– Muslimské organizace, které se zasazovaly o to, aby studentky mohly nosit závoj na základních a středních školách, vzápětí požadovaly také změnu školních osnov – například aby byla v dějepise muslimská civilizace prezentována "korektním" způsobem a v "pozitivním" světle.

– Z podrobností vyplývá, že většinu protikřesťanských činů tvořil vandalismus v kostelích; antisemitské činy často sestávaly ze znesvěcení hřbitovů a násilných útoků proti židům, a že protimuslimské činy se omezují na antimuslimské graffiti nebo položení plátků slaniny u vchodu do mešity nebo do poštovní schránky muslimské organizace. Žádní muslimové nebyli fyzicky napadeni.

12. října 2019 se v Dijonu, poklidném městě ve střední Francii, konalo zasedání regionální rady regionu Burgundsko–Franche–Comté. V publiku byla žena, která na sobě měla dlouhý černý závoj, a zjevně doprovázela skupinu žáků. Regionální šéf Národního sdružení Julien Odoul si vzal slovo a řekl, že přítomnost ženy, která má na hlavě islámský šátek ve veřejné budově, je neslučitelná s hodnotami Francouzské republiky:

"Jsme ve veřejné budově, jsme v demokratickém prostoru. Madame může, kdykoli se jí zachce, nosit svůj závoj doma nebo na ulici, ale ne tady a ne dnes. Zde je sekulární Francouzská republika. Zákony Francouzské republiky nedovolují žádné okázalé náboženské symboly. "

Julien Odoul ji neohrožoval, ani jí nevyhrožoval násilím, ale jeho slova okamžitě ostatní přítomné rozrušila. Chlapec, očividně syn zahalené ženy, se jí vrhl do náruče. Muslimka potom se svou skupinou dětí pomalu opustila zasedací síň.

Tato událost se okamžitě stala událostí č. 1 v novinách a televizi po celé Francii. Julien Odoul byl popsán jako provokatér a "opovrženíhodný islamofobní rasista". Lídři francouzských politických stran požádali lídryni strany Národní sdružení Marine Le Pen, aby se za chování Juliena Odoula omluvila a vyloučila jej ze strany. Marine Le Pen odpověděla, že Julien Odoul byl "nejapný" a "měl mlčet". Ze strany ho však nevyloučila.

Petice "Jak daleko necháme zajít nenávist vůči muslimům?" v deníku Le Monde označila Francii za "zemi, kde jsou muslimové stigmatizováni" a kde jsou "oběťmi rasismu, segregace a ostrakizace". Bez jakékoliv zmínky o nedávném teroristickém útoku na policejním ředitelství v Paříži, při kterém byli zavražděni čtyři policisté svým kolegou, islámským konvertitou Mickaëlem Harponem, odsoudila petice rozhodnutí některých veřejných institucí "monitorovat známky radikalizace mezi jejich muslimskými zaměstnanci."

Petice se rovněž nezmínila o tom, že k zavedení preventivních opatření vedl veřejné instituce právě tento útok. Petici podepsalo 90 muslimských spisovatelů, herců a univerzitních profesorů a několik nemuslimských intelektuálů. Od té doby ji podepsalo více než 230 000 lidí.

Z pohledu obyvatele USA nebo Velké Británie by taková diskuse mohla vypadat divně, ale Francie je zemí, kde je příslušnost k náboženství odedávna považována za soukromou záležitost, která absolutně nesmí být propagována ve veřejné sféře.

Trend nosit islámský hidžáb se ve Francii rozšířil teprve nedávno, ale rychle se stal něčím mnohem důležitějším než znakem příslušnosti k náboženství. Mnozí nyní považují muslimský závoj za prapor radikálního islámu a za symbol organizovaného pokusu o zásadní transformaci francouzské společnosti.

Pokusy prosadit právo nosit hidžáb ve francouzských školách začaly naplno v roce 1989. Muslimské organizace, které se zasazovaly o to, aby studentky mohly nosit závoj na základních a středních školách, vzápětí požadovaly také změnu školních osnov – například aby byla v dějepise muslimská civilizace prezentována "korektním" způsobem a v "pozitivním" světle.

O několik let později začali učitelé hlásit ministerstvu školství, že ve třídě není možné hovořit o holocaustu, bez toho, že by je nepřerušovali negativní a antisemitské výroky muslimských studentů. Ministerstvo školství ochotně upravilo dějepisné učební materiály. Muslimská civilizace je nyní ve francouzských učebnicích popisována jako civilizace, která byla pro svět a pro Evropu úžasně přínosná. Staženy byly všechny odkazy na pokračující praktikování otroctví v muslimském světě nebo masakry spáchané muslimskými válečníky.

Když ale ministerstvo školství nereagovalo na další nářky učitelů, tak se několik z nich rozhodlo pod vedením historika Georgese Bensoussana napsat knihu "Les Territoires perdus de la République" ("Ztracená území republiky"), vydanou v roce 2002.

Kniha se zřejmě stala pro tehdejšího ministra školství a mládeže Luca Ferryho impulsem k tomu, aby požádal akademika Jeana–Pierra Obina, aby zahájil vyšetřování. Zpráva, publikovaná v září 2004 zdůraznila, že situace je mimořádně závažná, protože pokud jsou ve třídě muslimští studenti, tak nemohou učitelé dějepisu vyučovat historickou pravdu o holocaustu a nemohou se zmiňovat ani o Izraeli nebo křížových výpravách. Učitelé biologie nemohou vyučovat evoluci, protože teorie evoluce neodpovídá koránu. Kdekoliv byli židovští studenti v kontaktu s muslimskými studenty, pokračovala zpráva, docházelo k šikaně, a když nakonec došlo k závažnému incidentu, tak vedení školy nepotrestalo agresory, ale poradilo židovským rodičům, aby své děti zapsali do jiné školy. Zpráva upozornila na to, že muslimské dívky, které ve škole nesmí nosit šátek, si jej ve stále větším počtu dají na hlavu hned, jak opustí školní areál a bezostyšně šikanují ostatní muslimské dívky, které šátek nenosí. Mainstreamová média zprávu okamžitě označila za "islamofobní". Zpráva neměla žádný účinek a nic se nezměnilo.

Mezitím se předměstí velkých měst kde se muslimské komunity lavinovitě rozrůstaly, staly místy, kde jsou dívky a ženy, které závoj nenosí, uráženy, napadány, někdy i znásilněny nebo dokonce skupinově znásilněny ve sklepech. Ve Vitry, poblíž Paříže, byla v říjnu 2002 zaživa upálena nezahalená muslimská dívka, sedmnáctiletá Sohane Benziane. V přístavu Marseille byla další nezahalená muslimská žena, třiadvacetiletá Ghofrane Haddaoui, ukamenována. Když se nemuslimské rodiny, které se nechtěly podřídit zákonu gangů a islamistů, postupně odstěhovaly, staly se tyto čtvrti místy, kde každá muslimka ví, že odvážit se jít ven nezahalená, je nebezpečné.

Závoj se pro mnohé stal symbolem útlaku žen a je spojován s oblastmi, které se staly no–go zónami – oficiálně zóny "urbaines sensibles" ("citlivé městské zóny"). V roce 2006 jich bylo v zemi 751 a nemuslimové z nich byli všeobecně vyloučeni, kromě výjimečných okolností.

V těchto no–go zónách vypukly na podzim roku 2005 nepokoje. Francouzská vláda tehdy čelila situaci, kterou nemohla zvládnout, a musela se při obnovení pořádku spolehnout na muslimské organizace a na imámy. Tehdy se no–go zóny staly de facto autonomními muslimskými oblastmi na francouzském území.

V následujících letech muslimská populace raketově rostla a muslimské organizace nabyly ještě většího významu, zejména francouzská pobočka Muslimského bratrstva – tehdy nazývaná Svaz islámských organizací Francie (UOIF), která si dnes říká Muslimové Francie. Populární kazatelé, jako Hassan Iquioussen a Tariq Ramadan (roku 2018 obžalovaný z několika znásilnění) v mešitách kázali, že muslimky mají "islámskou povinnost" nosit hidžáb, protože ženy musí být "cudné". Tito kazatelé argumentovali, že zakazovat muslimkám nosit závoj ve veřejných prostorách je způsob, jak je "přinutit, aby zůstaly doma". A obvinili každého, kdo se proti hidžábu postavil, že chce "vyloučit" muslimské ženy ze společnosti. Členky muslimských organizací, začaly tyto názory papouškovat.

V poslední době zaznamenala islamizace Francie obrovské pokroky. Zahalené ženy lze vidět všude. A ostatní ženy vědí, že je riskantní obléknout si "vyzývavé" šaty nebo sukni. Novinářka Zineb El Razhoui, která v minulosti psala pro francouzský satirický časopis Charlie Hebdo, prohlásila, že jsou nyní ohroženy všechny francouzské ženy, včetně nemuslimek. Zineb El Razhoui zdokumentovala explozi počtu sexuálních útoků ve Francii: V roce 2018 bylo k soudům podáno 235 000 obvinění ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění – o 62 000 více než v roce 2016. V roce 2005 bylo podáno 9 993 obvinění ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění, a toto číslo bylo tehdy považováno za alarmující.

27. října 2019 se na demonstraci proti "islamofobii" v Paříži shromáždily stovky zahalených žen. Držely transparenty, na kterých bylo napsáno: "Pokud se vám nelíbí, jak se oblékám, tak opusťte moji zemi" a "Zastavte pronásledování muslimů". Jeden z organizátorů v televizi řekl:

30. října 2019 francouzský prezident Emmanuel Macron poskytl rozhovor týdeníku "Valeurs Actuelles". "Bojuji ze všech sil proti sektářství," řekl, ale okamžitě dodal: "Nechci spadnout do pasti a nikdy neřeknu: sektářství je islám."

V deníku Le Figaro napsal publicista Ivan Rioufol, že každý ví, že jediným dnešním sektářstvím ve Francii je islám a že Macronovy výroky jsou k smíchu. A pak dodal, "Byl spuštěn mechanismus zastrašování... Jakákoliv kritika islámu je nyní rouháním."

Macron není jediný politik, který se vyhýbá použití slova "islám". Veškerá debata na toto téma z francouzských novin i televizních stanic zmizela. Prakticky všichni francouzští novináři, používají – když mluví o no–go zónách – pouze oficiální termín: "citlivé městské oblasti".

Novináři pozorují známky "radikalizace" mezi mladými lidmi na předměstích, ale neodvažují se říci, jaký druh "radikalizace" to je. Útoky nožem na kolemjdoucí jsou nyní ve Francii bohužel dost časté, ale když je útok spáchán muslimem, tak bývá ve zprávách spáchaný čin popsán jako "nevysvětlitelný" nebo "nepochopitelný". Alternativou je označení útočícího muslima jako člověka trpícího duševní poruchou. Vražda čtyř policistů na policejním ředitelství v Paříži konvertitou k islámu byla původně oficiálně označena jako "teroristický čin". Před několika dny ale francouzské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že po důkladném prozkoumání všech okolností došli soudci k závěru, že to, co se stalo, bylo zaviněno pouze "sporem na pracovišti" bez teroristického motivu.

31. října 2019 uvedlo francouzské ministerstvo vnitra, že ačkoliv bylo 33 policistů nahlášeno nadřízeným jako "zradikalizovaných", tak nikdo z nich nebyl propuštěn. Když Alexandre Langlois, generální tajemník policejního odborového svazu Vigi (Vigi Ministère de l'Intérieur), v červnu 2019 prohlásil, že počet "zradikalizovaných" policistů ve Francii je ve skutečnosti mnohem vyšší, byl na rok suspendován.

Bylo by zavádějící tvrdit, že muslimové jsou ve Francii pronásledováni. V oficiální zprávě o počtech protináboženských činů ve Francii v roce 2018 bylo uvedeno, že bylo spácháno více než tisíc protikřesťanských činů; 541 antisemitských činů (o 64 % více než v roce 2017) a 100 protimuslimských činů. Z podrobností vyplývá, že většinu protikřesťanských činů tvořil vandalismus v kostelích; antisemitské činy často sestávaly ze znesvěcení hřbitovů a násilných útoků proti židům, a že protimuslimské činy se omezují na antimuslimské graffiti a dávání plátků slaniny ke vchodu do mešity nebo do poštovní schránky muslimské organizace. Muslimové nejsou fyzicky napadáni.

Vzhledem k tomu, že židé představují méně než jedno procento francouzské populace je počet útoků proti nim naprosto alarmující. Sammy Ghozlan, prezident Národního úřadu bdělosti proti antisemitismu (BNVCA), uvedl v televizním rozhovoru, že téměř všechnu agresi proti židům páchají muslimové.

Od roku 2012 si teroristické útoky islamistů vyžádaly ve Francii 263 životů. 29. října 2019 zahájil čtyřiaosmdesátiletý veterán Claude Sinke střelbu na mešitu ve městě Bayonne v jihozápadní Francii a dva lidi zranil. To je jediný násilný útok proti muslimům ve Francii.

Jediným novinářem, který se i přes soudní odsouzení a hrozby, které na něj jen prší, odváží mluvit otevřeně o islámu, je Éric Zemmour. Ten ještě nebyl umlčen. Ti, kdo žádají jeho vyloučení z médií, dosud neuspěli – ale nevzdávají se. Zemmour se účastní každodenní talk show na televizním kanálu C News. Několik společností, jejichž reklamy běžely na C News, se rozhodlo tento televizní kanál bojkotovat, dokud nebude Zemmour odstraněn. Většina francouzských politických lídrů prohlásila, že nepřijmou žádné pozvání od C News, dokud Zemmour nebude vyhozen. Na serveru Mediapart byl zveřejněn článek podepsaný několika levicovými novináři, kteří požadují úplné a trvalé vyloučení Zemmoura ze všech médií:

"Je trestuhodné dát mu přístup k jakémukoli publiku. Rasismus, výzvy k nenávisti a násilí vůči menšinám jsou zločiny! Za podněcování nenávisti byl Zemmour odsouzen. Nenávist! Zločiny proti lidskosti spáchané během druhé světové války také začaly nenávistnými výroky."

Muslimské organizace, které každý týden svolávají demonstrace před budovou společnosti C News, také uvedly, že jejich protestní akce budou pokračovat, dokud Zemmour "nezmizí". Během demonstrace 2. listopadu jeden z organizátorů, Abdelaziz Chaambi, vedený v policejní databázi kvůli vazbám na násilné islamistické organizace, nazval Zemmoura "odporným monstrem" a "sionistickým parchantem". Dav mu nadšeně tleskal.

Přestože televizní společnost C News dosud tomuto nátlaku nepodlehla, tak vydala prohlášení, že Zemmourovy programy budou nyní vysílány až poté, co právníci pečlivě zkontrolují jejich obsah, aby se přesvědčili, že z nich byl odstraněn jakýkoli kontroverzní materiál.

Ti, kteří Érica Zemmoura obviňují z rasismu nebo podněcování k nenávisti a násilí, nebyli nikdy schopni citovat nějakou jeho rasistickou frázi nebo jeho podněcování k nenávisti a násilí. Nic takového totiž nikdy neřekl. Éric Zemmour byl odsouzen za to, že řekl, že "na nesčetných francouzských předměstích, nosí mnoho dívek závoj a probíhá tam boj za islamizaci těchto území." Ve Francii vás dnes soudy odsoudí i za to, že řeknete, že dívky na předměstích chodí zahalené a že tam jsou snahy takové čtvrtě islamizovat.

Před rokem, zřejmě v záchvatu pesimismu, Éric Zemmour prohlásil, že "bojuje za přežití Francie", ale že se obává, že jde o "již prohranou bitvu". Podle jeho názoru nehrozí Francii "rozdělení", ale "obrácená kolonizace". Mohl by mít bohužel pravdu.

V září 2017 zveřejnil ekonom Charles Gave článek "Demografická sebevražda Evropy", ve kterém vysvětlil, že všechna data naznačují, že pokud nenastane závažná, ale přitom nepravděpodobná změna, bude Francie do konce 21. století převážně muslimskou zemí. Dodal, že současná muslimská menšina bude mít takovou moc, že se Francie za třicet let, do roku 2050, poddá islámu. Demografové, kteří tento problém studují, jako je například Michèle Tribalat, jeho závěry potvrdili. V mainstreamových médiích byl ovšem Charles Gave okamžitě odsouzen jako "islamofob" mající "pitomé úvahy".

"V roce 2050 bude Francie islámskou zemí. Věříme, že muslimové budou v této zemi pány, a to přinese islám, jeho zákony, jeho světlo, jeho poselství a jeho milost lidem Západu skrze džihád, jménem Alláhovým... V době Osmanské říše dobyli muslimové Polsko a Rakousko a v těchto zemích se ozývalo muezzinovo svolávání věřících k modlitbě. Islámské společenství je schopno obnovit svou původní identitu a šířit islám, pokud si to Alláh bude přát. Prostředky, které máme k dispozici, jsou konverze k islámu a platba džizji. Budeme Alláha prosit o pomoc v boji proti nevěřícím."

Francouzsko–libanonská novinářka Maya Khadra v rozhovoru pro televizi Al–Hurra uvedla, že jeden z jejích přátel natočil rozhovory s mladými francouzskými muslimy na předměstí Paříže a ptal se jich, proč přijímají peníze od francouzského státu, přestože tvrdí, že Francii nenávidí. A oni odpověděli: "To, co nám platí, je džizja."

V rozhovoru pro pobočku organizace Muslimové Francie, která se jmenuje Kolektiv proti islamofobii, uvedla Fatima E., zahalená žena, kterou se opovážil kritizovat Julien Odoul, že její život je "úplně zničen", že její syn má "noční můry" a že plánuje obvinit Juliena Odoula z "veřejného podněcování k rasové nenávisti". Poté, co byla její fotografie se synem široce publikována ve francouzských novinách, obdržela tisíce vyjádření podpory. Právník Gilles–William Goldnadel, odvolávající se na její stížnost, popsal její reakci jako "skandální případ viktimizace". [1] Poznamenal, že její syn je středem pozornosti mnoha novinářů, zatímco osiřelé děti čtyř policistů zavražděných Mickaëlem Harponem nikoho nezajímají.