Po vstupu České republiky do Evropské unie počet pracujících cizinců v ČR stále roste. V roce 2004 zaměstnaní cizinci tvořili necelých 7%, v polovině roku 2019 už to bylo 13,2 %. Od konce roku 2018 počet pracujících cizinců stoupl o 38 tisíc a v polovině letošního roku dosáhl hranice téměř 700 tisíc osob. A to ve statistice nejsou zahrnuti cizinci, ze kterých jsou již papírově čeští občané, nebo zde prostě pracují načerno. Naprostá většina zahraničních pracovníků je u nás jako zaměstnanci. MPSV k 30. 6. 2019 registrovalo rekordních 606 483 zahraničních pracovníků. Cizinci z EU tvoří 60% (zejména Slováci a Poláci). V žebříčku cizinců ze třetích zemí jasně kralují Ukrajinci – na konci loňského roku zde pracovalo 121 086 Ukrajinců, za letošní půl rok jich přibylo dalších asi 32 tisíc.

Pro potřeby velení domobraneckých organizací byla koncem roku 2018 štábem domobrany vytvořena analýzy rizik, která v ČR i Evropě reálně hrozí. Mezi události, které mohou bezprostředně nastat, patří mimo jiné finančně–ekonomická krize mimořádné intenzity a dopadů. Z důvodu okamžitého propuštění agenturních pracovníku, tedy převážně cizinců a potenciálně i bez vyplacení mezd se tito lidé ocitnou prakticky na ulici bez prostředků, potravin, lékařské péče a bez možnosti návratu domů. Na takovouto situaci, z uvedených důvodů, hrozí navazující banditismus extrémních rozměrů ze strany zahraničních pracovníků jako důsledek rychlého postupu finančně–ekonomická krize. Případná další ekonomická krize podle odborníků, může být výrazně horší než to, co jsme dosud v této oblasti zažili. Ne nadarmo se říká, že finanční krize roku 2008 byla jen lehkou zatěžkávací zkouškou proti tomu, co nastane.

V době trvalého ekonomického růstu a relativního blahobytu postrádá řada velkých i menších firem dostatek pracovníků. Stále se hovoří o minimální nezaměstnanosti a tedy o nutnosti dovážet pracovníky do zdejších montoven ze zahraničí. Zejména ze zemí bývalého Sovětského bloku jako je Ukrajina a Moldávie, z Mongolska nebo zemí Balkánu. Pouze zde se totiž dají nalézt lidé, kteří jsou ochotni a schopni pracovat za nízké mzdy, za které by naši obyvatelé do práce určitě nechodili.

Mezi imigranty z Afriky nebo arabských zemí nalezneme jen minimum lidí, ochotných a především schopných pracovat například v českých automobilkách. Statistické údaje západních zemí hovoří zcela jasně – do pracovního procesu se daří zařadit pouze počty imigrantů v promile, kteří v posledních letech zavítali do jejich zemí.

Většina imigrantů u nás je jazykově a kulturně příbuzná, a na rozdíl od muslimů k nám přijeli pracovat, nikoliv vysávat státní rozpočet, dobývat a likvidovat své hostitele. Hlavním motivem těchto imigrantů nebo zahraničních pracovníků je snaha vydělat zde takové peníze, které budou sloužit nejen pro uživení jich samotných, ale i jejich rodin, které často zanechali doma a pro které jsou peníze došlé ze zahraničí důležitým zdrojem příjmů. Nejnovější čísla hovoří o tom, že za rok 2018 poslali zahraniční pracovníci do svých domovských zemí přes 47 miliard korun.

Již nyní jsou zejména ve středních Čechách města, kde zahraniční dělníci tvoří až o 2/3 více než je počet zde žijících obyvatel. Většinu času tráví buď v práci, nebo na ubytovnách. Jen někteří si dovolí luxus utrácet těžce vydělané koruny za nějakou zábavu. Takže až na ojedinělé excesy, které mají v poslední době stoupající tendenci, dosud nejsou se zahraničními pracovníky žádné masové problémy.

Co se stane, až se naplní uvedený scénář a naplno vypukne mohutná hospodářská krize a práce nebude dostatek ani pro naše lidi? Začne se masivně propouštět. Kdo bude propuštěn první – bude to generální manažer, vedoucí provozu nebo zahraniční námezdní síla, často nekrytá žádnou smlouvou, garantující ochrannou lhůtu nebo nějaké odstupné?

Akcionáře nebo provozního ředitele nebude zajímat, co se bude s těmito bývalými pracovníky dít dále. Akcionáře zajímá pouze minimalizace ztrát a maximalizace zisků. Ředitel je placen od toho, aby provedl nepopulární opatření. Další životní osudy svých bývalých zaměstnanců ho opravdu nezajímají. Ovšem nás by zajímat měly. Protože se jejich osud může bezprostředně dotknout každého z nás.

Většina zahraničních dělníků je zde pouze za jediným účelem – vydělat co nevíce peněz a ty následně poslat svým rodinám do zemí, odkud přišli. Proto zde žijí skromně, jejich jídlo je to nejlevnější, co je možné v obchodech koupit, bydlí po několika v laciných ubytovnách a na zábavu jako je kino nebo hospoda opravdu nemají dostatek zbytných peněz. Tito lidé jsou bez větších zásob a finančních úspor. Nyní se dostanou bez prostředků na ulici – bez zaměstnání, bez jídla a finančních prostředků nutných na to, aby se vrátili ke svým rodinám.

Hladový člověk bez rodiny je zoufalý člověk. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Scénář takřka hororový: v důsledku rychlé a zničující finanční krize zastavuje většina podniků, zaměstnávajících zahraniční dělníky, provoz. Na hodinu a bez odstupného jsou propuštěny statisíce zahraničních zaměstnanců. Nemají žádné úspory, aby zde mohli delší dobu přežívat, nemají ani na to, aby si zajistili klidný odjezd do svých domovů – do Mongolska, Nepálu, Albánie, na Ukrajinu. Kde na to vezmou prostředky? Jak se budou živit, čím cestovat domů? Při těchto vysokých počtech ani není možné takový exodus, imigraci naruby, v reálném čase logisticky zvládnout.

Začnou mít hlad, žízeň, dostavuje se frustrace, beznaděj a vztek. Jsou zaznamenány první případy, kdy si obstarávají základní prostředky (včetně alkoholu) násilnou cestou. Začínají krádeže ve velkém a rabování. Nejdříve obchodních center, následně menších obchodů, domů a bytů, kde je možné si jídlo a další prostředky obstarat.

Nastává anarchie a první větší střety s policií a ozbrojenými občany. Narůstají ztráty na obou stranách. Policie není schopna nepokojům v tak velkém měřítku zabránit. Sama je často terčem útoků a úspěšných snah ozbrojit se na úkor příslušníků policie. Je třeba si uvědomit, že větší část zahraničních dělníků má na rozdíl od mladší části zdejší populace za sebou několikaletou základní vojenskou službu, někteří dokonce i bojové zkušenosti. Na rozdíl od imigrantů z Afriky nebo muslimských zemí jsou takřka k nerozeznání od zdejších obyvatel. Znají naši řeč a umí se pohybovat v našem prostředí. Jsou mnohem silnější a otužilejší, a to nejen fyzicky. A mohou jich být statisíce, s jedinou touhou – přežít, případně se vrátit domů, za svými rodinami. Za každou cenu.

Nikoho nestrašíme, nešíříme žádné hoaxy ani poplašné zprávy, jak se nám budou snažit podsunout ti, kteří nechtějí vidět pravdu, která nemá s jejich vysněným světem nic společného. Objevuje se stále více příznaků, které už nemohou opominout ani maintreamoví ekonomové a pisálci, že se začíná hospodářství v Německu, zejména automobilový průmysl, zadrhávat. A vzhledem k propojenosti naší a německé ekonomiky a procentu našeho průmyslu se zaměřením na automotive je jen otázka času, kdy problémy dorazí k nám. České podniky nebo pobočky nadnárodních koncernů začnou zavírat nebo omezovat výrobu – už se to začíná dít, stačí si najít patřičné informace.

Pokud se světová, evropská a zejména německá ekonomika dostane do recese nebo ještě hůře do vážné ekonomické krize, poneseme všichni velmi citelně následky dosavadní predátorské politiky nadnárodních korporací, které ve snaze minimalizovat náklady a maximalizovat zisky do naší země dovážejí stále více a více zahraničních pracovníků, aniž by na sebe vzaly odpovědnost za jejich další osud. Také stát veřejnou podporou těchto praktik naprosto selhává ve své úloze regulátora a ochránce životních zájmů svých občanů, neboť nejen nebrání neustálému přílivu cizích pracovníků na své území, ale ani není dostatečně připraven čelit rizikům a následkům vyplývajícím z příchodu vážných ekonomických problémů.