Ještě k wiesbadenské dohodě

Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci.

Dále mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní podle něj byli v tu dobu již zotročení sovětským komunismem, na jedné straně a tehdejšími představiteli národnostní skupiny na straně druhé.

V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody.

I když jsme přesvědčeni, že každý, kdo si alespoň pozorně přečte celý text wiesbadenské dohody, jenž přikládáme, bude vědět, která bije, neodpustíme si alespoň několik zásadních poznámek.

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Za sudetské Němce wiesbadenskou dohodu podepsal Rudolf Lodgman von Auen, tehdejší mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny. Minulost tohoto pána, jehož Posselt označil za opravdu upřímného a silného vlastence, je velice pochybná. U jeho jména bychom neměli nikdy zapomenout uvést, jak uvádí historici, že šlo o starého protičeského harcovníka, který písemně a s dojetím poděkoval Hitlerovi, že osvobodil sudetské Němce a Sudety od nadvlády Čechů. Nadto ještě zdůraznil, že tak Hitler naplnil jeho dávný sen. Ano, tento snil nejméně již od r. 1918, kdy se stal zemským hejtmanem v tzv. provincii Deutschböhmen. V této funkci zavítal do Prahy, kde při rozhovorech zaujal neústupné stanovisko, že německé provincie jsou nedílnou součástí Rakouské republiky. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění ostře odmítl a vznesl požadavek, aby ČSR uznala vládu Deutschböhmen a jednala s ní jako rovnocenným partnerem. Samozřejmě, že představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.

Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy, „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2) Jde v tomto případě o revisionismus nebo přímo o revanšismus? Pokud jsou současní soukmenovci R. Lochmana von Auen stejně silnými a upřímnými vlastenci jako byl on, pak panbůh s námi a vše zlé pryč!

Snad právě uvedené kvality katapultovaly R. Lodgmana von Auen do funkce prvního mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny. Ostatně nic zvláštního v tzv. vyhnaneckých organizacích, např. Rudolf Wagner, dlouholetý funkcionář Svazu vyhnanců (Bund der Vertrieben), byl jako SS-obersturmführer na Himmlerově Říšském hlavním bezpečnostním úřadě, který organizoval holocaust. Bělehrad jej vždy považoval za válečného zločince. ( Der Spiegel 22. února 2010).

Spřízněnost generála Prchaly a R. Longmana, navozuje jak vztah dlužníka a věřitele, tak i jejich místo odpočinutí. Oba dva spočinuli vedle sebe na mnichovském lesním hřbitově . Není to náhoda!

Vzpomeňme si, jak sudetští Němci o sobě prohlašují, že nacisty byli jen zneužiti. Pravdou však je, že řada z nich nacisty byla nejen smýšlením, ale i svou příslušností k NSDAP nebo dokonce i k SS, gestapu a k různým zpravodajským službám.

Za exilové představitele určité části české a slovenské veřejnosti můžeme považovat pouze Radu svobodného Československa (RSČ), jejímž předsedou byl dr. P. Zenkl. Tato zaujala k odsunu Němců z Československa zcela jednoznačné stanovisko. Označila jej za definitivní. K úmyslům federalizovat republiku s odsunutými Němci čelila programovou větou, že Československá republika je nedělitelná v předmnichovských hranicích.

Odsunutí Němci, kromě několika jednotlivých exilových Čechů, nenašli žádný český a slovenský alespoň částečně reprezentativní exilový subjekt, který by byl ochoten s nimi jednat. A tak se stala wiesbadenská dohoda z nouze téměř „historickým dokumentem“, obsahujícím vizi úpravy vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří mají v úmyslu se do republiky vrátil jako národnostní skupina, přesněji, jak říkají, druhý zemský národ v českých zemích. Vůbec jim nevadí, že nikdy samostatným národem nebyli, nýbrž pouze národnostní menšinou.

Pokud by i další národnostní menšiny v Evropě a ve světě se sebe udělaly národy, prostě by se za národy prohlásily a v souladu s tím i jednali a současně by si vymáhaly postavení národa i právo na sebeurčení, došlo by k rozpadu řady států, krvavým konfliktům, jež by na dlouho zachvátily svět. Normy mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a dohody by se v takovém světě staly, jako za Hitlera, jenom cárem papíru.

Pro svou „státoprávní“ konstrukci můžou odsunutí Němci i v České republice najít stoupence, skupinky kolaborantů, dokonce i ve vyšších funkcích, kteří budou ochotni s nimi na toto téma jednat. I tyto novodobé prchalovce, přes velkou podporu, jíž se těší a budou těšit v řadě sdělovacích prostředků, např. v českém tisku v německých rukou, české televizi, český národ jistě odvrhne. Prchalovci, známí jako přisluhovači sudetských Němců, své místo v našich dějinách již mají. I jejich následovatelé skončí obdobně.

J. Skalský