Vzájemné porozumění s Francií vedlo k tomu, že sovětští občané často a často připomínali hrdinství Francouzů z perutě Normandie–Niemen, ale o francouzských dobrovolnících z divize Charlemagne SS se prakticky nic neříkalo. Dobrovolně si vzpomněli na Španiela Rubena Ibarruriho, Hrdinu Sovětského svazu, který padl poblíž Stalingradu, ale raději neřekli nic o dobrodružstvích Frankistů z Modré divize.

Tento trend plně ovlivnil Finsko. Země, která opustila Hitlerovu koalici v roce 1944, dostala od Moskvy jakési odpuštění: Helsinky si nepamatovaly, co finští vojáci dělali na okupovaných územích. Pravdu znali pouze vědci a ti, kteří osobně přežili finskou okupaci. Takový přístup vedl ke skutečnosti, že finský maršál Mannerheim je dnes téměř připomínán jako „spasitel Leningradu“ a účast finské armády na válce je vylíčena jako „pokus o navrácení legitimních území Finska, dříve obsazených Sovětským svazem“.

„Během války za osvobození v roce 1918 jsem řekl Karianům ve Finsku a v Bílém moři v Karélii, že svůj meč nedostanu do pochvy, dokud Finsko a Východní Karélie nezískají svobodu…Po dvacet tři let čekaly Bílé moře a Olonetsk Karelia na splnění tohoto slibu a půl roku finská Karelia, vylidněná po slavné zimní válce, očekávala, že svítání vzroste. Vojáci války za nezávislost, slavní muži zimní války, moji stateční vojáci! Přichází nový den. Karelia stojí s našimi prapory v našich pochodových řadách. Svoboda Karélie a velikost Finska před námi svítí silným proudem světově historických událostí. Může prozřetelnost, která určuje osud národů, pomoci finské armádě naplnit slib, které jsem dal Karelianskému kmeni. Vojáci! Tato země, na které stojíte, je zavlažována krví našich spoluobčanů a nasycena utrpením, toto je svatá země. Vaše vítězství osvobodí Karelii, vaše záležitosti vytvoří pro Finsko velkou šťastnou budoucnost. “

31. srpna finská vojska dosáhla staré sovětsko–finské hranice poblíž Leningradu a uzavřela polokruh městské blokády od severu. Obvinění, že se Finové zastavili u této linie, neodpovídají skutečnosti. Poté, co se finské jednotky posunuly asi o dvě desítky kilometrů za hranici staré hranice, narazily na dobře vybavené opevněné území. Velké ztráty přinutily Mannerheim, aby se vzdal pokusů o další postup.

Finské záležitosti byly v jiných směrech mnohem úspěšnější. 7. armádní sbor zasáhl Petrozavodsk a prorazil obranu operační skupiny Rudé armády Petrozavodsk. 2. října 1941 vstoupily finské jednotky do Petrozavodska, kde byly následně vytvořeny řídící orgány okupovaných území. 5. prosince 1941 obsadila Karelská armáda Medvezhyegorsk a dosáhla Baltského moře. Ustupující sovětské jednotky vyhodily do povětří kanál, který se proměnil v neutrální pásmo oddělující nepřátelské síly. V této linii byl další postup finské armády zastaven.

Vojenské ředitelství Východní Karélie schválilo směrnici, podle které se „cizí“ populace musela soustředit na určitých místech, aby mohla být následně násilně vystěhována do oblastí SSSR okupovaných Německem. „Kindred národy“ byly chápány jako Karelové, místní Finové, Ingermanlanders, Vepsians, Estonians, Mordovians. Zbytek národů (a především Rusů) spadl do „nestátní“ populace.

Celkem bylo na okupovaném území Karélie vytvořeno nejméně 14 koncentračních táborů pro civilní obyvatelstvo, které se nepočítaly do táborů pro válečné zajatce. Do konce roku 1941 v nich bylo asi 20 tisíc lidí. Do dubna 1942 dosáhl počet vězňů 24 tis. Osob, což představovalo asi 27% z celkového počtu obyvatel v okupační zóně.

Podle různých odhadů historiků z finských koncentračních táborů v Karélii prošlo celou dobu jejich existence 50 až 60 tisíc lidí. Nejedná se pouze o „nestátní“ obyvatele Karélie, ale také o ruské obyvatele území Leningradské oblasti, které okupovala finská armáda. Finští historici nepopírají skutečnost, že civilisté uvěznění ve finských táborech zemřeli hlady, nemocí a tvrdými životními podmínkami.

Ze svědectví zajatého vojáka 13. roty 20. pěší brigády Toivo Arvida Laine: „V prvních dnech června 1944 jsem byl v Petrozavodsku. Na stanici Petrozavodsk jsem viděl tábor pro sovětské děti. V táboře byly ubytovány děti od 5 do 15 let. Bylo hrozné dívat se na děti. Byly to malé živé kostry oblečené v nepředstavitelných hadrech. Děti byly tak vyčerpané, že dokonce zapomněli plakat a lhostejnýma očima se na mně dívali. ““

Existuje docela dobře známá fotografie: děti za ostnatým drátem. Nad jejich hlavami je ve finštině a ruštině nápis s nápisem: „Migrační tábor. Vstup do tábora a mluvení přes dráty je zakázáno pod hrozbou popravy. “ Nejnepříjemnější věc je, že právě tato fotografie malých vězňů finského koncentračního tábora se pravidelně pokouší vydávat jako fotografie ... mladých gulagských vězňů.

Vzpomínky na lidi, kteří prošli finskými tábory, jsou si navzájem podobné. Zde je to, co V. A. Semko, vězeň koncentračního tábora v Petrozavodsku, o svém mládí řekl: „Na jaře 1942 byl celý tábor nemocný kurdějemi a děti měly spalničky. Počty zemřelých rostly ... 10–15 lidí zemřelo každý den. Krmili nás velmi špatně. Na tři dny rozdávali nějaký chléb s trochou nečistoty a 50 gramů shnilé klobásy. Vždycky jsem chtěl jíst ... "

Z pamětí Arkady Yaritsyn v Petrozavodsku: „Z domu, který dnes stojí na ulici Olonetskaja v Petrozavodsku, z času na čas vycházely strašné výkřiky. Mučili tam lidi. Připojili se k nim ti, kteří se provinili porušením táborového režimu, nebo ti, o kterých se podle domnívali, že jsou k tomu vhodní. Nově ustavení kati, kteří nebrali v úvahu dívčí bázlivost, neslyšeli pláč dětí, roztrhali šaty svých obětí a bili je gumovými biči. Takový výprask mohl utrpět každý, protože nikdo nemohl předvídat, na co by se dozorce mohl zaměřit. “

Bývalý vězeň koncentračního tábora Victor Volkov: „Olonetskaya Street, 2. ředitelství tábora – někteří nazývali velitelskou kancelář. Pak se náš konvoj zastavil. Šéfové vyšli. Vlci! Můj otec je na berlích, mojí sestře Vale je 5 let, mně je 8 let. Je nám oznámeno: nemůžete opustit tábor, dospělí budou pracovat každý den, potraviny budou vydávány jednou týdně. Každá rodina má právo obsadit pouze jednu místnost ... Šli jsme ulicí Olonetskaja a začali se ptát, kde je bydlení. Šli jsme ven do Chapaev Street, viděli jsme v pustině velký dřevěný dům. V tom domě byl pokoj: tři na tři metry pro pět lidí ... Z potravin byla hlavní produkt samozřejmě mouka. Ale nebyla to mouka! Byl to mletý bílý papír s moukou. Chléb, dort z něj nelze péct, i když jste byli úspěšní, nefungovalo to. Tuto mouku jsme uvařili na šedou pastu, která zaklapla na zuby, přilepila se na patro. Jak jsme čekali na jaro! Spíš se podívej, vyber si stéblo trávy, sněz. Když tráva vyrostla, snědli jsme ji všechnu najednou, zahrady byly holé, černá země. Kopřiva byla nejprve snědena, pak jetel. Z hladu, ze špinavé trávy začala úplavice. V táboře se objevil doktor Zjevení Páně. Jeho hůl kráčela po zádech těch, kteří měli špatně vyčištěný dvůr, špínu na toaletě. Máma začala být nucena kopat zákopy. Kopali poblíž hřbitova a potom tam přivezli mrtvé. Ráno projíždí vozík táborem a shromažďoval mrtvé. V létě chlapci ve věku 15–16 let byli Finy posláni na těžbu. Vrátili se – kůže a kosti.

Bývalý vězeň koncentračního tábora Lenin Makeev: „Máma byla těhotná už několik měsíců a ve vesnici porodila dvojčata. A po nějaké době jsme byli umístěni do kasárenských domů, které už byly obklopeny ostnatým drátem. Naše rodina se rozrostla. Bylo nás již pět a babička a dědeček s námi přišli z vesnice. Usadili nás v místnosti na ploše 15 metrů čtverečních a bylo v ní pět rodin. Celkem 21 lidí. V podmínkách hladu, chladu, bez léků, lidé vymřeli, i celé rodiny. Ani tento zármutek nás neobešel. Jeden po druhém prarodiče zemřeli. Maminčino tělo bylo také oslabeno. Zemřely také moje sestřičky Galya a Nina, které nezískaly mateřské mléko. Máma a já jsme zůstali spolu ... "

A vzpomínky Galiny Chapuriny: „Moje dvě starší sestry, 14 a 17 let, zemřely v táboře vyčerpáním. Nějakým zázrakem jsem přežil. Pravděpodobně mi dali poslední drobky a za cenu svého života mě zachránili. Následně si moje matka opakovaně pamatovala, jak jsem neustále žádala o jídlo. V zajetí za ostnatým drátem jsem byla jako tříleté dítě v druhém táboře v Petrozavodsku. “

Svědectví Sergeje Kirilina: „V dubnu 1942 jsme byli vystěhováni do vesnice Onegen ... Potom jsme byli přemístěni z Onegenu do Tyavzie, poté do Paltegy a v roce 1943 do vesnice Copper Pits. Veškerý majetek nám byl odebrán, byli jsme ponecháni nazí, bosí a hladoví. Jedli trávu, kůru, ředili moukou, která dostala 200 gramů napůl papíru. Procházka po vesnici byla zakázána. V roce 1942 mě brutálně zbili asistenti velitelské kanceláře v Paltegu, slavného fanatika Karla Khoyyra. V roce 1943 mě porazil šéf polního velitelství Simola ve vesnici Velikaya Niva. Simola byla velmi krutý muž. Vždy sebou měli gumový bič, kterým nás „potěšil“.

Agentura RIA Novosti 24. října 2019 vydala vzpomínky Claudie Nyuppieva, která skončila ve finském koncentračním táboře se svou matkou a pěti sestrami, z nichž nejmladší z nich byl rok a nejstarší bylo 14 let: „Nejprve jsme žili v místnosti bez okna. Pak nám dali pokoj se sporákem, kde nebyla ani postel. Spali jsme na podlaze. Moje sestra a já, kteří jsou o tři roky starší než já, jsme měli jeden pár bot pro dva, takže v zimě nebylo možné vyjít ven ... Byly tam věže, byly hlídané. Dva řady ostnatého drátu. Titulek: „…Opuštění tábora se trestá zastřelením“ ... Na podzim roku 1943 také stříleli na mě. Dostali jsme se z ostnatého drátu do hrachového pole. Výsledkem bylo, že jsme nenašli hrách, ale když jsme se vrátili do tábora, všimli si stráže, strážní vyšel a začal střílet. Zasáhl mě do kyčle. “ V době zranění měla Klava Nyuppieva 8 let.

Jak přesně lidé zemřeli ve finských táborech v Karélii, není známo. Podle nejkonzervativnějších odhadů finských historiků mluvíme o 4 000 lidech. Sovětská komise okamžitě po skončení války hlásila 7 000 mrtvých. Historik Konstantin Morozov citoval údaje o 14 000 mrtvých a upřesnil, že toto číslo zahrnuje nejen ty, kteří zemřeli v koncentračních táborech, ale také ti, kteří zemřeli hladem, nadměrnou prací a šikanou na okupovaném území Východní Karélie.

Finská historička Helge Seppälä píše: „Ve skutečnosti nevíme, kolik sovětských lidí zahynulo v našich koncentračních táborech, nevíme, kolik osvobozených lidí za války zemřelo, a nevíme, kolik tam zůstalo Karelů a Vepsů na konci války. Je třeba uznat, že seznamy mrtvých v sídle Vojenského ředitelství jsou nesmírně nepřesné. Na jejich základě lze vyvodit pouze velmi hrubé závěry, pokud je to vůbec možné. “

Moderní finští historici, kteří uznávají skutečnost vysoké úmrtnosti válečných zajatců hladověním a deprivací, trvají na tom, že se nejedná o praxi cíleného vyhlazování, ale pouze o kombinaci tragických okolností. Zajímavé je, že úmrtnost vězňů začala po porážce nacistů poblíž Stalingradu rychle klesat, když ve Finsku začali chápat, kdo se v této válce stane vítězem.

Otázka stíhání osob odpovědných za válečné zločiny na území Karélie byla řešena Spojeneckou kontrolní komisí ve Finsku, v jejímž čele je Andrey Ždanov. Podle článku 13 dohody o příměří se Finsko zavázalo ke spolupráci s koalicí proti Hitlerovi při zadržování osob obviněných z válečných zločinů. 19. října 1944 vydal Ždanov finskému premiérovi Kastrenovi seznam 61 lidí: finští vojenští úředníci, kteří se podle sovětské strany podíleli na zločinech.

Finské stažení z války mu zároveň umožnilo v této záležitosti jednat zcela svobodně. Ze seznamu Ždanov od října 1944 do prosince 1947 zadržely finské úřady 45 lidí, z nichž 30 bylo propuštěno, jeden byl pokutován a pouze 14 bylo odsouzeno k krátkému trestu odnětí svobody. Byly však také brzy propuštěni.