Jeden vyhnanecký příběh z r. 1938

Žila jsem s rodiči v Porubě, kde jsem navštěvovala primu reálného gymnázia v Orlové. V listopadu 1938 jsme se museli z domova vystěhovat do rodné obce mých rodičů, do Drnovic u Vyškova. Tehdejší čs. armáda nám naše bytové zařízení naložila do nákladního vagónu na nádraží v Orlové. Cestovali jsme tak týden, některé rodiny i se svými domácími zvířaty. Ve větších městech byly zastávky, kde jsme přibrali další vyhnance, dostávali občas teplé jídlo a mohli uspokojit své toaletní potřeby. Asi po týdnu jsme přijeli do Vyškova, bylo mi tehdy jedenáct let, ale pamatuji se, že to bylo vzorně organizováno.

Po příjezdu pro nás nebyl pochopitelně žádný byt, a tak nás přijala pod střechu sestra mé maminky, než jsme si zařídili vlastní bydlení. Byli jsme bez jakýchkoli prostředků, ale rodiče obdrželi od československých úřadů nějaké poukázky, na které jsme dostávali v obchodech nejnutnější jídlo a oděv. Na vyškovském gymnáziu jsem byla také osvobozena od placení školného a školních pomůcek.

Chtěla bych upozornit na újmu a křivdu spáchanou na tehdejších našich studentech, kterým byla za německé okupace zavřena jejich škola, takže nemohli dál budovat svou existenci. Po skončení války byly sice dále naše školy otevřeny, ale jen někteří měli možnost studium si doplnit. Většinou je osud rozevlál různými směry a ke svým vytčeným cílům se již ani nemohli vrátit.

Olga Přibyslavská, tehdy Poruba