Datum 25. dubna přineslo dvě důležité události. Za prvé byl obklíčen Berlín částí 47. armády 1. běloruského frontu (velitel maršál Sovětského svazu Žukov) a 4. gardovou tankovou armádou 1. ukrajinského frontu (velitel maršál Sovětského svazu Koněv). Za druhé si v oblasti Torgau na Labi stiskli ruce bojovníci 58. gardové střelecké divize 1. ukrajinského frontu a vojáci americké 69. pěchotní divize. Záhy se stala slavnou fotografie pořízená za několik hodin poté ve štábu americké divize. Na fotografii se objali sovětský poručík Silvaško a americký poručík Robertson.

Setkání sovětského a amerického vojska nebylo překvapivé. Několik dní před ním navrhl hlavní velitel spojeneckých expedičních sil generál Eisenhower náčelníku generálního štábu Rudé armády generálu Antonovu určit pro setkání anglo–amerických a sovětských vojsk hranici na řekách Labe a Mulde. Stalin plán schválil a Antonov souhlasně odpověděl a zároveň informoval velitele 1. a 2. Běloruského frontu maršála Rokossovského a velitele 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Se spojenci byly dohodnuty poznávací signály.

„Na východním břehu Labe zaujal 2. střelecký prapor 173. gardového střeleckého pluku 58. gardové střelecké krasnogradské divize Rudého praporu pod velením gardového kapitána Nedy prostor obrany v oblasti mostu přes Labe, proti městu Torgau na západním břehu řeky. Dne 25. dubna křičel něco radostně z kostela v Torgau americký voják a mával praporky. Protože naši vojáci ani důstojníci nerozuměli jazyku, mysleli si, že je to Němec a náš poručík Silvaško se snažil domluvit německy, ale nedostal odpověď. Nato naši vojáci na kostel několikrát vystřelili.

Jeden voják, nebyl to Rus, sestoupil a řekl rusky dvě slova: Moskva – Amerika. Naši pochopili, že to jsou američtí vojáci a žádali, aby jeden z nich přišel k našim jednotkám. Ten oznámil, že je z jednotky amerických průzkumníků, kteří mají zjistit místo, kde se nacházejí ruská vojska. Brzy přišel důstojník americké armády (byl to poručík Robertson) a řekl, že průzkumníci patří k 69. pěší divizi 1. americké armády a požádal, aby s ním náš důstojník odjel do amerického štábu s tím, že štáb se nachází 15 km od místa setkání.“

Po poručících se setkali i generálové. Velitel 58. gardové střelecké divize generál Rusakov přijal 26. dubna velitele 69. pěší divize generála Reinhardta. Setkání bylo přítomno přibližně 70 amerických, anglických, francouzských a sovětských novinářů, přítomen byl i dopisovatel armádního deníku Krasnaja zvězda, spisovatel Konstantin Simonov.

Příští den přijal velitel 34. gardového střeleckého sboru generál Baklanov velitele 5. amerického sboru, generála Hübnera. Většina šedovlasých Američanů obdivovala mládí sovětského generála, jemuž v té době bylo 35 roků. Velitel 5. gardové armády, generál A. S. Žadov, uspořádal 30. dubna recepci k poctě generála Hodgese, velitele 1. americké armády. Později na recepci u maršála Koněva velitel armádní skupiny USA generál Bradley prohlásil: „Náš lid vždy hleděl s obdivem na boje a vítězství slavné Rudé armády a moji vojáci a důstojníci se vždy snažili napodobovat bojový příklad vojsk 1. ukrajinského frontu.“ Návštěvy byly sovětskými vojenskými veliteli oplaceny.

V dubnu a červnu roku 1945 se Rudá armáda a spojenecká vojska dostala do styku i na dalších místech a naděje skomírající Třetí říše na neshody mezi spojenci se definitivně zhroutily. Později události ukázaly, že duch Labe byl vytvořen atmosférou lidí, kteří bojovali na straně protihitlerovské koalice, ale nikoliv politiků.

„Nad jejich frontou (sovětské armády) se spouští železná opona. Nevíme co se děje za ní. Celkem není pochyb o tom, že celá oblast východně od Lübecku, Terstu a Korfu bude co nejdříve v jejich rukou. K tomu je potřeba přičíst další ohromnou oblast rozkládající se mezi Eisenachem a Labem dobytou americkými armádami. Domnívám se, že bude obsazena během několika týdnů ruskými silami, jestliže Amerika ustoupí. Generál Eisenhower bude muset přijmout veškerá možná opatření, aby se předešlo novému útěku ohromného množství německého obyvatelstva na Západ, při tomto gigantickém přesunu Moskvanů do centra Evropy. Potom se opona opět hodně hluboko, ne–li zcela spustí… Poté se pozornost našich národů obrátí ke tvrdému zacházení s Německem, zpustošeným a poraženým, a v celkem krátké době se před Rusy otevře cesta na postup k vodám Severního moře a Atlantiku, budou–li o to stát. Nyní je bezpodmínečně životně důležité dosáhnout s Ruskem dohodu, nebo s ním vyjasnit naše vztahy dřív, než naši armádu smrtelně oslabíme, nebo odejdeme do našich okupačních zón.“

Takové nálady nebyly jen v Londýně. Velvyslanec USA v Sovětském svazu Harriman a šéf vojenské mise Dean zaplavovali po smrti Roosevelta Washington zprávami, v nichž se snažili přesvědčit své vedení o sovětském nebezpečí pro zájmy Ameriky. Tehdy toto směřování ještě nepodporoval Truman, potřeboval zachovat spojenectví se Sovětským svazem, byl pro něj důležitý útok na Japonsko. Avšak u vlád v Londýně a Washingtonu už to silně čpělo studenou válkou. Duch Labe se silně vytrácel.

P.S. Na oficiálních stránkách ruského prezidenta se dne 25. dubna objevil text „Společného prohlášení prezidenta RF V. V. Putina a prezidenta USA D. Trumpa při příležitosti 75. výročí setkání na Labi“. V závěru Společného prohlášení se říká: „Duch Labe“ je příkladem toho, že naše země mohou dát stranou rozpory , mohou vybudovat důvěru a spolupracovat ve jménu společného cíle. Dnes zápasíme s nejzávažnějšími výzvami 21. století a splácíme dluh cti, statečnosti a odvaze těch, kteří společně bojovali na porážce fašismu. Jejich hrdinský čin nebude nikdy zapomenut.“