Germanizace českých dětí měla různé formy

„Narodila jsem se v roce 1932 v Poštorné, okr. Břeclav, kde jsme zůstali i po Mnichovu. Žila jsem zde se svými sestrami a matkou. Matka 16. listopadu 1939 zemřela. Po její smrti se o nás staral matčin bratr a má nejstarší sestra, které bylo tehdy patnáct let. Začátkem roku 1940 (přesně si nepamatuji, ani sestry) přišel policajt ke strýci s tím, že se musí dostavit se mnou a s mou sestrou Věrou, narozenou roku 1930, k soudu v Břeclavi. Soud určil, že já a sestra Věra budeme vychovávány sociální péčí v německé rodině. Od soudu si nás odvezla sociální pracovnice. Strýc jel domů bez nás. Starosta Pavlák z Poštorné řekl naší nejstarší sestře, že nás odvezli do zabraných Milovic na Břeclavsku. Zde jsme byly dány každá zvlášť do jiné německé rodiny na výchovu. Nejstarší sestra nás nemohla navštěvovat, protože musela pracovat u Němců až do jejich odsunu v roce 1945. Hned, jak to bylo možné, jela pro nás do Milovic, ale tam nás nenašla. Předseda NV sdělil, že rodiny a s nimi i my byly vystěhovány do Pulschtefu nebo Mistelbachu. Sestra se svým snoubencem odjela do Mistelbachu v Rakousku. Tam nás objevili, když jsme vycházely z kostela. Vedla nás Němka. Sestra Ludmila nás oslovila a řekla, že pro nás přišla. To víte, to bylo shledání. Po pěti letech! Šla jsem hned k sestře, ale sestra Věra (v té době jí bylo patnáct let), řekla, že ji Češi vyhnali, takže do ČSR nepůjde. Tak zůstala v Rakousku, kde žije dosud.

V době tzv. výchovy v německé rodině v letech 1940 – 1945 jsem si přišla na své – od nejposlednější práce v hospodářství (bylo mě v té době osm až třináct let), až po to, že jsem po návratu do ČSR neuměla česky. Do německé školy jsem byla posílána, jen když nebyla v hospodářství práce. Nenajít mě sestra Lída, tak jsem přišla o národnost a o vlast.

Vlasta Sýkorová, tehdy Poštovná“