Jiskry a plameny českého národního povstání

Všechny hlavní proudy domácího národně osvobozeneckého úsilí protihitlerovské okupaci se programově shodovaly na potřebě připravit na závěr války vyústění odboje v lidové české národní povstání. Představy o jeho podobě vyvolávaly sice mezi účastníky rezistence nejrůznější úvahy a nejednou dokonce i spory a roztržky, avšak v jednom panovala převažující shoda: povstání má naději na úspěch jen tehdy, bude-li buď reagovat na předpokládaný krizový rozpad nacistické moci v Německu, nebo vypukne-li v koordinaci s postupem vítězících spojeneckých armád na našem území. Jarní ofenzíva Rudé armády a postup 2. a 4. ukrajinského frontu na Moravu postavily domácí odboj před neodkladné rozhodnutí: nastávají předpokládané podmínky pro povstání? Jestli ano, pak bylo nutné bezprostředně rozhodovat o jeho vedení, výzbroji, taktice, o kontaktech na zahraničí ohledně slibovaných dodávek zbraní a mnoho jiného. Nastal čas konfrontaci mezi představami a skutečností.

Pod vlivem nepodložených zpráv o kapitulaci Německa došlo 1. května 1945 k povstání v Přerově. Předpokládané spojení s Rudou armádou nebylo navázáno a protože chybělo jednotné řízení akcí, postupovaly oddělené skupiny povstalců podle vlastního uvážení. Jedni začali jednat s německou posádkou o složení zbraní, jiní, především železničáři, vstoupily do otevřeného boje, zatímco další spoléhali na účast partyzánů, o níž nikdo nic určitého nevěděl. Z ilegality vystoupil ONV a rokoval s okresním hejtmanem dr. Krautem o předání správních úřadů, avšak nedokázal ho revolučním právem sesadit. Přerovským občanům nechybělo odhodlání a statečnost, zaslouží si za ně uznání a poctu. Povstání vypuklo spontánně, převalilo se městem i okolím jako nezadržitelná vlna, která po svém opadnutí příliš obnažila všechny slabiny několikahodinového boje.

Po zprávách o tom, že kapitulace je iluzí, bojová aktivita ve městě ochabovala. V souvislosti s ústupem povstání narůstalo otřesené sebevědomí Němců. Před večerem dal dr. Kraut internovat osoby zastižené na radnici. Lidé zadržení na náměstí byli uvězněni jako rukojmí v budově gymnázia a Hitlerových kasárnách. V ulicích pokračují razie na osoby podezřelé z účasti na ozbrojených akcích. Poslední známky odporu zmrazí vyhlášené stanné právo.Druhé dějství přerovského dramatu se začne odvíjet na úplně protilehlém okraji Moravy, v Jihlavě. Krátce po půlnoci z 1. na 2. květen 1945 vyburcuje tamní služebnu gestapa naléhavý telefonát z Prahy. Volá osobně státní ministr pro protektorát K. H. Frank a žádá k telefonu nejmocnějšího policejního představitele na Moravě Komandéra bezpečnostní policie Maxe Rausche, který je tam ubytován po útěku z Brna. Frank mu zle vyčinil za to, že mu dosud nic nehlásil o událostech v Přerově a nařídil mu, aby okamžitě odjel na místo povstání a bez pardonu ztrestal zadržené faktory odboje.

Bezprostředně po rozhovoru se vydává Rausch na cestu. Kromě nezbytného doprovodu bere s sebou ještě SS-Hauptsturmführera a kriminálního radu Otto Koslowského. Do Přerova jedou objížďkou přes Svitavy a na místo dorazí na úsvitu 2. května. Zde především pokáral vedoucího přerovského gestapa Karl Streita (1898) za včerejší nerozhodné počínání a pohrozil mu vojenským polním soudem. Pak ho ostentativně nechal stranou své pozornosti. Na jeho místo už v noci telefonicky povolal Richarda Heidana (1893), šéfa gestapa v Olomouci a deset jeho policejních úředníků. Notně podnapilý Rausch vyslechl stručné hlášení o situaci ve městě, letmo prohlédl zápisy o výslechu nejexponovanějších zajatých osob a pak jménem pomyslného stanného soudu vynesl ortel smrti nad 21 povstalci. Během svého pobytu v Přerově dal Rausch vytisknout svou vlastní vyhlášku o stanném soudu a výjimečně dal vytisknout pod ni v celém znění svou funkci - Komandeur der Sicherheitspolizei, takže o zodpovědné osobě netřeba pochybovat. Na Moravě byl pouze jediný muž zastávající tuto funkci. Bylo to ale zcela neobvyklé, protože v jiných případech se kryl za označení - Ortskommandant.

Předurčené na smrt, o nějakém soudu nelze hovořit, převezlo olomoucké gestapo na střelnici v Lazcích u Olomouce a tam je i s dvěma dalšími muži, kteří měli připravit hrobovou jámu, postřílelo. Jen s malým odstupem odjížděli také do Olomouce Rausch a Koslowski. Tam přijali hlášení o provedení exekuce, přenocovali v kasárnách a ráno 3. května- odjeli do Litovle. V průběhu dne zaplavily litovelský okres vyhlášky o stanném právu, podepsané obligátním Ortskommandant(em). Ať už podrobnosti byly jakékoliv, v daném dni v Litovli rozhodoval Rausch. Do rajónu okresu a tím i do pásma vyhlášeného stanného práva náležel hrad Bouzov, kolem kterého se v prvních květnových dnech dělo mnoho mimořádného. Dne 2. května opouští hrad zvláštní 22 členné komando SS-Untersturmführer(a) Hoffmanna, údajně pověřené ochranou hradu. Hned následující den odchází poslední zaměstnanci ze správy hradu. Vše probíhá rázně jak podle rozkazu. Už v této době však k Bouzovu míří početné protipartizánské komando SS-Obrsturmführer(a) Egona Lüdemanna (1910). Je součástí 43. oddílu pro zvláštní použití jemuž velí muž s akademickým vzděláním dr. Werner Brandt, současně inspektor všech ostatních oddílů pro zvláštní použití (ZbV-Kommandos). Bezprostředně podléhá Max Rauschovi a je vyloučeno, že by cokoliv Ludemann podnikal bez vědomí obou těchto svých šéfů.

Lüdemann jede na Bouzov, je to jediná spolehlivá základna poblíž okresního města a samozřejmě už také v okruhu stanného práva. Všichni uvedení velitelé jsou si dobře vědomi toho, že silnice Přerov-Olomouc-Litovel a dál na Svitavy je v dané době hlavní spojnicí mezi východní a západní Moravou a vyžaduje zvláštní ochranu. Současně jsou všichni specialisty na boj s partyzány, o jejichž výskytu a pohybu jsou dobře informováni už z dřívějších hlášení. Vědí také o přepadech u Hádkova mostu v serpentině jako stvořené pro partyzánskou aktivitu.

Rauschova přítomnost v kraji umožňovala rychlou dohodu na odstrašující protipartizánské akci, kterou přisoudí k provedení Ludemannovu oddílu. Metoda byla známá a osvědčená, hrdlořezům z protipartyzánského komanda nebyla třeba nic dlouho vysvětlovat. Spočívala v infiltraci provokatérů do partyzánských řad, vylákání partyzánů na příhodná místa a tam jejich vydání nacistickému oddílu pro zvláštní použití k záhubě. S takovým zadáním jel Ludemann k Bouzovu. Kdyby v určeném prostoru nenašel dost drastické podmínky a okolnosti pro trestní akci, vezl s sebou pro všechny případy osm rukojmí, jejichž vhodně naaranžovaná likvidace by mohla dostatečně navodit záminku k teroristickému zásahu. Mimoto měl k dispozici skupinu národně deklasovaných Ukrajinců a Rusů vycvičených v přípravě lstivých léček.

Záhy po příjezdu na hrad 4. května 1945, vyslal Ludemann k večeru do terénu tři skupiny protipartizánských provokatérů. První vedl příslušník ukrajinské SS-formace Nikolaj Sivolov, který směřoval k Javořičku, Druhou skupinu vedl provokatér Jakov a třetí Alex. Měli za úkol "prověřit terén a pracovati podle svých osvědčených způsobů". Co tím bylo míněno je zřejmé z předchozích řádků. V průběhu "prověřování terénu" narazily na dosud podrobněji neidentifikovanou partyzánskou skupinu, došlo k přestřelce, v níž byli čtyři provokatéři zastřeleni. Ostatní rychle ustoupili na hrad a vše ohlásili Ludemannovi. Ten na takové nebo obdobné hlášení čekal, důvod pro pogrom byl dostatečný. Ráno 5. května dal nastoupit své komando, nařídil přezkoušení zbraní, doplnění munice, granátů a pancéřových pěsti a nařídil odchod ve směru k Javořičku. Další dějství tohoto dramatu je velice známé: vesnici vypálili a 38 mužů zastřelili tam, kde je právě potkali. Následující den opustili Bouzov a odjeli na Svitavy, kam už před nimi směřoval Max Rausch, dost možná v doprovodu W. Brandta.

Z knihy prof. PhDr. Vojtěcha Žampach, CSc., Od Hronu k Vltavě