František Hrubín - Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

(Jobova noc. Úryvky.)

Na pokraji pohrom, v srdci dálek

se česká země ocítá, odlivem požárů a válek

zapomenutá ulita,

v níž hukot úzkosti je stlačen.

V deštích tu úzkost pije z mračen,

z modrého nebe stáčí jas

a míchá zlaté víno s temným.

Děvčátko pod chodidlem jemným

stejně ji cítí v ten zlý čas,

jako ji voják, hledě stranou,

cítí pod botou okovanou.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Opánku tvrdě uchozený,

v úvozu nebes pohozený,

ty nejsi ztracen poprvé.

Kolikrát vlast, když tma ji štvala,

řeménky řek si rozvázala

a bosa šlápla do krve!

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

A v opuštěných domovech

zimou se na zdech sráží dech,

dech dávno mrtvých i těch živých,

jež vichr z krajin loupeživých

tak vyvracet zná v kořenech,

že ve světnicích rodných praská

podlaha, po níž přešla láska,

podlaha, kterou drhne vztek.

Co rakví a co kolébek

zvážila spravedlivou měrou!

Kolébka – rakev. Ale kterou

nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!

Obraze rámu prastarého,

kolikrát vytrhli tě z něho,

že odprýskaly barvy tvé

až po tmu hrobů. A v den slavný

znovu pro zraky žárlivé

napjal tě rámař starodávný.