Páteční (podle všeho) více než milionový pochod centrem Bagdádu je zatím poslední kapitolou dramatického příběhu, který Spojené státy začaly psát ve chvíli, kdy Donald Trump nechal 3. ledna v iráckém hlavním městě zabít íránského generála Kásima Sulejmáního a s ním mimo jiné i iráckého velitele Abú Mahdí Muhándísího a další irácké činitele. Od té doby ulice Bagdádu lemují obří obrazy obou významných „mučedníků“, irácký parlament odhlasoval požadavek na odsun amerických (a dalších zahraničních, tedy i těch českých) vojáků, lídr iráckých šíitských nacionalistů Muktada Sadr spojil síly s šíitskými milicemi a volá po „konci americké okupace“. „Plného odsunu (amerických sil) lze dosáhnout jen uzavřením amerických základen, uzavřením štábů amerických bezpečnostních (žoldnéřských) agentur a ukončením jejich činnosti v Iráku, uzavřením iráckého vzdušného prostoru pro americká vojenská a špionážní letadla a ukončením všech iráckých bezpečnostních dohod s USA,“ shrnuje jasný postoj, zatímco miliony lidí v pátek skandovaly „Okupanti, padejte pryč!“

Pokud se totiž zabití íránského Sulejmáního během oficiální návštěvy Bagdádu rovnalo neodpustitelné facce irácké vládě i státní svrchovanosti Iráku, zabití Muhándísího se nejen pro irácké šíity stalo atentátem na jejich národní hrdost.

Ve skutečnosti se jmenoval Džamál Džaafar Ibráhímí, přídomek Muhándísí („inženýr“) získal vlastně jen proto, že měl příslušný vysokoškolský titul. Abú Mahdí („otec Mahdího“) je pak jen tradiční arabské označení pro nejstaršího syna v rodině. Z obou zabitých je sice – z hlediska Západu – ten méně viditelný, ale přitom byl „v byznysu“ už dávno předtím, než v polovině 90. let vstoupil na scénu generál Sulejmání se „svými“ oddíly Al Kuds.

Abú Mahdí Muhandísí se narodil v roce 1954 v jihoirácké Basře iráckému otci a íránské matce. V roce 1977 graduoval na vysoké škole, zapojil se do činnosti šíitské politické strany Dawá, ale jakmile irácká tajná policie začala její členy pronásledovat, uprchl do Íránu, v němž v roce 1979 zvítězila „islámská revoluce“ ajatolláha Chomejního. Postupem let se vypracoval v jednoho z hlavních organizátorů „hnutí odporu“ v regionu. Právě jemu je přičítána odpovědnost za spíše jen „propagační“ pumové útoky v Kuvajtu v roce 1983, přičemž podle některých názorů stál téhož roku i za „legendárním“ útokem na americká kasárna v libanonském Bejrútu, při nichž bylo zabito 241 amerických mariňáků. Dodnes je to největší jednodenní ztráta americké armády od druhé světové války, po níž se USA z Libanonu vojensky stáhly…

Své zkušenosti ve službách Íránu posléze zúročil v domovském Iráku, kde založil tzv. Brigády Badr, fakticky pobočku jedné z íránských šíitských stran, z níž se po roce 2003 stala hlavní síla odboje proti americké agresi. Založil přitom i šíitské Katáíb Hizballáh, milice, které po roce 2006 převzaly vedoucí roli v boji proti americké okupaci. Není bez zajímavosti, že při tom všem byl i poslancem postsaddámovského parlamentu a Američanům trvalo tři roky, než zjistili, koho že to vlastně mají „pod svícnem“. V roce 2009 byl kvůli řízení odporu proti americké invazi, tedy oficiálně pro „ohrožování míru a stability Iráku a irácké vlády“, zařazen na americký seznam teroristů, a s ním i „jeho“ milice Katáíb Hizballáh. To už ale byla americká armáda i v důsledku neutuchujících výpadů bojovníků Katáíb Hizballáh dva roky z Iráku pryč.

Americké sankce nicméně Muhándísímu nijak nezabránily ve vytváření koalice více než šesti desítek šíitských milicí, s nimiž mezitím v různé míře spolupracoval. V souladu s direktivou nejvyššího iráckého duchovního vůdce, ajatolláha Sistáního, tak v roce 2014 –– ve jménu boje proti Daeši –– vznikla střechová organizace odporu zvaná Lidové mobilizační jednotky (PMU). Po vítězství nad Daešem navíc začala v roce 2017 integrace PMU do řad pravidelné irácké armády, což na jedné straně posílilo kapacitu domácích ozbrojených sil v boji proti teroristům, ale současně omezilo americký vliv na iráckou armádu.

Právě v prosinci 2017 přitom Muhándísí velel jednotkám PMU při rozsáhlé operaci, která vytlačila Daeš ze Sindžáru, Kirkúku a dalších iráckých oblastí, při osvobozování Mosulu dokonce bojoval spolu se Sulejmáním po boku Američanů… Mimochodem, jeho jednotky osvobodily i sindžárskou vesnici Kočo, v níž se narodila Sonia Muradová, sexuální otrokyně Daeše, která v roce 2018 za svůj lidsko–právní aktivismus a upozorňování na tragický osud Jazídů získala Nobelovu cenu za mír. Dodnes lze na YouTube dohledat záběry, na nichž se slzami v očích děkuje za záchranu Muhándísímu a PMU. A Muhándísí jí projevuje soustrast kvůli ztrátě mnoha příbuzných a krajanů… Když loni americké speciální komando zabilo lídra Daeše Bagdádího, Muradová na sociálních sítích Spojeným státům květnatě poděkovala. Když na počátku ledna USA zabily v Bagdádu jejího zachránce, nositelka mírové nobelovky se ze svého bezpečného útočiště v Německu jako by odmlčela...

Faktem zůstává, že Abú Mahdí Muhándísí prostě musel být zabit. Dokázal totiž spojit různé proudy iráckých ozbrojených milicí, zařadit je do pravidelné armády a navrch ještě překonat tradiční „sektářské linie“ – v jeho PMU existují jednotky nejen šíitské, ale také jazídské, křesťanské a samozřejmě sunnitské; podle některých odhadů z roku 2017 v rámci „šíitských“ PMU bojovalo nejméně 45 tisíc sunnitů, přičemž PMU měly v té době podporu 65 procent všech iráckých sunnitů. Jinými slovy, postupně, krok za krokem, zbavoval Spojené státy jejich vlivu v Iráku, který měl být po Bushově agresi přece „americký“. Místo toho se v očích většiny Iráčanů, bez ohledu na západní „demokratizační píárovou rétoriku“, USA v posledních týdnech stávají znovu jen „pouhou“ okupační silou. A proti takové jsou přípustné veškeré prostředky.

USA mezitím zablokovaly veškerou vojenskou pomoc irácké armádě, přičemž ukončily i dodávky raket Sidewinder a Maverick pro irácké stíhačky F16. V době, kdy přibývá amerických náletů na pozice šíitských milicí, které jsou ale fakticky součástí vládní armády, lze předpokládat, že ve hře je především obava, aby irácké letectvo na americké nálety nezačalo reagovat stejnou mincí, nebo aby snad dokonce neovládlo vzdušný prostor nad svým územím. Jak dlouho lze ale takto napjatou situaci protahovat, aniž by se USA znovu neponořily do další války v Iráku? Tak jako tak, ve finále budou muset z Iráku odejít. Po dobrém, nebo po zlém. A pokud neodejdou po dobrém, stane se Irák pro USA „druhým Vietnamem“, varuje Muktada Sadr. A otevřeně vyzývá, aby si Washington „připravil rakve“.