O české národní identitě, je-li jaká …

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Tu básničku, kterou Sládek v 90.letech 19.stol., ještě „za Rakouska“, zařadil do sbírky veršů pro děti“ Zvony a zvonky“, měli za první republiky v čítance mladší školáci. Vybavuje se mi, jak se ji učí zpaměti a jak ji horlivě deklamuje můj bratříček. Rodiče s úsměvem naslouchají a celý obrázek vyzařuje pohodu domova, který necítí žádné ohrožení. Všechny zápasy, zdá se, odešly do historie, je dobojováno, jen v dětském učivu doznívá ozvěna minulých zápasů.

Připadá nám samozřejmé, že máme od r.1918 svou republiku, těšíme se z toho a jsme jí zavázáni.

Celými tisíciletými dějinami našeho národa proniká úsilí o ustavení, udržení a rozvoj státu. Vytváří se lidské dílo, inspirované vyššími cíli než je pouhá existence národního společenství. Ta sama nestačí. Je zapotřebí zdůvodnit ji smyslem, ideou, něčím větším,než je sama, něčím, oč bude usilovat. Stát potřebuje egidu, která jeho obyvatele bude integrovat, motivovat, oduševňovat. Spolu s měnícími se podmínkami vnějšími i vnitřními nabývá idea české státnosti různé podoby. Jinou má za časů přemyslovských knížat, jinou jí vtiskl Otec vlasti Karel IV., jinou král dvojího lidu Jiří Poděbradský, jinou nekorunovaný Otec národa František Palacký. Historicky poslední ideový státní program formuloval president Osvoboditel, T.G.Masaryk. Je to program prodchnutý ideály demokracie a humanity, ideou národní a sociální, tou, kterou hlásali / všichni svým historicky podmíněným způsobem / husité i obrozenci, Palacký, Havlíček, Beneš, Čapek…ideou republikánské rovnosti, solidarity a spravedlnosti. Právě tyto ideje většinu občanů první republiky integrovaly a naplňovaly smyslem jejich každodenní život a práci. Nikdo by si tenkrát nedovedl představit, co bude dnes, za nějakých 70 let. Nikdo by nevěřil, že je možno upadnout do stavu dnešního morálního marasmu. „Česká republika nemá státní ideu“, konstatuje historik J.Jaroš-Nickelli. „Stát bez státní ideje nevzkvétá, hyne a zaniká“. Srovnejme bohatství idejí a symbolů první republiky s dezorientující a demoralizující ideovou prázdnotou dnešního českého státu .Budeme s autorem souhlasit:„Bez státní ideje republika zahyne“. Bez státní ideje nelze ani pozitivně ovlivnit národní identitu, vědomí příslušnosti k vlastnímu národnímu státu.

Slovo identita vyjadřuje jednak totožnost, shodnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost, stálost osobnosti /člověk je identický sám se sebou/, jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od jiných a ztotožnění se s nimi. Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Člověk se identifikuje s hodnotami skupin, ke kterým patří, ať již je to rodina, spolek, klub, politické, pracovní nebo volnočasové skupiny všeho druhu. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní..Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné malé nebo velké skupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum. Výjimečné místo náleží identifikaci s národem. Národní identita spočívá v souhrnu elementů, které jsou pro ni charakteristické: jednotné území /ale jsou výjimky/, společná řeč /ale neplatí vždy a všude/, společné hospodářské a sociální instituce, vláda, někdy /zdaleka ne vždy/ společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Identita se vytváří jednak z faktů, uchovávaných v paměti, jednak z projektování budoucnosti. Stabilita identity je určena tím, co si lidé pamatují. Každý národní program /včetně státní ideje/ předpokládá identitu národa, tj. vědění o vlastní orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůli ke kontinuitě generací, reflexi národního vědomí v čase, spojení tradice s inovací. Ve své identitě reflektuje národ spolubytí s jinými národy, hledá smysl vlastní účasti v mezinárodním a multikulturním celku lidstva, zkoumá prameny národní orientace. Příslušníci národa jsou hrdi na společné úspěchy, rmoutí je neúspěchy v minulosti i současnosti, spojuje je víra v rozvoj národa v budoucnosti. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je – jak se zdá – faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena. Jaký je náš národní program na počátku 21.století? Obávám se, že vlivem soustředěného útoku většiny médií na všechno, co nějak souvisí s národem a jeho atributy, prožíváme krizi národní identity. Chybí uvědomělá vůle a statečnost občanů národní příslušnost prožívat a hájit. Bez toho nelze národní identitu vytvořit ani udržet. A my jsme, jak se zdá, ochotni přijmout bezmyšlenkovitě a bez odporu postoj, který protiřečí našemu dosavadnímu kulturnímu vývoji a naší národní filosofii. Situaci ovšem komplikuje, že samo utváření osobní identity je dnes ztíženo. Není snadné orientovat se ve světě prudkých změn a neprůhledných globálních souvislostí. Mnohost informací překáží vědomému zpracování fakt a rozlišení podstatného od nepodstatného. Zmenšuje se možnost spolurozhodovat na základě vlastních názorů, svět mediokratury člověkem manipuluje a nabízí mu falešné vzory, nové možnosti identifikace, sebepojetí a sebeprojekce. Jedince ohrožuje masová orientace na konzum, výstřednosti všeho druhu, odvrat od vyšších nároků ducha, pád kultury do primitivismu a brutality.

Láska k vlasti a hluboké národní přesvědčení byly v minulosti významnými hybnými silami nejen v osobním životě jedince, ale i v rozvoji celé společnosti. Hovořit o nich dnes znamená vydat se posměchu pro neuvěřitelné staromilství.

Zatímco Masaryk o národním citu uvažoval jako o síle, která se může lišit nejen intenzitou, ale i kvalitou /cit může být ušlechtilý, krásný, méně krásný, surový/, my jsme v oficiálních projevech slyšeli dogmatické teze o tom, že národ je příčinou neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu pak podřadná touha patřit k stádu či smečce. A vlast je „nora“ a „nevětraný pelech“. Říká se nám, že v integrované Evropě a v globalizovaném světě je národní svébytnost přežitkem. A tak zatímco ostatní národy světa trvají na tom, že jedinečná a neopakovatelná národní identita se nesmí potlačovat a pěstují vlastenectví jako společnou odpovědnost za společnou budoucnost, naše mládež se národnosti zříká. Prý nejsme Češi, Slované, ale Evropané. Mezi zástupci 29 zkoumaných zemí jen mladým Čechům nezáleželo na zachování národní svébytnosti. Vštípili jim, že láska k vlasti je extrémismus. A tak se nechováme jako uvědomělý národ, ale jako dav chamtivých konzumentů, prospěchářů a tunelářů bez historie, bez budoucnosti, bez svědomí.

V letech po rozdělení Československa / r.1992 /pořádal Česko-slovenský výbor pět odborných mezioborových konferencí k změnám , které nastaly v problematice české, slovenské a středoevropské, k polistopadovým bilancím a výhledům ./Poslední z řady sborníků je ještě na trhu./ Zvláštní skupinu mezi účastníky tvořili navrátilci z exilu v USA, kteří pociťovali „povinnost vůči vlasti“. Byla to Evženka Bujnová, spřízněná s rodem M.R.Štefánika, bývalá diplomatická zástupkyně Československa. Byl to profesor ekonomie Lubor J.Karlík, dlouholetý pracovník OSN, autor břitké kritiky spekulativního kapitalismu /Etika zisku/ a autobiografie /Ikarův let/, ústící v naději, že „jednoho dne zažehne jiskřička etos národa, v kterém bude převažovat pravda a spravedlnost.“ Byla to i historička Marie Neudorflová, která se vrátila z Kanady. Zasvětila svůj život studiu a výkladu Masarykových myšlenek. /T.G.Masaryk – politický myslitel/. Důrazně odmítá potlačování naší národní identity, která není překážkou demokratické evropské integrace, ale která překáží bezohledným stoupencům tržní ekonomiky, chybně ztotožňovanou s demokracií. Připomíná význam osvícenského úsilí o nápravu společenských poměrů, ukazuje, jaký význam pro demokratickou orientaci, pro pocit občanské sounáležitosti, soběstačnosti a péče o uspokojení životních potřeb všeho lidu,pro veřejnou kontrolu vlády, pro vzdělanost, morální a kulturní úroveň má národní identita . Ukazuje,jak lehkomyslné zanedbání demokracie a privatizační honba za uchvácením ekonomické kořisti v uplynulých 20 letech přineslo obrovskou korupci, morální a sociální úpadek.

Navrátilec Erazim Kohák otázkám národní identity věnoval samostatnou knihu, Domov a dálava. Spolu s ostatními příchozími žasl nad domácími poměry, nad odvratem od celonárodního vlasteneckého nadšení r.1968 k protinárodnímu nihilismu, který trvá dodnes, a jehož ideovým zdrojem je mnohostránkový hanopis Podivenův /P.Pithart, P.Příhoda, O.Otáhal/. Ten se systematicky zabývá znevažováním, haněním a ostouzením dějin českého národa. / Ovšem přirozeně pod záminkou „léčení duše národa“./ Dovíme se tu, že se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje svaté říše římské německého národa . Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky. Obrozenci jim vymysleli národ , vzkřísili zapomenutý jazyk, kterým mluvil už jenom vesnický lid a městská chudina, vyhlásili jazykové vlastenectví, místo aby přijali vlastenectví zemské a následovali tak zemskou šlechtu, která měla jasné heslo :“ Nicht tschechisch, nicht deutsch, echt boehmisch, fest osterreichisch, fur Gott, Koenig und Vaterland.“ Nebýt toho,nevznikla by ta „opovážlivá“ Československá republika, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu. A žádný disident by nemusel žehrat nad zmařenou příležitostí mluvit „velkým“ jazykem, mít „ ode všeho pokoj“ a „pořádné peníze“. V tomto duchu se dnes přepisují dějiny, v tomto duchu se ve veřejném prostoru angažují všichni údajní oprávci a demýtizátoři, ve skutečnosti hanobitelé, vandalové,“ sprejeři“ a „harpyje“.

E.Kohák odešel z vlasti s jasným národním povědomím a nechtěl ani v USA ztratit svou kulturní totožnost, svou národní identitu. Nechtěl být Američan, nechtěl být ani Čechoameričan. Chtěl zůstat Čechem. Ale co znamená češství a příslušnost k českému národu, který je mu „společenstvím poutníků dějinami“? Víme, co znamenalo v minulosti, ale co znamená dnes, ve věku vlády mamonu a moci, ve věku „vševyprázdňující ekonomizace a globalizace“? Kohák přijal za svou Masarykovu filosofii dějin a víru v duchovní pokrok, v demokracii a humanitu, sociální spravedlnost a drobnou práci. Inspirující příklad a vzor v husitství a národním obrození. S touto výbavou se Kohák pustil do převyprávění našich dějin a klíčových historických momentů. Objevně působí jeho zjištění, že základem soudržnosti jak husitské tak předbělohorské společnosti nebyl názorový monopol, ale naopak názorová pluralita. Šlo přece „o svobodné slyšení slova Božího“, o názorovou svobodu a toleranci. A to platilo v době, kdy v sousedních zemích určoval víru poddaných feudální pán! Teprve po porážce českého odboje proti habsburské koalici v 17.stol. byl pod trestem tvrdé persekuce nadekretován jeden jediný náboženský světový názor a ritus. U našeho obrození sleduje autor napětí mezi osvícenským racionalismem a romantismem. Cení si toho, že se naši buditelé orientovali převážně na rozum, na vědomé úsilí při vytváření národa, nehlásali žádný mystický kult „kmenové půdy a krve“. E.Kohák užívá pěkného písmáckého sousloví pro označení humanitní inteligence. Jsou to lidé „myšlenky a slova“. Ti podle něho /a ve shodě se skutečností/ vytvářeli, měnili a obrozovali naše vědomí vlastní totožnosti.

Národní identita může obsahovat i prvky antitetické, dialogické, kritické, opoziční. Do této kategorie patří Kohákovy úvahy o myšlenkovém díle E.Rádla. Ale stejně i dílo J.Patočky, kterého Kohák řadí vedle T.G.Masaryka jako druhého velkého filosofa našich moderních dějin ,obsahuje ony antitetické a opoziční prvky. Masaryka charakterizuje Kohák jako filosofa věku rozumu, pokroku, důvěry, zatímco Patočka patří věku beznaděje. Patočka během 7O let svého života nabídl tři filosofické perspektivy smyslu naší národní existence. První koncepce byla demokraticko-socialistická v době“ Československého jara“šedesátých let. Dnešní Patočkovi žáci se o ní nezmiňují. Třetí koncepci představují dokumenty Charty 77. Prosvítají jimi ideje Kantovy a duch Masarykův.Za „pravou“/druhou/ Patočkovu filosofii jsou pokládány Kacířské eseje ze 70.let minulého století.Zde přechází Patočka od Husserla k Heideggerovi a Jungerovi a pod jejich vlivem podává filosofii dějin z hlediska našich národních tradic velmi povážlivou. Jako naivní a povrchní odsoudil Patočka touhu po míru a optimistickou víru v budoucnost, když přece války jsou nejen nutné, ale i přínosné. 20.století je dobou Noci, války a smrti. Německo po Bismarckovi zvedlo boj proti danému stavu, a proto bylo revolučním elementem světové revoluce, zaslouží si ocenění. Patočka sdílel nostalgii po Svaté říši římské německého národa a sympatie k říším, které přišly po ní, a které přejaly úkol „chránit západní civilizaci, kterou po pádu Byzance trvale ohrožuje ruský kolos.“ V českých dějinách vyzvedl velikost Přemysla Otakara II., který usiloval o impérium, Karla IV., který impérium vytvořil a – do jisté míry presidenta Masaryka, který založil československý stát. Poslední příležitost k dějinné velikosti nám podle Patočky přinesla mnichovská krize. Bez ohledu na objektivní danosti jsme podle něho měli projevit odhodlanost a vůli bojovat. President Beneš vůle k boji postrádal. Masaryk se sice osvědčil v konflagraci světové války, ale hlásil se k nedramatické filosofii Dne, ne Noci, míru, ne boje. Byl osobnost rozpolcená. Kohák pojednává o Patočkovi s ohledem a úctou.Neptá se, jak je možno přijmout aristokracii místo demokracie, sacrum imperium místo republiky, boje herrenvolku a oslnivá gesta jedinců místo poctivé práce prostých lidí. Na iluzivní představu o Patočkově ideové spřízněnosti s myšlenkovým odkazem Masarykovým , která se objevila po roce 1989, však reaguje jasně: „Evropa je světadílem Velké francouzské revoluce, avšak i konservativní tradice toho, co Patočka nazývá „sacrum imperium“. Je světem Alberta Schweitzera, ale i Friedricha Nietzscheho, Ericha Maria Remarqua, ale i Ernsta Jungera – a také T.G.Masaryka, ale i Jana Patočky. Nelze je klást do jedné vývojové řady. Masaryk v žádném ohledu není Patočkovým předchůdcem, Patočka není jeho pokračovatelem.

Sám E.Kohák drží náš novověký ideál, Masarykovu filosofii dějin s hodnotami jako je svoboda a důstojnost člověka, právo a sociální spravedlnost, láska k rodné zemi, řeči, kulturnímu dědictví. Nově akcentuje odpovědnost k přírodě. Neláká ho dnešní hedonismus s heslem „užít si“, stupňovat spotřebu a nadspotřebu za cenu obrovského duchovního prázdna v člověku i mimo něj. Souhlasí s K.Kosíkem, který řekl, „Pohlcuje nás beztvaré Nic s maskou blahobytu“. E.Kohák zdůrazňuje, že nepotřebujeme jiné ideály, než které nás inspirovaly a integrovaly v minulosti, dávaly našim životům smysl. Potřebujeme jen výchovu lidí, kteří by jinak ovlivnili současnou dobu, než jak ji ovlivňují všelijací baviči a manažeři. Dodejme, že potřebujeme, aby i dnešní školák /a nejen on/se uměl ohradit proti těm, kdo devalvují naši historii a kulturu: „A kdo to říká, na svůj rod že nemám hrdý být?“