Dvojí pohled na vyhnání Čechů z našeho pohraničí a přesídlování Němců z Československa

Motto:

"Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´ Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“

(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

Velmi dojemně lkají sudeti i čeští přátelé „sudetské“ věci, germanofilové i sudetomilové všech politických odstínů, jak jsme bezcitně a tvrdě posílali německé rodiny do odsunu, ženy, nevinné děti a staré lidi, často bez otců, synů. Ti však byli povětšinou v německé uniformě, mnohdy i stejnokroji SS, v zajateckých táborech po značné části Evropy, kde pracovali na odstraňování škod, jež způsobili, nebo byli odsouzení za válečné zločiny i k vyšším trestům. Pak za ně pykali. Proto nebyli doma u rodiny.

Takovýmto neúplným rodinám, jichž bylo pochopitelně hodně, jsme vycházeli vstříc. Pokud německý voják, pocházející z našeho pohraničí, se dopustil proti republice a jejímu lidu zločinu, byl ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu. Když však byl odsouzen či byl ve vazbě za trestný čin, na nějž byla sazba menší než deset let, byl z výkonu trestu či vazby propuštěn, aby mohl jít i se svou rodinou do odsunu.

Kdo o tom dnes ví? O tom se raději mlčí. Neladí to s propagandou, jak nelidsky, ba až zločinně, jsme si počínali při „vyhánění“ německého obyvatelstva z republiky. Naši „přátelé a spojenci“, z tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, tak je nazývali nejen sobotkovci v době vlády jejich velkého předsedy, nyní na zaslouženém ošklivci, B. Sobotky, mluvili o vyhnání, taktéž i někteří němečtí ústavní činitelé, např. Horst Seehofer, ruku v ruce s našimi „sudetskými Čechy a Böhmy“, např. s panem P. Bělobrádkem a „knížetem“ Karlem Schwarzenbergem. O etnických čistkách na základě kolektivní viny rozprávěl nejednou pan D. Herman. Ale nad ně samozřejmě ční výroky B. Posselta a H. Seehofera o zločinech, válečných, proti lidskosti a dokonce i genocidiích, jichž jsme se měli na ubohém, nevinném přesídlovaném německém obyvatelstvu dopustit.

Jeden háček, spíše velký hák, toto bájení má. Představitelé USA a Sovětského svazu v Německu, americký generál L.D Clay a ruský generálporučík Lukjačenko vysloveně nás pochválili za provedení transferu německého obyvatelstva a vyslovili nám poděkování za vzornou a organizačně dokonalou práci při jeho provádění. Proto konečně bychom měli odmítnout německé „hodnocení odsunu“ a držet se uvedeného hodnocení představitelů USA a Sovětského svazu v Německu.

Na tom všem leží jedna velká zátěž. Současní naši diplomaté a někteří ústavní činitelé se nedovedou patřičně razantně postavit za pravdu, spíše téměř mlčky přecházejí německou verzi a tím ji fakticky i přejímají. Za pravdu se musí vždy bojovat. Toto poznání jim chybí. Vzchopí se někdy? Nám však nezabrání označovat lež za lež a pravdu pravdou. Budeme tak činit stále s přáním, aby tito pánové se konečně pochlapili.

Nyní několik slov k vyhnání našich hraničářů v období před Mnichovem a po něm. Z vyvěšených krátkých článků vyplývá, že české rodiny se musely vystěhovat ze svých domovů i ve lhůtě do 24 hodin. V řadě případů však otec či i syn v rodině scházeli. Byli mobilizováni a se zbraní v ruce chránili republiku. Matka s dětmi, často i malými, tak opouštěly narychlo svůj domov. Obvykle jen s malou částí bytového zařízení. Kdo ví dnes o jejich těžkých osudech? Kdo ví, že někteří Češi, němečtí antifašisté, utíkali ze svých domovů, někdy jen ve spodním prádle nebo jen s doklady, aby zachránili své životy, ohrožené znacizovanými henleinovci? Málokdo! Papouškují se jen „dojemné příběhy“ o vyhánění nevinných Němců zlými Čechy. Proto o pravdě budeme i nadále mluvit. Nesmíme dopustit, aby dějiny byly v rozporu s pravdou přepisovány v náš neprospěch. Aby z našich předků se stali zločinci, republika dějištěm mnohých krvavých událostí a zločinů, a z Němců nevinné oběti zlých Čechů.

Veškeré takové a podobné lži odmítáme.

Dr. O Tuleškov