Jak to bylo Odsun Vertreibung

Jak to bylo? Odsun či Vertreibung? Odsun!

Různé dokumentu na téma Odsun – Vertreibung jsme shlédli či četli již mnohokrát. Zabývat se jejich jednotlivými i základními nedostatky, by bylo na dlouhé lokty. Proto přejděme raději přímo k jádru věci.

Téměř vždy jsme mohli nabýt dojmu, jako kdyby vše, co se dělo po květnu roku 1945 s německým obyvatelstvem v republice, bylo pouze záležitostí mezi námi a Němci. O „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“, podepsané v Berlíně 5. června 1945, o konferenci představitelů vítězných spojenců na Krymu, jež probíhala ve dnech 4.-11. února 1945, a jejích závěrech, o postupimské konferenci, která se konala ve dnech 17. července - 2. srpna 1945, a jejích závěrech, o Pařížské reparační úmluvě, se téměř nic nedozvíme. A právě to je základní nedostatek těchto různých dokumentů, který v některých částech ani dokument nepřipomínají. Chvílemi se zdá, že jde o pouhou „sudetoněmeckou“ agitku.

Právě vzpomínaná rozhodnutí vítězných spojenců tvořila rámec všeho toho, co se dělo v době přesídlování německého obyvatelstva nejen z naší republiky, ale také z Polska a Maďarska. Německého obyvatelstva se rozhodným způsobem zbavovali Francouzi, Holanďané i další národy Němci dříve okupovanými. Rozhodně to neprobíhalo v rukavičkách. Zvlášť jednání Francouzů a Poláků s tamními Němci bylo tvrdé. O tom všem později.

Pokud by některý historik, který v pořadech tohoto druhu vystupoval, nastínil širší rámec přesídlení německého obyvatelstva z Československa, pak by celý dokument vypadal jinak a mohl se stát důvěryhodným. Ale tento přístup je asi z nějakých důvodů zvlášť těžký, takže různé dokumenty obvykle zapadají mezi další, které místo historické pravdy se spíše snaží postupně naše dějiny přepisovat.

Hodní Němci se stali oběťmi zlých Čechů? Jak to bylo ve skutečnosti? Češi i další národy byli oběťmi Němců, kteří rozpoutali válku a teroristicky vládli v okupovaných zemích. Jejich oběti se počítaly na miliony, celkové materiální škody byly nevyčíslitelné. My jsme nenapadli Německo, Němci vtrhli vojensky k nám. Krvavě nám vládli, vykrádali nás. Jeden z principů mezinárodního práva zakotvuje, že agresor je povinen své oběti nahradit škody, které jí agresí vznikly. Proč se touto povinností, pramenící z mezinárodního práva, Němci neřídí?

Je faktem, že německé menšiny, žijící ve státech, které Němci hodlali napadnout, se z velké části znacizovaly a pomáhaly ze všech sil v boji za „nový pořádek v Evropě“, který měl zajistit nadvládu panského německého národa. V těchto bojích se „ menšinoví“ Němci dopustili řady válečných i jiných zločinů. Tzv. sudetští Němci, kteří v republice byli pátou kolonou hitlerovského Německa, bojovali v SS jednotkách, sloužili v SD, na gestapu, v koncentračních táborech. Brzy po „připojení“ našeho pohraničí k Německu se z členů „Sudetendeutsche Partei“ stali členové a funkcionáři NSDAP. Norimberský tribunál členy a funkcionáře NSDAP, příslušníky SS i gestapa označil za zločince. Nadto spojenci v budoucnosti hodlali zajistit mír. Věděli, že příslušníci německé menšiny, pokud by zůstali ve státech, kde dosud žili, by se dali opět zřejmě zneužít pro další eventuální válečná dobrodružství. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Vztahy mezi Čechy a Němci byly krajně napjaté. Němci, občané ČSR, v době republiky, kromě německých antifašistů, chtěli „domů do Říše“, a to i s územím, které patřilo nám. S námi nechtěli žít. V době války velká většina Čechů udělala s Němci takové zkušenosti, že přišla k závěru, že soužití s Němci v jednom státě je nemožné. Němci musí být odsunuti z ČSR zněl jeden hlas odbojářů z domova k prezidentu Benešovi a naší londýnské vládě. Poválečný odsun německého obyvatelstva byl Čechy ve velké většině souhlasně kvitován.

Pokud by nedošlo k odsunu Němců, mohlo dojít v některých oblastech republiky k nepokojům, které by mohly vyústit do vzájemných masakrů a případně i do menších či větších ozbrojených srážek s mnoha mrtvými na obou stranách.

Ladsmani stále tvrdí, že jsme je okradli ještě před tím, než jsme je vyhnali. Jaká je pravda? Pařížská reparační úmluva obsahuje řadu ustanovení, z nichž alespoň některá z nich měla být v dokumentu citována. V podstatě tato úmluva uložila všem signatárním státům, mezi něž patřila i Československá republika, povinnost konfiskovat německý majetek tak, aby se nemohl dostat opětně do německých rukou. Většina signatářů byla povinna odečíst hodnotu těchto majetků od svého reparačního účtu. Na Československou republiku se vztahovalo ustanovení paragrafu D, na základě kterého jsme nemuseli konfiskované hodnoty odečítat ze svého reparačního účtu. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis, I. vydání v srpnu 1946, str. 68)

Když již se mluvilo o „sudetských Němcích“, bylo zcela na místě zdůraznit, že tito dodnes mluví o tzv. právu na původní vlast a návratu do ní, tedy do ČR, ač žádné takové právo nemají. Toto „právo“, které si sami nadělili, postrádá jakýkoliv mezinárodně-právní základ. Jak by bylo krásné, kdyby některý z historiků „sudetoněmecké právo na původní vlast“ takto osvětlil. Rovněž by mělo být zdůrazněno, že slovo „Sudety“ a jeho odvozeniny jsou spojeny s henleinismem. Tzv. Sudety nikdy neexistovaly jako samostatná územně-správní jednotka, kromě období třetí říše, kdy vznikla tzv. Sudetengau. S pádem říše, padla i „Sudetengau“. Neměli bychom křísit přízraky naší hrůzné minulosti. Přesídlení Němci jsou nyní v Německu doma. Tam je jejich vlast. Jejich návrat si nepřejeme.

Závěrem je nutné zdůraznit, že nikdo z historiků alespoň v přiměřené míře nemluvil o těžkých osudech vyhnaných československých hraničářů z jejich domovů v mnichovském období, o vystěhovávání českého obyvatelstva z jejich domovů v době tzv. protektorátu, kdy Němci pod hlavičkou budování vojenských zařízení připravovali území pro budoucí německé osídlení. Na druhé straně se mluvilo v míře až nadbytečné o osudech přesídleného německého obyvatelstva z ČSR. Pochody „smrti“ z Brna byly viděny „sudetoněmeckýma očima“. Historická pravda opět hořce zaplakala.

Němcům jsme nic neukradli, nic jim nedluhujeme. Naopak je to Německo jako nástupnický stát hitlerovské říše, které nám dosud nezaplatilo reparace v původní výši cca 360 miliard předválečných korun. Dnes některé zdroje mluví i o řadě bilionů korun, které nám Němci jsou povinni zaplatit. I tuto skutečnost by měly dokumenty, vztahující se k této problematice, uvést. Do krámu jejich tvůrců se zřejmě nehodí.

My však alespoň ty nejdůležitější dokumenty, které souvisí s tématem Odsun - Vyhnání, budeme následně publikovat. Máte-li zájem se s nimi seznámit, sledujte nás denně. Vždy přineseme jeden z dokumentů, jehož pravost si budete moci ověřit, pod názvem „Odsun – Vertreibung“ s příslušným pořadovým číslem. Prosíme, pomozte nám šířit pravdu o odsunu.

Děkujeme.

Dr. O. Tuleškov

Dokumenty a citace k článku Odsun – Vertreibung

1. Z poselství T.G. Masaryka revolučnímu Národnímu shromáždění z 22. prosince 1918

Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi - to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální…

2. Karlovarské požadavky Sudetendeutsche Partei z dubna 1938

1. Úplná rovnoprávnost německé národnostní skupiny s českým národem.

2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě.

3. Vymezení a uznání sudetoněmeckého území.

4. Vybudování německé samosprávy v sudetoněmeckém území ve všech oborech veřejného života, pokud jde o zájmy a o věci německé národnostní skupiny.

5. Zákonná ochranná ustanovení pro ty sudetoněmecké státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené území své národnostní skupiny.

6. Napravení všeho bezpráví, které bylo učiněno sudetským Němcům od roku 1918, a nahrazení škod, které tímto bezprávím vznikly.

7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí veřejní zaměstnanci.

8. Úplná svoboda přiznání k německému národu a k německému světovému názoru.

3. Memorandum Hergel, výňatky z textu

Dokladem násilného řešení německo-českých problémů jsou „Herglovy“ téze:

a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)

„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.

Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“

První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).

Z článku „Memorandum Hergel“ a formování strategických sudetoněmeckých (a německých) cílů v české otázce, autor PhDr. Václav Kural, CSc.

4. Ve válečném stavu s Německem bylo Československo

od 17. září 1938

Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:

Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:

a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve válečném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve válečném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,
b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:

1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.

Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.

(fronta.cz)
Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. nález Ústavního soudu z 18. května 1999, kde se uvádí:

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz)

V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938.

Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou Společnosti národů.

Jaké zločiny spáchali freikorpsáci? Na jejich konto spadá 110 lidských obětí, 50 těžce zraněných. Do Německa odvlékli přes 2000 občanů Československa.

Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci, demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili Němcům se zbraní v ruce. Ti, kteří padli v těchto bojích byli prvními oběťmi druhém světové války. U nás válka začala, u nás také skončila.

Poslední střetnutí s německými jednotkami se však odehrálo až 11. května 1945 v prostoru Milína a Slivice. Němci postříleli partyzánské parlamentáře. Boje, v němž byly nasazené německé tanky a dělostřelectvo, se vyhrotily. Odpor Němců zlomily teprve sovětské tankové jednotky. Střelba ustála až kolem 2. hodiny v noci na 12. května.

5. Z pamětního spisu Neuratha a Franka o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa

1940, 28. srpen

Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. K jejímu dosažení jsou dvě možnosti:

I. totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na nějaké území mimo říši a osídlení uvolněného prostoru Němci, nebo

II. zůstane-li většina Čechů v Čechách a na Moravě, současné použití rozličných metod sloužících germanizaci podle xletého plánu.

Takováto germanizace předpokládá:

1. přenárodnění rasově vhodných Čechů;

2. vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstvy inteligence, příp. zavedení zvláštního zacházení s těmito a se všemi rozvratnými živly;

3. nové osídlení takto uvolněného prostoru svěží německou krví.

Ad I

Úplné vysídlení 7,2 miliónu Čechů považuji za neproveditelné,

a) protože není k dispozici prostor, kde by mohli být znovu usídleni;

b) protože není dost německých lidí, kteří mohou uvolněný prostor ihned zaplnit;

c) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese porušení své funkce a žádné vakuum;

d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónů Čechů;

e) protože otřesný účinek na ostatní jihovýchodní národy je pravděpodobně nežádoucí.

Ad II

Germanizace může však být podle mého názoru dosaženo třemi zde uvedenými možnostmi: Úspěšné asimilační pokusy minulých století, tím vzniklé a shora popsané rasové vyrovnání miliónů Čechů s Němci a přitažlivost nové říše umožňují a činí pravděpodobným, že několik miliónů Čechů by mohlo být opravdu přenárodněno.

Oddělit tuto část Čechů schopnou přenárodnění od rasově méněcenných je úkolem zvlášť pro to vytvořených vyšetřovacích komisí (případně v rámci veřejné zdravotní služby).

Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování musíme dojít nejprve k politické (duchovní) a potom k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo skutečného přenárodnění.

Poznámka ČNL: K. H. Frank byl v době první republiky jedním z představitelů Sudetoněmecké strany.

(Kopie strojopisu celého třináctistránkového pamětního spisu je uložena ve Státním ústředním archívu, 114-3 -12.)

Podle pozdějších nacistických plánů měl být po válce český národ zničen, část z něj germanizována na území staré Říše, další vyhnáni daleko na východ a ostatní zlikvidováni. Uvolněný česko-moravský prostor měl být osídlen Němci.

6. Naším cílem vždy bylo zničení Československa, Konrad Henlein

Z projevu ve Vídni 4. března 1941

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umožnila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního veřejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jednoho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.

Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941 ***

7. W. Churchill o poválečné situaci

Během druhé světové války jednali spojenci vícekrát o odsunu německého obyvatelstva z Československa i jiných států. Na toto téma se vyjadřovali i někteří představitelé spojeneckých států. Jedním z nich byl i W. Churchill.

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

8. Představa Armii Krajowej o vystěhování Němců

Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej , že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování.

Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190

9. De Gaullovi Svobodní Francouzi aplikovali model Armii Krajowe

De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195

10. Z konference v Postupimi

Postupim 1945

Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)

Není možné si nepoložit otázku, proč asi odmítal Churchill sudeťáky přijmout v anglické okupační zóně? Zřejmě nešlo jen o hladové krky. Churchill měl asi i v paměti agitaci sudetů v Anglii před válkou. Henlein tam podnikal spanilé jízdy a přesvědčoval Angličany, že landsmani nic jiného nechtějí, než práva, která jim patří. Jinak jsou k ČSR loajální. Lhal tehdy, až se prášilo. Již dávno jel s hitlerovci ve spiknutí proti Československu. Ve Vídni později prohlásil, že cílem sudeťáků byla destabilizace a následné zničení Československa. Sudeťáci lhali Angličanům ještě v době před Mnichovem. A korunu tomu dal sám Hitler, když podvedl N. Chamberlaina, jenž se dokonce domníval, že přivezl z Mnichova Angličanům mír na jednu generaci. A proto angličtí konzervativci měli otevřené účty se sudeťáky a s Hitlerem. Někde odtamtud o málo později vytryskla myšlenka o přesídlení sudeťáků. Ta v době válečné byla dále zpracovávána, projednávána s anglickou podporou. Angličtí konzervativci si tak následně vyřizovali s Němci účty za to, že je tak podváděli. Ale nebyli to jenom oni. Během války Němci se dopustili takových barbarských zločinů, které volaly o pomstu až do nebe. Co spáchali v Rusku, v Jugoslávii, Polsku a u nás? Zaseli vítr a sklidili bouři. Němečtí antifašisté mohli u nás zůstat. Tvořili asi jednu desetinu z celkového počtu přesídlených Němců. Nejednalo se tedy o etnické čistky.

2. srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností skončila

Jí předcházelo „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“ z 2. června 1945, v němž v článku 13 odstavci b) je zejména uvedeno:

„Představitelé spojenců uloží Německu další politické, správní, hospodářské, finanční, vojenské a jiné požadavky, vznikající z úplné porážky Německa. Představitelé spojenců nebo osoby nebo orgány řádně určené k tomu, aby jednaly jejich jménem, budou vydávat proklamace, příkazy, nařízení a instrukce s cílem stanovit takové další požadavky a provést jiná ustanovení tohoto prohlášení. Veškeré německé orgány a německé obyvatelstvo musí bezpodmínečně splnit veškeré požadavky představitelů spojenců a plně se podřídít všem těmto proklamacím, příkazům, nařízením a instrukcím.“

Spojenci řádně převzali svrchovanou moc vůči Německu a tudíž měli právo, žádná Německá vláda tehdy neexistovala, se jménem Německa i zavazovat, tedy ukládat mu i přímo povinnosti. Nikdo toto právo spojenců v tehdejší době nezpochybňoval.

V souladu s uvedenými skutečnostmi pak jednali spojenci v Berlíně (Postupimi) od 17. července do 2. srpna 1945. 1. srpna podepsali protokol z této konference J. Stalin, H. Truman, C.R. Attlee. V něm část XII. pojednává o „Spořádaném odsunu německého obyvatelstva“: „Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.

Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

2. srpna 1945 podepsal J. Stalin, H. Truman, C. R. Attlee „Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí“, v níž v části III. Německo je uvedeno v odstavci druhém: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. Konference dospěla k dohodě o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči poraženému Německu v období spojenecké kontroly. Cílem této dohody je provést Krymské prohlášení o Německu. Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír.“

V 90. letech minulého století však z německé strany došlo ke zpochybňování rozhodnutí vítězných spojenců, učiněných na Postupimské konferenci. Věci zašly až tak daleko, že USA, Velká Británie a Rusko, vydaly samostatná prohlášení k Postupimské dohodě.

USA:"Rozhodnutí přijatá v Postupimi vládami Spojených států, Spojeného království a tehdejšího Sovětského svazu v červenci/srpnu 1945 byla striktně založena na mezinárodním právu. Závěry konference byly od té doby mnohokrát potvrzeny v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech.

Konference uznala, že přesun německého etnika, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Článek XIII zprávy z konference požaduje, aby tento přesun proběhl ,spořádaně a lidsky'. Závěry Postupimské konference jsou historickou skutečností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat…

Velká Británie:"Závěry Postupimské dohody byly stvrzeny vládami Spojeného království, Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik v Postupimi v červenci/srpnu 1945. Pokud se týče Spojeného království, závěry byly striktně založeny na mezinárodním právu. Postupimská konference uznala, že přesun německé populace, která sídlí na území Československa, je nezbytný, a že by měl být proveden spořádaným a humánním způsobem."

Ruská federace:"Ruská strana považuje Postupimské dohody za důležité mezinárodní dokumenty, které zakotvily výsledky druhé světové války, právně stvrdily porážku fašistického režimu a nacistické ideologie v Německu a vytvořily základ poválečného teritoriálního uspořádání a míru v Evropě. Rozhodnutí Postupimi byla důsledné uváděna do života po celá poválečná léta a byla potvrzena v následujících mezinárodněprávních akcích jak vícestranného, tak i dvoustranného charakteru. Pouze díky tomu bylo možné i sjednocení Německa na mírově demokratické bázi formou uzavření Smlouvy o závěrečném uspořádání ve vztahu k Německu. Ne náhodou se v preambuli této Smlouvy přímo poukazuje na to, že se uzavírá na základě respektování práv a odpovědnosti čtyř mocností ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku, a rovněž na základě odpovídajících dohod a rozhodnutí čtyř mocností z válečné i poválečné doby.

Realizace Postupimských dohod je reálný historický fakt a její význam nemohou oslabit, ani ji zrušit jakékoliv pokusy o libovolný výklad těchto dohod, lhostejno odkud by vycházely."

I v současnosti se setkáváme se snahami nebrat Postupimskou dohodu, ani předcházející jednání spojenců vážně, a zrovna tak i některé následné spojenecké akty, zejména Pařížskou reparační dohodu. Pokud jde o ní, a na ní navázané další dohody, Německo dělá mrtvého brouka a reparace nechce, jak vyplývá z prohlášeních jeho ústavních činitelů, platit. Řecko a Polsko již Německu signalizovaly, že reparace požadují. ČR však stále k reparacím, které nám Německo má zaplatit, mlčí. Je to nestatečnost nebo něco horšího?

11. O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

„…Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

…Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce…

Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků"…

Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost. (4 Za pozornost stojí, že současná spolková ústava německá - "základní zákon" neobsahuje žádné ustanovení o ochraně menšin. Spolková vláda naproti tomu trvale usilovala, aby ochrana německé menšiny v jiných státech se zabezpečila mezinárodními smlouvami nadstandardně v porovnání k jiným menšinám a bez reciprocity. Příkladem může být i československo-německá smlouva z r. 1992.

5 Viz k tomu podrobněji L. Le Fur: Nástin mezinárodního práva veřejného, Orbis, Praha, 1935. Autor se opírá např. o práce V. J. Kohlera: Notwehr und Neutralitat, in Zeitschtift für Völkerrecht svazek VIII F 1914, K. 5trupp: Das internationale Landkriegsrecht, Heinrich Rogge: Nationale Friedenspolitik, Berlín, 1934.)

Někteří němečtí teoretikové toto pojetí, které zdůvodňovalo vedení útočných válek a nahrazovalo platné normy mezinárodního práva právem síly, doplňovali tvrzením o "Vollkulturvolku", národu plném kultury, jímž podle nich bylo Německo, které má veškeré právo nad ostatními méně vzdělanými národy.

K tomu přistupovala další teorie o nezbytnosti velkého životního prostoru pro takový zvláštní "rasový čistý národ". Ani tato teorie se nezrodila až s nacismem. Čerpala v německém prostředí např. z názorů F. M. Arndta, který ve svých "Fantaziích o budoucích německých ústavách" (1815-1816) zdůrazňoval význam čistoty německé krve, jako skutečnost, která činí legitimním nárok rasově čistého národa k světovému panství. Stát podle něho musí zbavit národ rasově cizorodých prvků, aby mohl svou dějinnou roli uskutečnit. I na to navazovala nacistická ideologie, která činila podle slov Hitlera "rasu středem veškerého života". Ideou rasově čisté národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) se odůvodňovaly požadavky sjednocení všech Němců bez ohledu na stávající hranice států. Tato národní pospolitost zahrnovala vedle Němců z Německé říše i Němce, žijící v uzavřených skupinách v zahraničí v územní souvislosti s Německou říší (Rakušany, sudetské Němce). Další skupinou byli Němci v cizině bez územní souvislosti s Německem, kteří tam žijí v uzavřených společenstvích (Sedmihradsko, Povolží atd.) a poslední skupinou byli Němci žijící jednotlivě v celém světě.

Povinností všech Němců, ať žili kdekoliv, bylo podřídit se této národní pospolitosti. Území jiných států, sousedících s Německem, kde žili Němci, mělo být k Německu připojeno. Z německých enkláv v zahraničí, které s Německem nesousedily, měli být Němci do Říše přesídleni.

Suverénem byl podle této teorie německý národ, jako národ panské rasy, který měl panovat nad všemi národy a státy světa, nebo alespoň nad jeho značnou částí. Německá říše měla být podle nacistického teoretika Carl Schmitta určena národnostně a zasahovat do života jednotlivých národů vždy, když Německo uzná, že je to zájmem mezinárodního pořádku. Idea Říše byla spojena s ideou velkých hospodářských prostorů a s vyloučením cizích mocností, jež by mohly zasahovat do politických poměrů v prostoru ovládaném Říší. Idea velkých hospodářských prostorů byla v souladu s nacistickou teorií životního prostoru pro německý národ - panskou rasu.

Nacistické Německo tuto svou koncepci úspěšně uskutečňovalo. Po anschlussu Rakouska a obsazení pohraničního území Československa znovu použilo taktiku uplatněnou už vůči Belgii v 1. světové válce k dokončení vnitřního rozložení Československa. A. Hitler v provolání k Němcům z 15. 3. 1939 uvedl, že prostor Čech a Moravy patřil vždy k životnímu prostoru Němců a proto do něj nechal vpochodovat německé jednotky. Pozdější známé výroky R. Heydricha a K. H. Franka, že Češi v tomto prostoru již nemají co pohledávat, jen opakovaly základní Hitlerovu myšlenku znamenající konečné rozhodnutí o dalším osudu Čechů po "konečném vyřešení židovské otázky" a vítězném ukončení války.

Méně známé jsou akty Německa, jež směřovaly k dobrovolnému i násilnému přestěhování Němců do Německa v duchu těchto teoretických a politických koncepcí.

Základní smlouva o transferu Němců z jižního Tyrolska byla podepsána s Itálií v Berlíně 23.6. 1939. V důsledku této smlouvy vydal v srpnu 1939 prefekt provincie Bolzano vyhlášku, podle níž budou ti, kdo neuposlechli dekretu o vystěhování, potrestáni až dvaceti lety vězení a konfiskací celého majetku. Ze severní Itálie se tak tehdy vystěhovalo 75 000 osob. Přesto se nepovažovaly výsledky této smlouvy za příliš úspěšné.

Značný počet Němců byl přestěhován z pobaltských států, z Rumunska a z dalších území. Podle přehledu z r. 1940 se do Německa "vrátilo" 434 000 Němců. Němci byli stěhováni i z jiných "spojeneckých států" - z Bulharska, Chorvatska atd. Tito přesídlenci byli usazováni v oblastech určených ke germanizaci - také v protektorátu. České obyvatelstvo bylo vysídlováno pod různými záminkami z několika oblastí protektorátu, aby byl vytvořen prostor pro postupnou a plnou germanizaci českého území. Značný počet židovského obyvatelstva z Německa, z Rakouska a z jiných států byl již dříve zbaven majetku a přinucen emigrovat ještě před vypuknutím války. Mnohem větší počet obyvatelstva různé národnosti a původu byl "přesídlen" Německem do vyhlazovacích a koncentračních táborů. Uvádí se, že v důsledku politiky uskutečňované Německem, bylo jen židovského obyvatelstva zavražděno přes 4 851 000. Další oběti této politiky pocházely z řad vězňů a obyvatel různých států nuceně nasazených k práci do Německa.6

Nekompromisní formulace, kterými představitelé států protinacistické koalice reagovali ať společně nebo jednotlivě na odhalované zločiny uskutečňované Německem, jež se příčily i všem do té doby platným zásadám vedení války, se stupňovaly. Vyplývalo to z toho, jak při osvobozování území do té doby obsazených Německem se světová veřejnost dovídala o německých zločinech.

V Deklaraci čtyř mocností o obecné bezpečnosti uveřejněné 1. listopadu 1943 se Rakousku přičítala spoluodpovědnost za účast ve válce po boku hitlerovského Německa. V části nazvané "Deklarace o ukrutnostech" se vyjadřovalo rozhodnutí potrestat německé důstojníky, vojáky a členy nacistické strany za ukrutnosti, masakry a popravy, jichž se účastnili. Postupně vycházelo najevo, že odpovědnost za válečné zločiny nelze omezit jen na tyto skupiny.

V prohlášení o výsledku Krymské konference tří států z 11. 2. 1945 se uvádělo: "Nacistické Německo je odsouzeno k zániku. Pokusí-li se německý národ pokračovat v beznadějném odporu, zaplatí svou porážku ještě dráže…

Státům, z nichž byl odsun prováděn, bylo ponecháno na vůli, aby si zvolily kritéria, které skupiny německého obyvatelstva do transferu zařadí a které nikoli.

Československo si zvolilo za jedno z kritérií předchozí vztah každého jednotlivce k demokratickému československému státu a vyjádřilo toto hledisko v ústavním dekretu č. 33 Sb. z 2.8. 1945 o úpravě československého státního občanstVí osob národností německé a maďarské, který byl vydán prezidentem republiky k návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou.8

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. bral na zřetel i všechny předchozí akty jednostranné i dvoustranné, které se vztahovaly k státnímu občanstVí, včetně československo-německé smlouvy o státním občanství a opci z 20. listopadu 1938 a posuzoval je v souvislosti se zněním platných ústavních předpisů, které zakládaly princip jednotného a jediného státního občanstvÍ. Zmíněný ústavní dekret řešil i problém kontinuity československého státu v oblasti státního občanství a navazoval tak na ústavní dekret o obnově právního pořádku č. 11/1944 Sb.

Rozhodnutí o transferu německého obyvatelstVa jako aktu mezinárodního práva svým obsahem směřovalo vůči skupině, která žila nebo pohybovala se na území Československa. Transfer zasahoval z tohoto hlediska německé obyvatelstvo bez jakéhokoliv rozlišení, i když nepochybně byly všechny státy povinny přispět k potrestání válečných zločinců ve smyslu přijatých spojeneckých rozhodnutí.

Realizace tohoto rozhodnutí o transferu jako aktu mezinárodního práva uskutečňovaly československé orgány tak, aby se umožnilo individuálně rozhodovat u jednotlivců podle jejich vztahu k československému státu a demokratickým nebo naopak nacistickým principům a to i za přispění německých antifašistů.(8 Viz k tomu blíže V Pavlíček: O dekretech prezidenta republiky. in Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV Praha. 2. vydání, Praha 1996.)

Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen. Další transfer se uskutečňoval v souladu s rozhodnutím této konference. Transfer německého obyvatelstva byl aktem mezinárodního práva a z hlediska mezinárodního práva byl zcela legální. Pozdější odchody německého obyvatelstva se vesměs uskutečňovaly v souladu s přáním příslušníků této menšiny např. v zájmu sjednocování rodin apod.

Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.

Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.

Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin

Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.

Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000

12. Přesídlení není vyhnáním

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

"Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

Sborník: Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18

13. „Dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu“

Německé obyvatelstvo jsme přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětského generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Edvard Beneš, Odsun Němců a dokumenty, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2011, str. 71-72. Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)

Z hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa SKR bychom měli vždy vycházet a nenechat se nikdy vmanévrovat do situace, kdy nás landsmani či někteří němečtí politici, a to dokonce bez jakékoliv odezvy od nás, obviňují z různých zločinů, např. i z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.

14. Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?

Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Připravil: dr. O. Tuleškov