Je veřejným tajemstvím, že levice je dnes nejen u nás u konce s dechem. Její ústup ze slávy nevysvětlíme jen matností a nevýrazností jejich lídrů, četnými korupčními skandály a neschopností vymyslet alternativu globalizovaného kapitalismu. Příčiny jsou hlubší.

Levicové myšlení bylo od počátku fascinováno ideou pokroku. Pokrok je pěkná věc, ale nikde není psáno, že ho levice dokáže realizovat lépe a účinněji než liberální pravice. Pokrok vědy a techniky, rozvoj komunikace, vytěžování přírody a růst ekonomiky, to všechno se obejde bez levicových hodnot.

Druhá potíž je v tom, že typičtí voliči levice mívají konzervativnější smýšlení než levicoví politici. Ti sní o urychlení modernizace, která až příliš často ubírá dosavadní jistoty a přináší rizika především lidem práce.

Výsledkem je, že progresivní levice se snaží apelovat na ty, kdo ji k ničemu nepotřebují, zatímco její klasičtí voliči odevzdávají svůj hlas jiným stranám, o kterých možná trochu naivně věří, že jim více rozumí a spíše jim pomohou.

Progresivistická levice reaguje způsobem, který nutně odradí i zbytek tradičních voličů. Neustále se ohání „úctou k druhému“, vyzvedává jinakost a kritizuje tradiční hodnoty. Tvrdí, že bojuje proti všem diskriminacím, ale živí ty nejprimitivnější diskriminační stereotypy vůči venkovu, klasické rodině, národu. Obviňuje lidi práce z xenofobie, aniž by brala v úvahu, že právě oni jsou nejméně chráněni vůči experimentům s rušením všech hranic, těch zeměpisných, i těch morálních.

Vytvořit konzervativní levici by znamenalo rehabilitovat hodnoty, které jsou dnes ignorovány, pokud ne přímo zesměšňovány. Patří mezi ně vlastenectví, tradiční rodina, úcta k vlastní kultuře. Je krajně nejisté, zda je taková proměna levicového myšlení možná. Pokud se o ni nikdo nepokusí, budou i nadále stigmatizovány vrstvy, které na dnešní dělání modernizace doplácejí. Nezbude jim, než se uchýlit do náruče takzvaných populistů, či krajní pravice. Nová levice, která je tam vhání, je bude o to více pranýřovat.