejen zajímavé, ale i velmi poučné. Pozornému čtenáři neujde, že problémy, kterými se zabýval ve svých parlamentních i veřejných projevech a článcích, jsou v mnohém podobné problémům současným v důsledku neoliberálních principů vnucených Západem středoevropským zemím po pádu komunismu. Masaryk se z demokratického hlediska zabýval přesně tou problematikou, která zůstává zásadní pro demokratizaci a pro rozvíjení demokracie.

Masaryk věřil, že zakotvení západních států v demokratických principech je hluboké a trvalé a že mají zájem, aby se komunita demokratických států rozšiřovala. Proto se snažil, aby povědomí o úsilí českých poslanců o větší demokratizaci říše, větší samostatnost zemí Koruny české a rovnoprávnost českého národa s německou menšinou proniklo i za hranice, což se mu dařilo s přispěním řady náhod. Tento aspekt ke konci první světové války velmi přispěl k podpoře Západu vytvořit svobodné demokratické Československo a další demokratické státy střední Evropy na troskách rozpadlé habsburské monarchie. Vzhledem k postupnému kolapsu demokracií od 20. let a nastolení fašizujících režimů ve všech státech kolem je nutná otázka, proč se tak nestalo v Československu, než bylo zničeno Německem koncem 30. let s pomocí sudetských Němců, kteří před demokracií dali ve své většině přednost nenávisti vůči Čechům. Demokracie v Československu byla výsledkem dlouhodobějšího specifického vývoje s vědomým důrazem na kulturní rozvoj v širokém a humanitním smyslu, v němž sebeznalost a znalost národní historie hrály nezastupitelnou roli pro pocit značné vzájemné sociální solidarity, vzájemné zodpovědnosti a spolupráce. Důležitá byla i národnostní tolerance při obecném respektu k demokratickým hodnotám a principům. Jinými slovy, český národ dospěl unikátním procesem k poměrně silnému stupni demokratické politické kultury. Ta, se vyvíjela několik desetiletí v oblasti myšlenkové, kulturní, sociální i politické.

Je patrné, že současný politický a ekonomický neoliberalismus je jen tvrdším pokračováním liberalismu 19. století, jehož působení a dílčí cíle se proměňovaly vzhledem k podmínkám a příležitostem. Když splnil svou úlohu vzepření se vůči feudální a církevní nesvobodě, stal se ve své podstatě asociální, expanzivní, koloniální. Nikdy nepřilnul k demokratickým hodnotám, k humanismu, naopak převážně vnímá slabší národy jako objekt své možné ekonomické expanze, moci a zisku. Vše je doprovázeno ideologií lišící se v mnoha aspektech od demokratického ideálu: důrazem na individualismus, absencí konceptu rovnosti, spravedlnosti včetně sociální, materialismem, nedostatkem respektu k historii, ke kulturním a mravním hodnotám, k obecnému dobru. Zvláště respekt k národním entitám, jejich kultuře, úrovni, integritě je mu cizí. Dokonce se objevuje obava, že nositelům jeho korporativní nadnárodní podoby je osud naší civilizace lhostejný. V tomto kontextu a za absence efektivní kontroly mocenské vrstvy vzdělanou, politicky vyspělou a demokracii oddanou veřejností se i formální demokratické instituce mohou snadno stát nástrojem atomizace politiky, atomizace společnosti, politických stran příliš zaujatých různými dílčími, nedůležitými i soukromými zájmy. Klíčem k nápravě této situace, která je pro existenci demokracie nesmírně nebezpečná, je především návrat ke vzdělání relevantnímu k rozvíjení demokracie, k úrovni veřejnosti – ve školách, v mediích, v kultuře, v politickém vzdělávání. Potřebná poučení z historie jsou nejen možná, ale nutná, znalost historie, zvláště její pozitivní stránky, má hluboký vztah k možnosti rozvíjet demokracii. Podstata problémů, které demokracie musí řešit ku prospěchu většiny, celku, obecného dobra, ale ne na úkor slabších, a podstata proti demokratizačních tlaků, kterým musí čelit, zůstává dlouhodobě podobná.