Spojenci několikrát před skončením války jednali o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. K tomu to tématu se vyjádřil i Winston Churchill. „K možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Otázku, jak provést přesídlení Němců z Polska, řešila i Armija Krajowa. Na toto téma jednali její představitelé s některými spojeneckými státníky. Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim, souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej, že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování. Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190)

Předmětným problémem se zabývali i de Gaullovi Svobodní Francouzi. Ti přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců, ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě. (Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194–195).

K prvním odsunům německého obyvatelstva z Československa docházelo již koncem května, či brzy poté. O nich často rozhodovala i bezpečnostní situace v některých pohraničních oblastech. Organizovaly je čs. místní orgány či naše vojsko. Jejich důsledkem bylo velmi potřebné zmírnění napětí mezi německým a českým obyvatelstvem. Odsun, třeba jen částečný, často pomohl odvrátit hrozící konfrontaci mezi nimi. Bylo pochopitelné, že při odsunu docházelo k různým těžkostem, přehmatům. Byly dílem jednotlivců, nikoliv projevem vůle příslušných českých orgánů.

Nikde v Evropě neproběhlo očištění okupovaných zemí od Němců bez vad. I u nás tomu tak bylo. Přesto můžeme tvrdit, že až tak těžké důsledky pro německé obyvatelstvo, jak je předvídal W. Churchill, neměly. Doba těsně poválečná byla velmi těžká. Vraceli se naši lidé z německých koncentračních táborů, z totálního nasazení, ozývali se pozůstalí po vlastencích Němci zavražděných. Byl nedostatek jídla, zdravotnického materiálů. Umírali ještě naši lidé v německých koncentračních táborech, či došli z posledních sil domů, aby zde mohli zemřít. Šest let německého teroru naši lidé vydrželi, ale z toho všeho zločineckého počínaní v nich, alespoň v některých, zbylo. Když k tomu přičteme ještě rány, které utrpěli naši lidé v Němci zabraném pohraničí, dostaneme nebezpečně výbušnou směs. V těchto podmínkách docházelo k prvním odsunům, tzv. divokým, německého obyvatelstva, které ještě místy podporovalo zbytky německých polovojenských oddílů nebo dokonce wehrwolfy. Odsun německého obyvatelstva někde zabránil hrozící krvavé konfrontaci s Čechy.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut, „Mezinárodní konference, Dokumenty, Svoboda, Praha,1985, str.530–531“

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)

V Postupimi představitelé spojenců rozhodli o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. V Protokolu Berlínské konference tří velmocí z 1. srpna 1945 je uvedeno, že odsun musí být „prováděn spořádaně a lidský“. O svém postupimském rozhodnutí informovali spojenci československou vládu, polskou prozatímní vládu a Spojeneckou kontrolní komisi v Maďarsku. Spojenecká kontrolní rada (SKR) celý proces odsunu řídila. Rozhodovala zejména o tom, kolik Němců a v jakém časovém úseku bude přesídleno do americké či sovětské okupační zóny, i o dalších běžných otázkách spojených s odsunem.

Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa)

Německé obyvatelstvo jsme přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětského generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)

Z hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa SKR bychom měli vždy vycházet a nenechat se nikdy vmanévrovat do situace, kdy nás landsmani či někteří němečtí politici, a to dokonce bez jakékoliv odezvy od nás, obviňují z různých zločinů, např. i z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Pro nás by měla platit, pokud jde o odsun, vždy výše uvedená slova amerického generála L.D. Claye a sovětského generála Lukjačenka.

Je pravdou, že ne všechny Němce jsme z Československa přesídlili. Ti, kteří se dopustili zločinů proti nám, jsme zavřeli, vyšetřovali a soudili. Pokud se ukázalo, že trestní sazba za trestný čin, kterého se proti nám někteří Němci dopustili, byla nižší než 10 let, byli propuštěni z vazby, z vězení, mohli se připojit ke svým rodinám a společně s nimi jít do odsunu. V řadě případů však tomu bylo jinak. Vyšetřování i soudní řízení proběhlo a obžalovaní byli odsouzeni tzv.velkého retribučního dekretu (Dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 19. června 1945).

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech. (Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947)

Zatímco čeští retribučáci si své tresty ve většině případů skutečně odseděli, přesněji řečeno odpracovali, Němci, kteří byli odsouzení podle velkého retribučního dekretu, se dočkali výjimky. V roce 1955 byli propuštěni z výkonu trestu v Československu a odjeli do Německa.

Zblízka jsem viděl radost Němců z jejich blízkého odjezdu a zklamání českých retribučáků, že si budou dále kroutit trest odnětí svobody. S potrestanými Němci a kolaborantskými Čechy jsme se jen málo stýkali. Nikdy nezapomenu na jednoho německého lékaře, sloužil původně u SS nebo gestapa. Na staré Mariánské byl táborovým lékařem. Málo koho uznal práce neschopným, byť ti, kteří se odhodlali jej na marodce navštívit, byli snad všichni skutečně nemocní. Museli však přesto fárat a vykonávat těžkou a nebezpečnou práci pod zemí, spojenou někdy i s velkým rizikem. Němci a čeští kolaboranti si rozuměli. Pokud si vzpomínám, byli mezi nimi i Češi, kteří sloužili ve wehrmachtu.

„… A protože musíme počítat s tím, že se historie bude opakovat – a ona se již opakuje – o tom si neděláme žádné iluze. Němci se budou bránit proti tomu, co jim dnes celý svět vytýká, budou se bránit také mezi jiným nesprávnými výklady a nesprávnými doklady. A proto bych chtěl, aby všechno to, co bylo nashromážděno, všechny ty naše doklady byly zachovány, co Němci po této stránce u nás s našim lidem dělali.

Nemyslete si, že hořím pomstou a že chci pořád a pořád ukazovat, co nám Němci udělali. Chtěl bych jenom, aby svět nezapomínal a aby především naši lidé nezapomínali a aby Němci nezapomínali. Chtěl bych proto, aby tato výstava byla výstrahou pro nás, pro naše budoucí a pro ostatní svět...

Za chvíli bude celý svět sentimentálně vykládat, co všechno Němci zkusili. Ano, zkusili! To uznávám. … Začas – možná, že za pět, možná již za dva roky – budou Němci vytýkat náš nacionalismus, náš národní šovinismus, až přijdou se stížnostmi, že jsme vyhnali tolik a tolik Němců z našich krajin, až budou vypočítávat, jaké hodnoty u nás ztratili, a až přijdou s požadavkem, že chtějí takové a takové odškodnění. Musíme jim odpovídat, že ani haléře jim nedáme, dokud oni nezaplatí do posledního krejcaru, co za protektorátu zde ukradli a uloupili, dokud do posledního krejcaru nezaplatí, co zde u nás zničili. Teprve potom, až se tak stane, budeme uvažovat, zdali bychom z toho, co zaplatí, mohli pro ně nějakou částku povolit. Až nám začnou vykládat, že jsme mnoho jejich lidí od nás vyhnali, a až s tou otázkou také přijdou příslušníci jiných národů, musíme jim odpovědět otázkou, zdali by snad nebylo lepší, kdyby po válce byla nastala zuřivá občanská válka u nás mezi Němci a našimi lidmi, která by znamenala boj na život a na smrt, či bylo lepší naložit je na vagóny a vyvést je?...