Habersbirk Habartov 1391938 Skutečný začátek druhé světové války

Habersbirk, Habartov - 13.9.1938. Skutečný začátek druhé světové války?

Michal Martinka (Sokolík)

20. 1. 2012 11:30

Rubrika: Zapomenuté dějiny

(Přepadení četnické stanice, která měla moc se ubránit)

Habartovská tragedie se udála 13. září 1938 a bez nadsázky lze říct, že zde byla spáchána jedna z největších zvěrstev, která se osudného září 1938 v pohraničních oblastech Československa udála.

Záměrně neoznačujeme tato místa názvem Sudety, protože toto nemůže být správné označení. Od roku 1918 tato území patří Československé republice a nikde v žádných demokratických mapách není název Sudetenland či Sudety. Zůstaneme tedy u označení – pohraniční oblasti – či jako za 1. republiky užíváno zejména v úřední mluvě – zněmčené oblasti.

Habartov – německy Habersbirk – nebyl ve středověku nijak významným místem. Snad až na jednu věc, ke které se dostaneme až v závěru tohoto psaní.

V roce 1938 není obec nijak strategicky významným místem ani z průmyslového ani z vojenského hlediska. Žilo zde celkem 3135 obyvatel, z toho 207 Čechů. Byla zde pošta s telegrafním a telefonním úřadem, obecní škola, farní úřad a četnická stanice. Obec, jakých byly v pohraničí stovky a tisíce.

Četnická služba zde byla jistě náročná, soudě podle terénu, národnostního složení a zejména podle nálad, které v září 1938 převládaly. Nicméně zde byl pořádek a relativní klid.

12. září 1938 by se napětí dalo krájet. Činnost SdP přinášela svoje ovoce a četnická stanice s poštou byly doslova ostrůvky v hnědém moři. Tomu, že situace v okolí není pro Čechy nejpříznivější nasvědčovaly anonymní dopisy, adresované četnické stanici. Svoji pozornost poutal anonym k osobě strážmistra Jana Parduse. Ten sloužil od roku 1931, v Habartově pak od roku 1933. Podle svědectví se jednalo o velmi rázného až komisního četníka, nicméně měl u obyvatel značný respekt. První anonym - z dubna 1938 v přátelském duchu varoval četníky před následujícími událostmi. Psalo se zde o možném Pardusově únosu a vyzýval jej opakovaně k odchodu z Habartova. Další dopis přišel za čtrnáct dní, tentokrát na okresní četnické velitelství ve Falkonově. Autory byl zjevně týž. Bylo zde vyhrožováno otrávením Pardusova služebního psa a dále se zde objevuje tvrzení, že všichni četníci budou zastřeleni.

Dalším signálem, že něco není pořádku byl odchod dlouholeté posluhovačky, která na stanici docházela.

Situace byla vážná, v tu dobu na stanici sloužili čtyři četníci: velitel stanice praporčík Jan Koukol (nar. 1900), strážmistr Jan Pardus, strážmistr Antonín Křepela (nar. 1911), strážmistr Matěj Příbek. Koukol a Pardus měli v Habartově navíc rodiny, přičemž Růžena Pardusová pracovala na poště a doma měla roční dcerku Věru (nar. 1937).

Ve večerních hodinách se Habartov, stejně jako stovky dalších obcí a měst v pohraničí, doslova vylidnil. Důvodem byl projev Adolfa Hitlera, který měl v přímém přenosu promluvit ze sjedu NSDAP v Norimberku. Na mnoha místech, jako například v Karlových varech, byly radiopřijímače vytaženy do oken. Muži a ženy v krojích, mnohdy vyzdobeni páskami s hákovými kříži, vlaječkami a říšskými prapory se shromažďovali v hostincích a domech SdP. Nejinak tomu bylo v Habartově, zde se přívrženci Adolfa Hitlera sešli v Albertově hostinci:

"... děj se co děj, nebudu již věčně jen klidně snášet další útisk německých soukmenovců v Československu. Takhle to již dál nepůjde. Němci žádají jen práva sebeurčení, jaké má každý národ. Jsou-li však demokracie přesto přesvědčeny, že musí všemožně ochraňovat v tomto případě utiskovatele Němců, pak to bude mít vážné následky. Jsem přesvědčen, že tím sloužím více míru, čím méně ponechám o tom pochybnosti. Nejsem nikterak ochoten strpět, aby v srdci Německa povstala akcemi cizích státníků druhá Palestina. Nebozí Arabové jsou bezbranní a snad i opuštění. Němci v Československu nejsou však ani bezbranní ani opuštění ..."

Slova největšího zločince a fanatika 20. století zmizela ve frenetickém řevu - Heil Hitler!!!! Lesy zdvižených pravic podtrhovala hrůznost slov a okamžiku. Habartov opět nezůstával pozadu. Bezprostředně po projedu došlo k oslavám. Na návsi u pomníku padlých z první světové války se shromáždil dav. Němci začali zpívat zakázané písně a provolávat protistátní hesla. Nocí znělo Ein Volk, ein Reich, ein Führer, milý vůdče, osvoboď nás od Československa ! děkujeme vůdče, Sieg Heil! Heil Hitler a další. Dnes si již jen málokdo z oponentů ze Sudetenlandsmanschaftu uvědomí, že tato hesla byla provolávána řádnými občany Československé republiky, ke kterým se taky ještě dostaneme.

Na křižovatkách a v samotné obci byly rozestaveny hlídky ordnerů (Freikorps) a členů válečných vysloužilců z první světové války (Heimatsöhne im Weltkrieg). Hlavními organizátory byly s největší pravděpodobností Franz Schul - činovník SdP a řečník shromáždění a ing. Johan Burkl. Shromáždění skončilo kolem 23. hodiny. Četnické hlídky narážely na ordnery po celé obci, navíc se setkávali z motospojkami, nicméně situace byla poměrně klidná.

Následujícího rána 13. září 1938 se ing. Burklovi dostaly zprávy, že v Kynšperku nad Ohří, Falkonově a Chebu převzali moc do svých rukou funkcionáři SdP. Kolem 08.00 h vyrazil strážmistr Pardus do kiosku pro cigarety. Mezi úřadem a Albertovým hostincem narazil na dav habartovských, včetně mládeže a dětí, které nebyly ve škole. Začaly padat urážky typu české svině apod. pekel svědectví jej děti a mládež zdravily zdviženou pravicí a výkřiky Heil Hitler ! Dobře věděly že četník s nimi nic nezmůže. Kolem půl deváté převzali činovníci SdP vládu nad obecním úřadem a neprodleně povolali obecního zřízence Grillmaiera, známého svojí loajalitou k Čechům. Byl okamžitě propuštěn z obecních služeb, musel odevzdat obušek i pistoli a byl internován v budově úřadu. Mezitím na dole Rudolf, kde byla zaměstnána řada habartovských byla vyhlášena stávka a od rána se nepracovalo. Shromáždil se zde dav demonstrantů s cíle vyrazit k habartovskému kostelu, kde se mělo konat další shromáždění. I sem doputovaly zvěsti o tom, že Cheb byl obsazen Wehrmachtem (což pochopitelně nebyla pravda). Po shromáždění davu se začalo jednat na obecním úřadě. Byla opět zřízena pořádková služba. V davu se objevily obušky zhotovené z důlních hadic, násady od krumpáčů, lopat….. Bylo kolem půl desáté. V davu se jíž otevřeně mluví o tom, že se bude v Habartově střílet. Dav vyráží do Habartova.

Kolem půl devíté, po převzetí moci na úřadu přichází na četnickou stanici tři muži - Franz Schul, Rudolf Becker - obchodník a jeden neznámý muž. Záminkou návštěvy stanice je tvrzení, že předešlého dne byl četníky pro politický delikt zadržen jistý Märtz. Pardus delegaci vysvětluje že se nic takového nestalo. Teprve později mu došlo že to byla pouhá záminka, která měla sloužit k tomu, aby povstalci rekognoskovali terén.

Krátce po deváté hodině již henleinovci útočí na poštovní úřad s telegrafem a telefonem. Zaměstnanci sice stačili zamknout, ale henleinovci vylomili dveře a všechny zaměstnance staví ke zdi. Ordnerům velí Otto Plass, úředník z dolu Adolf a Žofie. Ten se okamžitě nechává spojit do Falknova na ústředí Sdp a vyjednává posilu 300 henleinovců. Žena strážmistra Parduse, Růžena Pardusová hovor spojí a vyslechne. Ve chvíli, kdy jsou ordneři zaujati hovorem, Růžena Pardusová se pokouší varovat svého manžela na četnické stanici. Sluchátko však oněmí – ordner Plass přeruší na poště spojení a zuří. Spojovatelka hovoru je násilím vyvlečena z budovy, kde je nařízena její okamžitá poprava. Zachránil ji náhodný příchod nového ordnerského oddílu, jehož vyšší velitel jí dal odvést jejího bytu, který se nacházel v budově četnické stanice a kde byla i její tchýně Pardusova matka, Žofie Lovčíková s roční vnučkou Věrkou.

Mezitím se situace v obci se přiostřuje a na věži kostela, i na jiných budovách, se objevuje říšský prapor s hákovým křížem. Praporčík Koukol se strážmistrem Pardusem tedy vyrážejí na úřad pokusit se zajistit klid a pořádek. Jejich cesta je lemována fanatickým, rozlíceným davem asi 150 henleinovců. Oba četníci na úřad dorazili, nikdo si na ně zatím netroufnul. V čele ordnerů stojí Schugg. Toho vyzvali, aby situaci okamžitě uklidnil a vyjednal pořádek. Schugg však odpovídá, že za dané situaci nemůže nic dělat. Dav začal hrozit motykami, krumpáči a obušky. Strážmistr Pardus musel strhnout u ramene karabinu a postavit se zády ke zdi. Na výzvu Schugga se dav přece jen zklidnil a začal se pomalu přesouvat do Albertova hostince, který se posléze stal vzbouřeneckou základnou. Část demonstrantů však četníky provázela až na stanici.

Z výpovědi strážmistra Parduse:

,, Doprovází nás Schugg, Zährl (místní vedoucí Sdp), Plass a další funkcionáři Sdp. Chtějí na nás, abychom složili zbraně. Odmítáme, ale jak zabránit vpádu ordnerů do stanice? Poslední fonogram, který jsme dostali v 8:30hod. zněl: Byl-li by přepaden některý státní úřad, případě i četnická stanice, zakročte co nejliberálněji a chraňte se krveprolití. “

Strážníci se snaží vyhnout srážce a couvají krok za krokem. V budově jsou čtyři četníci, pátý z nich strážmistr Brož je v nemocnici ve Falknově. Ordneři vnikají na chodbu a na schodiště do prvního patra a stále zuřivěji naléhají na vydání zbraní. To je ale pro vlastence naprosto nemyslitelné. Přísahali přece věrnost republice a nyní by jí měli zradit? ,, Jsme vojáci“, odpovídají četníci, ,, přineste nám písemný rozkaz z našeho velitelství. “ Kromě svých zbraní mají ve skříni pod zámkem, ještě pět pušek se střelivem. Jsou určeny pro potřebu Stráže obrany státu. Uvnitř četnické stanice, stál v čele ,“vyjednavačů“ fanatický nacista Otto Plass. Jak později vypověděl přeživší Jan Pardus, bylo z počátku vyjednávání organizované. Nicméně se velmi brzy projevila nejednotnost uvnitř tábora vzbouřenců. Začali si navzájem skákat do řeči a začala převládat živelnost a emoce.

Z výpovědi strážmistra Parduse:

,, Po delším dohadování dal Plass rozkaz k násilnému zákroku: „Schluss mit Verhaldeln!“ První se chce zmocnit pušky nepřítomného strážmistra Brože. Prudce jsem ho odstrčil, začal se, se mnou rvát. Je tu se mnou jen stržm. Křepela, velitel Koukol se stržm. Příbkem je v přední místnosti. Slyším, že tam padl výstřel. Volám na Křepelu, který mi chce jít na pomoc, když k nám vnikají další ordneři: „Střílej!“ Včas jsem postřehl, jak Plass vytahuje z kapsy pistoli, a vystřelil jsem dříve. Palbu zahajuje i Křepela. Ordneři se dávají na útěk ze stanice, část z nich i přes kuchyni.

V přední místnosti leží na podlaze praporčík Koukol a krvácí z nosu, úst a uší. Zastřelili ho z jeho vlastní pušky, kterou mu vyrvali z rukou. Strážmistr Příbek má střelnou ránu na ruce – když zavíral za ustupujícími ordnery domovní dveře, jeden z nich mu prostřelil rameno. Ale ztráty má i druhá strana – na stanici leží mrtvý Plass a ordnera Hampla odtáhli s prostřelenou hrudí. Střelba neustává. Henleinovci se skryli v okolních domech a pálí na stanici. Nastává obléhání.“

Ve víru zmatků se Růžena Pardusová dostala do bytu, ale za několik okamžiků již ve strachu, poté kdy padly první výstřely, spolu s tchýní a s Věrkou v náručí vyskakuje z okna a pokouší se utéci. Marně. Jsou zadrženy zdejším učitelem Röschenthalerem a dvěma výrostky a odvedeny do bytu učitelky Pflaumové. Netrvá dlouho a Růžena Pardusová je opět vyvlečena ven. Je svázána provazy a za vlasy odvlečena do Albertova hostince. Cestou je vedena uličkou habartovských, ve které bylo nemálo zdejších žen a je doslova lynčována. Proč? Je přeci českou sviní - jak na ní křičí, českým psem, navíc ženou českého četníka. To jsou dostatečné důvody pro lynč který zanechává své následky, krom poranění je Růženě Pardusové způsoben i těžký otřes mozku. Z Albertova hostince pak zpět ke stanici vyráží průvod, který vede právě Schul a ve kterém je na provaze vedena ztýraná a polonahá Růžena Pardusová. V davu byly ženy i děti. Cíl je jasný, donutit posádku stanice ke kapitulaci.

Mezitím uplynuly dvě hodiny. Dvě hodiny trvá nerovný boj tří četníků s několika desítkami ozbrojených vzbouřenců.

Z výpovědi strážmistra Parduse:

,, Měl jsem četná zranění od střepin skla v obličeji a na rukou. Poté, co byli pučisté vytlačeni ze stanice, schovali se v okolních domech a stříleli do oken našich kasáren. Vysadil jsem dveře spojující naše dvě místnosti a postavil je na okno, do kterého nejvíce stříleli a kterým nás bylo dobře vidět z půdy sousedního domu řezníka Kühnla. Pro případ, že by se henleinovcům podařilo znovu vniknout do stanice, vypáčil jsem násilím dveře u skříně a z pušek určených pro SOS i z pušky stržm. Brože jsem vyjmul závěry a hodil je hluboko do topeniště kuchyňských kamen, aby se z nich nedalo střílet. Pušky jsem uschoval pod postel. Henleinovci je pak našli a odnesli, ale bez závěrů; byly k nepotřebě. Ještě jsem si udělal zásobu střeliva na půdě, v zadním traktu budovy a ve sklepě, abych je měl po ruce, kdybychom byli nuceni místnosti stanice opustit. Křepela a já střelbu občas opětujeme. Střílel jsem na každý cíl, který se mi objevil a nemohu udati kolik pučistů jsme zasáhl. Nového útoku na stanici se henleinovci neodvažují, a tak zkoušejí novou taktiku. K zadnímu traktu přitahují motorovou hasičskou stříkačku a snaží se nás vytopit. Střela, která zranila u domovních dveří Příbka, zasáhla nerv, a tak je jeho ruka celá bez vlády. Křepela mu ale natahuje pistoli a Příbek zahajuje zdravou rukou palbu z okénka v prvním poschodí směrem ke stříkačce. Henleinovci od ní prchají a najednou slyšíme údery krumpáčů. Přivážejí bedny s důlními trhavinami. Vyzývají nás, abychom se vzdali, jinak vyhodí stanici do povětří. Odmítáme. Potom kopání utichá.

Vedoucí Zährl u soudu v Chebu v roce 1942 vypověděl: „Od plánu podkopu jsme upustili, protože hrozilo nebezpečí, že se sesují sousední domy.“

Mezi henleinovci se objevilo i několik československých občanů. Aktivně se podíleli na útoku. Jejich chování se však před koncem obléhání rapidně změnilo.

Vedoucí Zährl u soudu v Chebu v roce 1942 vypověděl: ,, Přestali střílet a začali ustupovat. Pamatuji si jméno jenom jednoho z nich. Josef Javorek. Ten si sednul za roh domu za kterým jsme se schovávali, dal si hlavu mezi kolena a začal křičet. Probraly ho až kopance a rány obuškem. Další odhodil pistoli a začal utíkat. Následoval ho další. Potom utekli ještě dva. Drželi se za hlavy a něco blábolili, ale ty už jsem zastřelil. Všichni byli Čechoslováci. Javorek, alespoň do té chvíle kdy jsme si ho všímal, seděl u stěny a civěl před sebe. Takový strach v očích jsem do té doby u nikoho neviděl. Co se mu stalo, jsem zjistil až když jsme v říjnu 1938 začali obsazovat Sudety.“

Dobití kasáren násilím se nepodařilo a tak Němci sáhli k následujícímu prostředku. Před stanici přihnali Růženu Pardusovou spoutanou v provazech, v roztrhaném obleku a zkrvavenou. Drželi ji na dlouhém provaze, sami skryti za rohem řezníka Kühnla. Ultimátum zní jasně – vzdejte se a složte zbraně, jinak bude manželka strážmistra Parduse zastřelena. Jako první vychází beze zbraně stržm. Příbek, který silně krvácí ze svých zranění. Další vychází stržm. Křepelka. Ten se náhle rozbíhá a běží směrem ke staré šachtě.Poslední vychází stržm. Pardus, který spěchá naříkající manželce na pomoc. V mžiku však klesá zasažen výstřelem Georga Mayera. Na četníky se vrhá rozlícený dav. Tlučou vyčerpané muže. Strážmistr Pardus se po chvilce bití probírá a pokouší se plazit uličkou, je však kopán, mlácen motykami s násadami od krumpáčů.

Později stržm. Pardus vypověděl, že z hloučku si pamatuje jedině povozníka Karla Lilla. V paměti mu utkvěla slova někoho ze vzbouřenců, že jeho bratr je mrtev a poté je dvakrát udeřen krumpáčem. Později se zjistilo, že pachatelem je hudebník Hampl z nedaleké součásti Bukovan – Katzengiebelu.

Z výpovědi strážmistra Parduse:

,, Zůstal jsem tam ležet v bezvědomí v tratolišti krve, považován za mrtvého. Po nějaké době jsem procitl a slyšel jsem novou palbu z pušek. Doplížil jsem se zpět na stanici. Naštěstí byla prázdná! Ulehl jsem na postel vedle zastřeleného prap. Koukola. Měl jsem pocit, že jsem před stanicí viděl stát autokar, ale opět jsem upadl do bezvědomí; probral jsem se až druhý den v nemocnici.“

O surovosti tohoto lynče nebo přesněji pokusu o vraždu stržm. Parduse svědčí jeho zranění, která mu byla ošetřena ve Falknově (prolomení lebeční kosti, zlomeniny prstů levé ruky, povrchní průstřel ramene, vyražení zubů a další zhmoždění) mimo jiné měl v ušních boltcích procvikány hákové kříže. Posily se při vědomí již nedočkal.

Do Habersbirku dorazil, mezi jednou a druhou hodinou odpolední, autokar se dvanácti příslušníky Četnického pohotovostního oddílu z Falknova, který sem vyslal tehdejší okresní velitel nadporučík Václav Beneš.

V oddílu byli mladí hoši – čekatelé četnické služby. Hned při vjezdu do obce autokar narazil do ocelového lana napnutého přes cestu, ale řidiči se podařilo překážku odtrhnout. Na návsi se vůz dostal do křížové palby – ještě uvnitř byl zabit Stanislav Roubal, upilované střela dum-dum mu utrhla část hlavy. Při vystupování byl do zad zasažen četník na zkoušku Vladimír Černý, ten upadl, ale poté se ještě doplazil do nedaleké kolny, kde zemřel. Zraněn byl i další čekatel Vavřinec Hynka.

V sobotu 17. září 1938 proběhl v tělocvičně české školy ve Falknově smuteční obřad nad rakvemi osmi četníků, padlých 13. září ve Schwaderbachu, Habersbirku a Gossengrünu.

Četníci palbu opětují ,ve snaze dobít zpět četnickou stanici. Neví nic o osudu jejich kolegů. Brání se až do příjezdu další posily, autokaru se třinácti strážníky karlovarské státní policie. I tento autokar byl zasažen několika střelami, ale zraněn nebyl naštěstí nikdo. Pak už byla obsazena stanice, hostinec i ostatní hnízda odporu. V přestřelkách byli zabiti tři Němci, dva československé henleinovce zastřelil sám Zährl a poslední dva našli četníci oběšené ve stodole. Důvod jejich počínání si četníci nemohli vysvětlit. Němci měli také mnoho raněných. Zbývající ordneři chvatně ustupují. Mnozí z nich k nedalekým hranicím říše. Vzpoura v Habersbirku byla zdolána.

Rekapitulace je však strašná. Na místě byl zavražděn praporčík Koukol, z posily položili svůj život mladí četníci Stanislav Roubal a Vladimír Černý. Tělo zavražděného strážmistra Křepelky, prostříleného a umláceného, našli v prohlubni starého dolu kousek za četnickou stanicí.

Strážmistru Pardusovi a Přibkovi se podařilo přežít jen díky tomu, že byli považováni za mrtvé. Růžena Pardusová zůstala ležet před budovou stanice po sečné ráně, způsobené četnickou šavlí, do hlavy. Svědectví manželů Pardusových je důkazem, strašlivé nenávisti vůči českému národu v roce 1938.

Nyní se však vraťme k události vedoucího Zährla a československého henleinovce Javorka.

Vedoucí Zährl u soudu v Chebu v roce 1942 vypověděl: ,, Do Habersbirku jsme se vrátili, až když začalo vyklízení českého obyvatelstva. Jeden z pomocníků, kteří řídili odsun Čechů, byl i Josef Javorek. Ten co 13.9 začal panikařit. Když jsme se ho ptal, co se mu stalo tak vyprávěl, že slyšel v hlavě hlasy. Tvrdil, že nás čeká Boží soud. Že nás proklelo něco, co bylo uvnitř četnické stanice. Jednalo se o nesmysly. Vyprávěl hlouposti. Tomu nikdy nebudu věřit. Prostě začal panikařit tak jako ti ostatní.“

Mohl to být důvod mužů, kteří se oběsili ve stodole? A stejný důvod donutil další dva k útěku?

Později se v okolí začalo vyprávět, že ve sklepě pod četnickou stanicí Němci našli zlatý kříž, ve kterém byl kousek kosti svatého Krištofa nejmenovaného patrona četníků. Proto se četníci tak dlouho bránili? Kříž však zmizel. Možná, že byl poslán s dalšími cennostmi do Berlína. Ale neexistují žádné dochované záznamy. Zmínka o zlatém kříži je v kronice hradu Habartov. V roce1459 byl hrad obléhán armádou města Chebu. Je dobit a vypleněn. V kronice stojí, že poslední obránci se stáhli do hradní kaple, kde jsou ukryty cennosti. Mezi nimi též zlatý kříž, prý samotného knížete Václava. Obránci se drží zázračně dlouho. Útočníkům však dochází trpělivost a hradní kapli rozboří. Umírají všichni uvnitř. O zlatém kříži tady záznamy končí.

Vraťme se ještě na chvíli do roku 1938.

Závěrem snad lze jen dodat, že ve světle těchto událostí a ve světle dalších faktů se již myšlenka, že válka začala v září 1938 v Československu nejeví tak zcestná a kacířská. Faktem však také zůstává, že zejména v posledních letech se velmi rádo zapomíná na tyto události. Kdyby se zapomínalo jen na politické události, bylo by to snad únosné, ale naprosto nehorázné a nemorální je zapomínání na oběti, které tito muži přinesli. Jejich hrdinství jakoby ustupuje do pozadí před velkohubými a populistickými prohlášeními politiků o genocidě Němců po roce 1945. Stačí se jen podívat na internetové stránky bavorského ministerstva školství, kde jsou dějiny líčeny ve zcela jiném světle a kde jakoby znovu ožívala rétorika předmnichovských hnědých fanatiků. Dopustíme to? Nebo mají naše děti právo na objektivní výklad historie. Pamětníci umírají a své zkušenosti a vědění si odnášejí s sebou. Zůstávají jen fotografie, matné vzpomínky a pomníčky, které zarůstají travou nebo mizí úplně.

https://sokolik.signaly.cz/1201/habersbirk-habartov-13-9-1938