Rozhodně nejsem milovníkem katastrofických scénářů, ovšem politika Západu a mám tím na mysli jak EU, tak i NATO, která opět až hystericky nastartovala ohledně Idlíbu protiruský a protisyrský ryk zažila včera zcela zaslouženě zase svůj debakl.

Možná ještě před lety člověk nevnímal všechny souvislosti, ale dnes už nás nikdo nemůže opít rohlíkem. Je zcela nepochybné, že Západ zejména Německo, USA, Velká Británie, Nizozemí a dříve i Francie podporovali po dlouhá léta všemi prostředky džihádistické skupiny v Sýrii, protože se prostě rozhodli, že tak jako musel svého času padnout Sadám Hussajn, prezident Mubarak a následně Muammar Kaddáfí, jistě autokraté ale sekulární, musí být nahrazen i Bašár al Asad. Tento dřívější miláček Západu, který vystudoval mimo jiné v Británii oční lékařství přece nemůže přežít pokrokové „arabské jaro“.

Když jsem nyní zaznamenával nenávistné až zběsilé výzvy (a to nepřeháním) politiků typu Angely Merkelové, Mika Pompea, že Asad s Putinem se ihned musí stáhnout na linii příměří dohodnutou v Soči, a že útoky proti „rebelům“ jsou válečnými zločiny, že nad Idlíbem musí být vyhlášena bezletová zóna, člověk nevěřil svým uším.

Zaznamenal někdo, že Sýrie je řádným členem OSN a že logicky má právo rozhodovat, kdo je či není oprávněn být na jejím území, což rozhodně není ani jeden ze států NATO, tím měně Turecko?

Bušení a výhružky proti Putinovi i Asadovi pokračovali ještě během pátku, kdy Erdogan donutil Merkelovou či Trumpa, aby ostře protestovali proti útokům na turecké vojáky.

A nejvtipnější, ale zároveň i nejsmutnější je chování prezidenta Erdogana. Zbuntoval proti Putinovi a Asadovi NATO, vyzval k solidaritě proti zločinnému Rusku a Asadovi Evropskou unii i OSN. Prohlašoval nestoudné věty typu a Rusko musí ustoupit, ani píď neustoupím já, zničím Sýrii apod.

A vytvořil atmosféru, že v tomto okamžiku měla 3. světová válka nastartovat. NATO se rezolutně vyhrožovalo Asadovi, aby si on a případně Rusko uvědomili, že se Erdogan opírá a plné spojenectví tohoto paktu.

Co zřejmě uniklo všem, že po celé dlouhé dny Vladimír Putin prakticky vůbec nekomentoval Erdogana, nechal líně utíkat čas, zamítl nejdříve Erdoganovi megalomanské setkání spolu s Merkelovou a Macronem, a potom zase neměl čas odletět do Instanbulu, protože musí přece řešit, zda vtělit do ruské nové Ústavy Boha a to, že manželství je spojením muže a ženy. To Rusy zajímá a proto nemůže odletět.

A pak když uprostřed té hysterie, kterou Erdogan vytvořil, se uskutečnilo setkání, probíhalo ze strany pokerového hráče Putina v klidu, dlouho a s jednoznačným výsledkem: bylo přijato příměří a pro syrské jednotky to znamenalo, že co si během té operace získaly jim prostě zůstalo.

A Erdogan byl jako mílius, hovořil o tom, že vztah Ruska a Turecka je na nejlepší úrovni, jaké kdy byl. A zrušil otevření hranic, aby migranti mohli směřovat do Evropské unie přes Řecko a dokonce nechal vyčlenit tuším tisíc policistů, aby je zase natlačovali na turecké území.

Mimo pozornost našich médií, které by ani neuměla správně rozklíčovat, co to znamená, v minulém týdnu vláda maršála Haftara, která ovládá většinu Libye včetně ropných polí, navázala se Sýrií diplomatické vztahy s cílem vytvořit protitureckou vojenskou osu.

Samozřejmě, že to vše je nejen fiasko Erdogana, ale obou organizací NATO i EU, které se tak angažovali proti Putinovi a Asadovi. A nejen to, když druhé největší armáda NATO neumí vojensky zvládnout těžce zkoušené vojáky syrské armády, chtě nechtě může mít někdo pocit, zda tyto instituce nejsou jen virtuálně silné.

Jo, proklamace, sankce, neustálé schůzování to umí. Ale prohráli v Afghánistánu, prohrávají v Sýrii a zřejmě je čeká i porážka v Libyi.

Macron byl jediný, který věci nekomentoval, nepodpořil Erdogana a je obecně známo, že se v Libyi přiklonil s podporou Haftara proti Erdoganovi k Rusku.