Aby se v dnešní době objevila v tisku vzpomínka či pojednání o Janu Masarykovi je zcela vyloučeno. Panovalo o něm ticho prakticky od jeho smrti do "sametu" a není zájem ani nyní. Přesto tento syn našeho prvního prezidenta pro republiku toho vykonal hodně. Odbojáři i další dobře vědí, že byl zastáncem odsunu „sudetských“ Němců. Materiál, který jsem získal, vyšel před 11 léty, nebude na škodu se s ním seznámit, mnohé vypovídá k tomuto stále živenému problému .

Nejdříve ale několik vět o něm samotném. Narodil se 14.září 1886, věnoval se diplomatické dráze a politice. V létech 1919 – 22 působil na velvyslanectví v USA, 1925 –38 jako velvyslanec v Anglii. Již za války byl v londýnské exilové vládě ministrem zahraničí. Byl zastáncem mírové spolupráce mezi Východem a Západem a hned po válce zaujal opět místo ministra zahraničí ve vládě. Zůstal ve funkci i po volbách v roce 1946, stejně jako po únorových událostech o dva roky později. Tragicky zemřel 10. března 1948, kolem jeho smrti je stále mnoho otazníků, ačkoliv oficiálně se uvádí sebevražda.

A nyní k jeho postojům. Je patrně málo známý jeho projev o zahraniční politice, který ve sněmovně přednesl 20. března 1947. K jeho referátu nebyly žádné připomínky. Co tehdy řekl o odsunu:" Považuji jen za svou milou povinnost dnes, kdy odsun je již téměř dokončen vyslovit z této tribuny náš upřímný dík všem spojeneckým činitelům v Německu, kteří radou a zejména skutkem pomohli ke zvládnutí v poměrně velice krátké době rozsáhlé a složité akce odsunu. Nepochybuji, že i poslední etapa odsunu jež bude provedena na jaře, bude mít díky osvědčené pomoci sovětských a amerických činitelů v Německu, do jejichž oblastí budou poslední Němci od nás odsunuti, opět hladký průběh ".

Stojí za zmínku, že Masaryk ve svém projevu se ani slovem nezmínil o excesech a násilnostech, ačkoliv jeho pravdomluvnost byla příslovečná. Naopak vyzdvihl hladký průběh odsunu. Ačkoliv ve svém dlouhém projevu – rozboru situace v zahraniční politice – dlouho ještě pokračoval, nepoužil ani jednou dnes nám tolik vnucovaného, i některými našimi politiky, termínu "vyhnání ". Důsledně mluvil vždy jen o odsunu.

Sám jsem toto u lidí vyhnaných v roce 1938 z pohraničí ověřoval. Při líčení o událostech po válce mluvili o odsunu. S termínem vyhnání se prakticky setkáváme až po roce 1989. Pojem vyhnání tak také nepoužívaly ani vítězné mocnosti antihitlerovské koalice. Zásadně používaly termín transfer, odsun, přesídlení.

O to divněji působí výroky i terminologie popřevratových ministrů zahraničních věcí Jiřího Diensbiera a Josefa Zielence. Mluví již i o vyhnání. Pan Zielenec se velmi vyznamenal některými svými výroky. Posuďte sami: „…teď máme jedinečnou příležitost navázat na mnohé pozitivní prvky našich tisíciletých vztahů s Německem. Jsem přesvědčen, že budeme–li v budoucnu s Německem součástí jednoho státního či nadstátního celku, pomůže to oslabit přirozené napětí…“. Tento „český“ diplomat jako jeden z prvních připustil i možnost morálního odsouzení dekretů prezidenta republiky.

Vraťme se ještě k J. Masarykovi, jak se tehdy díval na čs.– německé vztahy. „…je třeba jednou provždy zničit tu historickou osu Berlín – Vídeň, na které se během našich dějin kroutily jako na rožni naše osudy. Je těžké si představit život v neustálém nepřátelství a přece tomu tak bylo po celých tisíc let. Naši sousedé ze severu se tedy nesmějí divit, máme–li k nim neustále určitou nedůvěru. Jedenáct invazí je jedenáct invazí, zde jsou myšleny přepady a výboje Němců na naše území, ty malé ani nepočítáme. Vyhlásili sice tuhle ústy jednoho svého předáka, že odsunem Němců od nás považují vzájemný poměr za vyřešený, a uznávají pohnutky jež k němu vedly. Zbývá tedy ještě, aby se tato slova uvedla opravdu ve skutek, a aby potřeny byly interně v Německu veškeré pokusy – a je a bude jich nemálo – směřující ke zvratu v této otázce . Symptomy se již ukazují a někteří činitelé dělají si naděje v "Heim in die Tschechoslovakei", když předtím šli jásavě "Heim ins Reich“ a to přes mrtvoly našich lidi. Nemusíme snad dokazovat, že odhodlali – li jsme se k tak obrovskému úsilí vystěhovat tolik bývalých obyvatel – akcí též pro nás v mnohém ohledu tíživou – udělali jsme to proto, že považujeme toto řešení za definitivní jednou provždy ."

Masaryk předvídal, že se najdou – a nemýlil se – u nás lidé, kteří budou tvrdit, že tehdy byla jiná situace, a budou kritizovat učiněné kroky. On ale, stejně jako Beneš, se nemýlil, dnes stojíme proti landsmanšaftu, který neskrývá své požadavky. Ba je i díky jak skrytým, tak zřejmým sympatizantům, a to i v dřívější vládě, mezi poslanci, v politických stranách, zejména TOP 09, KDU–ČSL, všude různým způsobem podporován. Zárodky k tomu dali právě Havel s Dienstbierem, bohužel se o tom nepíše, když se musí záměrně budovat jen jednostranný kladný pohled na určitou osobnost či osobnosti.

Dodejme ještě, že před vývojem, o němž se Jan Masaryk zmínil, varoval i francouzský, ale tehdy byl již i světově znalý politik, Charles de Gaulle. Poukázal na to, že obnovení síly Německa v Evropě si přeji USA. A podobně ve sněmovně mluvil i Jan Masaryk: „My zastáváme stanovisko, že odškodnění a hospodářská obnova obětí Německa mají míti přednost před obnovou nového válečného potencionálu Německa. Ano, v jeho hospodářské obnově se toto nebezpečí skrývá. Je nesporné, že Sovětský svaz a Francie dobře znají Německo z vlastní zkušenosti a podle toho postupují. Britové a Američané, starostliví o hospodářskou obnovu Německa, ponechávají Němcům mnohem volnější ruku. Nejbližší budoucnost ukáže, zda jejich důvěra bude mít kladné výsledky.“

Jan Masaryk byl úzkým spolupracovníkem a přítelem našeho prezidenta Beneše. Velmi dobře oba znali Němce a jejich záměry, touhu podmaňovat a vládnout druhým národům. To co řekli či napsali o čs.–německých vztazích se naplnilo. Na Jana Masaryka se zapomíná. Po Benešovi kdejaký rychle kvašený „politolog“ a někdy i nedouk házejí blátem, špiní jeho památku a životní dílo. I proto národ, politika a morálka jsou dnes v takovém marasmu. Není to jen smutný obrázek, je to i hanba.