Jak Amerika nyní hraje na Velké šachovnici s Německem?

Bidenova „Brežněvova doktrína“ pro Německo

Jelena Panina 28.04.2021

Je EU připravena na to, že si Amerika uvaří oběd z evropských kostí?

Termín „Brežněvova doktrína“ se na Západě objevil počátkem šedesátých let a znamenal princip omezené suverenity, který SSSR používal ve vztahu k zemím východní Evropy, členům vojensko-politického bloku zemí socialistického společenství. Sovětský svaz jako vůdce svého politického bloku mohl nejen zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických zemí, ale také zcela určovat tamní vnitřní a zahraniční politiku. Země východního bloku byly satelity SSSR a byly součástí jeho zóny vlivu dohodnuté na jaltské konferenci o rozdělení sfér vlivu po 2. světové válce.

Každý stát má doktrínu zahraniční politiky, pokud není satelitem nebo vazalem jiného, většího státu. Kromě Brežněvovy doktríny existovala Rooseveltova doktrína, Carterova doktrína, Reaganova doktrína, Clintonova doktrína. Nyní se objevila Bidenova doktrína. Vychází z předpokladu, že USA vnímají Čínu jako svého konkurenta a Rusko jako svého nepřítele. Pokud jde o Evropu, všechny doktríny amerických prezidentů po 2. světové válce jsou založeny na stejném principu: Omezené evropské suverenitě, kde je Evropa de facto vojenskou a finanční kolonií Spojených států, vazalem a zónou projekce amerických národních zájmů. Nikdo, vyjma Spojených států, nemůže ovlivnit evropskou politiku a měl by ji přijímat jako zónu výlučně amerického privilegia.

Brzezinski ve své knize „The Grand Chessboard“ (Velká šachovnice) přímo napsal, že vývoj Francie a Německa je přípustný pouze do stupně, který není v rozporu s mocí Spojených států. To znamená, že Evropa není samostatný subjekt, ale objekt politiky supervelmoci rozdělené do zón vlivu. A když SSSR přestal existovat, celá Evropa se změnila na území, jehož vývoj je přípustný pouze potud, pokud jím vzroste globální vliv Spojených států.

Skutečnost, že na konci 2. světové války byla Evropa okupována americkými jednotkami, zatažena do systému vojenských a ekonomických paktů, kde jí byla přisouzena role zdroje vojenských zásob a nástupního prostoru proti SSSR, ztratila právo formulovat a chránit své zahraničně-politické zájmy, zejména pokud nejsou koordinovány se Spojenými státy, je ve skutečnosti zrcadlovým odrazem „Brežněvovy doktríny“ ve vztahu k zemím Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Ve vztazích mezi USA a Evropou se však nikdy předtím nepřipouštěla analogie „Brežněvovy doktríny“. Tento termín byl aplikován výhradně s negativními konotacemi a výhradně v zóně vlivu SSSR. Ve vztahu k Západu byla doktrína omezené suverenity nahrazena doktrínou konsolidované jednoty demokracií proti autokraciím a tyraniím.

Tím příznačnější je, že se právě teď a právě v Německu objevily první plaché pokusy nazvat americkou politiku vůči Němcům Bidenovskou „Brežněvovou doktrínou“ . Německý politolog Alexander Rahr, zrcadlící pohled německého establishmentu, učinil takové srovnání poprvé na svém stejnojmenném kanálu TG. Počet předplatitelů tohoto kanálu je malý, ale Rahr nikdy nepíše nic spontánně, improvizovaně. Všechny Rahrovy improvizace jsou pečlivě ověřeny:

„Němci byli strašně zmateni, když jim Biden odmítl dodat nadbytečné zásoby americké vakcíny proti koronaviru.

Od Spojených států se očekávalo milosrdenství. V USA dochází k nadprodukci vakcín, v EU k jejich nedostatku. Německo se nechce zachraňovat jenom „Sputnikem“. Ale Biden poslal Evropany do háje.

Nejžhavější spory se týkají projektu „Nord Stream-2“. Biden dal Merkelové jasně najevo, že rozhodnutí Kongresu (který vyžaduje zastavení výstavby potrubí) je důležitější než její žádost nechat tento projekt na pokoji. Ale uvalit na Německo sankce – to ani Biden nemůže udělat. To by bylo přes čáru. Německé naděje na dobrého strýčka Joea se ve skutečnosti nesplnily. Biden začíná mluvit s Evropany stejně přikazujícím tónem, jako Trump. Němce to bolí. Sténají. Němci nechtějí žít pod svého druhu jakousi „Brežněvovou doktrínou“, pod kterou žily východoevropské země během studené války.“

Tady ovšem Rahr trochu chytračí: Země západní Evropy (s výjimkou Francie do konce 60. let – období gaullismu) jak během studené války, tak i po ní žily a žijí v přesně stejné „Brežněvově doktríně“ ze strany Spojených států. Proč si Německo začalo stěžovat až nyní?

Od poválečné rekonstrukce a v následujících obdobích Německo „ztučnělo“ pod záštitou Spojených států a nyní chápe, že bude obětováno americkým zájmům. Bývalé Německo již Spojené státy nepotřebují. Evropa jako celek je odsouzena. Je povinna stát se křovím v ohni, na kterém si sice slábnoucí, ale pořád ještě silná Amerika uvaří oběd z evropských kostí.

A tady vidíme, že se v Evropě probudil pud sebezáchovy. Bojuje za posílení eurozóny, zakazuje dolarové transakce v EU, snaží se vytvořit vlastní bezpečnostní systém, zaujímá vlastní postoj ve vztahu ke konfliktům na Ukrajině a na Středním východě, a co je nejdůležitější, Německo tvrdošíjně hájí svou energetickou nezávislost. Evropa je méně radikální ohledně sankcí proti Rusku. Epidemie COVID-19 také odhalila neochotu mnoha evropských politiků obětovat národní zájmy ve prospěch Spojených států.

Co se týče Německa, je připraveno na sankce proti Rusku a na ničím neohraničené svobody migrantů a LGBT a na demonstraci solidarity se Spojenými státy v mezinárodních otázkách, které jsou pro ně důležité. Ale není připraveno stát se americkým obědem.

Za Trumpa nebylo uspokojeno ani jedno očekávání německé vládnoucí třídy, jakkoli plaché a rozdělené na proamerické a proevropské segmenty, a nyní je jasné, že nebude ani za Bidena. USA otevřeně bojují proti evropské ekonomice a pohřbívají evropské naděje na geopolitickou samostatnost, jejíž potenciál je v EU plně rozpoznán.

Alexander Rahr si stěžuje:

„Německá vláda je v rozpacích. Všichni byli přesvědčeni, že Biden, poté, co se stane prezidentem Spojených států, se smíří se svými západními spojenci, přestane jim dávat ťafky jako Trump, a bude s nimi konzultovat všechny záležitosti. Zvláště Německo doufalo, že se stane Bidenovým nejoblíbenějším a důvěryhodným spojencem.“

Alexander Rahr pokračuje:

„Biden úplně ignoruje Němce a Evropany, což ukazuje pokles amerického zájmu o Evropu. Německo nebylo pozváno na summit o Afghánistánu. Biden řeší tento problém s Ruskem, Čínou a Tureckem – euroasijskými, nikoli evropskými mocnostmi. Kdo vás tam potřebuje, Evropané, ptá se. Německo to naštvalo.“

Německý estblishment si zjevně začíná uvědomovat, že jeho naděje na zlepšení vztahů se Spojenými státy jsou iluzorní. Ačkoli není jasné, proč by Spojené státy měly najednou uznat Německo jako partnera? Tady Německo šlape na stejné hrábě, na které kdysi šlápl Hitler. Třetí říše byla pozdvižena z popela Versailles rozhodnutím Britů a za peníze Američanů. V roce 1935 z 28 typů německých letadel bylo 11 poháněno motory společností Rolls-Royce, Armstrong-Sidley, Pratt-Whitney a některých dalších britských a amerických firem – dokud se Němci nenaučili vyrábět motory sami. Za tímto účelem bylo do Německa tajně přivezeno moderní americké vybavení pro letecké továrny ve výši 1 milionu dolarů ve zlatě. Stalo se páteří německého leteckého průmyslu.

Proslulý „Meserrschmitt BF-109“ v květnu 1935 existoval v jednom zkušebním exempláři a byl poháněn motorem Castell V od Rolls-Royce. V roce 1936 existovaly již 2 prototypy a v letech 1937 – 54 získalo Německo mnoho vojenských patentů od společností Pratt-Whitney, Douglas a Bendix Aviation a střemhlavý bombardér Junkers-87 byl vyroben podle technologií exportovaných z Detroitu.

Po celou dobu války působily v Německu americké, nizozemské a britské koncerny. Němci nebombardovali ropné továrny v Evropě ve vlastnictví britských a amerických korporací. Německé granáty, kterými Němci na frontě zabili Brity, se vyráběly v německých továrnách z anglických materiálů. O IG-Farbenindustry není třeba vůbec mluvit.

Nikoli kvůli krásným německým očím vzkřísily USA a Anglie Hitlera a německou ekonomiku, ale výhradně k vyřešení ruské otázky, která nebyla vyřešena po první světové válce. Dokonce i ve své knize Mein Kampf Hitler jasně načrtl své anglofilské směřování. Napsal:

„Anglie si nepřeje, aby Německo bylo světovou velmocí. Na druhou stranu Francie nechce, aby vůbec existovala mocnost zvaná Německo. Toto je stále významný rozdíl … A pokud vezmeme v úvahu toto vše a zeptáme se sami sebe, kde jsou státy, s nimiž bychom mohli vstoupit do aliance, pak odpovíme: existují pouze dva takové státy: Anglie a Itálie.“

„Pro Německo připadají do úvahy na celá období pouze dva spojenci: Anglie a Itálie.“

„Anglie je největší světová velmoc … spojenectví s takovými státy by vytvořilo zcela odlišné předpoklady pro boj v Evropě.“

S Itálií Hitler spojenectví dosáhl, ale s Anglií neuspěl, nehledě na slavný Hessův let a další „zvláštnosti“, jako je Hitlerovo náhlé zastavení porážky britských expedičních sil na břehu nejužšího místa kanálu La Manche, Pas-de-Calais, naproti britskému přístavu Dover během operace Sea Lion (Mořský lev).

Hitlerův příkaz k zastavení umožnil Churchillovi shromáždit celou anglickou flotilu, včetně rybářských škunerů a člunů, a evakuovat armádní sbor. To Anglii zachránilo před porážkou. Wehrmacht tři dny stál a sledoval evakuaci bez jediného výstřelu.

To vše naznačuje, že Hitler nechtěl zničit Anglii, ale přinutit ji, aby souhlasila s účastí Německa na přerozdělování sfér vlivu za Hitlerových podmínek. Předpokládalo se, že poté bude pozice Spojených států podobná – Hitler zcela vyloučil válku se Spojenými státy a chtěl se obejít bez ní a obsadit teritoria tak, aby pro USA vytvořil neřešitelnou situaci. Pro Hitlera by to bylo vítězství. Ale pro Británii a USA porážka.

Výsledkem byla protihitlerovská koalice, kde se SSSR a dva bývalí sponzoři Třetí říše – USA a Velká Británie – spojili. Konec známe: Německo ztratilo samostatnost, bylo rozděleno, obsazeno a jen zázrakem se znovu spojilo, a okupace se nezbavilo až doposud.

Současný německý establishment míří znovu tímtéž geopolitickým směrem, který pro Německo zformuloval Hitler. Jen nyní nahrazují Británii Spojené státy. Naděje na to, že se pro USA stane privilegovaným partnerem, je jednou z řady dlouhodobých politických utopií, které nejsou typické pro německou racionalitu.

Podobné iluze prožívalo i Rusko za Jelcina, poté Kozyrev začal často mluvit o „vyspělém partnerství“ mezi Ruskem a Spojenými státy. To také znamenalo návrh na rozdělení sfér vlivu. USA reagovaly rázně: O jakémkoli „vyspělém partnerství“ nemůže být ani řeči. O stejném „vyspělém partnerství“ se Spojenými státy – a se stejným úspěchem – snili Němci.

Jestliže dnes nechává Rahr zaznívat nářek vůči Bidenovi a nazývá jeho politiku „Brežněvovou doktrínou“ uplatňovanou Spojenými státy v Německu, nedosáhne cíle. Pokud se jedná o sondování půdy pro změnu postoje k sobě samým, pak je to marná naděje. Pokud se jedná o vydírání USA, aby Německo dostalo příležitost zlepšit vztahy s Ruskem, pak tomu nebudou věřit ani USA, ani Německo, ani Rusko. Pokud se jedná o prozření, pak se nejméně o 30, ne-li o 70 let opozdilo. Německé vedení je rozděleno láskou i nenávistí k USA, nepřátelstvím i přátelstvím k Rusku. Ničím, kromě neurózy, tato pozice neskončí. A neuróza je stav, ve kterém nejsou činěna promyšlená rozhodnutí.

Bidenova „Brežněvova doktrína“ není omyl nebo nedorozumění, ale sledování amerických dlouhodobých zájmů. Vazalské Německo bude vždy omezeno na svrchovanosti, a pokud si vzpomenete na Bismarcka, cesta z tohoto stavu je možná pouze železem a krví. Je dnešní Německo schopné takového usilování? O tom lze opravdu vážně pochybovat.

Německo má velmi těžký výběr. Je to volba mezi spojenectvím se Spojenými státy proti Rusku nebo spojenectvím s Ruskem proti Spojeným státům. Pro Německo není unie s Francií zesilovačem ani kompenzátorem, existují zde rozpory. Nemůže existovat žádná neutralita, sjednocení Anglosasové to nedovolí. Staré Hitlerovo dilema, jen místo Spojených států tam figurovala Británie.

Stejně jako tehdy Hitler, i současné německé elity chápou, že jedinou volbou pro ně je – válka. Snaží se rozhodnutí odložit co nejdéle. USA však už žádný čas neponechávají. O žádném přírůstku území ve prospěch moci Německa není řeči. Německo si musí vybrat, jenže je to volba mezi životem a smrtí.

Jelena Panina je ředitelkou institutu RUSSTRAT

Zdroj: Russtrat.ru

Překlad: grasyk

outsidermedia.cz