Dne 26. září 1938, čtyři dny před mnichovskou konferencí, přednesl Adolf Hitler, říšský kancléř a führer německého národa, v berlínském Sportpalastu jeden ze svých nejútočnějších, nejodpornějších a nejprolhanějších projevů proti Československé republice a především proti jejímu prezidentovi dr. Edvardu Benešovi. Před zfanatizovaným davem jeho posluchačů přímo řval: „Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí být rozhodnuto.“ (Hier bin ich und dort steht Benes.“) Šlo vskutku o boj dvou nesmiřitelných světů: demokratické republiky Československé a nacistické třetí říše.

Dr. Edvard Beneš, spoluzakladatel Československa, nejbližší spolupracovník T.G. Masaryka, dlouholetý ministr zahraničních věcí a druhý československý prezident, bytostný demokrat a znalec evropských politických poměrů, si uvědomil lépe než kterýkoli z evropských vedoucích politiků hned po vítězství nacionálního socialismu v Německu a nástupu Hitlera k moci zásadní změnu, která v Evropě nastala a hrozbu, kterou pro evropskou demokracii a zvláště pro bezpečnost československého státu představuje.

Politika hitlerovského Německa směřovala od samého začátku k agresi a k válce. Již v únoru 1933, měsíc po svém nástupu, prohlásil Hitler před zástupci Reichswehru, že jeho cílem je dobytí životního prostoru (Lebensraum) pro Němce na východě a jeho bezohledná germanizace. Demokratické Československo a osobně dr. Beneš mu v tom byli překážkou.

Podle signatářů mnichovské dohody – britského ministerského předsedy Nevilla Chamberleina a francouzského premiéra Eduarda Daladiera – měla smlouva ochránit Evropu a svět před novou světovou válkou a přinést mír pro naši dobu (peace in our time); ve skutečnosti došlo již pět týdnů po záboru „Sudet“ v tak zvané Kříšťálové noci k velkým protižidovským pogromům a vypalování synagog, po půl roce okupovalo hitlerovské Německo zbytek Československa a po roce vtrhla německá vojska do Polska a rozpoutala druhou světovou válku.

Tak, jak tomu bylo o minulých výročích Mnichova, stalo se 70. výročí příležitostí k novému hodnocení a zamyšlení nad tehdejšími událostmi doma, v Evropě i ve světě. Vyšla celá řada nových historických prací (mimo jiné třísvazkové kritické vydání Benešových pamětí, editor Milan Hauner, obsáhlá dvoudílná Benešova biografie Jiřího Dejmka 1. a takřka nepřehledné množství úvah v odborném i denním tisku, konaly se konference a různá zasedání. V Mnichově uspořádal mezinárodní konferenci Ústav pro soudobé dějiny a Collegium Carolinum.

Publikované práce přinesly řadu nových, či dosud méně známých, faktů a informací, zamýšlení se nad tehdejšími složitými událostmi. Co se týče hodnocení role dr. Beneše v mnichovské krizi, došlo po zcela negativistickém dřívějším pohledu k výraznému posunu směrem k vyváženějšímu postoji. Je to, podle mého soudu, v první řadě zásluha historika Roberta Kvačka, vynikajícího znalce historie předmnichovské republiky a obou prezidentů, T.G. Masaryka i E. Beneše, i několika historiků dalších, zabývajících se Benešem.

V naší moderní historii stěží najdeme druhou politickou osobnost, která by byla v rozmezí 10 let postavena před fatální úkol učinit rozhodnutí o otázkách, majících pro další vývoj československého státu a pro jeho lid tak osudový význam. A jen málokterý z našich novodobých politiků se dožil v relativně tak krátké době tolika ponížení, urážek a osobních zklamání. Edvard Beneš byl a občas je dosud napadán, kritizován i odsuzován nejen svými osobními a politickými odpůrci, ale často i svými bývalými spolupracovníky. Vytýká se mu, že jak v roce 1938, tak v roce 1948, kdy Československo stálo na osudovém rozcestí, situaci nezvládl a místo boje zvolil kapitulaci.

Hodnocení chování dr. Beneše v době Mnichova už má svou vlastní historii. Na základní otázku, kdo zavinil Mnichov, zněla dlouho stereotypní odpověď: Československá buržoazie v čele s prezidentem Benešem a v dohodě se západními spojenci Francií a Velkou Británií. Po únoru 1948 a v první polovině 50. let líčila tehdejší oficiální československá marxistická historiografie politiku v době Mnichova způsobem, který lze dnes těžko označit jinak než absurdní. Z její interpretace vyplývalo jakoby tehdejší českoslovenští političtí reprezentanti v čele s E. Benešem neměli na udržování samostatného státu vůbec žádný zájem a jakoby mnichovská kapitulace byla přímo jejich cílem. K 30. výročí vzniku republiky, dne 28. října 1948, tedy nedlouho po prezidentově smrti, označil tehdejší ministr informací Václav Kopecký prezidenta Beneše za reprezentanta „zrádné československé buržoazie“ a za hlavního politického činitele, zodpovědného za Mnichov.

Vojenské přípravy na obranu republiky, o něž se Beneš tolik zasloužil, interpretoval historik Václav Král, nositel státní ceny Klementa Gottwalda, ve své knize „O Masarykově a Benešově kontrarevoluční činnosti“ z roku 1953 slovy: „ Zkoumáním politiky československé buržoazie a jejího agenta Beneše v období Mnichova jsme došli k závěru, že cílem této politiky bylo obětovat Československo politické agresi, aby bylo umožněno zničení Sovětského svazu. Z tohoto hlediska se musíme dívat i na všechny přípravy obrany státu.“ A Král pokračuje: „Jestliže cílem Benešovy politiky byla kapitulace před Hitlerem, projevilo se to i v přípravách obrany státu, ze něž Beneš nese plnou odpovědnost. Měl–li před svou prezidentskou volbou značný vliv na řízení armády, bylo jeho postavení v armádě po roce 1935 téměř diktátorské. Aktivní účast Benešova na přípravách obrany státu před rokem 1938 sloužila mu pak jako argument proti podezření z kapitulantství. Proto Beneš vždy, kdykoli mluvil o Mnichovu, tvrdil, že Československo nechtělo kapitulovat, protože se prý od roku 1932 na válku s Německem připravovalo. Důkazem toho, že Československo se chtělo bránit, byla prý výborná příprava naší armády v roce 1938. Faktem zůstává, že Československo sice před Mnichovem intenzivně zbrojilo, avšak nikoli proto, aby se bránilo před Hitlerem, nýbrž především proto, že zbrojení přináší kapitalistům nesmírné zisky, a dále proto, že tento výnosný obchod, na nějž prostředky poskytl náš pracující lid, zbavoval Beneše a zrádnou buržoazii všeho podezření z kapitulace. Ostatně Beneš věděl velmi dobře, že československé zbraně i po kapitulaci nepřijdou nazmar a že jich Hitler použije ve válce proti SSSR.“2.