Po posledních událostech kolem zavraždění Sulejmáního jsou evropští vůdci rozpačití. Z jedné strany se obávají šíření konfliktu mezi Íránem a USA a z druhé jim faktické bezpráví NATO neumožňuje zadržet avantýry USA. Ve Washingtonu se s názorem Evropy nepočítá. To, o čem mluví celý svět, nutí kvůli „atlantické solidaritě“ Evropu mlčet.

Anonymní americký vládní úředník řekl den po vraždě novinám New York Times, že NSA zachytila hovor mezi ajatolláhem Chameneím a generálem Sulejmáním a nezjistila žádné plány generála organizovat nějaký útok na představitele USA.

Ovšem toto západní media „nezaznamenala“ a šířila Trumpův tweet, že „byla přijata opatření, aby se zabránilo válce“ a ještě Pompeovo prohlášení o tom, že Sulejmání připravoval „útok proti americkým zájmům“. Jeden z novinářů na brífinku na ministerstvu zahraničí žádal předložit fakta k této verzi, jenže vedoucí se na něho utrhl: „My musíme něco obhajovat? Proč bychom to dělali?“

Začátkem ledna přijal irácký parlament rozhodnutí o vyexpedování amerických vojsk, a to do roka. Ve stejném dni ohlásil Trump, že USA mají na mušce 52 íránských objektů, včetně důležitých kulturních. Evropští šéfové to neriskovali komentovat.

Nyní přehodnocují Dánsko, Polsko, Lotyšsko a Finsko svoji účast v iráckém dobrodružství USA. Avšak jejich gesto je pouze symbolické. Vždyť třeba polský vojenský kontingent v Iráku čítá 268 osob a lotyšský jen 6.

Na spěšném zasedání Rady NATO 6. ledna bylo navrženo zastavit pokusy o „násilí a expanzi“ … Teheránu. A šéfka Evropské komise, bývalá ministryně obrany SRN Ursula von der Leyenová hlubokomyslně oznámila „připravenost podpořit ty, kteří v konfliktu zůstávají klidní a rozumní“. Koho tím myslela, není jasné.

Dne 11. ledna poletí Merkelová a Maas do Moskvy za Vladimirem Putinem, pravděpodobně v naději domoci se toho, aby ruský vůdce na Teherán uplatnil „kolektivnímu Západu“ potřebný vliv.

V rámci operace Mučedník Sulejmání provedl Írán dva útoky na americké objekty v Iráku, mezi nimi i na leteckou základnu Aín al–Assad na západě země. Washington popírá škody na těchto zařízeních. Americký prezident k tomu nejprve mlčel a potom vystoupil s oznámením, že se při útocích nikomu nic nestalo a škody prý byly minimální. Přitom se pochlubil: „Vypadá to, že Írán ustoupil.“

Sám při tom vypadal jako ustoupivší. O padesáti dvou íránských objektech na mušce už nepadlo ani slovo. Za několik hodin se na internetu objevily satelitní snímky od komerční společnosti Planet. Ty ukázaly značné poškození, ale zda byly oběti, není jasné. Hangáry s technikou i další služební zařízení utrpěly znatelně.

Na Západě bývají v podobných situacích tiskové konference. Zde nebylo nic. Jestliže Íránci zveličovali účinek raketového útoku, proč „nejmohutnější armáda na světě“ nezadržela útoky na své základny? Pokud se Íránci nezalekli slibované „nebývale tvrdé a strašné odplaty“ a na americké objekty útočili, proč americká administrativa takovou drzost nekomentuje? Jak se ve Washingtonu dívají na odhodlání Teheránu zaútočit ještě na 104 (2×52) objektů USA a jejich spojenců?

Co mají dělat „věrní atlantisté „– evropské vlády, od nichž žádá veřejnost objasnění situace?

Evropští vůdci na kontinentu nedospěli do úvah Borise Johnsona, který oznámil odhodlání zaútočit na Írán raketami. Jestliže jsou členské státy NATO spojeny „atlantickou solidaritou“, proč by nemohli Evropané žádat od Washingtonu vyčerpávající informace o vztazích USA s Íránem? Jenže Evropané jsou zticha. Jsou zhypnotizováni chimérou atlantismu. Zdá se, že Churchill říkal: „Žijeme v epoše velkých událostí a malých lidí.“ O tomtéž psaly německé Die Zeit v článku ze 6. ledna s názvem Čas diletantů.