Citace z textu článku: „Po svévolném rozhodnutí Hitlera vojensky obsadit zbytek území Československa a vzniku Slovenského státu se Velká Británie a Francie zmohly pouze na diplomatický protest. Tímto dnem zanikla státnost mladé Československé republiky a vznikl protektorát Čechy a Morava,“ dodávají poslanci. Nový významný den by se oficiálně jmenoval Den zrady, zánik státnosti Československa.“

V civilizovaném světě, kde platí mezinárodní právo, nelze likvidovat státnost jakéhokoliv státu pouhým nasazením agresivní mocné a hrubé síly, která oběť agrese převálcuje. Nasazení agresivní síly, zpravidla vojenské, je v hrubém rozporu s mezinárodním právem a jakékoliv důsledky takovéto akce mezinárodní právo samozřejmě neuznává a postihuje agresora sankcemi, trestá ho. Agresorem bylo Německo a my jeho oběť.

Je sice pravdou, že de facto takový stát může přestat existovat a ve stavu faktické neexistence setrvat i po určitou dobu. De iure však jeho existence trvá i nadále. Tak to bylo v případě obsazení zbytkového Československa německými vojsky. Hitler sice vyhlásil protektorát Čechy a Moravu, ale ten uznalo Německo a jeho někteří tehdejší spojenci. Protektorát se stal součástí hitlerovské říše. V jeho čele stál E. Hácha jako tzv. státní prezident. Z hlediska nacistického Německa čs. státnost zanikla. Bude–li se i dnes někdo na předmětné tehdejší dění dívat nacistickými brýlemi, pak může mluvit o zániku naší státnosti. My ostatní bychom tak činit neměli.

Z hlediska ostatního světa čs. státnost nezanikla. Řada států, a těch byla velká většina, „transformaci“ Československa v protektorát neuznala a naopak, v souladu s mezinárodním právem, uznávala existenci zbytkového Československa de iure. Proto prezident E. Beneš mohl v Anglii vytvořit tzv. prozatímní státní zřízení, čs. vládu, Státní radu, a pomocí dekretální normotvorby, dekretů ústavních, které měly sílu ústavních zákonů, i dalších dekretů, s právní silou zákonů, rozvíjet náš čs. právní řád. Čs. londýnská vláda byla postupně uznána spojenci a dalšími státy. Mezinárodně uznávanou hlavou našeho zahraničního odboje byl prezident dr. E. Beneš. Jejich práce přinášela výsledky. Naši západní spojenci např. postupně uznaly tzv. Mnichovskou smlouvu za neplatnou a přiznali nám právo na reparace za škody, které nám v důsledku německé agrese vznikly.

K uvedenému problému se vyslovuje i pan prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.,: „Německo si podrobilo české země nikoliv na základě vnuceného protokolu Háchovi o jednání s Hitlerem ze dne 15.3. 1939, ale podle jednostranného výnosu Hitlera z 16.3.1939 jako údajného projevu dějinné svrchovanosti Německa vůči českým provinciím.

Od té doby se prosazovalo v českých zemích právo, jež mělo svůj zdroj v aktech Německé říše…Postavení českých zemí v Německé říši se nevyznačovalo žádnou autonomii, jak bylo proklamováno, ale veškeré akty, všechna rozhodnutí podléhala předchozímu schválení německých úřadů…

Na území protektorátu neexistovala žádná „protektorátní“ omezená státnost, ani omezená autonomie. Existovaly jen metody jak vládnout (mocensky i ideologicky) nad českým obyvatelstvem do doby, než bude možno přistoupit ke konečnému řešení i jeho osudu, jako již Německo přikročilo k osudu židů, cikánů a dalších vymezených skupin…

Česká státnost však pokračovala v zahraničí. Vytvořila se tam vláda, která byla mezinárodně uznána, disponovala vojenskými jednotkami, které bojovaly po boku Spojenců na různých frontách druhé světové války. Prezident a vláda vydávali právní norma, jako výraz státní autority – dekrety prezidenta republiky. … Základní ideou londýnského i domácího odboje byla kontinuita československého státu a československého právního řádu…

Obsah i ideje této státnosti byly založeny na základech vyjádřených při vzniku československého státu. Formy této státnosti byly determinovány mimořádnými okolnostmi války a okupací českých zemí…“. ( Pavlíček Václav, O české státnosti, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004, str. 25–28)

I další citát z uvedeného článku je velmi zajímavý. Posuďte sami. „V tento den se dokonala zrada spojenců započatá v Mnichově roku 1938, kdy velmoci Velká Británie, Francie, Německo a Itálie donutily československou vládu přijmout odstoupení území Sudet Německu,“ stojí v důvodové zprávě.

Je třeba hned na počátku uvést, že tzv. Sudety existovaly jen v představách znacizovaných henleinovců a jejich stoupenců. My jsme mluvili o našem pohraničí. Henleinovci razili název „Sudety“. Je skutečností, že tzv. Sudety nikdy v ČSR neexistovaly jako nějaká územně–správní jednotka. Pouze v nacistickém rajchu byla „Sudetengau“, která však zdaleka nebyla územně totožná s tzv. Sudety, V poslední době lze pozorovat snahu termín „Sudety“ a jeho odvozeniny vnést do našeho politického života. A nyní dokonce opětně i do našeho zákonodárství.

Termín „Sudety“ používají již delší dobu dokonce i někteří naši političtí představitelé, např. pánové Bělobrádek, Herman. Ten první o sobě kdysi prohlásil, že je „sudetským Čechem“.

Jsme proti užití termínu „Sudety“ kdekoliv. I v návrhu zákona nebo v jeho důvodové zprávě. Němečtí antifašisté se nepokládali za „sudetské“ Němce. Byli vždy československými občany německé národnosti. Toto označení němečtí nacističtí hlavouni odmítali. Podporovali jednoznačně henleinovce při prosazování pojmu „sudetští Němci“ a „Sudety“. Tzv. sudetští Němci a němečtí antifašisté stáli proti sobě.

K užívání termínu „Sudety“ a jeho odvozenin řekl pan prezident E. Beneš následující: “ c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák" bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Musíme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělaly z henleinovského dědictví a terminologie politické aféry…“. (Ze zásadního stanoviska prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942)

Ano, je správné prosazovat, aby 15. březen se stal našim památným dnem. Odmítáme však uvedenou terminologii a závěry o zániku čs. státnosti. Je za tím pouhá neznalost? Snad bychom si měli v závěru připomenout, že naši ústavní činitelé, diplomaté vždy zastávali stanovisko o nepřetržité kontinuitě čs. státu od jeho vzniku po současnou dobu. ČR se stala nástupnickým státem Československé republiky.