30.10.2020 Ivo Šebestík Komentáře
Ivo Šebestík komentuje současné vztahy mezi islámem a Evropou ve světě a v Evropě samotné.
Představitelé muslimských zemí neodsoudili vraždu učitele, které se dopustil islámský náboženský fanatik. Naopak, turecký prezident a zájemce o obnovení Osmanské říše Recep Tayyip Erdogan obvinil francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z příprav nových křižáckých výprav proti muslimům. Reagoval tedy způsobem, který je typický pro „mezinárodní vztahy“ v éře rodících se konfliktů. Tedy zaměnil následek za příčinu, reakci za akci, oběť a viníka. Respektive vymyslil úplně nesmyslné obvinění.
Erdogan se ovšem nemohl vyjádřit jasněji a osvětlit tak i hlavám mimořádně nedůvtipným, které se v jakési zlomyslné shodě Osudu zrovinka sešly, aby řídily osudy některých západoevropských států, že islámský terorismus páchaný na území evropských států má plnou podporu několika vlivných zemí muslimského vyznání v čele s Tureckem. Jinými slovy, vyslovil naprosto pregnantně, že pokud by se představitelé terorismem ohrožených států v Evropě snad rozhodli splnit si svoji povinnost a pokusili se tento druh násilí vymýtit, „dobýt“ zpět ztracená území a zasáhnout proti cizí rozpínavosti, že Turecko se postaví na stranu svých „ublížených“.
Francouzský prezident Emmanuel Macron bude veřejným míněním patrně donucen, aby splnil alespoň v minimálním rozsahu, co pod dojmem další vraždy spáchané na francouzském území provést slíbil a uskutečnil některá opatření, která budou směřovat proti místní islámské komunitě. Bude chtít postupovat maximálně platonicky, neboť odvahu projevuje západní Evropa jen, když vyhlašuje sankce proti Rusku, které ji ovšem neohrožuje, nebo proti Číně, která technologicky předběhla Spojené státy, což se samozřejmě nedělá. Tam kde hrozí reálné nebezpečí, jednají představitelé Německa nebo Francie natolik „korektně“, až se termín korektnosti stává synonymem národní sebevraždy.
Jenomže, součástí asi nejpodivnější epochy v evropských dějinách, v níž se pozornost soustřeďuje zásadně jen na nesmysly a je odváděna od vážných věcí, jsou také karikatury Proroka, které tvořily a stále tvoří část obsahu údajně humoristického časopisu Charlie Hebdo. Ty jsou považovány za projev svobody slova, ač jsou ze všeho nejvíce a vlastně jedině důkazem dekadence současného smyslu pro humor. Jsou ubohé, zcela bez vtipu, jen zbytečně urážející etnikum, pro které jsou jeho symboly nedotknutelné. Kulturní člověk, kulturní satirik a kulturní národ symboly někoho jiného respektuje. Tento respekt není v žádném sporu se svobodou slova, naopak je důkazem vyspělosti.
Redakce týdeníku i samotný středoškolský profesor v Paříži se stali terčem útoku islamistů. Pochopitelně, že obojí vraždění je vrcholně odporné a daleko za čáru. Odpovídá středověkému fanatismu, ze kterého Evropu naštěstí vyvedlo osvícenství, byť ji posléze přivedlo k novým druhům šílenství. Ale to jen na okraj.
Tohle je ale jenom jedna strana mince. Na té druhé vidíme zájem Turecka o obnovení vlivu bývalé Osmanské říše, jehož základním principem je vyjádření ochrany všem muslimům, kteří se nacházejí (velmi dobrovolně) na území jiných států, než jsou ty islámské. Jak bral Hitler v ochranu sudetské Němce, aby jejich prostřednictvím ukradl české země, stejně tak bere Erdogan v ochranu francouzské, německé i jiné muslimy, aby ukázal svoji narůstající moc a až nastane čas, mohl svoji říši roztáhnout opět pod Vídeň, a možná i dál. K jeho zbraním patří mimo jiné i neznámý počet migrantů, které má prozatím doma, ale s jejichž hrozbou se dá účinně vydírat státníky, které jejich lid vyzývá k obraně.
Takže bez ohledu na karikatury tažení islámu na Evropu provázené násilím všeho druhu je v plném proudu. Tyto hloupé karikatury jsou jen záminkou k násilí, jež propuká kvůli všemu, co se hodí, i kvůli šortkám a krátkým sukním. Kde je vůle páchat zlo, tam se záminka snadno najde.
Pokud Emmanuel Macron, jak se dá očekávat, důvěru ohrožených Francouzů zklame (Merkelová v Německu žádnou sebeobranu raději ani neslibuje), tak v příštích prezidentských volbách Macrona vystřídá radikál, nejspíš Marine Le Penová. Západoevropské země s mohutnou populací muslimské víry, jež je stále posilována migrací a vysokou porodností, se nacházejí tak trochu v pasti. Pokud vlády v zájmu obrany evropské kultury a zákonů a v zájmu bezpečnosti občanů a pořádku začnou zasahovat, jejich opatření povedou k odporu, protestům a ještě rychlejší radikalizaci. Za „ublížené“ (včetně teroristů) se postaví Turecko v jednom šiku s několika dalšími islámskými státy.
Je tragikomické, že vlivné země evropského Západu v této situaci investují svoje síly a pozornost do vytváření konfliktů s Ruskem (služba vůči USA a aktuálně i Polsku), jehož území po dlouhá staletí představuje poměrně pevnou hráz proti nepřátelskému pronikání z Východu a je nejspíš jedinou mocností, která se dokáže v oblastech Blízkého a Středního východu orientovat. Je to rovněž jediný silový faktor, jaký musí Turecko, chtě nechtě brát v úvahu a Erdogan při svých tazích momentálně i po kavkazské šachovnici respektovat.
Státy západní Evropy se velice snaží rozdělit se o svoji nebezpečnou situaci, kterou si ovšem způsobily samy, také se zeměmi Visegrádské čtyřky. Zatím neúspěšně, neboť v těchto zemích se ještě nepodařilo dosadit do vlivných pozic osoby, které budou ochotny zahájit destrukci vlastních národů. V ČR budou parlamentní volby příští rok a zájemců o zničení své vlastní země je v řadách opozice až až. Stačí zvolit je jednou a za čtyři roky bude Česká republika v situaci Francie nebo Německa také.
Jaké je résumé? Válka mezi islámem a Evropou je v plném proudu a Erdogan svými prohlášeními na adresu francouzského prezidenta vyslal vlastně varování, jež přichází ještě v čase, kdy se dá něco dělat. Primitivní zesměšňování symbolů cizí víry je projevem nekulturnosti, a nikoliv důkazem svobody slova. Islámské pronikání do Evropy a obrana vůči němu spočívající v hloupých vtipech bez humoru je obraz velice nešťastný. Čelit se mu dá pouze volbou skutečně odpovědných osobností do čela států.
casopisargument.cz