Jak udělat z pravdy lež a ze lži pravdu?

Není to až tak těžké, jak nám ukazuje v řadě případů praxe. Celý proces vyžaduje samozřejmě především delší časový úsek. Asi tak 20 i více let, podle náročnosti zamyšlené „transformace“. Velmi důležitá je i tzv. politická korektnost médií hlavního proudu i politických a ústavních činitelů. Vše vyžaduje samozřejmě i značné finanční krytí celého tohoto bohulibého díla. Nepochybujme ani na chvíli, že v tomto směru by mohly vzniknout nějaké dlouhodobější a významnější komplikace. Peníze slouží tomuto procesu od začátku až do konce.

Jak začít? Šedá eminence, která rozhoduje ze zákulisí, stanoví tématický úsek, jehož stav je z hlediska určitých elit, samozřejmě především zahraničních, nežádoucím způsobem vymezen a vykládán. To je první krok. Další spočívá v postupném umrtvování odporu napadené strany, státu. Jeho ústavní orgány nehájí národní a státní zájmy. Média pak postupně nejprve přestávají psát o problematice, jíž je „svrchu“ předurčena k transformaci a později stále více dávají prostor historikům, literátům, kteří se vlasti odcizili a stávají se hlásnými troubami útočné strany. Ve sdělovacích prostředích dostávají mnohem častěji slovo nepřátelé napadené strany, kteří se halí do hávu beránčího, ač vlky jsou. Ruku v ruce s nimi stejnou písničku hudou i příslušníci páté kolony. Na vlastence se dostává ojediněle a redaktoři se s nimi nijak nemazlí. Školy o minulosti vlasti téměř neučí, dělají  z některých studentů dokonce kosmopolity. Proces odcizování občanů napadeného státu probíhá, aniž by byly vnitřní vlastenecké síly schopné tento nežádoucí vývoj zvrátit. A pak útočící strana se přichystá k závěrečné fázi transformace. A v té se ČR nachází.

Buďme však konkrétní. Všichni víme, že dekrety prezidenta republiky se od počátku nelíbily Němcům, nacistickým, i těm později denacizovaným. Hlavní silou protidekretární byli tzv. sudetští Němci, kteří již v 50. letech minulého století vytvářeli své organizační struktury a formulovali své programové body. Počátkem 90. let 20. století se dekrety prezidenta republiky dostaly mezi jejich hlavní zájmové priority. Co dál dělat, položili si otázku? Poučeni jim dal prof. Dr. F. Ermacora. „Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.“

A tak poučení sudeti počali systematické tažení proti, jak sami říkali, Benešovým dekretům. A měli důvod. Nešlo jim jen o majetky. Ale i o další významné skutečnosti, jejichž zneplatněním mohli dosáhnout celkový historicky zlom ve svůj prospěch - obrátit dějiny na hlavu.

Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. poučil nás o významu dekretů. „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. str. 27).

Můžeme konstatovat, že od posledního desetiletí 20. století sudeti cílevědomě sledovali jeden ze svých hlavních cílů, zrušení dekretů prezidenta republiky. Netlačili na pilu. Informační proud o dekretech a o jejich významu se u nás dále tenčil. Ani studenti nebyli ve školách lépe informovaní. V médiích hlavního proudu vystupovali historici, kteří dekrety viděli stále více proněmeckýma očima. Zatímco v Německu rostlo povědomí o Benešových dekretech, sílily hlasy požadující jejích zrušení s tím, že jsou v rozporu hodnotami soudobé evropské společnosti. V Německu se též částečně zdařilo spojit dekrety s čistkami, které údajně jsme prováděli na základě kolektivní a etnické příslušnosti. Německé obyvatelstvo jsme podle „sudetoněmeckých zdrojů“ nejdříve okradli o jejich majetek a pak vyhnali.

A nyní jsme u jedné významné skutečnosti. Termíny „vyhnání“ a „okradení“ původně „sudetoněmecké“, místo přesídlení či odsun a konfiskace majetku, které patří do terminologie Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy, začali užívat i naši někteří ústavní činitelé. Začalo to v době nečasovské a vrcholilo neblahou érou sobotkovskou, o níž se velmi zasloužili i někteří ministři pana premiéra Sobotky, zejména D. Herman, P. Bělobrádek a M. Marksová – Tominová. Sám Sobotka šel svým kolegům příkladem. Pan Herman řečnil na sjezdu landsmanšaftu o vyhnání, o etnických čistkách Němců v ČR od r. 1945, o trestuhodných činech, kterých jsme se dopustili na vyháněném německém obyvatelstvu. Pan Bělobrádek v Sudetoněmeckém domě v Mnichově položil kytici na památku obětí vyhnání. Sám se prohlásil za sudetského Čecha a území „politických Sudet“ rozmnožil o celou Šumavu a město Brno. Paní Marksová, i členové její rodiny, byly na sjezdech pečení vaření. Protičeské útoky na sjezdech sudetů měly své pokračování i v době hluboko posjezdové.

Landsmani za pomocí svých německých souputníků, zvláště v Bavorsku, prosazovali své vidění vyhnání, ožebračení a dokonce i genocidy německého obyvatelstva, jíž jsme se dopustili, jak tvrdí, při vyhánění Němců. Pan H. Seehofer, tehdy bavorský premiér, na jednom ze sjezdů SL řekl: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností.“

Tlak proti ČR v Německu rostl. Zapojila se do něj i kancléřka Merklová a někteří další němečtí politici.

U nás naopak pravdivé informace o činnosti sudetů, pokud jsme je nezískali vlastními překlady jejich tiskovin, jsme téměř neměli. Širší česká veřejnost byla na tom ještě hůře.

Byli jsme si vědomi toho,kam takový vývoj může vést. Proto jsme se obraceli na naše ústavní orgány, zvláště na ministra zahraničních věcí a vládu ČR. Upozorňovali jsme na to, k čemu v Německu dochází, navrhovali jsme, aby naše příslušné ústavní orgány tomu čelily diplomatickými prostředky. Upozorňovali jsme na to, že naši diplomaté jsou na každém sjezdu SL, ale že mlčí, i když jsou svědky protičeských útoků. Požádali jsme též, aby napříště naši diplomaté, pakliže nejsou schopni na místě reagovat na lži, nepravdy, třeba i protestním odchodem ze sjezdu, se takových a podobných akcí SL nezúčastňovali.

Léta létoucí jsme dostávali chlácholivé odpovědi, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jak dosud nikdy nebyly. Že ČR i SRN se řídí Česko-německou deklarací, atd.

Kam jsme se tak postupně dostávali? Německému tlaku v ČR, až na několik vlasteneckých subjektů nikdo nečelil, dokonce ani „sudetoněmeckým“ nepravdám a lžím. A tak časem jsme mlčením a nic neděláním propracovali do dnešní celkové situace. Německé a i „sudetoněmecké“ vidění minulosti a současnosti, dokonce i budoucnosti, se dlouhodobě nesetkává s adekvátní naší odpovědí.

Proto jsme tam, kde jsme. Němci, německá Evropa i naše pátá kolona pracují na zrušení dekretů prezidenta republiky. Na Slovensko hodlá odjet delegace Evropského parlamentu a Evropské komise s cílem dosáhnout zrušení rezoluce Národní rady Slovenské republiky o nezrušitelnosti Benešových dekretů. SR je ještě slabším článkem než ČR. Proto hodlají začít „s úklidem“ na Slovensku.

Je zvláštní, že občan ČR není téměř informován o tom, jakou velkou pohromu s přetěžkými důsledky slavná EU chystá proti nám. Covidová atmosféra je účinnou clonou. Nyní je však již za minutu dvanáct, pokud budeme dále spát jako Šípková Růženka, můžeme zaspat i konec dekretů prezidenta republiky a probudit se teprve, když již bude zvonit umíráček našemu národu a státnosti. To však bude již příliš pozdě na to, abychom vstali z mrtvých.

V kratším časovém úseku máme ještě šanci se všem těmto snahám postavit. Musíme však vytvořit sílu, i za pomoci tradičních spojenců, která bude schopná čelit širším a dlouhodobějším snahám o naši likvidaci. Bude to však o to těžší, že demokracie v Evropě, zvláště pak v EU, chřadne na úbytě. Budeme-li i nadále neúspěšní, pak síly minulosti odmítnou a odsoudí dekrety, jak varovně říká pan profesor V. Pavlíček, postaví se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, a odpor proti Německu prohlásí za nelegální a trestný. Dojde až k tomu? Snažme se pracovat tak, aby takové řešení se stalo pouhým snem našich vnějších a vnitřních nepřátel! Snažme se, aby historická pravda zůstala nadále pravdou a lež lží!

Dr. O. Tuleškov