Psal se rok 1941. Německá armáda silně tlačila na sovětské jednotky. Ty při aktivní obraně ustupovaly na středním úseku stále blíže k Moskvě. V této době velel vojskům západního frontu Ivan Stěpanovič Koněv.

Proto na jeho velitelský štáb dorazili tehdejší přední sovětští činitelé, Molotov, místopředseda Státního výboru obrany (SVO), a K.J. Vorošilov, člen SVO. Měli zjistit důvody, proč k ústupům docházelo. Zpovídal se jim Koněv. Došlo k ostrému střetu. Členové SVO obvinili Koněva z neschopnosti a hrozili mu vojenským tribunálem. Koněv se bránil. Argumentoval tím, že Němci si strategickou iniciativu přisvojili svou početností vojsk, tanků a letadel. Jen s největším vynaložením všech sil se tomu západní front snažil bránit, ale přesto byla jeho vojska donucena ustupovat. A ústup je velmi těžkou formou vojenského boje, zdůraznil Koněv. Obrátil se na maršála Vorošilova a řekl, že sovětská armáda nebyla vycvičena k ústupovým bojům, ale k útoku. A z této situace obviňoval právě Vorošilova, který předválečnou vojenskou doktrínu formuloval a prosazoval.

Těsně před závěrem jednání, které hrozilo těžkými důsledky pro Koněva, přišel do jednací místnosti Žukov. Zastal se Koněva a jeho vojáků. Zdůraznil, že v těžkých bojích před velkou přesilou Němců neutíkali, ale statečně bojovali i za cenu vlastních životů. Udělali vše, co mohli, včetně Koněva. Brzy poté zazvonil telefon. Vzal jej Molotov. Stalin se ptal, zda již dorazil Žukov, když dostal souhlasnou odpověď, požádal, aby k telefonu přišel Žukov. Následný rozhovor se týkal vojenských záležitostí. Žukov požádal, jako nový velitel západního frontu, Stalina, aby mohl Koněva ustanovit do funkce svého zástupce. Stalin váhal. Zdůrazňoval, že přítomní členové SVO mají na Koněva jiný názor. Žukov dále zdůvodňoval. Nakonec Stalin souhlasil.

A tak Koněv, který se v tomto jednání dostal až téměř k branám vojenského tribunálu, jenž v takových případech vynášel rozsudky trestu smrti, se stal zástupcem maršála Žukova. Místo smrti, jíž se vyhnul v posledním okamžiku, se stal opět významným vojenským činitelem.

Když zápasil o svůj život, Koněv se nebál, uváděl fakta na svou obhajobu a dokonce otevřeně obvinil Vorošilova z toho, že sovětská vojska nebyla dostatečně připravena na možnost ústupových bojů. A byl tedy adresný. Koněv by se sám zřejmě neubránil. Žukov mu zachránil život. Znal totiž dobře situaci na frontě, poměr nasazených německých a sovětských sil.

Dr. O. Tuleškov