Drang nach Osten

Od 7. století můžeme zaznamenat tažení Franků, později Germánů a nakonec Němců na Východ. V jeho průběhu, jenž můžeme sledovat na přiložené mapě Drang nach Osten, který trval do druhé světové války, a po sjednocení Německa v roce 1990 znovu pokračuje, nikoliv však již ohněm a mečem, docházelo k bojům se slovanskými kmeny, které obývaly území, jež agresoři napadli.

Výsledkem tohoto procesu bylo postupné vyhubení či germanizace Slovanů, žijících na dobyté půdě. Dnešní východní Německo a zčásti i střední je vybudováno na původním slovanským územím. Berlín i Drážďany byly dříve slovanskými sídlišti.

Ještě ve 14. století zněla slovanské mluva kolem Lipska. V 17. a 18. století, kromě neustále zmenšovaného území, na kterém žili a žijí Lužičtí Srbové, však dozněla. Lužické Srby Němci nepovažují za původní obyvatelstvo, žijící na svém sídelním území, ale za národnostní menšinu, která v současnosti zápasí o svou existenci.

Pakliže Němci uznávají, že se dopustili genocidy na obyvatelstvu Namibie, zejména tím, že zabili několik desítek tisíc příslušníků proti nim povstalých dvou kmenů, a v současnosti se mezi obětí a agresorem jedná i o výše odškodnění, které Němci Namibii poskytnou, je to dobrý začátek, v němž by však německá vláda měla dále pokračovat.

Snad bychom Němcům měli připomenout, že by neměli zapomenout na vyhubené a zgermanizované Slovany v průběhu staletí. Co k tomu řeknou? Vysloví alespoň politování nad svým jednáním? Zvláště bychom německým mocipánům měli připomenou období druhé světové války, kdy podle svého plánu Generálplan Ost vyvražďovali slovanské obyvatelstvo, především Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Poláky, Jihoslovany, aby tak získali nový životní prostor. 27 milionů Sovětů vyhnali ze života, Poláků přes 6 milionů, Jihoslovanů 1,5 milionu, nás pak na 360 tisíc.

Na základě těchto skutečností by Němci z vlastní iniciativy měli uvedeným i dalším státům, v nichž žily či ještě žijí oběti jejich agrese, navrhnout jednání o právní kvalifikaci svého jednání a finančně se s nimi dohodnout nad odškodnění, pokud k plnému finančnímu vyrovnání s nimi již nedošlo.

Především bychom dnešnímu Německu měli připomenout, že ještě ani některým obětem své agrese nezaplatili mezinárodně stanové reparace, že jsou dosud jejich dlužníky, kteří na splnění tohoto dluhu již řadu desetiletí čekají. Zatím téměř bezvýsledně. Cožpak slovanské oběti německých agresorů nemají právo na odškodnění, které Německo právě přiznalo Namibii?

„Německo původně nabídlo pomoc ve výši deseti milionů euro, což však Namibie považovala jako urážku. Podle ní šlo o směšnou sumu jedné z nejbohatších zemí současného světa, která ji nesmírným způsobem poškodila lidsky, ekonomicky i kulturně. Výše odškodnění nebyla zatím oznámena a zřejmě se tak stane až po vyhlášení vyrovnání.“ ( Výňatek z článku „Německo přiznává genocidu v Namibii)

Vláda Namibie se dovedla ozvat, když jim Němci nabídli odškodné ve výši 10 milionů euro. Dovedla i argumentovat. Poukázala na to, že Německo Namibii nesmírně poškodilo lidsky, ekonomicky i kulturně. Cožpak nás Německo nepoznamenalo stejně? Samozřejmě že ano! Rozdíl je však v tom, že Namibijci se nebáli Němcům postavit, zatímco naši ústavní činitelé si netroufají Němcům ani dát podnět k zahájení jednání o reparacích, které nám dluhují. Pochlapí se konečně i naši ústavní činitelé? Těch minimálně 5 bilionů korun, uvádí se až 10 bilionů korun, které bychom mohli získat na reparacích republice, nám všem hodně pomůže.

Dr. O. Tuleškov