Generační rébus

Čísla mluví jasně. Během posledního čtvrt století se v ekonomicky vyspělých zemích na obou stranách Atlantiku snižuje podíl mladých lidí, kteří dokáží udržet životní úroveň svých rodičů.

V případě Američanů narozených ve čtyřicátých letech 20. století platilo, že devět z deseti dosáhlo vyšší životní úrovně ve srovnání se svými rodiči, když byli ve stejném věku. U Američanů narozených v osmdesátých letech se podařilo dohnat a předehnat své rodiče už jen jednomu ze dvou.

V západní Evropě je situace stejná. Generace narozená v 80. letech a později, tedy dnešní třicátníci a čtyřicátníci má stále větší potíže životní úroveň svých rodičů udržet, natož aby ji překonali. Čím později se člověk narodí, tím jsou jeho vyhlídky oproti vlastním rodičům v průměru pochmurnější. Nemůže za to krize roku 2008, tato tendence byla patrná už před ní.

Situace nevěstí nic dobrého, neboť upřímnější politologové připouštějí, že jedním ze základních předpokladů existence demokracie je poměrně vysoká životní úroveň spolu s vírou v to, že bude i nadále stoupat.

Mladí lidé, kterým se dařit nebude ani přesto, že jsou v průměru vzdělanější než jejich rodiče a prarodiče, se budou samozřejmě ptát, kdo za to může. Mladší generace jinde ani u nás to s vysvětlením nemá jednoduché.

Ve Spojených státech a v zemích západní Evropy mohou mladí těžko svádět své problémy na předchozí režim a jeho exponenty. U nás zase budou mít problém pochopit, proč se právě jim daří všelijak zrovna v systému, který je přece po všech stránkách lepší, než byl ten minulý.

Tady hrozí, že by ti členové nastupující generace, kterým se nedaří, mohli začít pochybovat o svých vlastních schopnostech. Existuje známý mechanismus, jenž umožňuje takovým pochybnostem se vyhnout. Jmenuje se „hledání obětního beránka“.

Bylo by opravdu pikantní, pokud by měl být viník hledán zrovna v předchozích generacích. Nemalé množství těch, kterým se daří životní úroveň udržet, to totiž dokáže právě jen díky pomoci svých rodičů.

Prof. J. Keller

Přišlo e–poštou