Jméno Jana Opletala zůstává spojeno s reálným obrazem bestiálnosti fašistických okupantů na straně jedné a s nesmrtelností odkazu mladého talentovaného medika pro další generace. V podzimních dnech roku 1939 prodchnutých tragickými událostmi se stali obětmi tvrdých represí ze strany německých okupantů v Praze dva mladí muži. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Oba vstoupili do historie a mají v ní své pevné místo. Oba přes svou oběť žijí dál jako příklady vlastenectví, skromnosti, píle, odvahy a schopnosti postavit se zlu, byť by to bylo jen s holýma rukama. Pokud má někde hledat dnešní mladá generace své vzory, nemusí pro ně opravdu chodit nikam daleko do světa. Nedlouhý život Jana Opletala může sloužit jako příklad nesmírného úsilí, poctivosti a snahy naplnit přes řadu překážek své životní sny a cíle.

V pořadí osmý potomek, který přibyl do rodiny Štěpána a Anny Opletalových prvního dne válečného roku 1915 dostal jméno Jan. Jeho rodištěm se stala Lhota nad Moravou na Litovelsku. Nepříliš dlouhý čas, jenž mu na tomto světě byl určen, zůstal jakoby symbolicky ostře vymezen oběma světovými válkami. Přesněji jejich počátkem. Jan Opletal se narodil několik měsíců po vypuknutí první světové války a zemřel na následky těžkého zranění v době, kdy plamen druhého světového konfliktu nabíral na intenzitě. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec neměl stálou práci. Živil se jako polesný nebo jako dělník kopal písek. Jan měl navíc ještě sedm sourozenců. Tři bratry a čtyři sestry. Jedna z nich zemřela již ve svých dvou letech. Obživu početné rodině tak zajišťovalo i malé pole a jedna kravka. Celkové poměry navíc ještě zhoršovala válka přinášející všeobecný nedostatek základních životních potřeb a vysoké ceny potravin. Mladý Jan navštěvoval nejprve základní školu v Nákle, měšťanku poté ve Štěpánově.

Učitelé brzy poznali, že bystrý chlapec má všechny předpoklady pro další studium, ale jeho rodiče se k tomu vzhledem ke špatné finanční situaci dlouho stavěli odmítavě. Nakonec však otec přece jen svolil s tím, že aspoň jeden z jeho potomků tedy bude mít školy a dal Jana zapsat na reálné gymnázium do Litovle. I když původně měl nastoupit do závodu na výrobu čerpadel v Lutíně, kde již pro něj bylo připraveno místo. Roku 1926 se tak jedenáctiletý Jan Opletal stává primánem na litovelském gymnáziu. Díky kvalitnímu pedagogickému sboru zde naplno rozvíjí své studijní schopnosti a ihned se řadí mezi nejlepší studenty. Studium zvládal bez problémů a v řadě předmětů výrazně vynikal. Velmi rád také sportoval. Důležité základy si přinesl ze Sokola v Nákle, kam chodil pravidelně cvičit. Měl od mládí vypracovanou atletickou postavu. K ní mu pomohla i stálá fyzické práce doma, kde bylo stále dost práce. Za svou školu hrál úspěšně házenou a v oblibě měl atletiku. Hodně také četl, využíval k tomu každou vhodnou příležitost. Dával přednost domácí literatuře, nevyhýbal se ani poezii, ale zajímala jej i filozofie, historie a logika. Měl na svůj věk značný rozhled. Sám si aktivně rozšiřoval školní vědomosti. Svou vrozenou všestrannost pak doplňoval i zájmem o hudbu. Hrál na housle i foukací harmoniku. Všechny předměty zvládal bez problémů, i včetně mnohými obávanou francouzštinu. Našel si i čas, aby některé spolužáky se slabším prospěchem doučoval. Jeho spolužáci z gymnázia se shodovali v tom, že byl skutečnou osobností. Byl k sobě velmi náročný a měl silně vyvinutý smysl pro přímé a čestné jednání. To mu jednou vyneslo i dvojku z chování. Jelikož měl o studium mimořádný zájem a přistupoval k němu s velkou poctivostí, dalo se očekávat, že může úspěšně zvládnout i další stupeň vzdělání na vysoké škole. Ostatně Jan Opletal se již s předstihem rozhodl, že se stane lékařem.

V roce 1934 úspěšně odmaturoval. Na jeho vysvědčení bychom našli samé výtečné, s jedinou výjimkou v podobě dvojky němčiny. U tohoto předmětu se musel spokojit s dvojkou. Mladý člověk má většinou řadu velkých plánů do budoucna. Ani u Opletala tomu nebylo jinak. V polovině 30. let, kdy otěže moci v sousedním Německu již pevně uchopil Hitler a začal postupně provádět čím dál agresivnější expanzivní politiku, která se nevyhnula ani Československu, jej čekala vojenská služba. Na další studium si tak musel ještě nějaký čas počkat. Mezinárodní situace se v té době začala vyvíjet značně nepříznivě a přibývalo hlasů varujících před možným vypuknutím válečného konfliktu. Zvláště sbližování Německa s Itálií vysílalo varující signály celé Evropě. Ještě stále byl čas přijmout adekvátní opatření. Ještě stále bylo možno jednotným postupem omezit mocenské choutky hitlerovců. Jenže další vývoj ukázal v jasném světle, že si mocné síly vlivných západních zemí Hitlera hýčkaly a neváhaly poskytnout značné finance pro jeho vyzbrojení. Nakonec se politika ústupků vymstila také jim. I mladý Jan Opletal vnímal měnící se situaci v Evropě a jako vzdělaný člověk s rozhledem sledoval se znepokojením, jak se do pohybu dávají síly, které pro budoucnost nevěstí nic dobrého.

V červnu 1934 tedy Opletal v Litovli úspěšně odmaturoval. Sociální poměry v rodině mu však neumožnily jít studovat do Prahy a už vůbec ne do zahraničí, což bylo jeho přání. Toužil načerpat co nejvíce vědomostí, aby je poté mohl uplatnit v praxi. Nakonec skončil v základní vojenské službě. Dostal se do školy pro důstojníky v záloze v Hranicích. Jenže tamní poměry jej brzy zklamaly. Důstojníci si zde vytvořili vlastní specifický systém, kde pořádek a disciplínu ordinovali téměř výhradně jen podřízeným. Alkohol a milostné pletky v něm hrály podstatnou roli. Na toto neměl Opletal náturu a se svou přímou povahou zde brzy musel narazit. Nakonec proti němu použili i to, že čte Fučíkovu Tvorbu a jinou podobnou literaturu a ještě ji půjčuje i druhým. U velitele pak narazil především proto, že se prý neváhal rázně zastat šikanovaným vojáků maďarské národnosti. Byl kvůli tomu ihned degradován z aspiranta na obyčejného vojáka. Převeleli jej do ruzyňských kasáren v Praze, kde sloužil u jezdectva. To se nakonec ukázalo jako výhoda, jelikož se dostal do města, kam chtěl po maturitě odejít studovat. Snažil se volný čas během vojny co nejvíce využít s ohledem na možné budoucí studium. Využil jej především k vyhledání bývalých spolužáků, nyní vysokoškolských studentů a věnoval se samostudiu lékařství. Dokázal si přes bývalé spolužáky opatřit skripta i jiné lékařské knihy.

Když pak v září 1936 konečně svlékl vojenskou uniformu, vzápětí se přihlásil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Požádal současně o přijetí do Hlávkových kolejí, kde bydleli nemajetní studenti. Od října 1936 se pak skutečně stal novým obyvatelem Hlávkových kolejí. Opletal v té době neměl prostředky ani na zakoupení potřebných učebnic, proto píše dopis sestře Marii a žádá ji o zapůjčení částky ve výši jednoho tisíce korun. Sestra mu požadovaný obnos brzy zaslala a on se tak mohl cele věnovat studiu. Studenti z Hlávkových kolejí měli nárok na sociální stipendium, které pro ně představovalo základní jistotu, bez níž by mnozí vůbec nemohli ke studiu nastoupit. Zároveň dostávali určitou částku i z Husova fondu či jiných podpůrných spolků a nadací. Přivydělávali si i kondicemi. Mnozí z nich díky vrozené skromnosti mohli zasílat drobné finanční částky i svým rodinám. Na Hlávkových kolejích vládla kolegiální atmosféra daná sociálním složením jejich obyvatel. Složitá doba v republice po sotva odeznělé hospodářské krizi i dále se horšící mezinárodní situace vytvářely podmínky pro vzájemnou sounáležitost a solidaritu mezi studenty. Opletal ještě během vojny začal intenzivně studovat angličtinu a španělštinu a určitou dobu se velmi vážně zabýval myšlenkou odejít do Španělska po vypuknutí tamní občanské války. V osudném roce 1939 pak, jak se svěřil své bývalé profesorce z gymnázia, uvažoval o odchodu do Německa, kde chtěl působit v ilegalitě mezi studenty a ukazovat jim na nebezpečí stále agresivnějšího nacismu. To by se však v dané době rovnalo téměř jisté zkáze. I na lékařské fakultě Opletal nestále potvrzoval, jak usilovným a nadaným studentem je. Veškerý čas věnoval studiu nebo v rámci přivýdělku doučování jiných studentů, často se pak učil budoucí látku dopředu. Na přednáškách rychle přijímal probíraná témata a systematicky si rozšiřoval získávané vědomosti. Jelikož dobře ovládal několik světových jazyků, mohl se učit také z cizích knih. Přeložil dokonce z francouzských a anglických originálů základy fyziologie a opatřil je navíc ještě i vlastními poznámkami. Tato miniskripta poté půjčoval také dalším studentům. Chtěl dokončit studium co nejdříve, zkoušky většinou skládal v prvním možném termínu…

Jan Opletal nebyl člověkem apolitickým. Zajímal se o politiku a dokázal o ní živě diskutovat. Svou pozornost věnoval zejména marxistické literatuře. Měl u svých příbuzných zdroj, odkud získával spisy Marxe, Lenina i jinou literaturu, v té době těžko dostupnou. Opletal měl blízko ke komunistům, jeho smýšlení bylo jednoznačně levicové. Se svými názory se nijak netajil a nebál se je prezentovat veřejně. Jasný byl jeho názor na nacismus a Němce, zejména po vzniku protektorátu. Měl kontakty do ilegálního odboje. Vysokoškolské prostředí bylo koncem 30. let prošpikováno spolupracovníky gestapa. Je proto nanejvýše pravděpodobné, že Opletal se svými postoji se ocitl v jejich hledáčku.

Dusivá atmosféra prvních měsíců trvání protektorátu dospěla až k 28. říjnu 1939. Český lid se rozhodl přes četné hrozby represemi ze strany gestapa oslavit svátek vzniku republiky veřejně a dát tak najevo svůj odpor vůči okupantům. V lidech rostlo odhodlání veřejně se přihlásit ke svobodné republice a nenechat se zlomit. Již s předstihem byly tajně vytištěny letáky vyzývající k veřejnému vystoupení u příležitosti výročí vzniku republiky. První z nich kolovaly mezi veřejností počátkem října. Lidé pak 28. října 1939 skutečně do ulic vyšli, a to nejen v Praze, ale i desítkách dalších měst. Ve výroční den vzniku Československa měla být běžná pracovní sobota. Odhodlání mnohých však převýšilo obavy z možného postihu. Lidé vycházející ten den do ulic ozdobili svůj oděv trikolórou, řada zaměstnanců v ten den práci omezila, jiní ji ani nezačali. Oslavit svátek republiky se stalo pro mnohé věcí cti. Chápali to jako nepsanou povinnost. Největší manifestace proběhla podle očekávání v Praze. Zástupy lidí všech generací směřovaly během dne do centra města. Vzduchem se nesla vlastenecká a protinacistická hesla, národní písně i slova odporu proti okupační moci. Z mnoha míst zaznívala i píseň z nejkrásnějších – národní hymna. V tento den vyšlo do ulic i mnoho mladých lidí. Ani studenti a učni nescházeli. Nemohl chybět ani Jan Opletal. Jeho vztah k vlasti zůstával dán již výchovou v rodině a působením pokrokových učitelů. Nedlouho před 28. říjnem proběhla v budově Hlávkových kolejí studentská schůze. Promluvil během ní i Jan Opletal. Měl tehdy kromě jiného dle očitých svědků říci, že pokud dojde k uzavření vysokých škol, bude nutné se poté postavit na odpor a ukázat tak sílu studentů a celého národa, nenechat se zlomit. Za svá slova sklidil velký potlesk přítomných.

Pro Jana Opletala osudný 28. říjen zpočátku probíhal obvykle, jako jiné dny. Věnoval se učení. Měl před zkouškou z anatomie. Odpoledne toho dne se se svou přítelkyní a kolegyní z ročníku Marií Kafkovou podle předchozí domluvy měli společně učit. Opletal přirozeně vnímal, co se toho den v Praze děje, že lidé vyšli do ulic oslavit v té době již zakázaný státní svátek. V podvečer nakonec vyrazil do pražských ulic i on. Objevil se pak v zástupu demonstrantů postupujících z Vodičkovy ulice na Karlovo náměstí. Zástup manifestujících ustupoval před příslušníky německé policie Žitnou ulicí. Okolo 18:30 hodiny Jana Opletala zasáhla do břicha střela na místě křižovatky ulic Žitné a Mezibranské. Od tohoto okamžiku uplynulo přibližně 30 minut, než se dostal do nemocnice na Karlově náměstí. Zde na klinice profesora Arnolda Jiráska musel být ihned operován. Ačkoliv operace proběhal úspěšně po zranění v podobě několikanásobného průstřelu střev a Opletalův zdravotní stav se zpočátku stabilizoval, po několika dnech, kdy jej navštěvovali spolužáci i sestra s matkou, došlo ke zhoršení difuzního zánětu pobřišnice a přesně 14 dnů od operace nastala smrt.

Když spisovatel Jozef Leikert v průběhu 80. let připravoval publikaci, která vyšla v roce 1989 pod názvem Ráno přišla noc, přistoupil k této práci s pečlivostí sobě vlastní. Procházel nejen archivy a dobový tisk, ale zejména trpělivě vyhledával ještě žijící pamětníky událostí podzimu 1939, aby řadu do té doby publikovaných údajů nejen doplnil a upřesnil, ale také aby vyvrátil nepřesnosti předtím opakovaně publikované. Přitom se setkal i s lékařem, který tehdy Opletala operoval. Byl jím profesor Pačes. Ten si i po mnoha letech živě vybavil řadu podrobností souvisejících s ošetřováním Opletalova zranění: „Pamatuji si, že měl na sobě rozepnutý tmavý raglán, zpod něhož trčel cíp zakrvácené košile. Stačilo ho trochu nadzdvihnout a hned jsem věděl, na čem jsem. V levé polovině břišní stěny, ve vzdálenosti asi čtyři prsty od středu, byla kulatá rána s krevními sraženinami. Bližší vyšetření potvrdilo příznaky podráždění pobřišnice. Raněný byl stále při vědomí, i když byl velmi zeslaben…. Odhadoval jsem, že od zranění uplynulo třicet minut. A to je dlouhá doba. Operace byla nezbytná. Ihned jsem se do ní pustil. Asistoval mi doktor Adámek, narkózu dával doktor Wintrich a instrumentovala sestra Stříbrná…. Operace probíhala normálně. Šlo o škaredý průstřel. Předpokládal jsem, že projektil bude někde ve středu. Při otevření břišní dutiny bylo evidentní, že jde o vícenásobný průstřel střev jedním projektilem. Vše nasvědčovalo tomu, že vystřeleno bylo zblízka. Přemýšlel jsem nad tím několikrát a vždy jsem došel k závěru, že pachatel střílel z nedaleka. Možná mířil na srdce. Střela zasáhla jednou tlusté a čtyřikrát tenké střevo. Všechny rány jsem lege artis – podle tehdejších nejlepších poznatků medicíny sešil a do malé pánve zavedl drén. Potom jsem do břišní dutiny aplikoval peritonitis serum a antivirus podle Besredky. Tím byla operace skončena. Trvala 45 minut. Celkově si nevyžádala náročný operační výkon. Pacient se po operaci klidně probouzel, byl v dobrém tělesném stavu, takže mohl být převezen na pokoj.“ Profesor Pačes dále zmínil důležitou skutečnost – ihned po operaci jej v nemocnici zastavila trojice mužů, šlo o příslušníky gestapa, mezi nimi byl i doktor Golla zajímající se o Opletalův stav. Vyžádali si i vyoperovaný projektil. O jiné zraněné se nezajímali.

Janu Opletalovi zbývaly již jen poslední dny z jeho nedlouhého života. Po počáteční stabilizaci se v dalších dnech po operaci jeho stav stále zhoršoval. Sám jako medik dobře věděl, co znamená, když se funkce střev stále neobnovila. Zejména v posledním týdnu velmi trpěl, stále se toužil vrátit domů a byl velmi neklidný, choval se však dle svědectví lékařů statečně. Jan Opletal nakonec skonal v sobotu 11. listopadu 1939 krátce před polednem. Pitva zemřelého byla stanovena na pondělí 13. listopadu. S odstupem téměř 50 let opět vzpomínal profesor Pačes: „Do Ústavu soudního lékařství na Albertově jsem šel s profesorem Jiráskem. Utkvělo mi v paměti, jak cestou profesor prohodil: Jsem zvědav, zda přijdou i Němci. Vědí o tom, ale čekat nebudeme. Nikdo nešel….. Pitval sám přednosta ústavu profesor Hájek. Zjistil, že všechny průstřely jsou pevné. Nenarušené bylo také krevní zásobování střev. Příčinou smrti byl postupný difúzní zánět pobřišnice. Tak zněla i klinická diagnóza. V té době jsme ještě nic nevěděli o penicilínu a vůbec o antibiotikách, proto zánět pobřišnice býval onemocněním s vysokou úmrtností.“

Opletalova smrt studenty ještě více spojila v nenávisti vůči okupantům. Černé smuteční prapory zavlály téměř na všech kolejích. Od studentů z Hlávkových kolejí vzešel návrh, aby samospráva začala jednat s úřady o povolení na uspořádání veřejného pohřbu, aby proběhl ještě předtím, než bude převezen domů, kde měl být dle přání rodičů pohřben. Organizací pohřbu byl pověřen předseda studentské samosprávy Hlávkových kolejí Max Martischnig. Na policejním ředitelství se musel osobně zaručit za klidný průběh pohřbu. Bylo vytištěno parte, kde v záhlaví stál známý epitaf Jiřího Wolkera. Šlo o více než symbolický krok, vždyť se oba dožili shodně pouhých 24 let. Padl také návrh, aby došlo k oslovení básníka V. Nezvala s žádostí o napsání oslavné básně. Nezval bez okolků souhlasil, avšak jeho verše nakonec zaznít nesměly. Obstarání věnců měl na starost člen samosprávy Antonín Peřina. Policejní ředitel nakonec nařídil výrazně zkrátit trasu pohřbu a zakázal slovní projevy, s výjimkou krátké promluvy kněze. Zakázal rovněž přednes Nezvalovy básně Za Janem Opletalem. 14. listopadu kolem poledne již bylo vše připraveno, aby pohřeb důstojně proběhl. Pohřeb začal 15. listopadu 1939 o půl deváté. Obřad zahájil kněz, vikář československé církve Jaroslav Krejcárek. Obřad trval přibližně 10 minut. Poté uchopili rakev studenti Hlávkových kolejí a postupovali Presslovou ulicí. Rakev neslo na ramenou šest studentů, dalších šest tvořilo čestný doprovod. Smuteční průvod kráčel Albertovem v naprostém tichu až na křižovatku s ulicí na Slupi. Tam čekal smuteční vůz. Do něj byla naložena rakev i věnce a odtud odvezeny do obce Náklo. Při nakládání rakve do vozu přítomní začali spontánně zpívat hymnu, slovenští studenti pak přidali i v protektorátu zakázanou Nad Tatrou sa blýska. Vzápětí však do shromážděného davu začalo najíždět policejní auto. Šlo o zjevnou provokaci. Právě tento moment způsobil, že studenti se nerozešli, jak bylo původně v plánu, ale pokračovali dál v zástupech ke Karlovu námětí. Šlo asi o 2500 osob. Opět zní hymna i hesla proti okupantům. K velkým nepokojům došlo nejen na Karlově náměstí, ale i u právnické fakulty. Dlouho do noci poté zasahovali čeští policisté i gestapo proti demonstrantům především před budovami vysokých škol.

Pohřeb v Opletalově rodišti byl stanoven na čtvrtek 16. listopadu v jednu hodinu odpoledne. Organizovali jej členové Sokola, pražští studenti drželi čestnou stráž, okresní hejtman zakázal jakékoliv projevy. Poslední rozloučení proběhlo na hřbitově v Nákle. Účast byla velká, rozloučit se přišli lidé z širokého okolí. Smuteční průvod byl tak dlouhý, že jeho začátek již stanul v Nákle a konec ještě stále zůstával před Opletalovým domem. Obě místa od sebe dělily 3 kilometry. Pohřeb proběhl v klidu, neobešel se ale bez asistence olomouckého gestapa a skončil kolem 16. hodiny.

„Svou smrtí dal, co chtěl přinést životem: bojovat za lid, pracovat pro lid. Šel přede všemi a padl první. A dav se hnul, aby jej následoval. Ne demagogie, ale síla srdce a velikost ideje. Za demokracii a spravedlivé žití položil život student medicíny, Jan Opletal…. Upozornil na sebe nadáním již na obecné škole…. Jeho výbojná, přímá povaha získává mu přátelství mladých, pokrokových profesorů, kteří mu dávají víc, než mu mohla dát škola. Roste vědomí národní, politické a sociální, vyrůstá typ mladého zdravého inteligenta, který odchází z kruhu, který vytvořila pracující vesnice, aby jí mohl sloužit lépe….. Jeho bývalí středoškolští profesoři, s nimiž byl stále ve styku, dali mu základ, s nímž neotřásly ani tragické dny Mnichova, ani 15. březen. Válka našla jej připraveného sloužit lidu a spravedlnosti. To byly síly, které jej vedly 28. října 1939 do ulic Prahy, aby se společně s jejím lidem přiznal k volnosti myšlení a svobodě národa, k demokratické republice Československé. Ne náhodou, ale vědomě, ne z planého nadšení, ale z vnitřní nutnosti šel, aby padl, byv těžce zraněn ze tří kroků do břicha německým vrahem na rohu Žitné ulice. Padl první vojín revoluce, nositel pochodně, Jan Opletal. 11. listopadu dotrpěl. Jeho pohřeb byl jednotnou strhující manifestací českého studentstva a celé Prahy. Tehdy počala klíčit oběť mladého studenta. Rostla přes mříže gestapáckých popravišť a vězení., přes Pankrác, Ruzyň, Oranienburg a všechna ta pekla hrůz, kde bota prušáckého esesmana chtěla udupat kulturu svobodně myslícího světa… Tvé jméno je navždy spjato s historií českého vysokého učení….. studentstvo celého demokratického světa ponese Tvou pochodeň,“ napsal nedlouho po osvobození Opletalův generační druh a rovněž absolvent gymnázia v Litovli, Kuneš Sonntag. Tento muž zastával na konci 30. let v Ústředním svazu československého studentstva funkci kulturního referenta, později referenta finančního a také člena výboru. Po válce byl hlavním žalobcem za čs. studentstvo v procesu s K.H. Frankem.

Po událostech spojených s veřejným vystoupením českých vlastenců 28. října 1939 a během posledního rozloučení s Janem Opletalem přichází takřka okamžitá drtivá odveta ze strany okupantů proti studentům. Nadešel černý pátek 17. listopadu, kdy jsou časně ráno přepadeny vysokoškolské objekty. V noci z 16. na 17. listopad 1939 nastala Akce 17. listopad 1939. Vysokoškolské koleje v Praze, Brně i Příbrami byly přepadeny německou policií. V Praze sváželi němečtí vojáci zatčené studenty do ruzyňských kasáren, studenti z Příbrami sem byli dovezeni nákladními auty. Po označení čísli a nahnání do vlaků byli odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. V noci z 18. na 19. listopad sem dorazilo 1081 českých studentů. Poté ještě přibyli další zatčení, a to dodatečně v pozdějších dnech. V lednu 1940 se zde nacházelo přes 1200 českých vysokoškoláků. Poslední z nich opustili toto místo plné surovosti a zmaru až v průběhu roku 1943.

Vojmír Srdečný byl donedávna posledním žijícím účastníkem těchto tragických událostí. Letos v srpnu nás navždy opustil, jen několik týdnů přes svými stými narozeninami. Byl to právě on, kdo po řadu let využíval každou vhodnou příležitost, aby připomínal široké veřejnosti a zejména mladým odkaz listopadu 1939. Před několika lety pronesl tyto nezapomenutelné věty: „Události 17. listopadu 1939 v celém světě vyvolaly velký ohlas. 17. listopadu 1941 se konalo v Londýně shromáždění delegátů z 26 národů světa a zde byl vyhlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. V Prohlášení se mj. uvádí: Vyjadřujeme hlubokou úctu popraveným a vězněným československým studentům, kteří první v Evropě dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům na podzim roku 1939. 17. listopad bude navždy dnem, kdy studentstvo celého svobodného světa uctí ve svých školách nejen památku popravených, ale i dnem kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli.“