Citace z textu článku: „Po svévolném rozhodnutí Hitlera vojensky obsadit zbytek území Československa a vzniku Slovenského státu se Velká Británie a Francie zmohly pouze na diplomatický protest. Tímto dnem zanikla státnost mladé Československé republiky a vznikl protektorát Čechy a Morava,“ dodávají poslanci. Nový významný den by se oficiálně jmenoval Den zrady, zánik státnosti Československa.“

V civilizovaném světě, kde platí mezinárodní právo, nelze likvidovat státnost jakéhokoliv státu pouhým nasazením agresivní mocné a hrubé síly, která oběť agrese převálcuje. Nasazení agresivní síly, zpravidla vojenské, je v hrubém rozporu s mezinárodním právem a jakékoliv důsledky takovéto akce mezinárodní právo neuznává, naopak trestá agresora. Agresorem bylo Německo a my jeho oběť.

Je sice pravdou, že de facto takový stát může přestat existovat a ve stavu faktické neexistence setrvat i po určitou dobu. De iure však jeho existence trvá i nadále. Tak to bylo v případě obsazení zbytkového Československa německými vojsky. Hitler sice vyhlásil protektorát Čechy a Moravu, ale ten uznalo Německo a jeho někteří tehdejší spojenci. Protektorát se stal součástí hitlerovské říše. V jeho čele stál E. Hácha jako tzv. státní prezident. Z hlediska nacistického Německa čs. státnost zanikla. Bude–li se i dnes někdo na předmětné tehdejší dění dívat nacistickými brýlemi, pak může mluvit o zániku naší státnosti. My ostatní bychom tak činit neměli.

Z hlediska ostatního světa čs. státnost nezanikla. Řada států, a těch byla velká většina, „transformaci“ Československa v protektorát neuznala a naopak, v souladu s mezinárodním právem, uznávala existenci zbytkového Československa de iure. Proto prezident E. Beneš mohl v Anglii vytvořit tzv. prozatímní státní zřízení, čs. vládu, Státní radu, a pomocí dekretální normotvorby, dekretů ústavních, které měly sílu ústavních zákonů, i dalších dekretů, s právní silou zákonů, rozvíjet náš čs. právní řád. Čs. londýnská vláda byla postupně uznána spojenci a dalšími státy. Mezinárodně uznávanou hlavou našeho zahraničního odboje byl prezident dr. E. Beneš. Jejich práce přinášela výsledky. Naši západní spojenci např. postupně uznaly tzv. Mnichovskou smlouvu za neplatnou a přiznali nám právo na reparace za škody, které nám v důsledku německé agrese vznikly.

I další citát z uvedeného článku je velmi zajímavý. Posuďte sami. „V tento den se dokonala zrada spojenců započatá v Mnichově roku 1938, kdy velmoci Velká Británie, Francie, Německo a Itálie donutily československou vládu přijmout odstoupení území Sudet Německu,“ stojí v důvodové zprávě.

Je třeba hned na počátku uvést, že tzv. Sudety existovaly jen v představách znacizovaných henleinovců a jejich stoupenců. My jsme mluvili o našem pohraničí. Henleinovci razili název „Sudety“. Je skutečností, že tzv. Sudety nikdy v ČSR neexistovaly jako nějaká územně–správní jednotka. Pouze v nacistickém rajchu byla „Sudetengau“, která však zdaleka nebyla územně totožná s tzv. Sudety, V poslední době lze pozorovat snahu termín „Sudety“ a jeho odvozeniny vnést do našeho politického života. A nyní dokonce opětně i do našeho zákonodárství.

Termín „Sudety“ používají již delší dobu dokonce i někteří naši političtí představitelé, např. pánové Bělobrádek, Herman. Ten první o sobě kdysi prohlásil, že je „sudetským Čechem“.

Jsme proti užití termínu „Sudety“ kdekoliv. I v návrhu zákona nebo v jeho důvodové zprávě. Němečtí antifašisté se nepokládali za „sudetské“ Němce. Byli vždy československými občany německé národnosti. Toto označení němečtí nacističtí hlavouni odmítali. Podporovali jednoznačně henleinovce při prosazování pojmu „sudetští Němci“ a „Sudety“. Tzv. sudetští Němci a němečtí antifašisté stáli politicky proti sobě.

Ano, je správné prosazovat, aby 15. březen se stal našim památným dnem. Odmítáme však uvedenou terminologii a závěry o zániku čs. státnosti. Snad bychom si měli připomenout, že naše diplomacie vždy zastávala stanovisko o nepřetržité kontinuitě čs. státu od jeho vzniku po současnou dobu. ČR se stala nástupnickým státem Československé republiky.