Jednotka hlasu - jeden Nepil

Když nás před 25 lety náhle opustil spisovatel František Nepil, mnozí si možná ani neuvědomili, že vypravěč jeho kvalit, se bude jen těžko nahrazovat. Není úplně obvyklé, aby výborný spisovatel, básník či fejetonista vládl stejně skvělým způsobem také mluvenému slovu. U Františka Nepila platilo, že uměl vlastní texty interpretovat tak, jako málokdo jiný. Z jeho knih, kterých stačil napsat na tři desítky, na nás stále dýchá vlídnost, úcta k prostým věcem, umění žasnout, láska k domovu i smysl pro detail. Nemluvě o vysoké jazykové úrovni. To platí jak o knihách pro děti, tak i pro ty odrostlejší a letitější čtenáře. Loni jsme si připomněli nedožité devadesátiny tohoto muže s nezaměnitelným hlasem, letos již rovné čtvrtstoletí od jeho odchodu z našeho světa.

František Nepil se narodil do zednické rodiny 10. února 1929 v Hýskově, v prvním domku u silnice od Berouna. Své dětství prožíval v nedalekém Svatém Janu pod Skalou a také na lesní samotě v trampské osadě Výbrnice u Nižboru. Zde jeho otec pracoval jako správce. V té době to již bylo známé výletní letovisko. Jako dvouletý se setkal se slavným spisovatelem Karlem Čapkem. Když jej Karel Čapek choval na klíně, jako by malému Františkovi předal zároveň i kus spisovatelského talentu, který později vrchovatě zúročil a díky tomu také významně obohatil naši národní literaturu. O rodném kraji dovedl nesmírně poutavě a s nefalšovaným zaujetím vyprávět, podobně jako i o jiných místech, která navštívil na svých četných cestách po vlasti. Koncem 30. let se pak rodina stěhuje do Prahy a Františkovi se tak otevřel docela jiný svět, než ten dosud tak důvěrně známý. Rodina Nepilova tehdy vyměnila život na venkově rovnou za hlavní město. Nové bydliště našla v Nuslích, v malém, ale útulném bytě. I ze svého nového bydliště František Nepil dokázal postupně vytěžit nové literární náměty.

Střední školu začal studovat v Berouně, maturoval však roce 1948 již v Praze. V té době také publikoval v novinách a časopisech své první texty. Bylo z nich postupem času stále více zřejmé, že se objevil autor s nesporným talentem a přirozenou schopností oslovovat čtenáře napříč generacemi. Jeho vůbec první texty se objevily v Právu lidu a v Junáku. Po ukončení střední školy nastoupil na místo propagačního referenta Československých hotelů, pracoval však současně také jako textař. Na počátku 50. let absolvoval vojenskou službu a po ní pak působil jako textař v reklamním podniku Merkur. Od mládí byl nadšeným příznivcem sportu a velkým fandou fotbalové Sparty. Však se také s kamarádem přihlásil do dorostu tohoto klubu. Později se stal i členem Sparta – klubu.

Postupem času výrazně rozšířil počet periodik, kam přispíval svými texty. V 60. letech publikoval například Literárních novinách či Dikobrazu. Z časopisů pro děti a mládež psal do Mateřídoušky, Ohníčku nebo Pionýrských novin. Vynikl zejména jako autor fejetonů, cestopisných črt, krátkých zamyšlení, pohádkových příběhů i povídek. Své čtenáře zaujal nejen nápaditostí výrazových prostředků, ale neméně laskavým humorem a schopností nazírat i na vážné věci s nadhledem. Čtenář brzy poznal i jeho upřímné a silné pouto k rodnému kraji, k dílu našich předků, nezaměnitelné české krajině. V roce 1969 Nepil nastoupil do redakce vysílání pro děti a mládež Československého rozhlasu. Rozhlasu, který mu přinesl značnou popularitu zejména díky cyklům fejetonů, pak zůstal věrný po zbytek života. Díky tomu máme trvale zachovány dnes již klasické nahrávky, ke kterým se můžeme vracet.

V 70. letech je již uznávaným autorem oblíbeným u dětí i jejich rodičů a prarodičů. V té době se již nachází ve svobodném povolání a jeho texty můžeme číst na stránkách řady novin a časopisů. Kupříkladu Mladé fronty nebo Práce, Květů, Vlasty i Tvorby. Pokračuje rovněž jeho dlouholetá a velmi úspěšná spolupráce s Československým rozhlasem. Humoristické povídky, scénky a skeče, které za řadu let vytvořil se snad ani nedají přesně spočítat. Jeho texty interpretuje i svého času nesmírně populární dvojice Werich – Horníček. Dialogy psal také pro nesmrtelnou loutkovou dvojici Spejbla s Hurvínkem.

Ani v letech osmdesátých neubral ze svých pracovních aktivit. V tomto desetiletí mu v průměru každý rok vychází nejméně jedna kniha. Snad právě v tomto období se nachází na vrcholu tvůrčích sil, například se řadí mezi nejoblíbenější dětské autory. Což je pro většinu spisovatelů pocta z nejvyšších, jelikož dětský čtenář svou upřímností je tím nejlepším literárním kritikem, aniž by k tomu potřeboval vysokoškolské vzdělání.

První knihy Františka Nepila vycházejí již v průběhu 60. let. Jde o povídkový soubor Kde jsi chodil, Satane? (1966), Srpen s Bejbinkou (1966), Jak se dělá chalupa (1968). Z dětských knih té doby vydává například Kola, strojky, nápady (1963) a Pohádky z pekelce (1967). V průběhu 70. a 80. let výrazně přispívají ke značné oblibě Nepilových knih také zdařilé ilustrace od skutečných mistrů svého oboru. Bez ilustrací Adolfa Borna, Vladimíra Renčína, Miloslava Jágra, Vladimíra Preclíka či Jiřího Kalouska si jeho knihy snad neumíme ani představit. To plně platí jak o knihách pro děti – Makový mužíček, Já Baryk, Makový mužíček, tak neméně o díle pro dospělé čtenáře – Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro, Kněžnin prsten, Malý atlas mého srdce. Některé knihy pro děti dostaly i podobu televizního Večerníčka.

Mnozí jistě vzpomenou i dnes, jak svůj den začínali právě s Františkem Nepilem a jeho rozhlasovými fejetony v pořadu Dobré jitro, které v každém ročním období dokázaly člověka dobře naladit precizním mixem humoru, poučení a nadhledu. Když nás oblíbený autor 8. září 1995 opustil, náhle a nečekaně, v době, kdy měl ještě mnoho nejen literárních plánů do budoucna, jako bychom ztratili blízkého a důvěrného člověka, přítele, kamaráda, kolegu. Některé knihy oblíbeného autora vyšly až po jeho smrti. Nejznámější díla populárního spisovatele se dočkala dalších vydání. Ačkoliv tu s námi František Nepil není již celé čtvrtstoletí, ve svém rozsáhlém literárním díle s námi zůstává trvale. Z četných rozhlasových nahrávek si pak můžeme připomínat i jeho nezaměnitelný projev. Není divu, že při jednom rozhlasovém vysílání v 90. letech tehdejší moderátor uvedl, že pokud by se lidskému hlasu měla stanovit nějaká mezinárodní či aspoň naše tuzemská jednotka, měl by to v každém případě být 1 Nepil. Myslím, že lépe to vyjádřit ani nemohl.

Svůj upřímný vztah k Františku Nepilovi před lety hezky vyjádřil Ondřej Suchý: „Jistě nejsem sám, kdo si několikrát za rok zavzpomíná na kamarádského, vlídného a pohodového spisovatele a vypravěče Františka Nepila. Odešel od nás kdysi beze slova rozloučení. Naštěstí nám tu zanechal mnoho krásných slov psaných i mluvených. …. František Nepil byl nádherný člověk a já se vůbec nedivím, že na něho tolik čtenářů a posluchačů nepřestává vzpomínat s láskou. Takový lidé, jako byl on, se stávají svým dílem nesmrtelní.“ K těmto větám se nedá téměř nic dalšího dodat. Osobně patřím k těm, kdo pravidelně, místo současné rozhlasové produkce, dávají přednost klasickým rozhlasovým fejetonům pana Nepila. Jsem přesvědčen, že místo protivného politického školení, jež se pravidelně nese po rozhlasových vlnách z úst pokrytců a kariéristů, záplavy banalit a výčtu soudobých katastrof, člověka mnohem více obohatí opakovaný poslech Dobrého a ještě lepšího jitra nebo Lipové aleje. V naší domácnosti pak koncem roku pravidelně promlouvá hlas Františka Nepila a jeho vánočních fejetonů. Poslech takovýchto nahrávek je sázkou na jistotu, osvědčenou a léty prověřenou kvalitou, která nikdy nezklame.

Bc. Miroslav Pořízek