Jak to bylo ve skutečnosti? III
24. 01. 2021 / Stalo se / 25. ledna 1946, vysídlení Němců, /www.pametnaroda.cz /cs/magazin/stalo-se/mnozi-plakali-celou-noc-pred-75-lety-zacaly-transporty-nemcu-z-ceskoslovenska?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=473541&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=RAn9fAdRRu1-202101281435
Článek obsahuje řadu nepřesností, nepravd a zřejmě i nemálo lží. Budeme reagovat jen na některé z nich.
I. „Československý požadavek na vysídlení občanů německé národnosti sice na konferenci vedle Sovětů schválili i Američané a Britové, ale bez nadšení. A s podmínkou, že ustanou excesy a násilnosti provázející beztak již probíhající vyhánění, v rámci něhož již před konferenci museli zemi opustit statisíce Němců a tisíce až desetitisíce jich přišly o život.“ (Výňatek z výše uvedeného článku)
K tomuto tématu, v zájmu historických souvislostí, uvádíme dílo:
Osud českého národa v německých záměrech
(Od roku 1848 do druhé světové války) 1
Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
Předkládaný materiál není systematickým zpracováním problematiky, to by byl dlouhodobější úkol pro tým několika lidí (grantový projekt). Byl příležitostně zpracován jako základní informace pro potřeby poradce senátora. I tak text obsahuje závažné doklady o německých záměrech na likvidaci českého národa 2 ať již germanizací nebo jiným násilným způsobem v době devíti desetiletí, která předcházela druhé světové válce. Hitlerův postup proti Čechům i dalším evropským národům se stal praktickým vyvrcholením těchto snah. Z toho, jak je toto téma interpretováno sudetoněmeckými historiky a prezentováno sudetoněmeckými politiky, vyplývá zřetelná snaha připsat Endlösung (konečné řešení) jen Hitlerovi, nejvýše několika dalším vedoucím nacistickým extremistům, spolu s hodnocením nacismu jako jevu, tvořícího diskontinuitu v německých dějinách. Shromážděné podklady, dlouhodobě zahrnující jak výroky německých politiků různých úrovní, reprezentující širší politické hodnotové orientace, tak postoje médií a německé veřejnosti, však ukazují, že tyto postoje po větší část dějin posledních dvou století nebyly dobovým výstřelkem bez hlubšího kontextu, nýbrž se jeví jako poměrně stabilní, organická součást tvorby německé národní identity a jeho politické kultury, často agresivně veřejně manifestovaná.
* Epocha Herdrova a Goethova (18. století) bývá odbornou literaturou charakterizována jako doba spolupráce Čechů a Němců. Pro tuto dobu je ovšem problematické nazývat Čechy a Němce národy v moderním smyslu toho slova. Tím se poněkud oslabuje i význam spolupráce. V období, jež následovalo, „napřed teoreticky – byl vysloven požadavek totální likvidace českého národa [podtrženo EB] jako nutného předpokladu k zajištění budoucnosti němectví. Hitler a sudetští Němci s K. H. Frankem v čele pak tento požadavek začali prakticky uskutečňovat, a to tak brutálně a totálně, jak jen bylo možno“. 3
1. Revoluce 1848
* Roku 1848, roku vrcholícího „jara evropských národů“ a snah jejich sílící buržoazie (záhy doprovázené snahami dělnických hnutí) o politický vliv či přímo o získání politické moci, byl svolán do Frankfurtu n. M. všeněmecký sněm, který znamenal změnu v postoji Němců k Čechům. Do té doby byli Němci pod vlivem staleté tradice většinou pro soužití s Čechy a v duchu doby byli oddáni habsburské dynastii, jež zaujímala vedoucí postavení v německé říši. Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl. Byl zastáncem setrvání českých zemí v Rakousku. Měl za sebou tehdy celý národ. Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by
-------
Informace byla zpracovaná na základě žádosti vycházející ze Senátu Parlamentu ČR v souvislosti s návštěvou B. Posselta v Senátu.
2Tyto snahy se ovšem netýkaly jen Čechů, ale např. i Slovinců.
3 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16.
4 Klíma, Arnošt: Češi a Němci v revoluci 1848-1849, Praha 1994, s. 15. Uvedený citát pochází z práce Hanse Kudlicha, Rückblicke und Erinnerungen, Bd. I, Budweis 1926, s. 170.
Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“. 6
*V souvislosti s projednáváním české otázky napsal anglický časopis „Exmainer“, že stanovisko Čech značně oslabuje německé cíle: „Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu.“7 Byla prosazována politika síly vůči ostatním národům (koncepce rakouského poslance Schillinga o použití síly, týž: proti Čechám musí být použito meče). Saskému ministerstvu zahraničí a bavorské vládě byla adresována žádost o přípravu vojenské pomoci pro Němce v Čechách a na Moravě (dr. Wuttke). Otázka zástupců z Čech byla prosazována proti odporu z české strany. Němci ve Slezsku byli přesvědčeni, že připojení k velkému Německu bude mít za následek, že časem budou Češi germanizováni a zmizí, ať se tomu budou bránit jakkoli. Tyto názory byly hlásány v německých opavských novinách. 8
* Sudetoněmecký historik Pfitzner pokládal za nejvýznamnější, že Němci z českých zemí se „přes všechny hrozby a překážky“ hlásili k velkoněmecké myšlence a že jejich významná část byla od té doby ve velkoněmeckém táboře. 9
* Dopisovatel v augšpurských Allgemeine Zeitung napsal 27. června 1848, že vídeňská vláda a ústřední německá vláda jsou odpovědny všem Němcům za to, že velezrádné počínání Čechů bude odstraněno: „Čechy jsou životu nebezpečným rušením, jestli se nepodaří panslavistické a ultračeské živly rozbít, separatistické hnutí překazit a smířit... Nepodaří-li se to nyní, pak je velká německá budoucnost na nedohlednou dobu oddálena a co je ještě pravděpodobnější, ztracena.“ 10
* Poslanec Ostendorf podal tehdy do výboru pro rakousko-slovanské záležitosti doplňovací návrh, podle něhož „říšský sněm považuje otázku Čech za německou, která náleží do jeho kompetence“ [podtrženo EB].11 Německé státy, které hraničily s Čechami měly zasáhnout vojensky, budou-li k tomu vyzváni rakouskou vládou nebo Němci v Čechách.12 Výbor vycházel z toho, že první část návrhu je věcí samozřejmou: „Otázku Čech je třeba považovat za německou, která náleží do pravomoci Národního shromáždění.“13 Do rozpravy se přihlásil jako první řečník německý demokrat [!] Ignaz Kuranda. Červnové povstání 1848 pro něj bylo bojem Čechů proti Němcům. Díky Windischgrätzovi skončil boj pro Němce dobře. Národní shromáždění musí ukázat Němcům v Čechách, že mohou od Německa očekávat silnou podporu a že jim v případě nouze přijde německá vojenská moc na pomoc.14 Historik Arnošt Klíma hodnotí podle Kurandova stanoviska k české otázce a červnovému povstání německé demokraty jako největší německé nacionalisty.
----------------
5 Klíma, Arnošt: o. c., s. 24.
6 Ib., s. 24. Do historického českého království přišli Němci ve 13. století jako kolonisté (viz práce Josefa Šimáka).
7 Allgemeine Zeitung, Augsburg, č. 133, zvl. příloha, 12. 5. 1848, s. 1, Klíma, Arnošt, s. 45.
8 Klíma, Arnošt: o. c., s. 46.
9Pfitzner, Josef: Die Wahlen in die Nationalversammlung und der Sudetenraum, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in den Sudetenländern, r. 79, Brno 1942.
10 AAZ, č. 186, 4. 7. 1848, příloha, s. 2970-2971, Klíma, Arnošt, o. c., s. 75.
11 Stenographischer Bericht, Bd. 1, s. 664, Klíma, o. c., s. 77.
12 Ib.
13 Ib. Pro srovnání bude vhodné uvést Masaryka: „Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.“ (Česká otázka)
14 Stenographischerbericht, Bd. 1, s. 666, Klíma, o. c. s. 77.
Kvůli zájmům Němců a Německa byli ochotni prohlašovat Windischgrätze, když potlačil červnové povstání 1848, za ochránce svobody. Byli ochotni vyslat do Čech německé vojsko a byli i pro toto řešení česko-německé otázky. „Je ironií osudu, že ne němečtí demokraté z roku 1848, ale němečtí nacionalisté provedli o devadesát let později to, co bylo předmětem rozprav Německého národního shromáždění.“
* Diskuse věnovaná červnovému povstání 1848 v Praze ve frankfurtském všeněmeckém sněmu podle historika Klímy nejlépe ukazuje, kdo byl revoluční a kdo kontrarevoluční. Jako revoluční (ve smyslu demokratické – buržoazní – revoluce) je hodnotil Marx a po něm marxističtí historikové a politici [včetně sovětského politika Udalcova] 15. Ve skutečnosti nešlo o demokratickou revoluci, ale o uskutečnění nacionalistických představ.
V tomto rámci bylo posuzováno pražské červnové povstání. Např. sudetoněmecký poslanec Giskra nesouhlasil s tím, že červnové povstání bylo bojem demokracie s aristokracií; podle něj to byl pouze boj Čechů s Němci. Sdílel také obavy z vytvoření státního celku z Čech, Moravy a Slezska. Naopak představitelé civilní a vojenské moci v Čechách (Lev Thun) kupodivu prohlásili, že „vzbouření v Praze nebylo národním hnutím slovanského obyvatelstva proti německému, nýbrž revolucionářským proti vládě a ozbrojené moci“, „bez rozdílů národnosti“. 16
* T. G. Masarykovi k přesvědčení o správnosti Palackého postupu a odmítnutí účasti na frankfurtském sněmu postačovala slova předsedy frankfurtského parlamentu Heinricha von Gagerna, který prohlásil, že „všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva, ani povolání k samostatnosti, musejí být jako drabanti pojati v německý planetární systém“.
* Šíření velkoněmecké myšlenky a vzestup Pruska pod Hohenzollerny oslabovaly tradiční dynastické cítění Němců a tradici soužití s Čechy i proto, že počínající demokratizace na zemských sněmech činila problematickou jejich dosavadní většinu, které bylo docilováno pouze nedemokratickými volebními řády.
* Němečtí radikálové pomýšleli na připojení Čech, Moravy a Slezska k německé říši a na likvidaci českého národa, umírnění byli pro připojení celého Rakouska k Německému spolku a rozhraničení Čech a Moravy jako první etapu na cestě k velkému německému ideálu. V 60. letech se pak soustředili na dualismus, který přinášel Němcům a Maďarům hegemonii nad slovanskou většinou.
2. Přelom 19. a 20. století
* 18. listopadu 1892 seznámil poslanec Masaryk poslaneckou sněmovnu (rakouská říšská rada) s brožurou dr. Mathiase Ratkowského, právního prefekta a knihovníka c. k. Tereziánské akademie a člena právně historické státní zkušební komise ve Vídni, nesoucí název Das Recht und die Pflicht, die Czechen und Slowenen zu germanisieren [podtrženo EB]. Výroky o německém jazyku na adresu Slovinců krátce před tím pronesl v poslanecké sněmovně i ministr vyučování Gautsch. Brožura je určena širokým masám. „Germanizovat Slovince a Čechy je právem a povinností, protože jejich germanizace je dobrodiním, ...
---------
15 Klíma, o. c., s. 77.
16 Klíma, o. c., s. 78.
17 Klíma odkazuje na Masarykovu Českou otázku z roku 1948, s. 89. Ve vydání z roku 1968, s. 97, z roku 2000, s. 69.
18 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16-17.
19 Masaryk, T. G.: Parlamentní projevy 1891-1893, Praha 2001, s. 254-260. Německého nacionalismu se týkaly i další Masarykovy projevy vydané v tomto svazku.
protože český jazyk a česká kultura [v orig. böhmisch] je tak nicotná, že ani nikdy nevyprodukovala nějakou hodnotnou vědeckou knihu. Čechy [v orig. Čechen] je třeba germanizovat. Ba, pánové, nebudou-li se germanizovat, je to hřích, jak zde stojí, ... Je zde třeba očistně zasáhnout pomocí státní moci. ... Rovnoprávnost jazyků... je nesmysl, protože český a slovinský jazyk jsou bezcenné a státní vláda je povinna český a slovinský národ germanizovat... Germanizace je jediným základem rakouského cítění a lásky k vlasti.
* Masaryk dále upozorňuje na článek bavorského historika Franze von Löhera, který poté, co sledoval v 70. letech rakousko-uherské poměry, se domnívá, že existuje jediná možnost: germanizovat Čechy a pochopitelně Uhry.
* Stejný názor o potřebě germanizovat Čechy zastával před krátkou dobou (práce 20 vyšla roku 1892) docent lipské univerzity, národní ekonom Karl Walcker, který se zabýval otázkou celního sjednocení s Rakouskem a Uhrami. Šířil své myšlenky z katedry: Čechy je třeba germanizovat, případně i protestantizovat.
* Mnohem větší váhu měly Deutsche Schriften, jejichž autorem byl Paul de Lagarde 21. Jeho politické názory se rozšířily v Německu i Rakousku. Masaryk, který spisy četl, se v korespondenci s tímto autorem marně pokusil odvrátit jej od jeho myšlenek. Podstata spočívala v názorech, že „Rakousko je třeba nazírat jako německou kolonii,... Rakousko samo o sobě postrádá existenční princip,... Rakousko, chce-li mít nějaký cíl, musí směřovat jedině ke germanizaci všech Slovanů“. „Všechny ostatní neněmecké kmeny podunajské říše, dokonce včetně Maďarů, jsou pro Evropu jen zátěží. Čím rychleji zaniknou, tím lépe pro nás i pro ně... S Maďary, Čechy, Rusíny, Hanáky a Slováky si nesmíme hrát, nýbrž jim musíme ukázat, ´kdo má jako lepší člověk právo vládnout... Vynutit si mír v Evropě, aniž by se neustále zatěžovalo její obyvatelstvo,... je s to jen Německo, jež se rozprostírá od Emže po ústí Dunaje, od Klajpedy až po Terst, od Met zhruba až po Bug, protože jen takové Německo se svým stálým vojskem a jeho první zálohou může porazit Rusko spojené s Francií´. S Čechy a jimi podobnými se nemazleme..., jsou to naši nepřátelé a podle toho musíme s nimi zacházet. Rakousko nemůžeme zachovat jinak, než že ho budeme bezohledně germanizovat.“
* Masaryk dále upozornil na to, že Lagarde přímo ovlivnil německé nacionály a další kruhy. Podle Masaryka se tyto „teoretické požadavky“ stávaly zřetelně praktickými. Dál se věnoval známému populárnímu filozofovi Eduardu von Hartmannovi. V práci Zwei Jahrzente deutscher Politik und die gegenwärtige Weltlage, která vyšla v Berlíně roku 1889, postavil před Němce program: „Vymýtit!... Poláky a všechny, kdo nemluví německy... To není žádná teorie, která se jen tak vysloví, nýbrž byla to teorie toho, co železný kancléř, kancléř krve a železa [Bismarck EB] v Polsku násilím a penězi provedl.“ Závěrem Masaryk zobecňuje, že neuváděl ojedinělé skutečnosti, ale „systém,... který zpochybňuje státní existenci Rakouska, jak se historicky vyvíjela,... a který upírá právo na existenci nám, Slovincům, Polákům a vůbec všem slovanským národům“. 22
* 1897 reaguje na článek německého historika Theodora Mommsena v Neue Freie Presse Josef Pekař jako docent rakouských dějin na české univerzitě a argumentuje proti němu.
-----------------
20 Die Frage der Zolleinigung mit Oesterreich-Ungarn. Orientierende Darlegung der Gründe und Gegengründe, Leipzig 1892.
21 Göttingen 1886. Lagarde byl profesorem göttingenské univerzity a protestantský teolog.
22 Československá ústava z roku 1920, s níž nebyli němečtí představitelé spokojeni a neustále ji kritizovali, zahrnovala zákaz násilného odnárodňování. „Nešetření této zásady“ mohl zákon prohlásit za trestné (§ 134, in Broklová, Eva: První československá ústava, Praha 1992, s. 211).
Brožura je věnována Theodoru Mommsenovi.23 Na titulní straně cituje Theodora Mommsena, An die Deutschen in Österreich (Němcům v Rakousku), Neue Freie Presse, 31. 10. 1897:
„... seid hart! Vernunft nimmt der „... buďte tvrdí! lebka Čechů nepřichází k rozumu Schädel der Čechen nicht an, aber für, ale pro údery je také přístupná /hodí se k mlácení/“ Schläge ist auch er zugänglich!“
„... und nun sind die Apostel der „... a nyní jsou apoštolové barbarizace činní, aby Barbarisierung am Werke, die deutsche pohřbili německou půltisíciletou práci v propasti Arbeit eines halben Jahrtausends in dem své nekulturnosti...“
Abgrunde ihrer Uncultur zu begraben...“
Josef Pekař dál komentuje Mommsenùv text:
* Nechtělo se věřit, že list je vskutku projevem stařičkého učence: „... slavný dějezpytec nemá t u š e n í o naší minulosti, o našem významu dějinném.“ 24
* Pekař dál líčí „tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské“.25 Ztratili jsme fakticky samostatnost státní, bez milosrdenství byl proveden neslýchaný záměr donutiti říši s ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, 26 dvě třetiny národní půdy byly zkonfiskovány, „konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností“, „mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní byl zničen a zastaven“, „nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia...“ 27
* „... Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce!“ Vítěz pobělohorský učinil ohromný převrat ve prospěch německého živlu, němčinu prohlásil za rovnoprávnou, dosud byla čeština.28
* „A nyní... ukazují na nás s pohrdáním. „Hle, méněcenný národ!“ 29
* Josef Pekař v souvislosti s Mommsenovým textem klade otázku: „... zná národ Goethův a Schillerův ještě pojem spravedlnosti?“ 30
* Pekař dál uvádí, že je sám katolík, ale konstatuje bolestný rozpor v pojímání minulosti. V posledních desetiletích své vlády Habsburkové záviseli stále víc na Německu, a proto se Němcům v českých zemích jevilo jako nejlepší řešení připojení českých zemí k Německu. Většina návrhů a memorand z doby před druhou světovou válkou má zdroj v období před první světovou válkou. 31
3. První světová válka
* Němečtí nacionálové byli nejhorlivějšími zastánci politiky vilémovského Německa, věřili ve vítězství německých a rakouských zbraní. Byli rozhodnuti provést systémovou změnu a zvrátit jednou provždy poměry v českých zemích ve svůj prospěch. Tyto snahy
--------
23 Pekař, J.: Čechové jako apoštolé barbarství. Věnováno Theodoru Mommsenovi. Praha: Bursík & Kohout, sine, 18 s.
24 Pekař, J., o. c. , s. 3.
25 Pekař, J., o. c. , s. 13.
26 Pekař, J., o. c. , s. 15.
27 Pekař, J., o. c. , s. 14.
28 Pekař, J., o. c. , s. 15.
29 Proloženo, Pekař, J., o. c. , s. 16.
30 Pekař, J., o. c. , s. 17.
31 Pekař, J., o. c. , s. 17/18.
vyjadřovala petice vysokoškolských profesorů z konce roku 1915 a její pokračování, „Požadavky Německého nacionálního svazu“ z roku 1916. V březnu 1916 sepsal nacionální svaz v březnu 1916 pamětní spis „Stanovisko Německého nacionálního svazu k nové úpravě věcí v Rakousku, v němž se v devíti bodech požadovalo: upevnění svazku Rakouska-Uherska s Německem, vyloučení Haliče z úzkého státního svazku tak, aby monarchie ztratila slovanskou převahu (Němci tvořili 37 %), změna rakouské ústavy, která by odstranila vnitřní boje, ustavení němčiny jako vnitřní a obcovací řeči, úsilí o vznik jazykově jednotných správních oblastí aj.
* Tyto požadavky byly ještě vystupňovány v tzv. Velikonočních požadavcích (Osterbegehrschrift) z 23. dubna 1916, v nichž byl kategoricky vytýčen cíl, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ´ovládáno německy´ a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Další požadavky se týkaly hospodářské celní unie s Německou říší (Mitteleuropa), stanovení němčiny jako úřední řeči, rozdělení země na německou a českou správní oblast ap. 32
4. Československo
* Hned po vzniku republiky r. 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.
* Hitler pro svůj politický program, který začal uskutečňovat od roku 1933, převzal požadavek sudetského Němce Tebeldiho 33 z roku 1848 o připojení Čech a Moravy k německé říši a ze stejné doby pocházejícího hesla definitivního „odstranění českého oštěpu z německého boku“ totální likvidací českého národa [stejná rétorika jako v dolchstosslegendě – rána dýkou do zad -- z konce roku 1918 ]. Stejný historický podklad a stejnou argumentaci mají memoranda sudetských Němců K. H. Franka, Hanse Neuwirtha a Ernsta Kundta z roku 1938. 34
* Nepřekonatelný odpor sudetských Němců proti pocitu číselné menšiny nacházíme také ve výkladu Ernsta Kundta a Antona Pfrognera před francouzským ministrem Delbosem z konce roku 1937. I řešení česko-německého poměru odsunem Němců do říše navazuje na Bismarckovu myšlenku z poloviny minulého století.
* Joseph Goebbels v deníku 36 22. srpna 1938: vůdce odsuzuje Maďarsko; co tam je schopné, má německou krev. „Musíme osvěžit také všechny balkánské státy německou krví... Nesmíme tyto národy a především Čechy hýčkat, spíš je jednou vytlačíme. Nechceme tyto národy, chceme jejich zem.“ Cituje Horthyho, který je naplněn „divokou nenávistí vůči Čechům“. Podle Goebbelse říká právem, že „to není národ schopný státní existence“. 37
* Rámec dění v německé společnosti tvořil velkoněmecký nacionalismus, který byl součástí německé kultury. Je příznačné, že francouzská osvícenská tradice i tradice francouzské revoluce se dovolává univerzálního pojmu civilizace, na místo specifického, individualizujícího pojmu kultura, fungujícího v německé provenienci. Ideologickým představitelem tohoto nacionalismu se stal německý idealistický filozof J. G. Fichte, který mu
------------
32 Gajan, K.: T. G. Masaryk a česko-německé vztahy v letech 1918-1919, in: T. G. Masaryk a Češi a Němci, Praha 1997, ed. K. Gajan, s. 138-139.
33 Tebeldi, Albrecht.
34 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17.
35 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 17-18.
36 Deníky 1938, Liberec 1992, s. 193., 37 Ib. s. 195.
vtiskl tendenci k národní nadřazenosti (ideologie herrenvolku). S koncepcí vyvoleného národa úzce souvisel také rasismus, který dospěl až k ideologům Všeněmeckého svazu. Představitelem všeněmeckého hnutí (pangermanismu) v Rakousku byl G. von Schoenerer, jehož pangermanismus a antisemitismus značně ovlivnil A. Hitlera.
* Specifikaci filozofie pangermanismu nacházíme také u T. G. Masaryka: „Němci, pangermáni dokazují, [že] jsou nejlepšími vojáky světa, pruský militarismus je vzorný; Němec je od přírody voják – vojenství a válka jsou však Bohem ustanovený řád společenský, jak dokázal Moltke, Němcům proto právem náleží prvenství. Darwinův přírodní zákon o přetrvání způsobilého opravňuje pruský militarism; Nietzsche Němcům dal jediné a hlavní přikázání – vůli k moci, vůli k síle, vůli k vítězství!... Němci svou kulturou mají právo, ba přímo povinnost ovládat svět, Němci jsou... Herrenvolk, jediný absolutní Herrenvolk! Německo... stane se spasitelem Evropy a lidstva... Prusko..., sjednotivši Němce, pokračuje v budování německého impéria středověku;... Berlín je čtvrtým Římem...“38 „Pangermáni vědomě udržují a šíří nepřátelství a nenávist k sousedním národům...“ 39
Při jiné příležitosti Masaryk konstatuje vyhlazovací politiku pangermanismu. Pangermanismus je Masarykovi filozofií politického vývoje německého národa. 40 Proti jeho možným důsledkům v uspořádání světa bojuje všemi prostředky. Za Československé republiky chtěl Masaryk svou politikou příznivě ovlivnit vývoj postoje německé menšiny k čs. státu. Tato politika byla úspěšná do počátku 30. let, kdy německé obyvatelstvo v ČSR dvěma třetinami voličských hlasů podporovalo německé aktivistické spolupracující s čs. politickými stranami.
Ve stejné době a krátce před ní vznikly a mocně působily vlivné spisy antidemokratické politické kultury jako Moellerova Třetí říše (první vydání 1923) Spannův Pravý stát (Wahrer Staat) 1921, Edgara Junga Herrschaft der Minderwertigen 1927, Spenglerova Neubau des Deutschen Reiches 1924, Krannhalsův Organisches Weltbild 1925, Schmittovy Schriften gegen Parlamentarismus (1. vyd. 1928). Edgar Jung hodnotil období 1919-1927 jako dobu namáhavého vytvoření duchovních předpokladů pro národně socialistický příliv mas. V období 1929 až 1933 již dosáhla antidemokratická duchovní aktivita svého vrcholu. 41
Rozsáhle se analýzou německé revoluce a politické ideologie sudetských Němců zabýval Emanuel Rádl.42 Mezi pojmy a jevy, které soustavně zkoumá, poukazuje na titánský individualismus, který má svůj původ v Německu a jedinec v něm nemá na světě žádné úkoly. Tento individualismus pohrdá vším, co je rozumné, praktické, humánní. Z víry v jednotlivce se toto titánství změnilo ve víru v titánský kmen germánský, který pohlcuje všechny občany. Zatímco liberál starého rázu odsuzoval státní zákony, které omezují volnost jednotlivců, odsuzují němečtí titánové mezinárodní zákony jako lidské násilí na přírodní nespoutanosti germánského kmene. Nenachází poslání národů, vývoj vidí v tom, že „mocnější národy se udržely, slabší zašly“ (podtrženo E. B.). A to i tehdy, když slabší národy stály na vyšším stupni kultury. Dějiny nejsou ani spravedlivé ani nespravedlivé, jsou oblastí svobodného činu a povinností k tomuto činu. Němečtí politikové proti liberalismu prohlašovali německý národ
-------------
38 Masaryk, T. G., Cesta demokracie III, Praha 1994, s. 190.
39 Nová Evropa, o. c., s. 40-42.
40 Masaryk, T. G., Nová Evropa, II. vyd., Praha 1920., s. 9.
41 Sontheimer Kurt, Antidemokratisches Denken der Weimarer Republik, 2. vyd. Mnichov 1983, s. 34.
42 Rádl, Emanuel, O německé revoluci, Praha 1933, Zur Ideologie der Sudetendeutschen, Wien-Leipzig 1935.
za absolutno a Hitlera za absolutní autoritu. Hitler chtěl zničit odpovědnost jednotlivých občanů za život ve státě, jednotlivci se měli rozplynout v životě národního organismu.
Antidemokratické politické kultuře nelze rozumět bez pojmů antidemokratického myšlení. Nacismus nevytvořil vlastní ideologii, ale převzal německou antidemokratickou politickou kulturu. Málo početní němečtí intelektuálové, kritičtí k nacismu, mluvili o návratu do barbarství. Smysl existence nebyl ve štěstí a svobodě jednotlivce, ale ve ztotožnění s národem (chápaným etnicky), rasou, třídou, státem. Ještě než se v německém prostředí proti poddanému prosadil svobodný, individuální občan, už byl zatlačován zpět. 43 To byl i základní problém interpretace postavení německé menšiny v občanské a demokratické ČSR. Cesta iracionalismu v německé filozofii vedla k Hitlerovi. Neobstojí vysvětlování odklonu od demokratických hodnot poukazováním na důsledky světové hospodářské krize. Mezinárodní výzkumy totiž ukázaly, že v zemích s demokratickou politickou kulturou se srovnatelně stejnými nebo horšími ukazateli hospodářské krize, nedošlo k odklonu obyvatelstva od demokratických politických stran a k příklonu k antidemokratickým stranám (zejména Velká Británie). Procento voličských hlasů odevzdaných Henleinově straně německým obyvatelstvem v ČSR byl o třetinu vyšší než počet voličů Hitlerovy strany v Německu! Vzhledem k tomu, že hodnotové orientace, které jsou součástí politické kultury, mají dlouhodobý charakter a nesnadno se mění, jak dokazují i dokumenty sudetoněmeckého landsmanšaftu, bylo by shora zavedené soužití sudetských Němců a českého obyvatelstva dalším experimentem, který nemá šance ani teoretické ani praktické. Bude lépe nechat tuto záležitost přirozenému vývoji v Evropské unii.
Prezident Masaryk usiloval o změnu převažující politické kultury německého obyvatelstva, tedy o to, co se podařilo spojencům až po druhé světové válce v důsledku masového vzdělávání Němců v demokratické politické kultuře.
Při posuzování odsunu německého obyvatelstva z ČSR je třeba brát v úvahu názory obyvatelstva po druhé světové válce, jež tehdy zjišťoval Gallupův ústav. 44 Je z nich zřejmé, že obyvatelstvo nejen evropských států postižených válkou, ale také Kanady a USA sdílelo obavy, že Němci rozpoutají třetí světovou válku. Také z tohoto hlediska je třeba posuzovat politiku (včetně odsunu), která byla uplatňována vůči Německu.
5. Grundplanung O. A. 45
Za jeden z důležitých dokumentů zdůvodňující nutnost odsunu Němců z ČSR se pokládá nedatovaný spis „Grundplanung O. A.“ Podle záznamu z 9. 7. 1947 byl nalezen krátce po převratu 1945 orgány ministerstva vnitra v Henleinově archivu v Liberci. Odevzdán št. kpt. Pokornému, šéfu státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra, u něhož se však ztratil. Pochází asi z dubna 1938 a jeho autory byli [!] jisté kruhy v SDP [!]. Na záznamu je uvedeno, že prezidentu republiky bylo sdělení hlášeno 4. 8. 1947.
Dopis z 23. 11. 1945 ovšem zasílá Kanceláři prezidenta republiky náčelník Hlavní správy OBZ pplk. B. Reicin; hlavička Ministerstvo národní obrany, Hlavní správa OBZ. Dokument
---------------------
43 Broklová, Eva: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999.
44 Broklová, Eva: Názory obyvatelstva po druhé světové válce v kontextu doby a nástupu totalitarismu. In Cesta do katastrofy, Ústav mezinárodních vztahů /Praha 1994/, 151-154.
45 Dr. Šamberger: Grundplanung O. A. (Organisation Ausland), dokument s komentářem, z Henleinovy pozůstalosti in: Kural, V., Radvanovský, Z. a kol., Sudety pod hákovým křížem, Ústí n. L. (SÚA, MV-E, k. 443, Henleinova složka)
není označen jako Grundplanung O. A., ale ve věci se udává: „Hlavní rasový a osídlovací úřad SS - dokument k plánu o vystěhování Čechů z prostoru Čech a Moravy.“ Kopie, která je k dispozici pochází z Kanceláře prezidenta republiky, razítko 27. 11. 1945.
Důvěru nevzbuzuje, že dokument do Kanceláře prezidenta republiky poslal B. Reicin (1945) a že terminologický exkurs vypracoval dr. Görner.
Dokument se týká otázky celého Československa, nikoli jen sudetských Němců. České země měly být podle něj beze zbytku začleněny do Německé říše. Československo vytváří bolševické ohnisko požáru, které je třeba odstranit. Otázka Slovenska a Podkarpatské Rusi měla být řešena odděleně. Pokud jde o český národ, není svébytným národem a je v německém zájmu, aby zmizel český jazyk. České národní uvědomění bude rozdrceno. Toho bude docíleno německým pronikáním do české jazykové oblasti a přesidlováním Čechů do souvislosti s Německem. Budoucí českou státnost nebudou řešit sudetští Němci, ale říše. Československo je nebezpečím pro skutečný a trvalý mír. Právo a povinnost zakročit proti Československu vznikne pro Německo v případě, že bude vůdcem Sudetoněmecké strany prohlášena nezávaznost čs. zákonů a budou požádány o pomoc vlády evropských zemí, které podepsaly saintgermainskou smlouvu, a Německo. Bojové budou od počátku vedeny ve smyslu totální války. Nepřátelské české činy budou krvavě stíhány podle válečného práva. Propaganda bude vedena hlavně proti české inteligenci, která českému lidu kázala falešnou ideologii. Až bude Praha v německých rukou, nebude-li tomu bránit zahraničně politická situace, bude proklamováno opětné přivtělení do Německé říše. Vyhlásí se dovršení Velkoněmecké říše. Následně budou provedena germanizační opatření, včetně přistěhovalectví německého obyvatelstva z celé říše do českých oblastí. Další opatření byla plánována na období po zrušení vojenské správy.
Podle Volkra Zimmermanna 46 dokument uvedla na scénu československá historiografie, on sám jej v archivech nenašel. Věrohodnost dokumentu nelze podle Zimmermanna ověřit: není podepsán ani datován. Na druhé straně Zimmermann současně připouští, že politik SdP Ernst Kundt se dokumentem Grunplanung O. A. inspiroval.47 V seznamu archivů, které Zimmermann vytěžil, zároveň není Archiv KPR.
Jedná se o dokument, který byl nalezen v Henleinově pozůstalosti. Týká se německých plánů s Čechy a českými zeměmi. Podle E. Beneše je srovnatelný s „dokumenty norimberskými“.48 Naposledy byl tento dokument publikován v knize Sudety pod hákovým křížem, autoři Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol.49 Zdeněk Šamberger se v exkurzu podrobně zabývá uvedeným dokumentem, námitkami proti němu (falzifikát poválečné propagandy) a argumenty prokazujícími jeho pravost. Dokument vznikl v období mezi květnem až zářím 1938. Dokument bude samozřejmě třeba ověřit ze všech hledisek, ale na druhé straně není v rozporu se shora uvedenou ideologií.
------------
46 Sudetští Němci v nacistickém státě, Praha 2001, s. 243-244, odkaz 1444, s. 475.
47 Ib., pozn. 1450.
48 Beneš, Edvard: Paměti, 3. vydání, Praha 1948, s. 333-334.
49 Ústí n. L. 2002, s. 453-498