Naše současná historiografie dluží spravedlivé zhodnocení Benešovy státnické činnosti, a to jak politiky domácí, tak zahraniční, jejíž byl rozhodujícím spolutvůrcem. Její základy vytvářel spolu s Tomášem G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem za první světové války. Stalo se tak dočasně na domácí půdě ve druhé polovině roku 1914 do podzimu 1915, do odchodu do zahraničí: v dohodě s Masarykem připravil a položil základy Maffie a formuloval její program. Druhé období Benešova revolučního konání v Paříži je vyplněno budováním politické a diplomatické základny naší zahraniční akce na hlavním vedoucím místě válečných operací a diplomatických jednání – v Paříži. Zajištění formování našich legií, zmezinárodnění našeho osvobozeneckého zápasu a prosazení jeho cílů do programu Dohody vyžadovalo krajní vypětí sil s rozvinutím diplomatického umu. Přitom svou činnost též sám zčásti zajišťoval z vlastních prostředků. Jedinečné vojenské vystoupení našich legií, na jejichž formování má rozhodující podíl, na francouzské a ruské frontě vzbudilo značný respekt nejen u vojenských vedoucích, ale i politiků v Paříži, v Londýně, ve Washingtonu i v Římě. „Bez legií bychom samostatnost těžko vydobyli” (T.G.M.). Zatímco Beneš tvrdě pracoval v Paříži, Masaryk zajišťoval naši věc v Londýně a ve Washingtonu a Štefánik v Itálii. Významná bylo též Masarykova akce v Petrohradě, tedy v Rusku. Benešův um též vytvářel podmínky pro bezkonfliktní a efektivní spolupráci všech třech velikánů našeho osvobozeneckého boje. Zásluhy Edvarda Beneše o vznik československé republiky zdůraznil nejlepší znalec jeho činnosti a podmínek Tomáš G. Masaryk, když zdůraznil: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Vždyť to bylo završení úsilí, obětí a uskutečnění přání několika generací buditelských, obrozeneckých zápasů s diktaturou a absolutizmem habsburské monarchie. Nemá smyslu dále zde uvádět všeobecně známá fakta v prvé řadě z Masarykova spisu Světová válka a naše revoluce, ze spisů Benešových, z memoárové literatury legionářské, z Pamětí Přemysla Šámala, z Dějin Maffie Milady Paulové, z Peroutkova Budování státu atd. Rozsáhlá je literatura „legionářská”, s kterou je však nutno pracovat cum grano salis. Podstatná je literatura vědecká o této problematice. Nutno přihlédnout i k literatuře českých fašistů a zvláště k hanebné spisové tvorbě kolaborantů v čele s Emanuelem Moravcem, kdysi také legionářem, v letech 1939 až 1945 nejodpornějším typem protektorátních hanobitelů zvláště Edvarda Beneše, zrádců národa. ¹⁾

^{Druhé období Benešovy státnické aktivity tvoří léta mírových jednání v letech 1918 až 1920/21. Rovněž v této době si Benešovo působení plně zaslouží kladné hodnocení. Vždyť to byl právě Beneš, kdo se zasloužil o stanovení hranic Slovenska zvláště vůči Maďarsku. V této době se upevnila zahraničně politická orientace Československé republiky, jež pak v polovině dvacátých let byla smluvně kodifikována. V této době se kladly základy našich mezinárodních vztahů a zahraniční politiky vůbec. Kramář, který se do Paříže dostavil jménem československé vlády, nebyl na takové mezinárodní na vysoké úrovni připraven ani co do taktiky a ani odborně, a zvlášť nedostatečná byla jeho jazyková připravenost. Těžko se vyrovnával s tím, že osvobozenecká akce i pařížské fórum by nepřijalo, aby se československý stát realizoval jako stát dynastie Romanovců. Kramář dříve prosazoval, aby se naše zahraniční politika orientovala na carské Rusko a toto stanovisko zastával i po listopadové revoluci. Vůbec těžko nesl skutečnost, že Beneš ho při mírových jednáních ač mladší zastínil a že od počátku budoval koncepci zahraniční politiky v opoře o vítězné mocnosti. Zcela podceňoval i vnitřní faktor odporu, který představovala německá menšina. Usilovala o odtržení pohraničních území a ještě navíc se nemohla smířit se ztrátou privilegovaného postavení. A nezapomeňme, že Benešovi vyvstával další nepřítel v osobě Andreje Hlinky, který za pomoci Poláků přijel do Paříže, avšak do jednání již zasáhnout nemohl.}

^{Třetí období Benešovy státnické působnosti je doba od přijetí Ústavy Československé republiky do září roku 1938. Ústava uzákonila výsledky národní a demokratické revoluce roku 1918. Masaryk pečlivě sledoval vnitřní vývoj, ba maximálně aktivně do vnitřní politiky zasahoval. Bylo štěstím pro rozvíjející se Československou republiku, že měla takové státníky jako byli spolu s Masarykem Antonín Švehla a Edvard Beneš. Masaryk s nimi a s dalšími uvažoval o našem vnitřním vývoji, o krocích a postupech naší rozvíjející se zahraniční politiky. Nanejvýš nutno bylo rozvinout politický demokratický systém a tady zvláště citlivou byla otázka německé menšiny. Jí věnovali českoslovenští politikové zvláštní pozornost. Po zrušení všech výsad a monarchistických titulů jako jednoho z předpokladů demokratické společnosti a s důsledným vyrovnáním se s občanským principem politické rovnosti bylo základním principem výstavby československé demokracie. Úsilí o získání v prvé řadě německé menšiny pro účast na parlamentním životě státu bylo naléhavým úkolem, na jehož vyřešení spočívala vnitřní stabilita státu. To v nemenší míře platilo též o řešení slovenské otázky. Za významný úspěch Masarykovy a Benešovy státnické rozvahy považuji získání tří německých stran k účasti na práci vlády v letech 1925 a 1926. Šlo o representanta německých křesťanských sociálů profesora Mayr–Hartiga, dále o Seligera a dr. Czecha za německou sociálně demokratickou stranu a o profesora Spinu za německý svaz zemědělců.}

^{Profesor statistiky Dobroslav Krejčí uveřejnil v Lidových novinách dne 1. května 1934, v době zápasů za zachování celistvosti Masarykovy univerzity v Brně, článek, ve kterém srovnával náklady na vysoké školy univerzitního směru – včetně pražské německé univerzity – od roku 1920 do roku 1934. Uvedl v něm, že na řádných výdajích osobních i věcných bylo za léta 1920 až 1934 rozpočtem určeno: pro Masarykovu univerzitu (včetně výstavby budovy právnické fakulty) 167 983 042 Kč, pro Univerzitu Karlovu 309 440 151 Kč, pro Univerzitu Komenského, která se začala budovat v roce 1918, o třech fakultách (přírodovědecká byla zbudována až za Slovenského štátu) a ve výstavbě 111 106 105 Kč a pro německou univerzitu v Praze 209 720 299 Kč.}²⁾^{Z toho je patrno, že 1) úroveň dotací byla zachována a 2) německá univerzita byla určena pro tři a půl milionů Němců, zatímco dvě úplné univerzity a jedna o třech fakultách – Masarykova a Komenského ve výstavbě – byly určeny pro téměř 12 milionů českých, slovenských a podkarpatskoruských obyvatel. V oblasti univerzitního školství byla německá menšina zřetelně zvýhodněna.}

^{Je třeba právě tu zdůraznit, že vedoucí představitelé vládních institucí (včetně parlamentu) od samého počátku demokratického Československa velmi starostlivě postupovali též při zachování rovných práv v oblasti politické a hospodářské. Prezident Masaryk, ministr a později druhý prezident Beneš a předseda vlády ve dvacátých letech Antonín Švehla soustavně usilovali o to, aby německá (ale též maďarská, rusínská a polská) menšina požívala stejných občanských práv, včetně zastoupení ve vládě. Po překonání poválečného rozvratu a za nastupující stabilizace společenských a hospodářských poměrů v Evropě a zároveň od poloviny 20. let v mladé československé republice zasedali v československé vládě – a to až do roku 1937–1938 vždy dva, ale zpravidla tři ministři, kteří reprezentovali německou menšinu a od roku 1926 do roku 1929 dva ministři za slovenskou ľudovou stranu.}

^{První obláček na jasném nebi mezinárodních vztahů měl nastat v polovině dvacátých let, v době evropské stabilizace. V Evropě byl konečně klid, sílily iluze o možnosti rozvoje mírové spolupráce s bývalým nepřítelem. Dříve nesmiřitelný postoj Anglie se měnil v sympatie, ba obdiv k německým hospodářským úspěchům, Francie prožívala gloriolu rozhodujícího vítěze nad vilémovským Německem a Habsbursko–Rakouskem. Sílily naděje a perspektivy mírové spolupráce a upevnění dosažených vojenských a mocensko–politických výsledků. Evropská revoluční hnutí byla poražena. Tento nový stav měla potvrdit nová mezinárodní smluvní opatření. Ve dnech 5. až 16. října 1925 se ve švýcarském Locarnu sešli představitelé Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie a Německa. Vedlejšími účastníky byli zástupci Československa a Polska. Byly uzavřeny smlouvy pěti zúčastněných stran, garantující existující status quo. Došlo k podpisu arbitrážních smluv mezi Německem a Francií, mezi Německem a Belgií, mezi Německem a Polskem a Německem a Československem. Konečně bylo dosaženo zvláštních dohod mezi Francií a Polskem, a Francií a Československem, jimiž Francie převzala na sebe závazek poskytnout těmto zemím pomoc, kdyby po zhroucení západního paktu došlo k nevyprovokovanému použití násilí.}³⁾

^{Locarno ukončilo mezinárodní izolaci Německa. Zároveň bylo Německo uvedeno do mezinárodní a světové mocenské politiky. Byl vysloven souhlas s tím, aby Německo vybudovalo ke svému vnitřnímu zabezpečení stotisícovou armádu. Německo vstoupilo do Společnosti národů. Benešovu diplomatickému úsilí se podařilo, že Francie a Velká Británie se staly arbitrem mírových smluv na Západě. Aristide Briand přistoupil na uzavření garančních smluv mezi Francií a Československem a Francií a Polskem: závěrečný protokol konference však o těchto smlouvách mlčí. Všeobecně se očekávalo podobné východoevropské Locarno. Jeho členy se měly stát Německo, Polsko, Československo, Rumunsko a pobaltské republiky, garantem pak Francie. Platnost smlouvy měla mít garanci též ze strany Společnosti národů, aby se předešlo námitkám ze strany Německa. K oživení německého průmyslu pak významně přispěly anglické a v prvé řadě americké kapitálové a investiční injekce.}

^{Mírové iniciativy na půdě Společnosti národů získaly Edvardu Benešovi mimořádnou prestiž zejména v Evropě. Oč větší vážnosti požíval na mezinárodní půdě, o to větší nenávist vzbuzoval na půdě domácí. Nebyl to jen Viktor Dyk, jemuž nebylo dosti odpuzující, aby nezneužíval v politickém}^{boji nejnehoráznějších lží. Spolu s ním to byli smutně proslulý Radola Gajda, Jiří Stříbrný, fašisté, Karel Kramář a jiní. Zvlášť odpuzující útoky proti Dr. Benešovi zazněly v době Masarykovy nemoci a přípravy na jeho abdikaci a kdy byl výrazným kandidátem na druhého prezidenta Československa.''}⁴⁾

^{Tomáš G. Masaryk se vzdal své hodnosti v době, kdy se začala výrazně hlásit evropská krize a nebezpečí nového evropského kataklyzmatu. Již dne 16. března 1935 vyhlásil vůdce nacistického Německa zavedení všeobecné branné povinnosti. Ještě před tím se vyjádřil, že Československo je vředem střední Evropy, hnízdem židobolševizmu, nebezpečím nového Německa. V květnu téhož roku přikázal generálu Blombergovi, aby připravil vojenský plán na přepadení Československa. Dne 7. března 1936 obsadil s 35000 muži demilitarizované pásmo Porýní a „odhodil” jak ustanovení versailleské mírové smlouvy, tak dohodu z Locarna. V červenci 1936 začala španělská válka a pučista generál Franco mohl zvítězit jen za pomoci evropských fašistických diktatur. Neintervenční politika Francie a Velké Británie a prohlášení Západu o nezájmu o dění ve střední Evropě ohlašovaly politiku smiřování s agresorem. V listopadu 1937 zaslal Konrad Henlein dopis Hitlerovi, v němž mu tlumočil „touhu sudetských Němců” sjednotit oblasti osídlené Němci s Říší, ba i celé oblasti Čech, Moravy a Slezska. Ve dnech 17. a 18. října dospěl po rozhovoru s Vansittartem k poznání, že Velká Británie a Francie v případě konfliktu pravděpodobně nezasáhnou. Dne 5. listopadu 1937 si Hitler sezval generály Blomberga, Fritsche, Raedera, Göringa a ministra zahraničí Neuratha a seznámil je s plánem „Za nový životní prostor” s možností útoku na Rakousko a Československo a na jejich likvidaci. Útok by musel být proveden „blitzartig schnell”. Dne 26. listopadu 1937 Chamberlain vyslovil přání, aby se cílů, jež Hitler plánuje, dosáhlo mírovými prostředky. Dne 29. listopadu se odvolával na odpor britské veřejnosti proti účasti Velké Británie na válce kvůli Československu, kvůli „vzdálené zemi, s níž máme jen málo společného”. Ještě dříve – 24. července 1937 – schválil Hitler plán Grün, plán útoku na Československo a na jeho likvidaci.}

^{6. ledna 1936: Henlein se ve své relaci pozastavoval nad tím, že vztahy Velké Británie s Německem jsou bližší než se spojeneckou Francií. – Berlín soustavně napadal československou vládu. Na sjezdu SdP v červnu 1936 Henlein požadoval, aby si Praha zjednala přátelský vztah s Berlínem a z hlediska německého s mateřským německým národem. Zároveň zaznívaly na československou adresu první výhrůžky z Berlína. Goebbels vyhrožoval, že bude–li Československo pokračovat v útlaku Němců a ve své bolševické politice, pak Německo dokáže najít prostředky, aby ho donutilo k poslušnosti...}⁷⁾

^{Koncem 1936: Nacisté učinili pokus izolovat ČSR od jejích spojenců tím, že by dali přednost smlouvě s nacistickým Německem. Jsem přesvědčen – na rozdíl od některých i současných historiků a publicistů – že bychom tak jako sousední Poláci zplakali nad výdělkem. Polský ministr zahraničí Józef Beck podepsal počátkem roku 1934 smlouvu o přátelství s Hitlerem. Prospělo to nacistickému Německu z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru říšského sněmu. Polsko se ještě v listopadu 1938 a pak 15. března 1939 dělilo o československou kořist. V září 1939 oplakávali Poláci tisíce svých padlých hrdinů, jimiž platili za nesmyslnou zahraniční politiku. Na adresu dnešních zatracovatelů Edvarda Beneše ocitujme si stanovisko nacistických diplomatů Neuratha (tehdy ještě ministra zahraničí) a Dieckhoffa, které sdělili designovanému anglickému vyslanci pro Československo Newtonovi ještě před jeho nástupem a předáním pověřovacích listin: „Zatím o nějaké dohodě Němců s Prahou nemůže být ani řeči”.}⁹⁾^{Dále pak zdůraznili, že ústupky Prahy Henleinovi jsou neuspokojivé. Jan Masaryk informoval o čilé aktivitě protičeskoslovenské a nacistickofilské skupiny konzervativců v čele s Lady Astorovou, k níž náleželi ministr zahraničí Halifax, otec appeasementu ministr John Simon, Sir Samuel Hoare, Sir Thomas Inskip, Sir Kingsley Wood, Londoderry a jiní. Doporučovali Halifaxovi, aby za svého pobytu v Německu dal nacistům najevo, že Velká Británie přenechá bilaterální vztahy československo–německé režii Berlína.}

^{Jan Masaryk bedlivě sledoval jednání v rozhodujících měsících podzimu 1937, v čase, kdy došlo k zásadní shodě o britské politice ve střední Evropě. Bojoval na obranu díla svého otce, na obranu Československa, jako vlastenec, pacifista, demokrat a humanista. Postupoval zcela v intencích prezidenta Edvarda Beneše. A jednání to byla velmi vážná, s dalekosáhlými důsledky. Bylo již stále zřejmější, že Velká Británie na střední Evropu rezignuje. Tento vážný krok, který již ohrožoval nejenom střední Evropu a mír v Evropě, ale i bezpečnost celého světa, byl učiněn, když Halifax v druhé polovině listopadu 1937 navštívil nacistické Německo. Göring ho pozval k účasti na mezinárodní výstavě loveckých trofejí. Halifax při této návštěvě nejprve se svým hostitelem probíral otázky britskoněmeckých vztahů. Porady pokračovaly 19. listopadu u Hitlera na jeho sídle v Berchtesgadenu. Jan Masaryk upozorňoval v důvěrné zprávě z 30. listopadu, že Göringovo pozvání zprostředkovala germanofilská skupina konzervativců. Informace získal od svých důvěrných přátel diplomatů Corbina a Vansittarta. Halifaxovy návštěvy vyzněly pro Československo velmi chmurně. Jan Masaryk uváděl ve své zprávě, že Göring za těchto rozhovorů kategoricky požadoval pro Německo Somálsko, Togo a mandát nad částí Konga a Angoly. Dále vyslovil, a to kategoricky, naději, že bilaterální vztahy mezi Československem a Německem budou přenechány Německu. Anglie se do jednání nebude vměšovat. Jan Masaryk si energicky vyžádal slyšení u Anthony Edena. Požadoval informaci o tom, které problémy Chamberlain ve věci Halifaxovy cesty do Německa obešel, a které otázky se za Halifaxova jednání v Německu dotýkaly Československa a jeho bezpečnosti a svrchovanosti. Eden skutečně ukázal Masarykovi tu část protokolu, která se vztahovala k Československu. Podle protokolu führer vysoce oceňoval Halifaxovy a britské „zásluhy v boji proti komunizmu”. Hitler podle textu protokolu kolem Československa „mlžil”, když prohlásil: „}^{Čtu–li zahraniční tisk, vypadá to tak, jakoby měla německá vojska už zítra nebo pozítří vpochodovat do Vídně nebo do Prahy. Doufám ovšem, že česká vláda s Němci bude slušněji zacházet, ale nemám v úmyslu vměšovat se do vnitřních věcí pražských”}^{(podtrhl F.H.).}¹⁰⁾

^{V roce 1937 vedená jednání a učiněná rozhodnutí byla završením příprav na děje roku 1938. Je až těžko pochopitelné, jak naivně optimisticky a v podstatě nezodpovědně se chovalo pražské ministerstvo zahraničních věcí, které bylo od Jana Masaryka přesně a soustavně zahrnováno přesnými a výbornými informacemi. Překvapuje, že Kamil Krofta mírnil ještě 18. února 1938 Masarykovu naléhavost a horlivost, když mu intimoval: „...zprávy o nepřátelských záměrech Berlína proti Československu třeba pokládat za nesprávné ... Můžeme být klidni. Krofta.”}¹¹⁾

^{Edvard Beneš si na rozdíl nejenom od svého ministra, ale i od předsedy vlády Milana Hodži uvědomoval nebezpečí, které před Československem od roku 1935 vyvstávalo, a to jak ze strany Henleina a SdP, tak ze strany Berlína. Už v roce 1935 uvažoval o rozpuštění SdP. Neuspěl však. Nemocný prezident rozhodl, aby Henleinova strana byla do voleb připuštěna. A jaké bylo překvapení! Dostala v nich nejvyšší počet hlasů a stala se nejsilnější československou politickou stranou. Bylo to poprvé, kdy Beneš u Masaryka prohrál.}¹²⁾^{Masaryk své rozhodnutí hájil tím, že zákaz Henleinovy strany by nám nepomohl a že by si německá nespokojenost našla jiné a možná i horší cesty. Stejné stanovisko zaujal i Jan Masaryk.}¹³⁾

^{Otázka menšin byla v Československu velmi aktuálním problémem, především pokud jde o Němce a Slováky. Přitom československá menšinová politika snese evropská demokratická měřítka. Národně demokratická revoluce roku 1918 zrušila již nevhodné středověké šlechtické tituly a zároveň též společenské a politické výsady, které se k nim vázaly. Zároveň odstranila nadřazenost jedné národnosti nad druhou, budovala – a to velmi úspěšně a ve střední Evropě neměla konkurenta – společnost rovnoprávných občanů. A právě neschopnost německé menšiny vyrovnat se se ztrátou svého za monarchie privilegovaného postavení byla překážkou politicko–společenského soužití. Po nástupu Hitlera k moci a jeho ideologie rozhořelo se hnutí Heim ins Reich.}

^{Otázka slovenská je však složitější. Čechoslovakismus třicátých let stal se překážkou rozvoje soužití dvou nejbližších národů. Mluvíme–li o tomto problému, je třeba mít stále na paměti, že obtíže vznikaly z činnosti a ideologie vládnoucí vrstvy, neměly masový charakter. Český paternalizmus politické a kulturní problémy prohluboval, stejně i nedostatečně řešené otázky sociální. Nevyřešená národnostní otázka se stala překážkou jednoty společného státu, ač tak příhodná situace jinde v Evropě neexistovala a neexistuje. Bolestivě musím konstatovat, že se s touto otázkou nedokázal vyrovnat ani Edvard Beneš, a to až do konce svého života. Zaujímal však zcela tolerantní stanovisko při vstřícném postoji k řešení všech ostatních otázek.}